| ÁLFHEIM | Vláda | Zemi oficiálně vládne krul, což je volená funkce. Krulem se může stát kterýkoliv dospělý elf, který je zvolen shromážděním, obvykle to ale bývá hlava jednoho z pěti rodů. Rody si ovšem začasté vládnou samy a krul ve skutečnosti nemusí mít žádnou skutečnou moc. |
| Charakteristika |
Álfheimští elfové pocházejí z tradicionalistů, kdysi v dávných dobách opustili elfí říši en Tolorain, aby žili stranou civilizace
podle prvotních elfích tradic. Tyto tradice se dodnes zachovávají a utvářejí svébytnou elfí kulturu nepodobnou žádné jiné známé v naší
oblasti světa. Elfové tu žijí v tradičních rodech, které neustále bojují o nadvládu nad ostrovem. Drsné podmínky daly vzniknout drsnému
lidu, jehož pirátské nájezdy děsí okolní krajiny. Kromě pirátství a vzájemných bojů se elfové věnují především lovu, zemědělství ani
řemesla nemají tradici a jsou považována za podřadná. Álfheimští elfové nikdy nezavedli školy, všechny znalosti a tradice se předávají z generace na generaci. Přesto u nich vznikly poměrně významné tradice magické, hudební šířené skaldy a taneční, které se projevují ve velkém množství různých tanců, často s prvky velmi složité akrobacie. Válečné tance, při nichž se používají skutečné zbraně, mohou být i životu nebezpečné. |
| Obyvatelstvo | Je výhradně elfí. V horách a mokřadech žijí nevelké populace trollů, vzdálených příbuzných krollů. | |
| Města | Na ostrově nejsou města jako taková, hlavními centry jednotlivých rodů jsou takzvané grady, což jsou v zásadě opevněné vesnice. | |
| Hospodářství | Elfové prakticky nehospodaří, to je považováno za podřadné. Živí se především lovem, případně námořním rybolovem včetně lovu obryb. Elfové nejsou příliš nakloněni obchodu, ale pokud ano, mohou nabídnout kožešiny, maso a jantar. Většinou však zboží získávají raději pirátstvím a nájezdy na pevninu. | |
| Historie | Álfheimská historie začíná v dávných dobách rozvoje říše en Tolorain, kterou álfheimští elfové opustili. Jelikož se však tito elfové nikdy nepustili do sepisování historických děl, jsou velké události v dějinách ostrova známy jen z písní skaldů předávaných z generace na generaci, což vede k tomu, že starší události již nelze odlišit od mýtů. Dějiny jsou plné vzájemných bojů mezi álfheimskými rody a velkých nájezdů na okolní země, ale přesnější údaje o těchto nájezdech se dají zjistit spíše z kronik právě těchto zemí. | |
| Vládci | Lijgur Svéhlavý do roku 1065, od roku 1065 Čikenéz z Múrů. | |
| ALMEMAR | Vláda | Království, dědičné po meči. V případě absence mužského potomka se vládcem (králem) stává manžel ženského potomka. V případě vymření královské linie je král vybrán z řad tzv. Thoribaldovy družiny. Symbolem královské moci je stříbrný orel. Jeho obří exemplář bývá chován pro ceremoniální účely. |
| Charakteristika | Almemar je znám také jako „Země bláta a trpaslíků“. Byť je Almemar vnitrozemským státem, panuje zde zvláštní, velmi vlhké klima. Sever a severovýchod země je prakticky neobydlený a značně nedostupný vzhledem k členitému terénu. Nachází se tam množství staveb, zčásti rozvalených, zčásti obydlených zlými tvory. V severních oblastech údajný výskyt draků. Zahraniční vztahy jsou velmi řídké, se Skauginem, Trindindolem, Hamilkarem. |
| Armáda | Z řad loajálnějších trpaslíků jsou formovány špatně placené a vyzbrojené oddíly. Naštěstí o zemi nejeví valný vojenský zájem dokonce ani východní barbaři. | |
| Obyvatelstvo | Velkou většinu obyvatel tvoří trpaslíci. Ti jsou však v pozici porobeného a rozdrobeného národa, kdy vládnoucí třídu představují prakticky výhradně lidé. Je zde i stále se rozšiřující menšina barbarů, pronikajících sem za lepším živobytím z východu. | |
| Města | Hlavním městem je Smogril. Kromě něj jsou v Almemaru už převážně jen vesnice a osady. Je to důsledek mocenského uspořádání Almemaru, kdy král nemá zájem na tom, aby se poddaní trpaslíci příliš koncentrovali ve větších obcích. Bylo by pak obtížnější nad nimi udržet kontrolu. | |
| Hospodářství | Almemar není hospodářsky příliš rozvinutý. Trpaslíci jsou ve vetšině zaměstnáni pěstováním zemědělských plodin a chovem prasat. Zemědělství se nicméně v deštivém klimatu a na kamenité půdě příliš nedaří. Ve Smogrilu jsou zaznamenáníhodné dílny drobných řemeslníků. Jakési příjmy plynou z polohy země na jedné z mála bezpečných cest do plání východních barbarů, ale ruch na této stezce není vzhledem k malé obchodní výměně nijak velký. Dále je třeba uvést odbočku z této stezky, mířící na jih, do Trindindolu. Hlavní obchodní vztahy jsou s městem Skaugin, ležícím západně. | |
| Kultura | Jsou známy bojové a pracovní chorály zdejších trpaslíků. | |
| Historie | O historii není známo mnoho. Kolem roku 775 se datuje vytvoření Almemaru jako království, po boji Thora Thoribalda s trpaslíky. Založení království bylo nejspíše poznamenáno též vnitřním bojem o moc, z nějž Thoribald vyšel jako vítěz. Trpaslíci, kteří jsou od dob Thoribalda v porobení, zkoušejí čas od času uskutečnit lidové povstání, neboť jim současný stav nevyhovuje. Tato povstání bývají krvavě potlačena. Velkou roli v tom hraje tzv. Thoribaldova družina, větší skupina bojovníků, ctících odkaz zakladatele státu. Existuje podezření, že členové družiny jsou pod magickým vlivem. I to posiluje psychologický účinek odkazu Thora Thoribalda na trpaslíky. | |
| Vládci | Okolo 775 Thor Thoribald, ???-1034 Dakmaard, 1034-??? Splyntr Silný, ???-nyní? Halbard Sveřepý. | |
| * ANDELUR | Vláda | Dříve despotická vláda, časté boje o moc, nyní pod vládou Kašgaje. |
| Charakteristika | Andelur je náhorní planina obklopená Hymlajskými horami, která je z okolních zemí jen těžko přístupná neschůdnými cestami. Kraj je řídce osídlen především kočovnými kmeny často svádějícími boje mezi sebou a živícími se lupičstvím. |
| Obyvatelstvo | Tvoří je především lidé, sem tam trpaslíci. | |
| Hospodářství | V menší míře se tu daří zemědělství a pastevectví, místy lze těžit rudu. | |
| Historie | Vládu v zemi obvykle držel nějaký despota, často byl zavražděn a vystřídán jiným. To trvalo až do doby, kdy byla zem kolem roku 1056 dobyta Kašgajci z východu. Ti na obsazených územích usídlili své obyvatelstvo a rozšířili svou víru. Odbojným protikašgajským skupinám se sice podařilo na čas dobýt Beden, ale nakonec byly poraženy a nyní se změnily spíše v lupičské tlupy. | |
| Vládci | Muhamar, zabit 1039; od roku 1056 pod Kašgají. | |
| ANGWARR | Vláda | Království. V novodobé historii zemi vládne král čistě lidského rodu, který je dosazován dědičně z mužské linie, případně sňatkem |
| Charakteristika | Angwarr je starým trpasličím územím, které bylo odnepaměti ovládáno kmeny horských trpaslíků. Kraj je z větší části tvořen horami, od nichž pozdější království odvodilo své jméno. Od sousední říše Mubarrath je Angwarr oddělen mohutným veletokem, Grullduinou, na jejímž protilehlém břehu se zdvihají mohutné štíty Grullského pohoří. Od východu území odděluje hluboký Círrhenský hvozd. Většina obyvatel Angwarru žije v pláních angwarrské kotliny. Nehostinné hornaté části země jsou obydleny řídce. |
| Armáda | V Angwarru je udržována velmi silná stálá armáda, Angwarr si také udržuje říční flotilu. | |
| Obyvatelstvo | Převládají trpaslíci a lidé. Lidská rasa odvozuje svůj původ od mubarrathských předků. | |
| Města | V čele měst stojí správci jmenovaní králem. Správci měst mají vliv na spádovou oblast i na místně působné vojenské posádky. Důležitost města a tedy i postavení správce jsou úměrné přínosu do královské pokladnice. | |
| Hospodářství | Těžba a zpracování rud, nevyjímaje rudy drahých kovů a pravostříbra. Relativně bohaté žíly pravostříbra jsou dokladovány v útrobách hory Al-Mairros, avšak jejich dobývání je příčinou svárů s původním obyvatelstvem, které považuje horu za posvátnou. V úrodné angwarrské kotlině se daří zemědělství. Rozšířeno je pěstování obilí, zejména prosa, ovsa, ječmene a žita. Na horských úbočích chovají se kozy a ovce. Vody Grullduiny a jezera Urx jsou hojným zdrojem rybolovu. | |
| Náboženství | Původní trpasličí etnikum udržuje víru v nadpozemskou moc posvátné hory Al-Mairros a její ochranitelku, kamennou vílu Marraiah. Marraiah je považována za patronku trpasličího lidu a legendy praví, že byla zasnoubena s mužem lidské rasy. Prý se jej v nejtěžších chvílích pro trpasličí národ vzdala a poslala jej zemřít. Dnes trpasličí lid v modlitbách znovu žádá Marraiah, aby přivedla nového hrdinu, který by za svobodu lidu vykrvácel. Uznáván je též Dróin, dřívější mubarrathský král, jenž byl po smrti zbožštěn a lidští přistěhovalci se považují za jeho následovníky. Minoritně je v oblasti vzývána bohyně Elliel. V oblasti se též věří na silomoc eärrilů, drahých kamenů vyvřelých z žhavého lůna hory Al-Mairros. Zmíněným relikviím, eärronu a eärredu, je přisuzován státotvorný až náboženský význam. | |
| Historie |
První písemné zmínky o angwarrské historii pocházejí z dob panování krále Burrghoda
I., kterému se přisuzuje sjednocení trpasličích klanů a jemuž se roku 875 narodil syn Berenhold.
O Burrghodově vládě toho mnoho známo není, ale jeho syn se stal velice významnou historickou
postavou. Berenhold II. byl roku 903 korunován za krále Angwarru a sporé prameny jej označují
za toho, kdo získal eärrily. Eärrily, drahé kameny pocházející podle legendy ze samého nitra hory
Al-Mairros, prý obdarovávaly svého nositele nezměrnou vůlí. Kameny (či jejich zpodobnění)
byly vnímány jako symboly síly a jednoty Angwarru a staly se součástí nejen královských
insignií, ale i bojových zástav a po roce 1007 i ústředním motivem angwarrského znaku.
Berenhold nechal oba eärrily, eärron i eärred, zasadit do královské koruny a na jejich počest kázal
v nitru Círrhenu vystavět Síně Berenthauru. V roce 927 došlo pod velením Dróina I. Mubarrathského ke vpádu sousedních vojsk do země. Válka vyvrcholila památnou bitvou na Grullduině, jež je také nazývána První bitvou na Beriondských polích, a v ní se Angwarrským podařilo vojska silnějšího souseda zahnat na ústup. O krvavé bitvě na Beriondských polích vypráví legenda o Khrathachovi a Marraiah. K roku 929 se datuje narození dědice trůnu Angholda. Roku 952 propukla nová mubarrathsko-angwarrská válka, jež vyvrcholila drtivou porážkou Angwarrských na Beriondských polích, v tak řečené Druhé beriondské bitvě. V této bitvě padl Berenhold II. a poražená vojska trpaslíků byla rozprášena. Angwarrskou kotlinu obsadili Mubarrathští, Angwarr byl anektován a prohlášen za Angwarrské državy. Mubarrathský král Dróin do země dosadil vlastního místodržícího, jistého Loddarona z Baghmiru. Započala první přistěhovalecká vlna ze západu, která měla za následek útlak a rozmělnění původního obyvatelstva. Mnoho trpaslíků odešlo do hor, ať již z hrdosti, odmítání nových pořádků či dovlečené kultury, nebo před obavami z represí. Koruna králů včetně eärrilů v nastalých zmatcích zmizela. Nebylo příliš známo, že trpasličí vůdci se se zbytky věrných stáhli do hloubi divokého Círrhenského hvozdu, kde v Síních Berenthauru tajně korunovali Berenholdova syna Angholda za jediného právoplatného krále Angwarru. Toto plané gesto mělo za cíl udržet královskou linii nepřerušenou a sjednocovat již tak ochablý odpor. V Angwarru byla zatím novými pány založena města Balhirr, Rawan, Werin, Mohwarr a Darrgou, jež vznikla na místě původních trpasličích osad. Podpora přistěhovalectví se stala jedním ze zásadních způsobů potlačení odboje, a mubarrathští okupanti, zvoucí sebe sama hrdě Angwarrští, brzy uchvátili vládu nad zemí takřka neochvějně. Síně Berenthauru, známé dříve pouze vyvoleným, byly do dvaceti let zcela zapomenuty, respektive tradovalo se, že byly zničeny. Roku 980 byl s velkou slávou nalezen eärred a uložen v Loddaronově klenotnici. Roku 994 jej však uloupila čtveřice trpasličích zbojníků. V roce 1007 za neobjasněných okolností zmizel mubarrathský král Dróin a na osiřelý trůn nastoupil Findor Nemirwaenský. Následkem jeho mírné politiky se Angwarrské državy odtrhly od Mubarrathské říše a Loddaron Baghmirský se prohlásil za svrchovaného krále Angwarru a pravého Dróinova nástupce. Došlo k druhé vlně angwarrské kolonizace, kdy do země zamířili Dróinovi stoupenci, kteří věřili, že starý král je naživu. Tradovalo se o něm totiž, že je nesmrtelný, respektive že zmrtvýchvstal. Roku 1017 byly objeveny Dróinovy ostatky, což v samém důsledku vedlo ke změně mubarrathského režimu, a Angwarr zaplavila třetí, nejmasivnější vlna nových osídlenců. Roku 1020 se konflikt s Mubarrathem nebývale vyostřil a angwarrská kotlina se počala připravovat na vpád nepřátelských vojsk. Stálé hrozbě války předcházelo několik neúspěšných pokusů stran Mubarratských o odstranění Loddarona. Král Loddaron byl nakonec odstraněn, ale jeho smrt je připisována Círrhenským. Círrhenské v té době vedl Perrim, řečený čtvrtý trpasličí král. Právě jemu, vzdorovládci a králi-bezzemkovi, jsou připisovány únos a smrt Loddarona Baghmirského. Taktéž znovuobjeven byl eärred, který se ocitl v držení Tol-Balhirrského správce, a eärron, jenž se ocitl ve rukou Perrima IV.. Po Loddaronově smrti nastoupil na trůn jeho syn Gwerraldhon. Gwerraldhon III. byl velmi mladý a ctižádostivý. Nedbal na hrozbu ze západu a v touze pomstít smrt svého otce obrátil podstatnou sílu angwarrských armád na východ k Círrhenu a dál na východ k Velvennoru. Výsledkem Gwerraldhonových dobyvačných snah a neutuchající touhy po odplatě byla značná roztříštěnost sil, ale také dobytí velké části na válku nepřipraveného velvennorského území. Roku 1022 byl kraje velvennorské prohlášeny za Východní Angwarr a správa území byla přiřčena Glendorru Nardalaenskému, dřívějšímu vlivnému správci Tol- Balhirru. V zimě roku 1023 došlo k nočnímu vpádu mubarrathských vojsk na oslabené posty u grullduinského přístavu Werrin. Začala válka o Angwarr a ještě téhož roku v bitvě u Rawanu nerozvážný Gwerraldhon III. padl. Konec Loddaronova rodu znamenal, že byla přerušena dědičná linie a správci angwarrských měst pod hrozbou rychle postupující linie nepřátelských vojsk byli nuceni narychlo vyvolit krále nového. Tím se stal Glendorr, jenž byl balhirrskými oblíben a v novém působišti poměrně uznáván. Glendorr IV. po uzavření jistých dohod stáhl vojska z Východního Angwarru a v místě jmenoval správcem velvennořana a svého přítele Darlonna. Veškerou vojenskou sílu Angwarru obrátil proti mubarrathským liniím. Veřejně vyhlásil zrušení trpasličího otroctví a přislíbil horskému národu postoupení některých angwarrských území. Tím si naklonil horské klany, jež měly nemalý vliv na rozdrcení a vyhnání Mordinusových vojsk. Válka přesto byla velmi krvavá a vyžádala si dlouhé dva roky bojů. Roku 1025 Glendorr IV. naplnil slib a vzdal se nároků na Východní Angwarr, nyní již opět Velvennor, a to ve prospěch trpaslíků. Tímto aktem ze svého hlediska vyřešil i potíže se sílícím vlivem Ugoldarrského řádu, voláním velvennorského obyvatelstva po svobodě a voláním trpasličího národa po svébytném území. Na důkaz neměnnosti hranic a trvalého míru vyměnili si Glendorr a Perrim IV. eärrily. Eärron tedy nalezl místo na angwarrské koruně, zatímco eärred ozdobil korunu velvennorského krále, krále trpaslíků. Glendorr IV. vládl do své smrti v roce 1044. Po něm na trůn usedl armádní velitel Norrangh, když pojal za manželku Glendorrovu jedinou dceru Glenir. Neuplynul však ani rok a královna Glenir spáchala sebevraždu skokem z tol-balhirrské věže, aniž by po sobě zanechala potomka. | |
| Vládci | Burrghod I. (???-903), Berenhold II. *875 (903-952), Loddaron Baghmirský coby mubarrathský místodržící od roku 952, následně korunován jako Loddaron II. (1007-1020), Gwerraldhon III. (1020-1023), Glendorr IV. (1023-1044), Norangh *1001 (od r.1044). Linie trpasličí berenthaurské vzdorovlády - Anghold III. *929 (952-1005), Perrim IV. *972 (1005- 1043), Bóin V. *1002 (od r.1043). | |
| ARMIDEN | Vláda | Centrálně soustředěná moc v rukou tak zvaných bílých mnichů z kláštera ve městě Heralion. Hierarchie vlády je poněkud nejasná, zdá se, že mniši mají mezi sebou jakýsi systém podřízených a nadřízených, nicméně navenek vystupují zcela jednolitě. Jednotlivé skupiny mnichů, vykonávající vždy určitou funkci se nazývají „mistři“. Jsou tak známi například mistři vyptávači, mistři vtloukači, mistři zpovídači, mistři zabíječi, mistři nahlížeči a mistři rozmlouvači. Nejvyšší orgán heralionských mnichů - mistrů se nazývá Rada. Ve znaku má země symbol moci - archenilskou hvězdu o osmi cípech. |
| Charakteristika | Celkově lze říci, že Armiden je silnou, centrálně řízenou zemí s malými vazbami na okolní státy. I když se Armiden v posledním období zahraničně výrazně neprojevuje, je považován za dlouhodobou protiváhu Gwendarronu a jejího hlavního soupeře. Země je značně uzavřená před okolím, a byť do Armidenu lze legálně přicestovat bez zvláštních povolení, pověst tvrdého zacházení s cizinci způsobuje, že se cestující této zemi raději zdaleka vyhnou. Proslýchá se, že na denním pořádku jsou pro poutníky i obchodníky výslechy a prohlídky. Ubytovávat se lze jen na místech, která k tomu mají patřičná povolení. Toto platí zvláště pro jih země, kde je uplatňováno i mnoho dalších omezení jak pro cestovatele, tak i pro obyvatelstvo samotné. Celní sazby pro převážené zboží jsou vysoké. |
| Části země |
Země je zeměpisně rozdělena na několik oblastí. Jižní část je ohraničena na západě
horami a na jihu a východě širokým tokem Ódruiny. Tato část země je plochá a daří se zde i přes
vyšší nadmořskou výšku především zemědělství. Osídlení je zde řidší než na severu nebo
východě. Největším městem je Rull. Na samotném jihu se nachází jedna z mála vstupních cest
do země, z města Kostenec přes tak zvaný Zlatý most. Branou do severních částí země je
Heralion, který je běžným lidem nepřístupný. Heralion se nachází v horách, kterými Ódruina
prochází kaňonem, kde se její tok zužuje a stává se velmi prudkým. Severní část země je rozdělena na dvě části Rhyzorskými horami, které se jak známo táhnou. Severní část Armidenu je jeho ekonomickým centrem, zde je soustředěno nejvíce obyvatelstva a výroby. Západ je zde ohraničen Jezerem žalmů, Tirrielským pralesem a Tinderskou pouští. Jedinou používanou cestou do okolních zemí je obchodní stezka do oblasti kolem města Antrinu. Největší města jsou zde Nudin a Rhyder. Východní části mají poněkud jiný charakter než zbytek země. Obyvatelstvo je zde pestřejší a život poklidnější. Panuje zde přímořské klima. Ostře střežená cesta do Mukuru s sebou přináší nutnost udržovat větší posádku. Ve městě Nová Ravna přístav s vojenským i obchodním loďstvem. Ve vnitrozemí velké město Bergien. | |
| Obyvatelstvo | Většinu obyvatelstva tvoří lidé, města jsou poměrně veliká a rovnoměrně rozprostřená především podél vodních toků Rhynar a Ódruina. Obyvatelstvo je známo tím, že je fyzicky zdatné a v mnoha případech vojensky cvičené. V naprosté většině je oddáno svým vládcům. | |
| Náboženství | Náboženství země je dáno vírou vládnoucí kasty mnichů. Je známo, že lidé chodí víru vzývat do chrámů, v nichž hraje důležitou roli sluneční světlo, a jsou vzývány přírodní živly. Bližší informace nejsou k dispozici. | |
| Historie | O staré historii Armidenu toho není mnoho známo. Je jisté, že je nějak spjata s tak zvanou archenilskou hvězdou, jejíž úlomky byly kdysi rozesety po území státu a po jejichž složení vzrostla moc heralionských. Roku 1023 došlo k občanské válce, kdy část země povstala pod vedením druidů z Dragoského hvozdu proti centrální vládě. Je těžké říci, nakolik byla tato občanská válka skutečnou revoltou, nebo zda byla vyvolána samotným Heralionem jako záminka pro složení hvězdy a posílení vlastní moci odstrašujícím příkladem krutě potrestaných vzbouřenců. Není také vyloučeno, že heralionští mniši byli původně theurgové a boj proti druidům mohl být také vyvrcholením meziprofesní řevnivosti. V letech 1042 - 1043 byla v Armidenu vyhlášena všeobecná mobilizace za účelem napadení zámořského souseda, Říše slunce. Celá kampaň skončila vyloděním na pobřeží této říše, kde byla část armidenské armády krvavě poražena. Části se však podařilo udržet. V současnosti není známo, zda Armiden má nějaké državy na východním okraji Mrtvého moře, ale možné to je. | |
| Armáda | Armiden vydává značnou část svého bohatství na vojenské účely. Země je udržována ve stálém stavu vojenské bdělosti. Je otázka, nakolik to je z důvodu polohy země mezi neklidnými východními státy a západozemím, případně zda je neustálá aktivita vojska projevem snahy lépe zvládat domácí obyvatelstvo. Každopádně často vyvolávané třenice s okolím působí někdy až příliš jako pouhá záminka pro posilování vlastní vojenské moci. Armáda je každopádně početná, dobře vyzbrojená i organizovaná. Vojenská porážka na východě roku 1043, sama o sobě nijak významná, nezanechává v dnešní době na morálce vojska už žádné stopy. Vojenské posádky jsou v každém větším sídle a vnitrostátní bezpečnost zajišťují se vší rozhodností. | |
| Hospodářství | Rozvinutá výroba a řemesla. Též zemědělství je na vysoké úrovni, ovšem je poněkud limitováno poměrně hornatým profilem země. | |
| Vládci | Jména jednotlivých členů heralionské Rady nejsou v současnosti známa. | |
| * ASSUAEN | Vláda | Žádná centrální správa, jednotlivým oblastem vládnou kmenoví náčelníci. |
| Charakteristika | Země na poloostrově na jihu. Vzledem ke zhoršujícím se přírodním podmínkám nyní zůstává na poloostrově jen málo obyvatel, často kočovných lupičů, kteří se nemíní podrobit kortské moci. |
| Obyvatelstvo | Téměř výhradně lidé, jen v horách na severu se dají potkat zbytky černých trpaslíků. | |
| Hospodářství | Země je vyhlášená zejména svými koberci, které jsou v severních zemích velmi ceněny. Také dobrá poloha na jihu pevniny u námořních cest zajišťovala zemi bohatství plynoucí z obchodu, ale to nyní padlo díky úbytku obyvatelstva, a zbytek spíše živoří. | |
| Náboženství | Rozšířenou vírou mezi Assuaenci je víra v Al-Achmala, ale není jasné, jakým způsobem se do jižní země dostala. Mnohde přetrvává víra v to, že každá věc má svého džina, jakéhosi ducha. Mnoho Assuaenců se však pod vládou Kortosu přizpůsobilo a přijalo víru v Amon-Súra, aby se vyhnulo persekucím. | |
| Historie |
V dávných dobách byla země rozdělena na několik království. Kolem roku 500 ovládl západní část země Al-Harvial. Nejprve
byla jeho vláda dobrá, ale posléze čelil stále větším bouřím, až byl nucen prchnout a s flotilou věrných odplul na západ. Lid Assuaenu později sjednotil jistý Saddycha z Harrakatu, města dnes neznámé polohy, který také první založil jednotný stát. Díky rozvoji námořního obchodu a schopným obchodníkům země rychle bohatla a Saddycha si uprostřed země postavil honosný palác, odkud vládl. Saddychova vláda skončila hroznou katastrofou. Přes Assuaen se přehnala silná bouře trvající bezmála měsíc. Po ní bylo celé vnitrozemí včetně Saddychova paláce pokryto pouští. Na ní stále zuřily bouře a prakticky se tam nedalo dostat, navíc se poušť stále rozšiřovala. Časem ale tempo postupu pouště sláblo, jakož i bouře, takže řada kmenů dokázala na jejích okrajích žít a hledat obživu. Většina obyvatelstva se však stáhla na pobřeží, kde se dalo hospodařit a bylo tam několik prosperujících měst, nebo uprchla na sever. Díky množství uprchlíků se značně rozrostla severská města Rhan a Miron. Zmatky po Saddychově pádu trvaly více než padesát let, kdy byla země rozdělena mezi lokální vládce. Země se opět sjednotila pod jedním panovníkem roku 732, kdy ostatní vládce porazil Akarin z Alutunahu. Akarin začal znovu budovat centralizovanou říši a obnovovat její dřívější slávu. Akarin zemřel roku 748 a zanechal po sobě patnáct synů, z nichž většina neuznala nástupcem nejstaršího Zulída a začala občanská válka, z níž nevyšel vítězně ani jeden ze synů, ale Harrim z Umburu, který prý měl na své straně armádu džinů a jenž založil novou dynastii. Jeho syn Ar-Ahab se chtěl vyvarovat Zulídova osudu, proto nechal povraždit všechny své bratry, což se stalo poměrně dodržovanou tradicí této dynastie. Za Ar-Ahabovy vlády se v krajině severně od Assuaenu začali usazovat Kortští. Vrchol rozkvětu přichází za Ar-Ahabova vnuka Sulamina Nádherného, kdy se Assuaenští námořníci plavili napříč světem a zprostředkovávali obchod mezi severem a jihem, takže do země proudilo bohatství. Kvetoucí město Miron se stalo vyhlášeným střediskem alchymie těžícím z přírodního bohatství blízkých hor. Po Sulaminově smrti začal úpadek Umburské dynastie, střídali se slabí vládci odstraňovaní vesměs násilím, až se roku 881 zmocnil vlády Al-Alí ze Sabathu, který opět pozvedl slávu Assuaenu. Na jeho počest po jeho smrti přidalo město jeho jméno ke svému. Jeho nástupci se ovšem nedrželi osvědčeného zvyku vyvraždění bratrů a místo toho je jmenovali na vysoká místa ve státní správě a za správce krajů. To ovšem vedlo k rozdrobení královské moci a k několika povstáním a převratům, až se v nastalém zmatku chopil moci Sikija Rhanský a nechal povraždit všechny příbuzné první Ali Sabathské dynastie. Sikiju posléze zavraždil a nahradil jeho vojevůdce Musuf Umburský. Jeho syna Marakima pak sesadil a údajně nechal zmizet Aranikan Černý, podle všeho původně šaman jednoho z četných kočovných kmenů, který se však stal mocným čarodějem. O kočovném původu svědčí i to, že se neusadil v žádném městě, ale žil ve svém stanu, který podle potřeby přesouval po zemi. Aranikana Černého pak svrhl Er-Nasir z Ali Sabathu s vydatnou pomocí severního Kortosu, kterému se vláda černokněžného Aranikana nikterak nelíbila. Tak se moci ujala druhá Ali Sabathská dynastie. Za vlády této dynasite vyvrcholil vliv severního Kortosu na Assuaen. Už dříve byl znát kortský vliv, zvláště v severních částech země. Například po lidových bouřích vyprovokovaných Amon-Súrovými kněžími v Mironu roku 928, kdy byla vyrabována a vypálena věhlasná alchymistická universita, bylo provozování alchymie ve městě zakázáno. Er-Nasir však za své vítězství ve velké míře vděčil právě Kortským, proto přijímal stále tvrdší zákony proti čarodějnictví a nijak nebránil pronikání kortského vlivu. Roku 1018 došlo na poloostrově k povstání vedenému mužem, který si říkal Aranikan Černý, údajně se vrátil z hrobu, aby osvobodil Assuaen od cizí nadvlády. Dokázal kolem sebe shromáždit dostatek stoupenců, zejména z nomádských kmenů odmítajících kortskou nadvládu. Především díky kortským jednotkám, o které severního souseda požádal panovník Sulej II., bylo povstání krvavě potlačeno, Aranikanův duch však stále žije v mysli kočovníků, kteří se nikdy nesmířili s kortskou nadvládou a čekají na jeho další návrat. Po potlačení povstání začal kortský patriarcha prosazovat svou moc nad Assuaenem již zcela otevřeně a na stárnoucího a bezmocného panovníka se příliš neohlížel. Od počátku jedenáctého století se však podmínky na poloostrově opět začaly zhoršovat. Poušť se začala rychle šířit do dosud úrodných oblastí a poloostrov se začal vylidňovat. Řada lidí odešla na sever do Kortosu. Nejhorší doba nastala během třicátých let, lidé odcházeli a z dříve vzkvétajících měst Umburu a Alutunahu zůstaly malé rybářské vesnice. Později po ztrátě postavení hlavního města je následoval i Ali Sabath. Na poloostrově pak zůstala jen hrstka obyvatel, především kočovníci. V roce 1031 se Suleji II. a jeho šestatřicáté manželce konečně narodil vytoužený syn, Al-Mansí. Sultánovi v té době bylo 72 let, ale jakékoliv zmínky o Al-Mansího nemanželském původu se trestaly ztrátou na hrdle. Popravena však byla pro údajné spiknutí i ona manželka, a to pouhé dva měsíce po porodu. Po Sulejově smrti byl pětiletý Al-Mansí kortskými vojáky odvezen do Jerezu, kde slavnostně předal moc nad svou zemí Amon-Súrovi v zastoupení tamějšího patriarchy, a sám se stal jejich hostem. Od té doby o chlapci nikdo neslyšel. Tak byl Assuaen podroben Kortosu, ale na samém poloostrově jsou špatné podmínky a kraj je v podstatě ovládán místními kmenovými náčelníky. | |
| Vládci | Al-Harvial, kolem roku 500 ovládal zemi Zur-Arhenil na západě poloostrova; Saddycha, zakladatel země, vládl 545-675; bezvládí 675-732; Akarin 732-748; Zulíd 748-749; válka mezi Akarinovými potomky 748-753; Harrim 753-777; Ar-Ahab 777-795, Sulamin Nádherný 803-850; Umburská dynastie 753-881; Al-Alí 881-901; I. Ali Sabathská dynastie 881-936; Sikija Rhanský 936-943; Musuf Umburský 943-951; Marakim 951-953; Aranikan Černý 953-967; Er-Nasir 967-980; Sulej II. 1008-1036; Al-Mansí 1036; II. Ali Sabathská dynastie 967-1036; od roku 1036 pod vládou Kortosu. | |
| BARBARSKÉ PLÁNĚ - RHAK | Vláda | Žádná centrální vláda, země je rozdělena na kmeny ovládané náčelníky. |
| Charakteristika | Takto se nazývá území na severovýchodě, hraničící s Valdenem, Almemarem, Trindindolem, Monghyrem a Mukurem. Jedná se o větrem ošlehané planiny, kde se nedaří zemědělství, je zde málo lesů či nalezišť kovů a vůbec zdrojů bohatství. Kmeny často bojují mezi sebou, ať už kvůli sporům o loviště, kořisti nebo jen pro zábavu. Čas od času se na znamení svých bohů sjednotí několik skupin dohromady a zaútočí na některou z okolních zemí (například v roce 1035 na Valden), kde plení a vraždí, než se stáhnou zase zpět. | |
| Armáda | Téměř každý mužský člen kmene je válečníkem. | |
| Obyvatelstvo | Území je řídce osídleno téměř výhradně barbarskou populací žijící v pospolitých občinách, obvykle kočujících. | |
| Hospodářství | Barbaři se živí především lovem a sběrem plodin, v menší míře chovem koní a pastevectvím, a ve výjimečných případech primitivním zemědělstvím. | |
| Náboženství | Barbaři mají primitivní náboženství, v němž mají téměř pro všechny činnosti své bohy a duchy. Válečným bohem je Harr Ghned, který tím pádem patří k nejuctívanějším. Dalším významným bohem je Pačan Gači, bůh snů, kterým barbaři přikládají velkou důležitost. | |
| Historie | O historii plání se toho mnoho neví, spíše o vlivu barbarů na okolní země. Záznamy o barbarských útocích se dají nalézt v kronikách okolních států. Z posledních dob je doložena výprava z roku 1010 proti Čagotajcům. Roku 1035 se vyhrnuly barbarské hordy ze svých kmenových území a napadly Valden. Nějakou dobu pustošily krajinu, než s kořistí odtáhly. Roku 1052 vedli barbaři lov na skřety v kraji Algachar, a v roce 1061 vpadli do Monghyru, kde plenili. | |
| BRIONNE | Vláda | Královská. |
| Charakteristika | Brionne je přímořským královstvím ležícím v úrodném kraji, který vybíhá z pevniny do moře. |
| Armáda | Brionne je poměrně silnou námořní mocností se silnou vojenskou flotilou, která se musí potýkat především s wenarenskými piráty. Brionne také drží ochrannou ruku nad maličkým královstvím Aldenar, s nímž ho pojí dávné přátelství a příbuznost na královském trůně, jinak by toto území patrně dávno padlo za oběť wenarenskému plenění. | |
| Obyvatelstvo | Je tvořeno především lidmi, na ostatní rasy připadá méně než čtvrtina. | |
| Hospodářství | Brionne leží na obchodní cestě vedoucí podél pobřeží a má také několik přístavů, které jsou domovem silné obchodní flotily, takže zemí prochází značné množství zboží a kvete zde obchod. Díky teplým mořským proudům u pobřeží má jedinečné podnebí, které i takto dále na sever umožňuje pěstovat hrozno a vyrábět prvotřídní víno. Země je také vyhlášena pastevectvím a místní ovčí a kozí sýry jsou vyhledávanou pochoutkou na každém stole. Méně vyhledávanou v cizině, ale o to oblíbenější pochoutkou v Brionne, jsou šneci, žáby a škeble, které brionnští pojídají s opravdovým gustem. | |
| CARDAR | Vláda | Královská. |
| Charakteristika | Království vzniklo sjednocením několika území. Jednotlivé části mají poměrně velkou nezávislost na královské moci a zůstávají pod správou rodové šlechty nebo jmenovaných či volených správců, většinou podle místních tradic. Země přes svou přímořskou polohu nemá silné loďstvo a nejsou tu vhodné přístavy pro velké lodě, takže většina plavebních cest vede kolem. Východní oblasti země jsou dosti divoké a nepřístupné, a žijí tam proto skřeti, s nimiž došlo k mnoha válkám. |
| Obyvatelstvo | Je tvořeno téměř z poloviny lidmi, vice než čtvrtinu tvoří trpaslíci žijící především v podhůří Kazzderského pohoří, na severovýchodě v Míjónském hvozdu pak žije početná komunita elfů. | |
| Hospodářství | Zemí procházejí důležité cesty, po nichž plyne zboží z Gwendarronu na sever a naopak. Cardar také zabezpečuje dopravu převážné většiny zboží do a z Kazzdu, takže se tu daří obchodu. | |
| Historie | V podhůří Kazzderského pohoří docházelo celá staletí k bojům lidí a trpaslíků. Roku 725 bylo trpaslíky vypleněno město Siltalath a lidé se stáhli severněji, kde založili město Knorlad. Mír byl uzavřen roku 788. Během devátého století dochází k častým bojům se skřety a Knorlad byl dokonce roku 820 vypleněn. K poslednímu velkému útoku skřetů došlo roku 993. Roku 998 došlo v okolí Knorladu k velkému požáru, který zpustošil tuto severní část Cardaru. | |
| * CARENTAN | Vláda | Dříve království, po připojení ke Gwendarronu knížectví s dědičnou vládou. |
| Charakteristika | Carentan je malé horské panství v severovýchodním cípu Gwendarronu. Bývalo to samostatné království ovládající několik vysoko položených údolí v Querrských horách. |
| Obyvatelstvo | Rozličné, převládali lidé, země byla zalidněna jen řídce. | |
| Hospodářství | Země žila především z lovu horských zvířat proslulých svou hustou kožešinou, zpracováním kůží a také pastevectvím. | |
| Historie |
Querrské hory a okolí byly vždy řídce osídleným a divokým krajem, kde žili především drsní horalové. Na mnoha místech
vznikla kvůli lepší obraně opevněná sídla, jejichž páni se postupně stali vládci kraje. Zmínky o Carentanu jako o zemi se poprvé datují do
roku 893, kdy se osamocená panství semkla v pevnější celek a zvolila ze svého středu Kardima z Malaky jako vládce s titulem kníže. Jeho vnuk Alamar byl roku 922 zavražděn. Podezření padlo na jeho bratra Kadima, muže, který strávil dlouhou dobu v cizině jako žoldnéř a z cest si přivedl i ženu, jistou Naděždu z Marivoru, načež si postavil hrádek v nejzazším carentanském údolí. Sám však za záhadných okolností zahynul necelý měsíc po svém bratru, zanechav po sobě ženu a syna. Vlády se pak ujal mladý syn zemřelého knížete Alsim Ušatý. Během jeho vlády do kraje začali proudit skřeti vyhnaní zvyšující se mocí gwendarronskou z jižních oblastí. Mnoho osad bylo vypáleno a po mohutném skřetím útoku byla roku 944 značně poničena i Malaka. Alsim pak vybudoval novou tvrz položenou narozdíl od Malaky v podhůří výše v horách v Cahirentu. Odtud vedl výpady proti skřetům a po velkém vítězství roku 950 se nechal korunovat králem. Alsim měl pouze dcery, takže po něm se ujal vlády manžel té nejstarší, Madobud, čtvrtý syn naglaverského pána. Ten byl původně velitelem jízdního oddílu gwendarronských kopiníků zabezpečujícího severovýchodní hranici a jako takový často podnikal s carentanskými zbrojnoši a domobranci výpady proti skřetům. Po skončení služby se v Carentanu usadil a sloužil Alsimovi jako velitel vojska, vzal si jeho dceru a převzal po něm vládu. V době jeho smrti už byli skřeti v horách prakticky vyhubeni. Madobudův syn Obert byl na lovu napaden a zabit mohutným medvědem, po něm vládl Kardim II., který byl roku 1017 zavražděn, podle všeho hrabětem Soyem. Následně došlo k vnitřním bojům, které skončily, když mladý král Zlyran porazil hraběte Soya obviněného z nekromancie. Válkou poničená a vylidněná země potřebovala pomoc, kterou poskytl Gwendarron oplátkou za podrobení oblasti gwendarronskému králi a Zlyran tak ztratil právo honosit se titulem krále, zůstal mu titul knížete. K dalším podivným událostem došlo roku 1048, kdy silné sněžení a laviny během zimy zcela odřízly Carentan od okolního světa. Zůstává záhadou, co se během zimy stalo, ale na jaře byla země zcela vylidněna a plná nemrtvých. Další vývoj není znám. | |
| Vládci | Kardim 893-899, Bolarin 899-903, Alamar 903-922, Alsim Ušatý 922-953 (od 950 králem), Madobud Naglaverský 953-971, Obert 971-986, Kardim II. 986-1017, Zlyran (*1000) 1017 až 1048, od 1018 leníkem Gwendarronu. | |
| ČAGOTAJ | Vláda | Tyranie. |
| Charakteristika | Jedná se o zemi osídlenou divokými kočovnými kmeny tvořící volný kmenový svaz v čele s nejvyšším náčelníkem, jemuž jsou ostatní náčelníci teoreticky podřízeni, ale vesměs mohou jednat volně. Kmeny jsou agresivní a války se sousedy jsou běžné. | |
| Armáda | Každý čagotajec vyrostlý v kmeni je válečníkem. | |
| Obyvatelstvo | Čagotajci jsou lidé, o dalším osídlení a složení městského obyvatelstva není nic známo. | |
| Města | Na čagotajském území jsou roztroušena města podřízená čagotajcům, ale vesměs nepříslušící ke kmenům. Kočovníci je využívají jako základny a vysoké daně především v potravinách usnadňují zásobování. | |
| Hospodářství | Čagotajci se živí pastevectvím, ale významnou část obživy získávají pleněním. Zemědělství je rozšířeno v okolí měst. | |
| DE KREE | Vláda | Samospráva měst a obcí, celooblastní politku řeší selské sněmy. |
| Charakteristika | De Kree je chudá zemědělská oblast prakticky bez nerostného bohatství. Je velice řídce osídlena a centrální správa de facto neexistuje. Armádu nemá a na pořádek dbá domobrana. Pro svou polohu je také velmi vyhledávanou destinací mnoha badatelů, alchymistů a theurgů. Celá oblast se totiž nachází na území, kde v dávnověku proběhla konjunkce sfér, a z ptačí perspektivy připomíná ohromný kráter. V odlehlých oblastech se hojně vyskytují podivní, začasté nebezpeční tvorové údajně nepřirozeného původu. |
| Obyvatelstvo | Zalidnění je zde velmi řídké, ale o to více různorodé. Po posledních uprchlických vlnách převládají hobiti, tvořící zhruba polovinu obyvatelstva, následují lidé, kterých je asi čtvrtina. Jako v sousedních státech, i zde žije větší množství kudůků a hory jsou sídlem krollích tlup, které jsou v poměru ku ostatnímu obyvatelstvu poměrně početné. | |
| Hospodářství | Obyvatelstvo žije především z pastevectví skotu a bravu, a také zemědělství. Známá a v jistých kruzích vyhledávaná je komodita švic, kořenová zelenina fungující jako urychlovač metabolismu, avšak silně návyková. Půda a voda jsou pokládány za nezdravé, zvláště cizinci, což brzdí obchod s potravinářskými komoditami. Neobvykle často dochází k mutacím obilovin i jiných plodin, a rovněž hospodářská zvířata se často rodí s defekty, například dvěma hlavami. Na druhou stranu tyto podmínky místní zemědělci dokázali využít k šlechtitelství a plemenitbě, což v příznivých dobách zajišťuje bohaté sklizně, a známý je rovněž chov neobvykle svalnatého skotu. To vše je zřejmě odkazem na přetrvávající působení konjunkce. Poslední dobou země rovněž těží z polohy na obchodní cestě, jejíž důležitost vzrostla po zmatcích v Mallikornu. | |
| Historie |
Na území dnešního de Kree došlo někdy během pátého či šestého století k tajemným úkazům, které někteří učenci označují za střet sfér Jésaiel
a Achaiah. Tyto úkazy trvale změnily ráz krajiny a jejich pozůstatky jsou na území stále patrné. Počátky osídlení oblasti se datují do osmého a devátého století s příchodem především mallikornských osadníků. V té době v Mallikornu došlo k vzestupu náboženství Zuna, boha řádu a zákona. V těchto chaotických dobách plných bezpráví a násilí si toto náboženství získalo mnoho příznivců a stalo se hlavním náboženstvím oblasti dnešního severního Mallikornu podporovaným jeho vládci. Po prvotním odsouzení lapků a lupičů později převládl též názor, že magie je výsledkem chaosu a neřádu a její uživatelé se protiví Zunovi. V zemi začaly řádit čarodějnické procesy a pro mnoho lidí to byly časy temna. Zunovi inkvizitoři a soudci nelenili, zemí vzplály hranice a tortúra byla dením chlebem. Uprchlíci z řad volnomyšlenkářů, zejména vyznavačů Matky Nifredil, hobitů vyznávajících své bohy, dobrodruhů, ale i psanců a rebelů, opustili zemi a našli útočiště na opuštěném území dnešního de Kree. V oblasti vzniklo několik roztroušených osad, jelikož země byla chudá a nebyla schopna uživit mnoho lidí usazených na jednom místě, alespoň než si osadníci zvykli na neobvyklé místní podmínky a přizpůsobili se. Přesto si odlehlé osady byly vědomy vzájemné pospolitosti a zástupci občin se setkávali na sněmech, které řešily základní samosprávné otázky. Roku 922 wakyntolský kníže Lerman obsadil severní část de Kree, když u Svahů porazil nevelký odpor místní domobrany, a prohlásil kraj za součást svého panství. O rok později ho na lovu ve svých nových lovištích sežrala mantichora a jeho dědicové měli jiné starosti, než se zabývat bezvýznamným zapadákovem se vzpurnými obyvateli, kteří jejich moc neuznávali. Po vzestupu teokratické moci theurgů v Armidenu došlo k několika vojenským výpravám do Kree. Armidenské armádě se přirozeně domobrana nemohla postavit. Cílem armidenských ovšem nebylo zemičku zabrat, vojsko však obsadilo území v epicentru údajné konjunkce a otevřelo tam doly. Do nich byli dovezeni otroci, aby tam hledali relikty konjunkce. K těmto výpravám došlo v minulosti už nejméně třikrát, armidenští vždy na několik let zabrali část země, aniž by s tím místní mohli něco dělat. Naposled se tak stalo mezi lety 1028 a 1033. V těch časech se osadníkům žilo velmi zle, byli nuceni vyživovat správu dolů a vojsko si bralo, co potřebovalo. Docházelo i ke ztrátám na životech, ale slabá domobrana neměla jak si vynutit právo. Po čase armidenští jako vždy předtím odtáhli, ale není známo, zda našli, co hledali. Roku 1068, když Mallikorn napadl Gergel, došlo k uprchlické vlně, která přivedla do de Kree nové osadníky. Mezi nimi bylo značné množství hobitů zejména z Mirellu, kde byli hobiti silně utlačováni. | |
| DORMAL | Vláda | Království. Král ale nemá fakticky žádnou moc. Moc je decentralizována a soustředěna do rukou trpasličích šlechticů, kteří mají velkou samostatnost. |
| Charakteristika | Dormal je trpasličí podzemní říše. Nalézají se zde rozsáhlá naleziště drahých kamenů. Území je také známo jako říše trpasličích upírů. Většinu šlechty tvoří právě upíři. S okolními zeměmi není Dormal ve styku. Výjimku tvoří Gwendaron, jehož styk se omezuje pouze na občasné obchodní karavany z Erixu. |
| Armáda | Armádu tvoří především soukromá vojska trpasličích a upířích pánů, i když král vojenskou silou disponuje také. Hlavní složkou branné moci jsou nemrtví trpaslíci, kteří tak slouží své říši i po smrti. | |
| Obyvatelstvo | Veškeré obyvatelstvo tvoří trpaslíci nebo jejich nemrtví soukmenovci. Dormalští trpaslíci vnímají jako čest, že budou po své smrti vybráni k oživení. | |
| Města | Každé město slouží zároveň i jako pevnost. Jejich přesný počet není znám. | |
| Hospodářství | O dormalském hospodářství se toho moc neví, ale je nejspíš na vysoké úrovni. | |
| Kultura | Není nic známo. | |
| Historie | Dějiny samostatného Dormalu se píší od roku 670, kdy byl sesuvem části hor odříznut jih království Kazzd. Sesuv horského masivu zneprůchodnil veškeré cesty na sever. Trpaslíci z odříznutého jihu neváhali a vyhlásili vlastní království, které ale bylo dvacet let po této události napadeno mocným nekromantem Shatilem. Po deset let trvající válce byl Shatil konečně poražen, a to hlavně díky Daggrandu Nelítostnému a Turvovi Kamenné Kosti. Bohům žel se ukázalo, že během bitev byli Daggrand a někteří další páni přeměněni na upíry. Po velmi bouřlivé debatě bylo hlavně díky Turvovi rozhodnuto, že se s upířími lordy nepovede válka. Zhruba kolem roku 750 se rozpoutala upíří válka. Příčinou se stala událost, kdy byl trpasličími pány zabit Daggrand. Válka trvala čtyřicet let, během nichž byla populace Dormalu snížena na polovinu. Moc upířích pánů nebývale stoupla a také jich přibylo. Jsou známy pouze dva případy, kdy trpasličí pán, podstoupivší přeměnu na upíra, raději spáchal sebevraždu. V roce 940 se upíří páni rozhodli (se souhlasem trpasličí šlechty) rozšířit svá území do málo obydlené oblasti na východě. Zde se jim podařilo obsadit řadu městeček. Obyvatele porobených území však požádali o pomoc stále sílící Gwendaron. Po dvouleté válce v letech 945-947, kterou vedl Rudovid Kafka, byli upíří páni zatlačeni zpět do podzemí. Gwendaronská armáda, vědoma si toho, že upíři musí být zlikvidováni, za nimi podnikla rozsáhlé tažení. Nicméně po té, co se na stranu upírů přidala i trpasličí šlechta, byl Gwendarron z dormalského podzemí vytlačen. S vědomím, že se Gwendarronu nepřehledné podzemní prostory divokých hor podaří dobýt jen za cenu obrovských nákladů, byl nakonec uzavřen mír s tím, že přístupová cesta do Dormalu zůstane uzavřena mocnou pevností. Fortifikace byla vystavěna roku 965. | |
| Vládci | Nejsou známi. | |
| EUFERIAL + | Charakteristika | Euferial bylo elfí město a součást pradávného en Tolorainu. Dnes jsou z něj jen trosky. |
| Historie | Po zkáze en Tolorainu zůstalo město opuštěno, ale tamní brána zůstala funkční a kolem roku 280 byla elfy znovu objevena a zprovozněna. Kolem ní pak znovu vyrostlo město. To však ztratilo na významu kolem roku 675 po pádu Váles dimoriel a postupně se vylidnilo. Část obyvatel odešla na sever a spojila se s trindindolskými, část odešla jinam nebo padla v bojích s četnými nepřáteli. | |
| GATARSTÁN | Vláda | Mnoho nezávislých panství soupeřících mezi sebou o moc. Čas od času se mezi náčelníky najde schopný vojevůdce či diplomat, popřípadě obojí, který dokáže získat žezlo krále všech trpaslíků. |
| Charakteristika | Gatarstán je země černých trpaslíků na jihu západní pevniny. |
| Obyvatelstvo | Tvoří jej trpaslíci černé pleti. | |
| Historie | Sagim Buzurug, vládce Buzurtánu, roku 729 po téměř dvou desetiletích bojů získal žezlo krále všech trpaslíků. Po něm je zdědil jeho syn Sareb, ale proti němu bylo vedeno povstání, kvůli kterému musel zmenšit obranu Buzurtánu, a ten pak padl do rukou kortských. O výsledku války se nic neví. | |
| Vládci | Sagim Buzurug 729-768, Sareb Buzurug 768-??? | |
| * GERGEL | Vláda | Dříve dědičné království, po smrti posledního krále ve válce s Mallikornem zemi vládne vojenský velitel podřízený gwendarronskému králi. |
| Charakteristika | Gergel bylo královstvíčko vzniklé spojením několika knížectví, nyní je území podřízeno Gwendarronu. Patrně díky stínu Černých vrchů je oblast mimořádně suchá a nepříliš úrodná, pod Lurgrapsem leží dokonce malá, zcela vyprahlá poušť, méně nehostinný, ale stále nepříliš úrodný je i střed země. Proto se osídlení soustřeďuje především kolem řek Soreny a Lákavy, které tvoří severní, respektive východní a jižní hranici území, jinde je zalidnění řídké. |
| Obyvatelstvo | Kosmopolitní, zhruba způli lidské se silnou hobití a kudůčí populací. | |
| Historie |
Jméno Gergel pochází patrně z trpaslického slova gorg, což značí skřet. Kraj byl skutečně po celou dlouhou historii sužován
skřety sídlícími na východních svazích Černých vrchů, jakož i ve hvozdech. Oblast byla osídlena už před dávnou dobou, již před rokem 300 se objevily opevněné osady podél obchodní stezky obcházející v té době těžko průchodné a především nebezpečné Černé vrchy. Kvůli nájezdům skřetů se většina obyvatel soustředila v opevněných hradištích a v jejich okolí, aby se mohla během útoku stáhnout do bezpečí, a tato hradiště se postupně rozvinula v nevelká města ovládaná šlechtickými rody, přičemž každému městu přináleželo určité území. Hranice těchto území se stávaly předmětem sporů a častých bojů mezi jednotlivými knížaty, jak si místní páni začali říkat. Doba před devátým stoletím je ovšem víceméně legendární, byť lze nalézt útržky kronikových záznamů z těch dob. Například roku 712 údajně lurgrapský kníže Mikael zabil draka na Derkském kopci. Také se dochovaly rozličné zprávy o slavných vítězstvích nad skřety, nebo naopak o skřetím řádění a několika případech vyplenění měst. V mnoha případech není ovšem možné události přesně datovat. Během devátého století již vykrystalizovala knížectví do podoby, jakou zhruba známe dnes. Knížecí rodiny byly vzájemně propojeny dynastickými sňatky zajišťujícími spojenectví, přesto ovšem stále docházelo k územním sporům i ozbrojeným střetům, z nichž uvedeme alespoň ty největší. Do roku 835 se datuje čištění Jeleního hvozdu od skřetů organizované mirellským knížetem Bragilem a marivorským knížetem Garimem. Bragilův syn Brachar se pak roku 848 střetl s lurgrapským pánem v Bitvě u Prakova během sporu o západní část Stinných kopců, které na čas ovládli mirellští. V roce 867 se koalice knížat zorganizovaná zagyntským knížetem Hollarem účastnila výpadu na skřety do Černých vrchů. Výprava neměla očekávaný účinek, ztráty byly velké, nicméně dalších deset let skřetí útoky z hor prakticky ustaly. Roku 872 došlo k Bitvě u Lotrasu, kde se utkal kníže luramský s knížetem hamirským kvůli územním sporům, ovšem bitva k ničemu nevedla a spory spojené s hraničními střety pokračovaly. Mezi lety 890 a 911 lurgrapský kníže Merkel pozvedl prestiž města, když výboji rozšířil území přináležící lurgrapskému knížectví na úkor sousedů. Tehdy došlo k několika tvrdým bitvám s Mirellskými. Nakonec po několika vítězstvích donutil knížata zagyntská a donnská, aby uznala jeho svrchovanost. V roce 905 však zagyntské vojsko oslabené válkou s Lurgrapsem nebylo schopno odrazit skřetí výpad z hor a část města lehla popelem. V roce 919 Wakyntol a Mirell podpořily Donn proti lurgrapským a po dvou letech občasných bojů byl Lurgraps nucen vrátit Donnu území získané za knížete Merkela. Mezi lety 932-934 došlo k válce Wakyntolu s Targunem, v níž Wakyntol přišel o část severních držav. K velkému skřetímu tažení ze severních lesů došlo roku 948, kdy mohutná armáda zcela rozvrátila Kervar. Ve vypáleném hradišti zahynula i celá knížecí rodina. Kervar se z tohoto úderu už nevzpamatoval a jeho území si rozdělila knížata hamirská, wakyntolská a krespská. Skřetí armáda pak byla poražena spojenými knížecími armádami pod vedením wakyntolského knížete Wenise. Ten také vedl o dva roky později odvetné tažení proti skřetům do Asheverského lesa. Pro velké ztráty v nepřehledném terénu byl ale nucen se stáhnout. Na jihu mezitím začal stoupat věhlas Marivoru pod knížetem Gabragem. Vojska Marivoru několikrát porazila knížete mirellského a zabrala část území přináležícímu Mirellu a Gynaru, přičemž padl i mirellský kníže. Postupem času se však začalo šeptat o podivných praktikách na marivorském dvoře, a když roku 969 došlo k obležení Gynaru marivorským vojskem, v němž byly i celé oddíly kostlivců, přispěchala na pomoc koalice pánů vedená mladým a ctižádostivým mirellským knížetem Barachem. Obléhatelé byli odraženi, ale území bylo nadále sužováno nemrtvými, dokud se roku 971 nespojila většina knížat a neporazila Marivor v Bitvě u soutoku. Marivor byl vypleněn a jeho území si rozdělil Mirell a Gynar. Po rozdrcení Marivoru se vítězná knížata sešla k poradě a došlo ke shodě, že by bylo třeba vytvořit pevnější spojenectví. Tak bylo ukuto království Gergel a shromážděná knížata zvolila jeho králem knížete lurgrapského, Tadrika. To značně roztrpčilo mirellského Baracha, který strávil roky boji proti marivorským a měl na vítězství značnou zásluhu. Následná léta však strávil likvidováním zbytků nemrtvé nákazy ve své zemi a její obnovou, neboť země válkou značně utrpěla. Rozvíjel však rovněž intriky proti králi, což vyvrcholilo roku 989, kdy se rozhodl vyhlásit nezávislost na Lurgrapsu. Na Barachově straně byli také páni z Gynaru, Donnu a Wakyntolu, kde byl knížetem Barachův zeť. V Bitvě u Donnu mirellští zvítězili a padl dokonce král Herbik. Po něm ovšem převzal vládu jeho bratr Tervik, zkušený voják, který už dříve velel lurgrapské armádě a spolupracoval také s rozrůstajícím se Gwendarronem na hubení skřetů v Durffském lese. Ten vedl boje podstatně úspěšněji a roku 995 padl Wakyntol do rukou lurgrapským a wakyntolský kníže zahynul v boji. Jeho knížetem Tervik jmenoval vlastního bratrance, jehož oženil s dcerou padlého knížete, čímž zajistil věrnost wakyntolského knížectví koruně. Tervik obrátil průběh války ve prospěch Lurgrapsu, ale v jedné bezvýznamné šarvátce byl zasažen šípem do oka a zemřel. Na jeho místo nastoupil mladý Tusilps, syn Herbikův, laskavý panovník, který ale přenechal velení raději zkušenému vojevůdci, hamirskému knížeti Hlofarovi. Starý Barach už neměl dost sil k bojům a roku 999 prohrála jeho armáda Druhou bitvu u Donnu, čímž mirellští ztratili území za Lákavou. Barachův nástupce Lech se pak dohodl s Tusilpsem o ukončení války s tím, že Mirell zůstane nezávislým knížectvím. Proti tomu protestovala ostatní knížata v čele s Hlofarem, ale Tusilps odmítal další válečné tažení. Válka ostatně zemi značně vyčerpala a opět se rozmohla skřetí hrozba, a to nejen na hranicích, ale rovněž v okolí Derku v samém srdci Gergelu. Zemi navíc roku 1003 zasáhl mor, což ještě zvýšilo zmatek a krom skřetů se v zemi rozmohli také lupiči. Tusilps však vládl mírně a se svou povahou nebyl s to problémy rázně vyřešit. Na konci jeho vlády došlo opět k útoku mirellských pod knížetem Darallem. Mirellští dva roky ovládali Donn, ale po Tusilpsově smrti nastoupil na trůn jeho ráznější syn Vizlan, který v boji nechal volnou ruku zkušenému hamirskému knížeti Hlofinovi Smělému. Ten Daralla porazil a zahnal zpět za řeku. Hlofin se později pokusil vpadnout do Mirellu, ale tam padl a hamirským knížetem se stal jeho bratranec Hegord. Nepřátelství mezi Mirellem a Gergelem ovšem pokračovalo a došlo ještě k několika bojům, zvláště po nástupu mirellského Charaka, ale hranice se vždy znovu vrátily na linii Lákavy. Nakonec byl Gergel roku 1068 napaden Mallikornem, který se rozhodl jej obsadit a přes jeho území udeřit z nečekaného směru na Gwendarron. Po příchodu posil z Gwendarronu byli Mallikornští poraženi, ale gergelská armáda v těžkých bojích v podstatě přestala existovat a padlo i mnoho významných pánů včetně krále Tulima. Lurgraps byl částečně vypálen a Seuk prakticky srovnán se zemí. Po skončení války zůstala jihozápadní část Gergelu dle mírové smlouvy v rukou Mallikornu. Zbytek vzal pod svou ochranu Gwendarron, což prakticky znamenalo zánik samostatnosti země. | |
| Vládci | Mikael Lurgrapský kolem 712; Merkel Lurgrapský 890-911; Tedrik Lurgrapský, knížetem 962, králem 971-975; Herbik 975- 989; Tervik 989-997; Tusilps, syn Herbikův 997-1029; Vizlan 1029-1050; Tulim 1050-1068. | |
| GORGAN | Vláda | Království. Před občanskou válkou stoupala moc šlechty, po ukončení války se všechno rozhodování soustřeďuje v rukou královské rodiny. |
| Charakteristika | Gorgan leží severně od Gwendarronu a hlavní město sluje rovněž Gorgan. Jednotlivé části se od sebe značně liší. V údolí Ainasir žije obyvatelstvo především ze zemědělství, zatímco na východě se soustředí spíše ve městech. Na západě je řada krajů včetně vesnic dědičnými lény rodové šlechty, zatímco ve východní části patří půda městům nebo soukromníkům vesměs nearistokratického původu. |
| Obyvatelstvo | Tvoří jej téměř ze tří čtvrtin lidé, v kopcích na západě značná trpaslická menšina, východ pak značně kosmopolitní. | |
| Hospodářství | Gorgan je země převážně zemědělského rázu, ale na jihozápadě jsou také naleziště rud a s tím spojená řemesla. Po ukončení občanské války Gorgan ovládá dvě obchodní cesty spojující sever s jihem, a tím pádem se rozrostl obchod. Rozšířením na sever se pak pod gorganskou správu dostala území žijící z rybolovu. | |
| Historie |
Úrodné údolí řeky Ainasir bylo odedávna obydleno. Obyvatelstvo se skládalo především ze zemědělců a roztroušených osad, ale
postupně tu vzniklo několik měst. Ta mezi sebou částečně soupeřila, částečně se dokázala sjednotit před vnějšími živly. Svazek měst byl
stále těsnější, což nakonec vedlo k jejich sjednocení do jediné země. Podnět ke sjednocení přišel z města Gorgan, jejíž vládce Gorador vnutil ostatním roku 951 nadvládu, a díky tomu se celá země začala nazývat Gorganem. Sám Gorador se nechal korunovat králem. Roku 954 vytáhly gorganské armády proti Turstu, který kapituloval a připojil se ke Gorganu. Zhruba v té době byly oblasti na jih od Turstu připojeny ke Gwendarronu a obě strany se dohodly na společné hranici, jelikož potřebovaly upevnit svou nově nabytou moc. Kupodivu od té doby nikdy nedošlo ani z jedné strany k žádným hraničním nárokům a obě země žijí v přátelském svazku. Gorgan se pak rozhodl zajistit hranice v západních kopcích, kde bylo několik usedlostí trpaslíků kutajících rudu. Trpaslíci si pochopitelně na toto území činili nárok a ke srážkám docházelo mnoho let, než byli gorganskými z kopců vytlačeni a stáhli se dále na západ do Kazzderského pohoří. Mezitím se vlády ujal Goradorův syn Gordakar, který se spíše než na rozšiřování území snažil o stabilizaci a vytvořil pevnou správu země. Také nechal zpevnit cesty a podporoval obchodníky, čímž zajistil, že Gorganem začalo proudit zboží přes důležitou spojnici mezi severem a jihem. V této politice pokračoval i jeho nástupce Gorandir a za jeho vlády se z Gorganu stal již zcela centralizovaný stát. Katastrofální důsledky však měla sucha, která zemi postihla mezi roky 1014-1019 a způsobila neúrodu. Především zemědělský charakter země měl za následek zchudnutí značného množství obyvatel a země čelila hladomoru. Jen s obtížemi se podařilo udržet pořádek a zajistit základní potraviny za rozumné ceny, ale královská pokladna byla na dně. Slabosti země využili trpaslíci na západě, kteří znovu pronikli do kopců ke svým starým dolům. Jejich opětovné vyhnání pak zabralo další dekádu. Podobně využili oslabení centrální moci i lupiči a pochybné živly, kteří v té době sužovali zemi. Gorandir vládl téměř čtyřicet let a dožil se požehnaného věku, než ho na trůně roku 1052 vystřídal jeho syn Drumor. Jeho vláda byla naopak krátká, byl zavražděn roku 1055 a po jeho smrti upadl Gorgan do zmatků. Hned v den královy smrti byl novým králem korunován Trimik, Drumorův příbuzný. Vzhledem k okolnostem se ale začala vytvářet silná opozice, zejména na severu země, kde se o královskou korunu přihlásil Drumorův bratranec Dijard. Obě strany se utkaly v Bitvě u Badína, kde Trimikova armáda sice zvítězila, nicméně nedosáhla zničení nepřátelského vojska. Od té doby se Gorgan rozdělil na dvě části oddělené od sebe řekami Ainasir a Břilá. Menšímu severnímu území vládl Dijard, který sídlil ve městě Durg, většímu jižnímu Trimik ovládající i město Gorgan. Oba dva se však považovali za krále celého Gorganu. Během roku 1056 se Gorgan rozdělil ještě víc. Baron Hynek z Kozího vršku, který dosud uznával jako krále Trimika, vypověděl poslušnost a prohlásil své území za nezávislé na královské vládě. Trimikova vláda nebyla pevná, velitelé posádek často odmítali nechat si králem zasahovat do svých záležitostí a král navíc nemohl uvolnit dostatek vojska pro boj se vzpurným baronem. Po několika šarvátkách, které dopadly dobře pro barona Hynka, byl král nucen uznat jeho nezávislost. Věděl, že po poražení Dijarda se před ním stejně bude muset sklonit a nechtěl ho vehnat přímo do tábora nepřátel. Gorgan se tak během roku rozpadl na tři rozvaděná území. Neustálé boje navíc zcela rozvrátily ekonomiku. Panovníci byli schopni udržovat své armády jen pomocí vysokých daní, navíc upadl obchod díky přerušení kupecké silnice spojující sever a jih. Země a její lid upadly do naprosté chudoby. Zatímco dva hlavní uchazeči o trůn bojovali mezi sebou a jejich moc upadala, hvězda barona Hynka byla naopak na vzestupu. Nesoustředil se totiž příliš na politiku v samotném Goganu, ale zaměřil svou snahu na východ. Tam, odděleny od gorganského území pustými zalesněnými pahorky, ležely Tarrské městské státy. Narozdíl od Gorganu zde nedošlo ke sjednocení měst a ta se tu svářila mezi sebou o moc. Této situace využil baron Hynek a za pomoci žoldnéřského vojska mezi lety 1056 a 1058 ovládl města Genn, Navami, Illakis a Kapuk. Tím také získal kontrolu nad částí obchodní cesty, na kterou se přesunuli kupci vyhýbající se válkou sužovanému Gorganu. Hynek navíc porazil město Tilbar, od nějž získal vysoké odškodné, takže do jeho pokladnic plynulo bohatství. Oba uchazeči o gorganský trůn, Trimik a Dijard, tvrdili, že právě oni jsou nejbližšími příbuznými krále Drumora, zmizela totiž princezna Arnúthien, nejbližší králova dědička. Byla pokládána za mrtvou, přičemž obě strany se vzájemně obviňovaly z jejího zavraždění. Arnúthien se však roku 1060 nečekaně objevila po boku barona Hynka jako jeho manželka. Podporována baronovým vojskem vstoupila do Gorganu a táhla na hlavní město. Lid byl unaven válkou a právoplatné královně se dostalo nadšeného přijetí. Také mnoho váhajících velitelů se přidalo na stranu princezny. Vojsko severního Gorganu vypovědělo poslušnost Dijardovi a připojilo se k Arnúthien, totéž udělaly i některé jižní sbory. V Bitvě u Gorganu pak vojsko barona Hynka porazilo královské oddíly Trimikovy a obsadilo Gorgan. Samotný Trimik byl zabit neznámo kým. Navzdory tradicím mužských králů se stala královnou Arnúthien, baron Hynek přijal pouze titul královského manžela a velitele armád. Nyní nastal čas obnovy. Bylo třeba pozdvihnout válkou zbídačenou zemi a Arnúthien se hned pustila do práce. Východní državy získané baronem Hynkem byly pevně začleněny do struktury gorganského státu, a právě tato místa, kterým se vyhnula vleklá válka, poskytla značné prostředky pro zbytek země. Neklidná povaha barona Hynka o sobě dala vědět v roce 1070, kdy se v severozápadním Gorganu několikrát objevily skřetí bojůvky z Dračích hor. Baron vytáhl potlačit skřety a při té příležitosti nechal posádku ve městě Marin, dosud nezávislém. O dva roky později došlo k nepokojům ve svobodném městě Havron, které posléze přerostly v lidové bouře. Při nich zahynuli dva významní gorganští kupci, a Hynek to prohlásil za nepřátelskou akci. Vytáhl proti městu a po jeho obsazení zjednal pořádek. Tím rozšířil gorganský vliv až k Širému jezeru a ovládl tak další strategická území. | |
| Vládci | Gorador (*906), korunován králem 951-978, Gordakar (*948) 978-1013, Gorandir (*976) 1013-1052, Drumor (*1021) 1052- 1055, Trimik 1055-1060, zároveň vzdorkrál Dijard 1055-1060, Arnúthien (*1023) 1060 po současnost. | |
| GWENDARRON | Vláda | Dědičné království. V polsedním století se objevila tradice předání královské moci ještě za života nástupci a odchodu na odpočinek. |
| Charakteristika | Gwendarron je kosmopolitní království skládající se z několika krajů s různým kulturním vývojem. Má pevnou centrální vládu, ale ponechává značnou volnost místním samosprávám, často ponechaným v tradiční místní podobě. Podle krajů se také různí moc šlechty a měst, stejně jako hospodářská situace a obchod, obecně je však země proslulá značnou svobodou obyvatelstva, neboť v celé zemi je zakázáno jak otroctví, tak nevolnictví. |
| Armáda | Je pod přímým řízením krále, šlechta a města mají povoleny jen omezeně velké domobrany. | |
| Obyvatelstvo | Velmi záleží na krajích. Obecně je tvoří zhruba z poloviny lidé, velké jsou také komunity hobitů a trpaslíků, ostatní rasy zastoupeny v menší míře. Okolí Naglinu je osídleno především hobity a trpaslíky, zcela hobitím krajem je pak Domovina. V divočejších oblastech se nalézají kolonie krollů, například v Rugornských skalách, v oblasti Isleveru se pak nachází tradiční elfí osídlení. | |
| Města | Města v zemi se dělí na královská, poddanská a svobodná. Královská města jsou řízena pověřeným správcem a zisky z nich jdou přímo do královské pokladnice. Poddanská města patří k majetku šlechtických rodů, svobodná pak mají vlastní samosprávu, obvykle v podobě typické pro to které město. | |
| Hospodářství | Ve velké zemi, jakou Gwendarron je, je v hospodářství mnoho rozdílů podle jednotlivých oblastí. Díky nízkým daním a clům kvete obchod. V přímořských oblastech je rozšířen rybolov, v Domovině a Mirellu je rozšířeno pěstování chmele a vaření piva, Naglin je pak proslulý kováři a kovotepci, Malvor se zase pyšní keramikou. | |
| Náboženství | Jednotné náboženství neexistuje. Uctívaní jsou všichni tradiční bohové, jednotlivým oblastem je ponechaná svoboda v uctívání svých božstev. Nejvýznamnější bohyní je patrně Nifredil zvaná též Velká matka, která má velký chrám v Nurnu. V hobitích komunitách se objevuje víra v Knedlíkové nebe. | |
| Historie |
Jádro moderního Gwendarronu leží v Nurnu a okolí. Tato oblast byla v dávných dobách osídlena elfy, dost možná byla součástí
en Tolorainu a nazývala se Wendaern. Na přelomu letopočtu, tedy v době po pádu en Tolorainu, začalo na západ pronikat stále více lidí,
kteří se střetli s elfy, stejně jako s trpaslíky žijícími v dnešních Černých vrších, a to jak obchodně, tak na bitevním poli. Lidé se rychle
množili a potřebovali stále nová území, která získávali často na úkor elfů. Ti byli vytlačováni na severozápad do oblasti Vraního pobřeží. V té době došlo také ke krvavému střetu mezi lidskými kmeny Braghů a Pochapitů, z nějž vyšli vítězně druzí jmenovaní a usadili se v oblasti. Vítězní panovníci si postavili mocný hrad v blízkosti Nurnu, původně trpaslické obchodní osady, kolem kterého pak začalo růst město a v letech 71-75 u něj byl vybudován přístav. Časem se toto sídlo změnilo na dnešní velkoměsto. Vzestup lidí se stal ranou pro elfy, jejichž vliv valem upadal a jejichž centrum ve Vraním pobřeží se vylidňovalo. Roku 172 pak byli elfové lidmi poraženi a město bylo srovnáno se zemí. Roku 522 došlo v Nurnu k rozsáhlému pogromu na trpaslíky, kteří pak z města hromadně odešli a založili město Naglin na severovýchodě, tehdy mimo Gwendarron. Pokus gwendarroňanů Naglin hned v zárodku zničit ztroskotal, a tak se město úspěně rozvíjelo. Až roku 737 byly Naglin a okolní oblasti připojeny ke Gwendarronu. Po obsazení krajů kolem Naglinu pokračovali lidé v rozšiřování svéhoúzemí na východ do Isleveru. Během osmého a devátého století došlo k mnoha bojům, až se roku 823 stal Naglaver lenním městem gwendarronským, a s ním ovládl Gwendarron západní Islever. Toto území také udržel v boji proti tmarstskému pánu Alxeviovi roku 826. Roku 852 bylo pak ke Gwendarronu připojeno Svorgaradské panství a východní Islever. Kolem roku 950 rozšířil Gwendarron své hranice ke Kohoutím kopcům, kde narazil na jižní hranici Gorganskou. O okolnostech tohoto rozšíření se příliš neví, ale hranice s Gorganem na úrovni řeky Krutky zůstala dosud zachována. Po roce 1018 se Gwendarronu podrobilo válkou zničené horské panství Carentan nutně potřebující pomoc na obnovu. To nyní tvoří severovýchodní výspu gwendarronské moci. Roku 1041 se gwendarronské vojsko zapojilo do rozsáhlé vojenské operace, která měla za cíl ubránit Kamenný ostrov proti rozpínavosti Erkrachtské říše. S pomocí Gwendarronu se Kamenný ostrov skutečně ubránil a Gwendarron tak posílil svůj vliv v oblasti a potvrdil vůli zasahovat i proti vzdáleným nepřátelům ohrožujícím jeho zájmy. O rok později pak gwendarronské loďstvo podniklo trestnou výpravu na souostroví Ghurd, málo osídlené ostrůvky východně od Gwendarronu, které se staly rejdištěm pirátů. Po vyhlazení pirátů prohlásil Gwendarron území za své. Přesto Gwendarron nedokázal hájit své zájmy všude a v roce 1043 ztratil vliv na ostrově Chainor ležícím v severním moři, o nějž měl zájem díky nalezištím zlata a který spravoval králem jmenovaný guvernér. Slabá posádka se neubránila povstání a byla nucena se stáhnout. Přesto Gwendarron nadále podporuje osadnické výpravy na neosídlené ostrovy v západním moři. Roku 1067 vypukla válka s Mallikornem, kde byl proveden puč a Gwendarron byl obviněn z pokusu Mallikorn si podrobit. Náhlý útok nikdo nečekal, a tak došlo k několika porážkám, ale boje byly přerušeny zimou. Na jaře došlo k velkému útoku Mallikornu na Gergel, jemuž se Gwendarron vydal na pomoc. Mallikornští byli poraženi v několika bitvách, ale pak došlo za nejasných okolností k uzavření míru. Hranice mezi Mallikornem a Gwendarronem zůstaly na stejném místě uprostřed Černých vrchů, Gwendarron nicméně vzal pod svou ochranu většinu Gergelu, čímž ho fakticky připojil pod královskou vládu, a obsadil Mirell, mallikornského spojence. Tyto země nyní tvoří jihovýchodní hranici království. | |
| Vládci | Kramir III. řečený Kopyto, zemřel 525; Margesen, doložen kolem let 746 či 748; Tagwarr, doložen kolem 800; Tulbor Dranar, otec Halwistův, zemřel 960; Halwist (*953), otec Torganův, 960- odstoupil 1012; Torgan (*983), otec Lintholdův 1012- odstoupil 1053; Linthold (*1013), korunován 1053. | |
| * CHAINOR | Vláda | Po zabrání země Lybbsterem je lénem lybbsterského suveréna. |
| Charakteristika | Chainor je málo osídleným ostrovem jižně od Lybbsteru. Ve vnitrozemí ostrova převládají bažiny a mokřady, takže je na ostrově jen málo půdy využitelné k hospodářství, pročež je obydleno jen jižní pobřeží. V nehostinných vnitrozemských pustinách přežívají zbytky nepřátelsky naladěného původního krollího obyvatelstva. |
| Obyvatelstvo | Původní krollí obyvatelstvo bylo zdecimováno v bojích o nezávislost a následně téměř vyhlazeno álfheimskými elfy, kteří zabrali jeho původní domovinu na severu. Jih ostrova je osídlen především trpaslíky, druhou největší komunitu tvoří lidé. | |
| Hospodářství | Vzhledem k nepříznivým podmínkám pro hospodářství se většina obyvatelstva živí rybolovem či lovem obryb. Po obsazení Lybbsterem zde sílí postavení cechů a Exter se stal rušným přístavem. Krollí menšina je živa převážně z lovu, někdy směňuje své úlovky za potřebné zboží nebo se jednotlivci nechávají najímat na těžkou práci nebo jako žoldnéři. | |
| Historie |
Podobně jako severnější Lybbster, i Chainor byl zprvu využíván jako kotviště trpaslických obrybářů. Nebyl však nikdy příliš obydlen, neboť
tomu bránilo nevhodné prostředí plné bažin a mokřadů, a také původní obyvatelstvo divokých krollů bránících své území. Roku 980 se na ostrově objevil gwendarronský kapitán a známý dobrodruh Joachim Račický z Rakova. Ten putoval po ostrově, celý ho zmapoval a jednal také s krollími domorodci. Podařilo se mu dokonce několik krollů najmout jako žoldnéře do gwendarronského vojska, a ti vytvořili základ proslulé krollí jednotky Drtivá pěst. Vztahy s krolly se i díky Račickému postupně uvolňovaly. Ne, že by krollové zcela přestali napadat osadníky, ale docházelo i k výměnnému obchodu a dalším kontaktům. Cesty po ostrově už přestaly být tak nebezpečné, a brzo trpasličtí prospektoři narazili v severovýchodních kopcích na naleziště zlata. Joachim Račický byl právě přítomen na ostrově, když se rozšířila zvěst o objevení zlata, a neprodleně prohlásil území za podléhající gwendarronské koruně, v čemž mu pomohla i podpora silných krollích oddílů. To se stalo roku 997. V Nurnu později královští kronikáři objevili, že ostrov byl již před lety obsazen objevitelem Gurdutem Dávným a právem tudíž patří gwendarronské koruně. Gwendarronský zábor se odehrál bez větších tahanic, neboť trpaslíci z Lybbsteru neměli dost sil na zpochybnění gwendarronského nároku a blízký Mubarrath vítal cokoliv, co oslabilo vliv nepřátelských trpaslíků. Na ostrově záhy vznikla vojenská základna a věznice pro nebezpečné vězně, kteří pak byli nuceni pracovat ve vybudovaných dolech. Postupně se však situace na ostrově měnila a mizela i tak nevelká loajalita ke gwendarronské koruně. Většinoví trpaslíci by raději vládli sami, stejně tak většina ostatních ostrovanů, a propuštění vězni usazení na ostrově také necítili přílišnou náklonnost ke Gwendarronu. Na ostrově také přibylo osadníků z Mubarrathu. Paradoxně tak největší oporu měli gwendarronští v krollech, ale to nebyl příliš spolehlivý spojenec, neboť krollové bojovali často mezi sebou o území a začasté přepadali konvoje zlata přepravovaného z dolů do přístavu, či se zásobami putujícími opačným směrem. Situace byla stále napjatější, až roku 1043 guvernérka Zelda vyhlásila nezávislost na Gwendarronu a v čele povstání místních osadníků donutila nevelkou posádku k ústupu. Vzhledem k malé výtěžnosti zlatých dolů a nákladného udržování posádky Gwendarron nepodnikl odvetnou akci a území nechal svému osudu. Po vyhlášení samostatnosti však země upadla do zmatků. Řada nejaktivnějších povstalců padla v boji a Zeldě tak nezbylo mnoho věrných, o které by se mohla opřít. Po setřesení gwendarronské poroby nebylo jasné, kterým směrem se má země dále ubírat. Na ostrově spolu zápolilo několik frakcí, a to především trpasličtí osadníci, kterých bylo zdaleka nejvíc a usilovali o dodržování tradic a vládu cechů po vzoru Lybbsteru. Dále mubarrathští vysídlenci podporovaní z pevniny, jelikož Mubarrath by rád zvětšil svůj vliv na ostrově a udělal z něj předsunutou výspu své moci. A samosebou domorodí krollové, pro něž odchod gwendarroňanů znamenal ztrátu příležitostí k výdělku. Na ostrově sice nevypukla přímo občanská válka, na to ostatně neměli místní dost lidí ani prostředků, ale docházelo k násilnostem, zejména ze strany krollů. Zmatek zvyšovaly spíše různé vyhlášky a dekrety vydávané takzvanými úřady, které však většina obyvatelstva, zejména sílící cechy, vesele ignorovala, a centrální vláda byla slabá a roztříštěná. Mubarrathská podpora lidskému živlu na ostrově postupně vedla k sílícímu postavení lidí, zejména v armádě, což se stalo trnem v oku trpaslické většině. Nakonec se do situace vložila lybbsterská rada, která roku 1071 schválila plán vojenské operace na Chainoru a s podporou álfheimských elfů udeřila na ostrov. Odpor nebyl vážný, naopak trpaslické obyvatelstvo tento vývoj spíše vítalo, a tak se Exter ocitl záhy v lybbsterských rukou. Álfheimští pak pacifikovali střediska odporu na venkově, zejména mezi krolly. Za svou pomoc pak dostali nehostinnou severní část ostrova, kde vznikla kolonie Morco. Od té doby je Chainor součástí Lybbsteru a je podřízen tamní Tajné konferenci. | |
| KALON | Vláda | Království. |
| Charakteristika | Staré království, jehož historie údajně šahá do roku 267. |
| Obyvatelstvo | V drtivé míře lidé. Na severu nepočetné trpaslicí osídlení. | |
| Armáda | Malá, avšak skvěle vybavená a vycvičená. V důsledku častých pohraničních střetů s Vladerským královstvím je dán důraz na maximální profesionalitu. Nicméně je rozdíl mezi jednotlivými regimenty. Města mají svou stálou posádku. | |
| Města | Klíčovým sídlem je Morena, královské město. Je mohutně opevněná a soustředí se zde veškerá administrativa království. | |
| Zemědělství | Úrodná oblast s množstvím obilovin a jiných komodit. Prosnulý je zejména chmel, který se pěstuje v okolí Harghu a země je také překvapivě známa komerčním pěstováním hub na západě. | |
| Hospodářství | Vysoce ceněným artiklem jsou kožedělné výrobky. Na severu jsou známé zbrojařské dílny. Ale nejznámějším artiklem je bezesporu pivo. Je poněkud specifické, neboť se hodně používá pšeničný slad. Místní na něj však nedají dopustit. | |
| Náboženství | Nejvíce je rozšířena víra v tzv. Dvojčata. Rhiena, ochránkyně krbu a řemeslníků, a její občas zlomyslný a impulsivní bratr Dragh. Ale v zemi panuje tolerance i k dalším vyznáním, pokud nepůsobí nějaké rozbroje. | |
| Historie | Kalon svojí historii odvozuje již od roku 267, kdy byla místní společenstva lidí sjednocena jistým Sitre Kalonem. Na základech tohoto sjednocení vzniklo Kalonské panství, jež se postupně přetavilo do království. První spolehlivě dochované zmínky o Kalonu se pak datují do roku 437. Kalon vždy těžil ze svého umístění mezi Hamilkarem, od kterého je oddělen horami a Karwellen, kde pro změnu tvoří prirozenou hranici řeka Bundoran. Úrodné území a dobře branitelné tak dali vznikout silnému a nezávislému království. Větší problémy s sebou až prinesl narůst moci na západě, ve Vlandrech, se kterými je Kalon posledních více než sto let v konfliktu který probíhá různou intenzitou a je veden mnohými prostředky. Tento konflikt se týká zejména situaci kolem tzv. Rellského panství, které bylo násilně anektováno do Vlander. Poslední dobou to vypadá, že Kalon ztrací sílu, ale bylo by jistě chybou považovat tento střet za definitvně uzavřený. | |
| * KARDAM | Vláda | Území pod svrchovanou vládou Gwendarronu. Zástupce koruny je nadřazen místnímu vladykovi, který má běžnou výkonnou moc a je jedinou úlitbou nezávislosti Kardamců. |
| Charakteristika | Hornaté území, geologicky přináleží k horskému systému Černých vrchů, tvoří jeho severní, prakticky zcela odlesněnou, část. Bývá nazýváno též Kozlí vrchy. Území je velmi řídce osídleno, s výjimkou úzkého přímořského pásu, kde se nachází město Kardam. V horách patrné stopy po dřívějším hojném osídlení trpaslíky (cesta skrz hory, ruiny podzemních obydlí). |
| Armáda | Nečetná gwendarronská posádka. Černé vrchy jsou při pobřeží natolik těžko prostupné, že ani během války Gwendarronu s Mallikornem se na zdejším území žádné vojenské akce nekonaly. | |
| Obyvatelstvo | Všechno obyvatelstvo odešlo kolem roku 1069 poté, co vypukla nákaza, která byla následně vystřídána potížemi se skřety a nemrtvými. Obyvatelé se částečně rozptýlili po Gwendarronu a přestali mít zájem o původní vlast, ale část se jich shromáždila v uprchlických táborech u města Therfastu a po uklidnění situace v Kardamu se vrátili zpět. Etnicky jsou to především rázovití lidé – horalé, ale ve městě Kardam je i početná populace kudůků, většinou zprostředkovávajících zámořský obchod. | |
| Náboženství | Zbožštěné historicky doložené osoby jsou nazývány Patrony. Jsou jim připisovány různé nadpřirozené schopnosti a mimořádné činy. Je jich okolo třinácti. Je tradicí, že každý Kardamec má zvoleného alespoň jednoho Patrona, kterého uctívá a podle jehož příkladu se snaží žít. | |
| Města | Jediné město je Kardam, pak už jde spíše o horské osady a samoty. | |
| Hospodářství | Podle dostupných pramenů byl Kardam dříve znám stavitelstvím lodí. To však vedlo k plošnému odlesňování horských svahů a erozi. Nyní je hlavním odvětvím důlní činnost (uhlí, ruda) a pastevectví (zejména na severních náhorních plošinách). Export i import je převážně s východem, tj. hobití enklávou Domovina. | |
| Kultura | Ikony a votivní obrazy související se zdejší vírou v Patrony. Drobné umělecké zlatotepectví. | |
| Historie | Kardam byl vždy na okraji zájmu Gwendarronských panovníků, především z důvodu malé hospodářské využitelnosti. Je známo, že v dobách kolem roku 970 zbrojně povstali proti gwendarronské moci s cílem odtrhnout se. Armáda Kardamců byla pak na hlavu poražena v bitvě u města Nurnu. Takřka celé století pak bylo charakterizováno klidem, až do doby zmíněné nákazy a následného exodu. Je možné, že nákazu měli na svědomí skřeti, kteří se následně pokusili zemi ovládnout, ale byli postupně vytlačeni zpět do nepřístupných oblastí na rozhraní Kardamu a Černých vrchů. Po návratu obyvatel pokračuje, i když velmi pomalu, postupná obnova země. | |
| Vládci | Gwendarronský král v zastoupení guvernéra, od 1072 s vladykou Derflerem Malovcem, zvaným Zmrzlý. | |
| KAŠGAJ | Vláda | Despotická. |
| Charakteristika | Kašgaj je východní země, kterou kdysi sjednotil Al-Achmal, a pod jeho vedením se začala rozšiřovat a snaží se šířit i nadále. |
| Obyvatelstvo | Je téměř výhradně lidské, jiné rasy jsou považovány za méněcenné, nicméně na západě žije také několik barbarských kmenů, jejichž území bylo teprve nedávno včleněno do říše. | |
| Hospodářství | Kašgajská země je tvořena především stepí a polopouští, lesů je málo, ale zato je tu hojnost zvěře. V okolí řek jsou ideální místa pro zemědělství, dále na západ k horám kvete pastevectví. | |
| Náboženství | Víra v Al-Achmala. Al-Achmal, sjednotitel Kašgaje, byl po smrti zbožštěn a nakonec se stal jediným bohem Kašgaje. Byl převzat i některými jinými okolními národy. Mezi prostým lidem šíří víru chalífové, používající mašhad, soupis zásad a způsobů správného života, který po sobě Al-Achmal zanechal. Tato víra se také tvrdě staví proti magii a zcela ji zapovídá. V zemi také mohou být nevěřící prohlášeni za otroky. | |
| Historie | Po sjednocení se země začala rozpínat. V padesátých letech jedenáctého století kašgajci obsadili stepi východně od Hymlajských hor. Roku 1056 dobyli Andelur. Od té doby vedl Kašgaj několik útoků na Maghreb, jelikož dobytí města by zajistilo volnou cestu dále na západ. Zatím však byly útoky neúspěšné. | |
| Vládci | Umar Malikšáh ibn al Chatláb, doložen 1064. | |
| KAZZD | Vláda | Zemi vládne rada trpaslíků, ve které mají rovnocenné zastoupení všechna města, a sice Nórien, Rhamatal, Marhak, Tharia a Karzaden. |
| Charakteristika | Kazzd je volné sdružení trpaslických měst v Kazzderském pohoří. Původně nezávislá města se spojila v jeden celek, aby mohla jednotně vystupovat proti rozpínavým sousedům, zejména Cardaru na západě a Gorganu na východě. Hrozilo totiž, že by lidé dále ukrajovali z území dříve patřícímu trpaslíkům, až by nakonec nezbylo nic. |
| Armáda | Je zvykem trpaslíků, že se všichni muži učí základům boje, což je rozumné, neboť v některých hůře přístupných oblastech hor se stále zdržují skřeti a svými nájezdy občas nadělají značné škody. Trpaslické oddíly je však vytlačují stále dále do nepřístupnějších míst. | |
| Obyvatelstvo | Tvoří je téměř výhradně trpaslíci, jen v podhůří se zemědělství věnuje také několik kudůčích občin. | |
| Města | Města v Kazzdu mají všechna vlastní správu a území. Obvykle jsou řízena radou tvořenou stařešiny jednotlivých rodů. | |
| Hospodářství | Všechna města si trpaslíci postavili v horách a jsou částečně ukryta v podzemí. Hory jsou bohaté na rudy, jejichž ložiska sem trpaslíky přitáhla, a tak je okolí měst protkáno soustavou dolů. V podhůří příslušejícím pod trpaslickou správu leží zemědělská půda s nejdůležitějšími plodinami pro obživu. Velké bohatství plyne do země díky obchodu, neboť trpaslíci vyvážejí kvalitní rudu a také z ní vyhotovené řemeslné výrobky a zbraně. V horách se místy nalézá i zlato, což také přináší značné zisky. | |
| * KHANDERWAED | Vláda | Decentralizovaná vláda čtyř panských rodů podepsaných pod khanderwaedskou Panskou úmluvou. |
| Charakteristika | Existence Khanderwaedu jako samostatného územního útvaru měla velmi krátkého trvání a skončila rozpadem svazku z důvodů ekonomického zhroucení. Khanderwaed existoval mezi lety 1023-1058 a definitivní zánik jeho torza se datuje k roku 1060, kdy poslední panství smlouvy, panství Heikornatské, vyhlásilo loajalitu Olvornu a stalo se dobrovolně jeho součástí. Khanderwaed je kraj ryze zemědělský, přes jeho území prochází méně významná, leč důležitá obchodní cesta do Angwarru. |
| Armáda | Žádná stálá armáda. | |
| Obyvatelstvo | V převažující míře lidé a barbaři. | |
| Města | Panská města Eiffer, Limbrador, Merdel a Heikornat. | |
| Hospodářství | Chov koní a dobytka. Těžba dřeva. Pěstování sadového ovoce, zeleniny a obilí. | |
| Historie |
V reakci na Tharbekhovo povstání, vznik sousedního Olvornu a následné pogromy
uzavřela v roce 1023 čtyři svobodná panství khanderwaedskou panskou úmluvu. Podpis úmluvy
dal vznik Khanderwaedu. Do dříve řídce obydlené oblasti v té době mířilo větší množství
uprchlíků a velká část se zde počala usazovat. Roztrpčení starousedlého i přistěhovalého lidu nad
situací u východního souseda a pocit možného ohrožení měly za následek, že svobodní páni
nezávislých panství zasedli k jednomu stolu a podepsali zmíněnou úmluvu, v níž část původních
svobod postoupili společné myšlence. V té době začal obchod na olvornské obchodní cestě
váznout a kupci našli jistou alternativu v zde procházející cestě do Angwarru. K zabezpečení příjmů do panských pokladnic Khanderwaed začal razit vlastní silně nadhodnocenou měnu, stříbrný denuk. Tento nepromyšlený krok měl v samém důsledku spolu s postupným uklidněním olvornské situace zásadní vliv na plíživý hospodářský úpadek. Khanderwaed se rozpadl v roce 1058 spolu se zánikem Panské úmluvy, kdy ji páni z Eifferu a Limbradoru vypověděli a sklonili se před Olvornem. O rok později jejich příkladu následovalo panství Merdelské. Osiřelým pánům z Heikornatu nezbylo, než v roce 1060 učinit totéž. | |
| Vládci | Známi jsou tito páni: Kasmir z Heikornatu, Bradok z Eifferu. | |
| KODGICK | Vláda | Ostrovní království. Zemi vládne král, který je dosazován dědičně z mužské linie. Většina vlád ale v minulosti skončila ozbrojeným pučem. Je známo, že podstatný vliv na vládu v zemi mají obchodní uskupení, cechy a městské gildy. |
| Charakteristika | Kodgick je souostrovím, tvořeným čtyřmi ostrovy. Dle důležitosti a vlivu hlavním ostrovem je ostrov Kodgick, dříve nazývaný Zvar. Dalším ostrovem, co do rozlohy asi čtvrtinový, je ostrov Girum, následovaný větším, ale o to nehostinnějším Torkilem. Ostrov Torkil nesl do roku 1038 jméno Garum, proto je možné ve starší literatuře setkat se právě s tímto termínem. Posledním z ostrovů ve maličký Tichý ostrov, který je ostrovem trestním. Snad z důvodu utajení v některých pramenech není zmiňován vůbec. Kodgické království podporuje námořní obchod a pirátství, pirátství je součástí ostrovních tradic a je zde hluboce zakořeněno. |
| Armáda | Pokud se o armádě jako takové dá hovořit, jedná se o královskou gardu, jež je využívána k ochraně královského paláce, králem vlastněného majetku a trestnic. Její početní stav je nestálý a proměnlivý. | |
| Obyvatelstvo | Drtivou většinou převládají lidé, avšak jsou zde zastoupeni i příslušníci malých ras. Co se týče vzhledu, je zde patrná směska různých typových rysů, vycházející z pirátské a námořní minulosti i současnosti. | |
| Města | Vliv nad městy či obcemi drží v rukou především cechy a obchodní spolky. Jednotný model správy měst není pevně dán. Rozhodující je míra vlivu dané mocenské skupiny. | |
| Hospodářství | Obchod, překupnictví, rybolov. Těžba síry, rud kovů, drahokamů, polodrahokamů, obsidiánu (tzv. dračí sklo). Je veřejným tajemstvím, že Kodgick tyje z pirátství a trhu s otroky. Běžnou a uznávanou formou obživy je úplatkářství a lichva, v oblibě je směnný obchod, v němž je možné smlouváním prokázat obchodní kvality. | |
| Náboženství | Víra v moc peněz a obchodu. Jako zosobnění jediného boha vzýván Chalmán Zvíře, Otec ostrovů. Střežením jeho svátosti je povinován Chalmánův řád, řád mnišských bratří. V lidech je též silně zakořeněna úcta v projevy sopečné činnosti, jež jsou vykládány jako osudová znamení a je jim přisuzován hluboký význam. | |
| Historie |
Historie Kodgického souostroví jako jednolitého státního celku se začíná psát s rokem
742, a to konkrétně s vyloděním obávaného a krutého piráta Chalmána Kodgicka, zvaného
Mořské Zvíře, na nejmenším z ostrovů, neúrodném a nehostinném Tichém ostrově. Chalmán
Kodgick na ostrově vystavěl malé opevnění a též kotviště, kde krvežíznivá tlupa zacelovala
šrámy, hromadila kořist, a odkud podnikala své nájezdy po okolních mořích. Období
Chalmánových výpadů a terorizování okolí je na Kodgicku nazýváno a opěvováno jako
Chalmánova válka a obecně je chápáno jako uchvacování nadvlády a počátek sjednocení. Chalmánova válka trvala celých dlouhých devět let a podstatou Zvířetova úspěchu byla spíše pověst, jež jej předcházela, a legenda, jež jej obklopovala. Obyvatelé ostrovů postupně raději, než aby byly jejich usedlosti vydrancovány a vypleněny, ohnuli před obávaným Chalmánem koleno a zahrnovali jej dary. Chalmán tak na svobodomyslných Ostrovech položil základy svérázného daňového systému, jenž tam svým způsobem v nezměněné podobě funguje dodnes. Chalmán Zvíře postupně sjednotil všechny čtyři ostrovy souostroví pod svým výhradním vlivem a od těch dob se jim říká Kodgické souostroví. Roku 753 Chalmán přesídlil z nehostinného Tichého ostrova na největší z ostrovů, Zvar, a přejmenoval jej na Kodgick. Písemné doklady z časů Chalmánovy války a z dob před ní se nedochovaly, historické reálie z té doby jsou svým způsobem zpětnou rekonstrukcí a výkladem zkazek a legend o slovutných činech Mořského Zvířete a jeho družiny. Písemná dokumentace přichází až po vzniku Kodgického království, jež je datováno k roku 842. Je ale zajímavé, že prameny a archiválie pozdější mnohdy zmiňují rok 742, někdy i 753. Z dnešního pohledu je Chalmán Kodgick považován obyvatelstvem za prvního krále Kodgicku, a takto je zřejmě třeba jeho osobu chápat. Zároveň jako jediný smrtelník byl po své smrti zbožštěn. Roku 783 po Chalmánově skonu bylo jeho tělo převezeno zpátky na Tichý ostrov a zde také s pietou pohřbeno v místě, kde stálo v té době již opuštěné a polorozbořené opevnění Kodgick. V roce 892 během bouřlivých celebrací padesáti let vyhlášení Kodgického království byla na Tichém ostrově v místě, kde stálo opevnění, postavena obrovská Chalmánova mohyla s hrobkou a světcovy ostatky přemístěny sem. O ostatky Otce ostrovů, jak se Chalmánu Zvířeti také přezdívalo, převzali péči girumští mniši, kteří zde položili základy kláštera a nového Chalmánova řádu. Chalmán Zvíře byl zbožštěn a dodnes je jako božské zosobnění uctíván. K Chalmánovu vysvěcení došlo roku 895 po vystavění kláštera. Roku 1012 byla na Tichém ostrově za vlády krále Korima vystavěna trestnice a pojmenována po něm. V trestnici Korima skončil nejeden z kodgických panovníků a odpůrců starých pořádků, později včetně Korima samotného. V roce 1036 garumský klan Torkilů ovládl kodgické diamantové doly a nebývale zbohatl, což vedlo následujícího roku k přejmenování ostrova Garum na Torkil a o dva roky později k únosu krále Korima (1039-1040) a všeobecné občanské válce. Válku ukončila zloba Chalmána Zvířete, zvěstovaná výbuchem torkilské sopky, a znovudosednutí krále Korima na trůn. Vliv Torkilů byl potlačen silnými represemi, jež byly podpořeny výklady Chalmánových znamení vyjevenými představeným opatem Chalmánova řádu. Král Korim vládl do roku 1049, kdy byl svržen během puče známého jako Šavlový tanec. Roku 1061 došlo k dalšímu puči, nočnímu převratu, nazývanému jako Noc ohňů. Tento převrat byl vyvolán girumskou gildou zvanou Břitva. | |
| Vládci | Chalmán Kodgick, zvaný Mořské Zvíře nebo též Otec ostrovů (742-783), Chalmin Kodgick, zvaný Malé Zvíře (783-790), Kravaj Udatný (790-803), Luddor Břitva (803-812), Žlut Torkil, zvaný Obsidiánový Žlut (812-818), Ražachtan Břitva (818-836), Pajach Břitva (836-840), Nábel Torkil, zvaný Trpasličí Mor (840-873), Usman Garumský, řečený Mor Torkilů (873-875), Beno Smírce (875-879), Kravaj Druhý (879-886), Vasut Pěna (886-892), Blaho Torkil, řečený Démantový (892-919), Kajaba Moudrý (919-934), Bolzen (934-935), Wajdara Prudký (935-948), Wolodar Zvíře (948-973), Wladar, řečený Vlčí (973-980), Kafta Torkil, řečený Zlatý (980-983), Oladan Girumský (983-992), Wolotar, zvaný Divoké Zvíře (992-1011), Korim Vznešený (1011- 1049), Osirich Girumský (1049-1061) a Krutěch Ostrý (od r. 1061). | |
| KORTOS | Vláda | Teokratický stát. Vládnou zde kněží Amon-Súra, jediného povoleného boha, jehož patriarcha je nejvyšším vládcem. |
| Charakteristika |
V zemi vládne tvrdá teokratická diktatura. Patriarcha ovládá vše a už jeho spolupracovníci jsou mu zcela podřízeni. Prostý lid je
připoután k půdě a bez povolení nesmí cestovat. Také je přísně zakázána magie a její provozování se trestá smrtí nebo doživotní otrockou prací. Vzhledem k jakýmsi přírodním anomáliím má však země právě na uživatele magie velmi příznivé účinky. |
| Armáda | Vojenskou moc mají v rukou Samaři, Amon-Súrovy meče, kteří tvoří celý důstojnický sbor. Prostí vojáci jim jsou bezpodmínečně podřízeni. Zvláštní postavení mají takzvaní Psi, kteří se specializují na vyhledávání magiků. V zemi je mnoho žoldnéřů, jelikož se Kortos chystá na válku se Zulharadem. | |
| Obyvatelstvo | Je tvořeno především lidmi. | |
| Náboženství | Jedinou povolenou vírou je uctívání Amon-Súra, jehož kněží zemi vládnou. Jiná víra přežívá občas mezi žoldnéři a někteří Assuaenci udržují víru v Al-Achmala. | |
| Historie |
Roku 675 bylo Váles dimoriel dobyto černými trpaslíky pod vedením Sagima Buzuruga, který zde objevil zemi bohatou na
naleziště drahých kovů včetně pravostříbra a založil zde zemi Buzurtán. Roku 710 se Sagim vypravil do Gatarstánu, své původní vlasti, kde
se roku 729 po mnohých bojích stal králem všech trpalíků. Buzurtán zatím spravoval jeho syn Sareb, který tu upevňoval moc černých
trpaslíků. Sagim zemřel roku 768 a jeho syn se vydal za moře převzít královské žezlo, a místo něj zemi spravoval Malik Huterbon. Ten se však dostal do konfliktu s draky a dva zabil. Následně však trpaslíky začala decimovat bílá nemoc, které padla za oběť většina obyvatelstva, a to se pak nedokázalo ubránit útoku draků. Stalo se to roku 770 a zahynul i Malik. Mnoho černých trpaslíků pak odjelo na západ, kam je povolal Sagim do bojů o královskou moc v Gatarstánu. V zemi tedy zůstalo jen málo trpaslíků, když se roku 790 vylodili na východě uprchlíci ze země Zulharad pod vedením Amon-Súra, později zbožštělého vůdce. Tito lidé pak zemi dobyli a dali jí jméno Kortos. Postupně zabírali území severně od Assuaenu a po čase vytvořili silný stát vedený patriarchy a církví zbožštěného Amon-Súra. Skomírající Assuaen, který byl čím dál více pohlcován pouští, se dostával stále hlouběji pod vliv Kortosu, až byl roku 1036 připojen. V zemi zatím začala sílit opozice magiků bojujících proti Samarům a za povolení magie. Povstalci pod vedením jistého Karabaše dosahovali mnoha úspěchů, ale byli roku 1075 po úspěšném útoku na trestanecký tábor Dreblineg z velké části rozprášeni. | |
| Vládci | Páni černých trpaslíků Sagim Buzurug 675-768; Sareb Buzurug 768-790; správce Malik Huterbon 768-770; patriarchové Theodorik, zemřel 1074; Buknedin 1074-???. | |
| KOSTENECKO | Vláda | V čele země stojí starosta spolu s městskou radou. |
| Charakteristika | Kostenec je město, které těží ze své polohy na rušné obchodní křižovatce. |
| Obyvatelstvo | Přes polovinu lidé, více než čtvrtina pak kudůci. | |
| Hospodářství | Země těží zejména z obchodu, ale v okolí řek je také úrodná půda a je třeba též vyzdvihnout místní alchymistický cech. | |
| Historie | V oblasti severně od Barroldského hvozdu, jižně od Armidenu a západně od Kasulu se nalézal stát neznámého jména, který se v důsledku občanské války rozpadl na samostatná města a panství, která kontrolovala území ve svém okolí. Když se situace poněkud stabilizovala, začala tato území získávat pevnější kontury. Jedním z nově vzniklých států se stalo Kostenecko, území spadající pod město Kostenec, které ovládlo obchodní stezku z Kasulu na západ a křižovatku do Armidenu. | |
| Vládci | Starosta Celestin Dráp, v úřadu 1064. | |
| LEDOVÉ OSTROVY | Charakteristika | O těchto ostrovech neexistují bližší zprávy. Údajně by se mělo jednat o primitivní společenství kmenů, sídlící na ostrovech sopečného původu, tvořené snad výhradně lidmi. Poloha těchto ostrovů, jakožto i jejich velikost a tvar pocházejí pouze ze záznamů Smallandského kapitána Burda Bouře z přibližně roku 997, ale pro jeho známou vychloubačnost a nevěrohodnost (alespoň dle tehdejších záznamů a vzpomínek) není toto považováno za dostatečný důkaz jejich existence. Oblast, ve které by se údajně měli nacházet, není pro námořní cesty nikterak důležitá a tak po ověření slov Burdy Bouře ani nikdo nepátral. |
| LYBBSTER | Vláda | Oligarchie, zemi vládne kolokvium Tajné konference a jejího aparátu. Tajnou konferenci tvoří pět úřadů: Kancléř, Nejvyšší berník, Maršálek, Magna magister, Nejvyšší poprávce. |
| Charakteristika | Lybbster je velmi bohatá, kosmopolitní a exportní země. Nadstandartní vztahy má s álfheimskými elfy, převážně z rodu Múrů a Davýrů. Vzhledem k silnému vlivu obchodnických cechů je vojenským námořnictvem tvrdě potíráno pirátství, které v severních vodách obchod poškozuje. |
| Obyvatelstvo | V ostrovní říši jsou zastoupeny všechny rasy, ale nejvíce je trpaslíků, kteří především ovládají obchod a cechy. Následováni jsou hobity, kteří jsou decentralizovaní na venkově na farmách. Třetí největší zastoupení tvoří lidé, kteří mají nepoměrné zastoupení v armádě a drží úřad poprávce. | |
| Hospodářství | Lybbsterští jsou velmi zdatní a proslulí obchodníci. Lybbsterské chovy masného dobytka jsou velice žádané. Nejinak je tomu i u obrybího masa. Málo známé je i to, že lybbsterské olejárny vyrábí nejkvalitnější olej na svícení z obrybího tuku a jsou jedny z největších producentů této komodity. Za zmínku stojí i velké loděnice v Sordenu. Na Lybbsteru jsou velmi vysoká cla a daně, kterými si chrání k nelibosti ostatních svůj trh. Nicméně do Lybbsteru se importují především zbraně, železo plus jiné rudy a uhlí. | |
| Historie |
Lybbster byl objeven trpaslickými obrybáři z Angwarru. Trpaslíci již v dávných dobách zjistili, že obrybí olej patří k nejsvítivějším
a hojně jej využívali ve svých dolech a podzemních sídlech, proto bylo obrybářství velmi rozšířeno. Jelikož Lybbster ležel blíže cest, kterými
obryby táhly, založili na něm trpaslíci několik přístavních stanovišť, aby nemuseli kvůli každému lovu absolvovat dlouhou cestu skrze ústí
Grullduiny a podél nehostinného severního pobřeží, nemluvě o nebezpečí álfheimských pirátů. Osady začaly prosperovat a trpaslíci osídlili
většinu vhodných přístavišť na Lybbsteru i okolních ostrovech. Vhodné přístavy začaly využívat i další lodě a mezi trpaslíky se objevili i další přistěhovalci, zejména velký byl příliv hobitů během desátého století. Zemědělsky založení hobiti osídlili především vnitrozemí a založili mnoho vesnic a statků. Hobitím střediskem se později stal Erken, ležící zhruba uprostřed ostrova, který vznikl spojením několika blízkých vesnic. Díky přistěhovalectví a zejména díky stálému osídlení osad slábla pouta k Angwarru a Lybbster se postupně stal zcela nezávislým na angwarrské moci. Vláda byla v rukou bohatých cechů, které podporovaly obchod a tím zajišťovaly růst bohatství. Jako námořnická mocnost měl Lybbster silnou obchodní flotilu a rovněž množství vojenských lodí k její ochraně. V době války Mubarrathu s angwarskými trpaslíky stranili lybbsterští svým angwarrským pobratimům tím, že blokovali přístavy a přísun zboží do Mubarrathu po moři. Do samotné války se však nezapojili. Přesto mezi Lybbsterem a Mubarrathem panuje od té doby značné napětí a nevraživost. Lybbsterský obchod se musel vyrovnávat především s všeobecně rozšířeným pirátstvím. Jednou hrozbou byly nájezdy álfheimských elfů, z nichž patrně nejhorším bylo vyplenění Sordenu helmgaardskými roku 1005. Došlo k několika námořním střetům i odvetným útokům lybbsterských, ale nakonec se cechovní vládci Lybbsteru shodli, že se sousedy je lépe být zadobře. Proto začali vyjednávat s elfími předáky a postupně došlo k utužení kontaktů a rozvoji obchodu, zvláště s rodem Múrů a Davýrů. Dohody sice elfům nebrání občas zaútočit na lybbsterské lodě či území, ale plenění není zdaleka tak časté, jako je tomu jinde. Obě strany dokonce občas spolupracují při vojenských akcích. Druhou hrozbou jsou wenarenští piráti, kteří v posledním století dosáhli vzestupu, s tichou podporou krále. Wenarenské vojsko se od obyčejných pirátů příliš neliší, což v oblasti brání rozvoji obchodu. I zde dochází k vojenským střetům na moři. K zatím poslednímu velkému vojenskému tažení proti pirátům došlo roku 1066, kdy vojenská námořnictva Lybbsteru, Mondragonu a Brionne podnikla společný zátah proti pirátům, namířený zejména do wenarenských vod. Došlo k několika těžkým bitvám a mnoha menším střetům, v nichž bylo mnoho pirátských lodí potopeno a na nějakou dobu se vody staly bezpečnějšími. I lybbsterské námořnictvo však utrpělo značné ztráty a operace si vyžádala obrovské finanční náklady, které k nelibosti cechů musely být kompenzovány zvýšením daní. Roku 1071 lybbsterští s álfheimskou pomocí vedli výpravu na sousední ostrov Chainor, kde od skončení gwendarronské nadvlády panoval zmatek. Tím lybbsterští připojili Chainor pod svou vládu, čímž rozšířili svou moc a získali vhodnou základnu pro své loďstvo více na jihu. Severní prakticky neosídlenou část ostrova pak velkoryse přenechali svým álfheimským spojencům. | |
| MAGHREB | Vláda | Maghreb je řízen jedenáctičlennou radou. Jeden z jejích členů je vždy starostou. |
| Charakteristika | Město se dělí na čtyři části. V nejnižší části blízko moře žijí obyčejní lidé, obchodníci, dělníci, trhovci a drobní řemeslníci, a leží zde také přístav. Druhá část je lepší čtvrť bohatých obchodníků. Třetí část je nejmenší a leží zde kasárna, soudní dvůr a vězení. Čtvrtá, nejvyšší část města, je nejbohatší, žije zde smetánka a také zde sídlí rada. |
| Armáda | Ve městě je mnoho žoldnéřů, neboť trpí častými útoky Kašgajců, jimž brání v průniku na západ. | |
| Obyvatelstvo | Velmi kosmopolitní, je zde mnoho námořníků a zejména žoldnéřů nejrůznějších ras. Zhruba polovinu obyvatel tvoří lidé, třetinu trpaslíci, zbytek ostatní. | |
| Historie |
Město Maghreb bylo postaveno trpaslíky na úbočí hor spadajících až k pobřeží Mrtvého moře, kolem břehů horské řeky. Mělo
sloužit jako důlní město s přístupem k bohatým nalezištím vzácných kovů v horách a zároveň stálo na pobřežní cestě z východu na západ. V době, kdy bylo město ještě ovládáno trpaslíky, ale bylo značně vyčerpané válkou, takže nebylo zcela zalidněno, do něj z východu přišli kultisté Santhora pod vedením Zirvara, kterým se podařilo Santhorovou krví otrávit vodovod. Následkem toho asi polovina obyvatel zemřela a druhá polovina se změnila na obludy, které pod Zirvarovým vedením obsadily zbytek města. Město bylo dobyto zpět Velkou maghrebskou výpravou pod velením Zevoly vir Waga. V poslední době město čelí neustálým nájezdům Kašgajců z východu, kterým brání v dalším rozšiřování říše na západ. Podporováno západními zeměmi stojí jako hradba proti kašgajské moci, proto je v něm také mnoho žoldnéřů. | |
| Vládci | Zevol vir Waga, starostou roku 1064. | |
| MALLIKORN | Vláda | Království. V minulosti došlo k posílení královské moci, ale od převratu v roce 1067 je král pouze loutkou a vládne za něj klika šlechticů. |
| Charakteristika | Přímořské království jižně od Gwendarronu. |
| Armáda | Po převratu v roce 1067 došlo k masivnímu verbování i nuceným odvodům kvůli válce s Gwendarronem. I po válce zůstalo v armádě značné množství odvedenců využívaných k potlačování nepokojů a zastrašování nespokojenců. | |
| Obyvatelstvo | Z devadesáti procent je tvořeno lidmi. | |
| Hospodářství | Mallikorn je především zemědělským státem a i přes porážku svého loďstva Gwendarronem také námořní velmocí. Vede tudy také důležitá obchodní cesta z Gwendarronu na jih, ale díky vysokým clům na neklidné mallikornsko-gwendarronské hranici získala na významu východnější cesta přes Kree. Během převratu a války, a také po ní, došlo k značným přesunům majetku, předevšími byli zavřeni nebo prchli lidé věrní starému králi a jejich majetek byl rozdán přisluhovačům nového režimu nebo využit na financování armády. To vedlo k mnoha zmatkům, vyřizování účtů a střetům, štvavá kampaň proti Gwendarronu pak ústila v lynčování cizinců a rabování jejich majetku. Bezpráví a zvýšené daně pak spolu s přiškrcením obchodu způsobily výrazné zchudnutí obyvatelstva, což zase vedlo ke ztrátě podpory nového režimu. Stále je dost lidí, kteří si přejí návrat starých pořádků a zejména chtějí zpět svůj majetek a postavení. Prozatím jsou v ilegalitě a burcují proti režimu nebo v cizině volají po zásahu Gwendarronu. | |
| Náboženství | Působí zde kněží boha Zuna. | |
| Historie | V době panování krále Arana byla země chudá a slabá, královská moc ovládala jen nejbližší okolí Argyllu. Většina území byla dědičně propachtovaná šlechticům, kteří se často svářili mezi sebou o moc, docházelo dokonce i k vojenským střetům. Aran během svého panování dokázal posílit královskou moc a prosadit ji na většině území. To se také podařilo zvětšit zejména na východě v nikým neovládaných lesích a kopcích. Postupně získávaly na významu také města a cechy, díky čemuž země bohatla, ale na druhou stranu to značně oslabovalo význam staré rodové šlechty. To se stalo osudným Aranovu synovi a nástupci Horenovi, který byl roku 1067 zavražděn. Vládu jménem jeho syna Armanta převzala rada složená ze zástupců vysoké šlechty a armády, která svedla vraždu na Gwendarron, jenž se prý snažil Mallikorn podrobit. Následoval krátký, ale o to krutější střet, který mallikornská armáda sice prohrála, díky mírové smlouvě však zůstali u moci pučisté a jednota Mallikornu zůstala netknuta, dokonce si Mallikorn podrobil jihozápadní část Gergelu. | |
| Vládci | Aran, zemřel 1044, Horen 1044-1067, Armant (*1059) 1067-dosud. | |
| * MIRELL | Vláda | Dříve knížectví, nyní zemi vládne správce podřízený přímo gwendarronskému králi. |
| Charakteristika | Mirell leží v úrodné oblasti několika řek a je to převážně zemědělský kraj posetý menšími občinami. Jih země je prakticky neobývaný a podle všeho se tam vyskytují nemrtví. Kdysi tam ležel Marivor, mocné město, kterému prý vládl zlý nekromant, a to bylo vypleněno roku 971. Od té doby je oblast kolem Marivoru pustá a obyvatelé se jí vyhýbají. |
| Obyvatelstvo | Tvoří je více než z poloviny hobiti, zbytek převážně lidé. | |
| Hospodářství | Daří se tu zejména chmelu, díky kterému je Mirell proslulý hobitím pivem. Provozuje se tu však i jiné zemědělství a těžba dřeva, v posledních letech vzkvétá i obchod, když se někteří kupci snaží vyhýbat nestabilnímu Mallikornu a jeho vysokým clům. | |
| Historie |
Mirellské knížectví bylo jedno z několika panství v oblasti zvané Gergel. Leželo jižně od Lákavy v úrodné oblasti, což byl rozdíl
oproti severnějším državám. Historie Mirellu je plná bojů se sousedy, jakož i se skřety, kteří dlouhá staletí sužovali oblast. Téměř legendární historické zprávy hovoří o knížeti Bragilovi, který roku 835 organizoval čištění Jeleního hvozdu od skřetů. Jeho syn Brachar pak roku 848 porazil lurgrapského knížete u Prakova a ovládl západní část Stinných kopců. O území mirellští přišli za lurgrapského knížete Merkela, který značně pozvedl prestiž Lurgrapsu, po jeho smrti se však mirellští opět postavili proti Lurgrapsu a pomohli jeho moc zlomit. Od třicátých let desátého století začala růst moc Marivoru, jižního souseda Mirellu, pod knížetem Gabragem. Po několika porážkách ztratil Mirell část území a padl i kníže. Knížecký stolec zdědil mladý a ctižádostivý Barach, který se postavil do čela boje proti Marivoru. To už se začínalo šeptat, že s marivorským knížectvím není vše v pořádku a že tam dochází k vyvolávání temných sil. Barach dokázal postavit koalici ostatních knížat proti Marivoru a po prvotním významném úspěchu, když byla odražena marivorská armáda obléhající Gynar, došlo k rozhodnému vítězství v Bitvě u soutoku roku 971. Poté byl Marivor vypleněn a Mirell získal velkou část jeho území. Po porážce Marivoru se knížata sešla k poradě, která vyústila ve vznik království Gergel. Mirellský kníže Barach se však nikdy nesmířil s tím, že se nestal králem, ale v prvních letech měl dost starostí s likvidováním zbytků potulujících se nemrtvých a s obnovou válkou zničené země. Postupně však začal intrikařit proti králi a nakonec se Mirell roku 989 odtrhl. K Mirellu se přidal také Wakyntol, jehož kníže byl Barachův zeť. Následoval útok Mirellských na Lurgraps a ti v Bitvě u Donnu Lurgrapské porazili, když dokonce padl i král Herbik. Jeho bratr Tervik byl však zkušeným vojákem a starý Barach už neměl dost síly mu čelit. Nejprve padl Wakyntol a nakonec byli mirellští zahnáni za Lákavu. To už byl na gergelském trůně mladý Tusilps, který po Barachově smrti uzavřel mírovou smlouvu s Lechem zvaným Rozumný. Po Lechově smrti a nástupu Daralla došlo k vnitřním bojům, kdy chtěl knížecí stolec získat jeho bratranec, pán z Gynaru, byv nejstarším z vnuků Barachových. Spor utichl roku 1027, což uvolnilo Darallovi ruce k další válce proti Gergelu. Darallovi se podařilo ovládnout Donn, ale nakonec byl vytlačen armádou vedenou hamirským knížetem Hlofinem Smělým. Darall ovšem dokázal porazit gergelské síly, když Hlofin překročil Lákavu a vpadl do Mirellu.Válka tak k ničemu nevedla, a stejně tomu bylo i v dalších letech. Roku 1068 využil kníže Barchta nabídku Mallikornu, aby se podílel na vpádu do Gergelu výměnou za zisk jeho východní části. Barchta byl zprvu úspěšný proti gergelské domobraně a narychlo do zbraně svolaným dobrovolníkům, ale nakonec byli Mirellští poraženi Gwendarronem a kníže byl nucen podrobit se králi Gwendarronu. Země se tak stala součástí království gwendarronského. Barchta se z tohoto ponížení nikdy nevzpamatoval a snažil se válečnou prohru kompenzovat útlakem svých poddaných. Mnoho zbídačených lidí se dalo na zboj a Barchta nebyl schopen zbojníkům čelit. Roku 1076 zasáhla gwendarronská armáda, která obvinila Barchtu ze spolku s temnými silami. Kníže údajně ve vězení nalehl na meč a řízení země převzal gwendarronský pověřenec. | |
| Vládci | Bragil kolem 835; Brachar kolem 848; Barach Chrabrý, knížetem od roku 964, svrchovaným panovníkem 989-999, Lech Rozumný 999-1020, Darall 1020-1047, Charak 1047-1065, Barchta (*1035) 1065-1068, kdy se podrobil Gwendarronu, zemřel 1076. | |
| * MORCO | Vláda | Autonomní oblast podřízená álfheimskému krulovi. Nepodléhá žádnému z tradičních rodů. |
| Charakteristika | Divoké a málo osídlené území se stalo útočištěm álfheimských pirátů, jelikož odtud mají lepší přístup k bohaté kořisti jižních moří. |
| Obyvatelstvo | Válkami oslabená krollí populace byla téměř vyhlazena elfími přistěhovalci a nyní obývá jen pár odlehlých míst. | |
| Hospodářství | Obdobně jako na Álfheimské domovině není hospodářství nijak rozvinuté. Vzhledem k nedávnémú osídlení převládají piráti a lovci trollů a je zde zatím jen malé množství stálých obyvatel. | |
| Historie |
Historie země započala roku 1071, když se lybbsterští rozhodli připojit zmatky zmítaný ostrov Chainor a na pomoc si přizvali
álfheimské elfy. Pod vedením krula Čikenéze z Múrů vyplula álfheimská flotila a pomohla lybbsterským pacifikovat veškerý odpor proti jejich
záměru. Za odměnu získali elfové severní část ostrova, kterou krul slavnostně prohlásil za álfheimské léno Morco, což znamená medvěd.
Území to bylo divoké a nehostinné, navíc obývané domorodými krolly. Elfové, zkušení z bojů s horskými a říčními trolly ze své domoviny, si však se zaostalými krollími kolohnáty snadno poradili a zahnali je do odlehlých částí ostrova. U severního pobřeží pak vzniklo několik elfích hradišť, zejména grad na místě starší krollí osady u příhodného přístaviště Margobug, který se rychle stal rejdištěm elfích pirátů. Země se dosud rozvíjí a přicházejí sem další elfové hledat své štěstí a především vydobít si pověst v bojích s krolly. | |
| MUBARRATH | Vláda | Království. Král je volen po smrti předchozího panovníka Královským sněmem, který je svolán pouze za účelem volby a účastní se jej krajští hejtmani a správci oblastí. Královský sněm není rozpuštěn, dokud z něj nevzejde jméno nového krále. |
| Charakteristika | Mubarrath je rozlehlá říše, jež si vydobyla pevné místo na severu Starého světa, a to mnohdy na úkor okolních i vnitřních národů. Jde o zemi, v níž má velmi silné postavení armáda, a z toho vyplývá její nechvalně známá krvavá a dobyvačná historie. Je známo, že s Mubarrathem není radno si cokoli začínat, a z toho plyne jeho jistá odloučenost a uzavřenost. |
| Armáda | Mubarrath udržuje velmi silnou centralizovanou armádu, na jejíž chod mají představitelé měst pramalý vliv. Vrchním velitelem vojsk je král a bývá zvykem, že král vzchází z vojenských kruhů. Služba v armádě je považovaná za velice prestižní povolání a je téměř podmínkou dobrého postavení ve společnosti. Důstojničtí veteráni bývají ti, z nichž se obvykle rekrutují hejtmani a správci oblastí. Známo je, že Mubarrath udržuje silnou námořní flotilu, jež mimo jiné po dlouhá desetiletí zajišťuje blokádu grullduinské delty. | |
| Obyvatelstvo | Skladba obyvatelstva je tvořena z valné většiny lidmi, barbary a elfy. Ostatní rasy jsou zastoupeny menšinově, ale ne nevýznamně. V Grullské poušti na pokraji vyhynutí přežívají zbytkové kolonie grullů. | |
| Města | Země rozdělena do tří správních oblastí, jež spravují králem jmenovaní správci z oblastních měst, přičemž král je zároveň správcem nemirwaenské oblasti. Oblastními městy jsou Nemirwaen, Baghmir a Merrith. Oblasti se dále dělí do krajů, jež ovládají města krajská skrze správci dosazené hejtmany. | |
| Hospodářství | Těžba rud železa a barevných kovů. Rybolov, chov skotu, skopu a bravu. Pěstování odolných plodin, zejména prosa a šarlatových erteplí. Zvláštností je výsadba kaštanovníkových hájů pro sběr jedlých kaštanů. Kaštanová mouka je hlavní surovinou pro výrobu pečiva i piva. | |
| Náboženství | Silně zastoupena víra v zbožštěného Dróina, jenž je uctíván především lidmi, kteří prošli armádou, a to ať jako bůh nebo jako dobyvatel. Dróin je někdy jako Dobyvatel označován, a pod tímto jménem uctíván. Jedná se ale vždy o jednu a tu samou religiózní podstatu. Minoritní je víra v krvavou bohyni Elliel, ale církve a sekty tohoto zaměření nebývají početné a není výjimkou, že se pohybují na hranici ilegality. | |
| Historie |
Dróin I. Nemirwaenský, řečený Dobyvatel, se dožil plných 121 let, přičemž říši vládl
úctyhodných dvaadevadesát let. Za tu dobu v dobyvačných válkách říši nebývale rozšířil v jejích
nejrozlehlejších hranicích a upevnil vládu nad celým územím. Dróin byl k stáru uctíván jako
nesmrtelný, ve svých sto dvaceti letech stále vypadal na statných šedesát, a není divu, že byl po
své smrti zbožštěn. Traduje se, že Dróina udržovala při životě magie pocházející od draků z
Grullské pouště, ale ani to jej nakonec nedokázalo vyrvat smrti. Dróin zhynul rukou blízkého
člověka, jenž mu podal jed. Skutečná pravda zůstala dlouhé roky skryta, tedy pravda, že se stal
obětí touhy po moci svého budoucího následníka, nemirwaenského soudce Findora. Netušil to
ani nikdo z vládnoucí elity, jež jej dlouho považovala za zmizelého, a soudce Findor osobně řídil
pátrání po vládci země. Roku 985 Královský sněm na návrh nemirwaenského soudního dvora prohlásil Dróina za úředně mrtvého a vyvolil za krále říše soudce Findora. Findor II. vládl rukou nejistou, a to až do roku 1017. Za jeho vlády se země spíše zmenšovala. Odtrhly se Angwarrské državy a Venhirrel sužovaly rozsáhlé elfské rebelie. Došlo k značnému exodu obyvatelstva zejména z východních částí země. Ke konci Findorovy vlády hrozil rozpad Mubarrathu, respektive odtržení Baghmirské oblasti. A nakonec roku 1017 byly objeveny ostatky Dróina I.. Vyšel najevo způsob jeho smrti a neklamné důkazy svědčící ve Findorův neprospěch. Findor II. byl ještě téhož roku úkladně zavražděn a na jeho místo Královský sněm jmenoval baghmirského soudce Mordinuse. Mordinus Baghmirský navázal na Dróinovy dobyvačné snahy a poté, co jednou provždy skoncoval s venhirrelskými rebeliemi a stabilizoval moc a armádu, zaútočil roku 1020 na odtržené Angwarrské državy. Vleklá válka však ve finále skončila neúspěchem. V roce 1023 ve vleklé dvouleté válce Mordinus svůj pokus připojit Angwarr silou zopakoval, avšak i tentokrát neúspěšně. Vojenské neúspěchy, jakkoli se mu podařilo stabilizovat rozháranou zemi, jej stály život. Byl zavražděn roku 1027 během vojenské přehlídky v sídelním městě říše otrávenou střelou z kuše. Bylo pochytáno a popraveno několik domnělých vrahů, ale skutečnou pravdu se nepodařilo vypátrat nikdy. Zasednuvší královský sněm vyvolil králem Reifa Merrithského, řečeného První, který vládl zemi do roku 1042, kdy zemřel na zápal plic. Za jeho vlády se politika země odvrátila od stabilizujícího se východu a obrátila se na oblast západního a severního moře, respektive tamních ostrovů. V jeho úsilí pokračoval jeho nejstarší syn Raff a vnuk Raff Malý. Vláda Raffa Malého byla poměrně krátká a nevýrazná, neduživý panovník přišel nešťastnou náhodou při lovu o život. V současné době říši vládne Ormor Jednooký. | |
| Vládci | Dróin I. Nemirwaenský *864 (893-985), dožil se 121 let, Findor II. Nemirwaenský (985- 1017), Mordinus Baghmirský (1017-1027), Reif I. Merrithský (1027-1042), Raff II. Merrithský (1042-1065), Raff III. Merrithský, řečený Malý (1065-1068), od roku 1068 Ormor Jednooký. | |
| NAKARA | Vláda | Královská. |
| Charakteristika | Nakara je malé hobití království severně od Cardaru proslulé svou alchymistickou školou specializovanou na výbušniny. Ta leží v hlavním městě Mortalu, který je tvořen velkým územím plném hobitích nor, převážně podzemní je dokonce i královský palác. |
| Armáda | V mírových časech občanská milice. Ovšem nakarští veteráni zocelení boji se skřety a trpaslíky se stali vyhledávanými žoldnéři, jelikož to jsou obávaní střelci a průzkumníci. | |
| Obyvatelstvo | Obyvatelstvo tvoří ze tří čtvrtin hobiti, v horách žije menšina trpaslíků a v lesích elfové, ostatní rasy se nalézají zejména v hlavním městě a okolí jako studenti a obchodníci. | |
| Historie |
Ve druhém desetiletí jedenáctého století napadli Nakaru skřeti ze severovýchodu, z pusté a divoké oblasti
kolem hor Maweli. Byli odraženi až po urputných bojích, v nichž padlo mnoho hobitů. Ve třicátých letech východ země přepadli trpaslíci z Trejinu ve snaze získat území bohaté na úrodnou půdu a taktéž na rudy, ale byli odraženi hobitími sbory. | |
| Vládci | Kolem roku 1030 vládl Lemmor Mazaný. | |
| NORDWAITH | Vláda | Království. Zemi kládne král, který je dosazován dědičně výhradně z mužské linie. |
| Charakteristika | Nordwaithské království udržuje až na výjimky myšlenky Kaygara Sjednotitele, tedy podřizuje veškerou politiku udržení celistvosti a síly země. Odtud pramení neutralita k vnějšímu okolí, zejména ke konfliktům mezi lesními elfy z Barroldského hvozdu a Wilfskými. Udržování přátelských vazeb k okolním státům a územím má strategické důvody - tato okolní území jsou považována za nedílnou součást obranné strategie, jejímž hlavním pilířem je Hymlajské pohoří. Země je dělena na severní a jižní část, přičemž do jižní části počítáno je i zalesněné území Temného hvozdu. Státosprávně je země členěna do lenních území pod vládou jednotlivých lenních pánů, loajálních koruně. |
| Armáda | Hlavní síla armády je udržována v sídelním městě Daukenu. Nordwaithská armáda podléhá králi, který je jejím vrchním velitelem. Malé vojenské posádky udržují i lenní páni, kterým tyto posádky podléhají a kterými jsou placeny. Skrze lenní pány jsou součástí armády. Udržovány jsou i oddíly domobrany, ty jsou podřízeny místnímu správnímu představiteli, jenž podléhá lennímu pánu. Domobrana je pro Nordwaith levnějším řešením, než udržovat stálé vojenské posádky. Na rozdíl od jiných částí světa je nordwaithská domobrana považována za součást armády a požívá jistou vážnost. | |
| Obyvatelstvo | Obyvatelstvo země je velmi kosmopolitní, nicméně výraznější podíl tvoří lidé a po nich elfové. Kostrbaty jsou známy početnou populací národa horských krollů. | |
| Města | Města i obce jsou spravovány pověřeným správcem, dosazovaným příslušným lenním pánem. V případě měst je schvalována i rada, jejíž velikost je odvislá od velikosti populace. Hlavním městem je Dauken. | |
| Hospodářství | Nordwaith je proslulý chovem koní, z jejichž krve prý dalším šlechtěním vzešli koně wilfští. Pro jízdní vlastnosti jsou honorováni obzvláště koně nuzburgští, takzvaní nuzburgáni, pocházející z mezihallemských pastvin. Pro potah či namáhavou práci se hodí naopak koně drastanští. Ale existuje i mnoho dalších chovů. Co se týče zemědělství, Nordwaith je známý pěstováním vinné révy a výrobou vína či destilátů z něj. Vinná kořalka hallemovka se připravuje destilací kvašených vinných hroznů, mačkaných a nahnilých, s užitím vody výhradně z Vroucí Hallemi. Voda dává kořalce nezaměnitelnou bázi chuti, chuťový přívlastek potom dodává odrůda a původ hroznů, které ale vždy musí pocházet z nordwaithského území. Tradice výroby je udržována královským výnosem a kontrolována úřady. | |
| Náboženství | V zemi je udržována svoboda náboženského vyznání. Vyznáváni jsou tradiční bohové, mezi nimiž převládá víra v Matku Nifredil, Velkou Matku stvoření a země. Uctívaným symbolem země je horská lvice. | |
| Historie |
Historie nordwaithského území je velice stará, ale jako jednolitý celek existuje země až
od roku 712. Vznikla spojením území ovládaných pány z Křivého rohu, Wauhallu a dnes již
neexistující Albarethské tvrze, pod jejíž vládu spadala celá Kostrbatská pusta. Prvním králem
Nordwaithu se stal Kaygar Sjednotitel, pán z Křivého rohu. Křivý roh byl po dlouhou dobu
sídelním hradem panovníků. Za Kaygarovy vlády, která skončila jeho smrtí v roce 748, došlo k
připojení dalších území. Před Kaygarem sklonili hlavu především pánové z Nuzburgu, kteří
ovládali divokou a nepřehlednou oblast východní části Temného hvozdu. Vláda nad územím byla předávána z otce na syna. Upevněna byla budováním lenních hradů, jež měly lépe chránit území rozdělená královským výnosem v menší celky. Tak byly postupně zbudovány hrady Osuch, Antracht a Krušný, jež měly bránit proti nebezpečí, která skrývalo pohoří Hymlaj, a dále hrady Koštar a Draghan, jež chránily hraniční stezky do Wilfu a přes Vrchovinu. Upevňování hranic a jednoty bylo hlavním směrem, jímž se vyznačovaly vlády Genthorna a jeho syna Lacha Dlouhověkého. Během té doby království vzkvétalo a v nordwaithských pláních vznikaly vesnice a městysy. Za vlády Istana Daukenského bylo založeno město Dauken a vystavěn daukenský hrad. Dauken se roku 842 na počest stotřicetiletého výročí sjednocení země stal sídelním městem království a sídelním hradem králů. Poloha Daukenu byla příhodnější pro centrum obchodu a moci, a toto rozhodnutí mělo svůj nesporný vliv na hospodářský rozvoj země. Následovalo mnoho panovníků v řadě. Království od roku 1067 vládne král Amlach, který se hlásí, ostatně jako většina jeho předchůdců, k tradicím Kaygara Sjednotitele. Nordwaith za celou dobu své existence drží politiku neutrality. Výjimkou bylo vedení ozbrojených výbojů na jih od hranic, a to pouze za vlády Mandrachta Jednookého a Wlachana Železného telete. Tyto územní výpady však ve výsledku nebyly úspěšné či dobytá území dlouhodoběji udržitelná, a oba zmínění panovníci zemřeli na bitevním poli. Nordwaith mimo jiné staví svou politiku na míru s elfy z plání a lesními elfy z Barroldského hvozdu. K jejich svárům zaujímá výhradně neutrální postoj. Zmíněná území jsou součástí jeho dlouhodobé obranné strategie. | |
| Vládci | Kaygar Sjednotitel (712-748), Genthorn (748-760), Lach Dlouhověký (760-829), Istan Daukenský (829-861), Mandracht Jednooký (861-895), Kaygar II. (895-913), Kaygar III. (913- 937), Kaygar IV. (937-956), Genthorn II. (956-994), Genthorn III. (994-1010), Wlachan Železné tele (1010-1033), Kaygar V. Smírný (1033-1045), Lach II. (1045-1067) a po jeho smrti od roku 1067 Amlach. | |
| OLLAR | Vláda | Dědičné vévodství. |
| Charakteristika | Ollar je malé území vklíněné mezi Wenaren, Brionne a Cardar. Dobré vztahy jsou udržovány zejména s Cardarem, se kterým bylo kdysi dávno spojené, ale silný vévodský rod Fitzhalků se na na Cardaru osamostatnil v roce 823. Důležitý spojenec je Brionne, a to díky nutnosti přístupu k námořnímu obchodu a zároveň jako přirozený spojenec vůči Wenarenu. |
| Obyvatelstvo | Tvořeno především lidmi, jiné rasy se vyskytují převážne jako obchodníci a řemeslníci v hlavním městě Ollaru a hraničním Gryffu. | |
| Armáda | Malá profesionální armáda, složená částečně z žoldnéřských jednotek. Tyto jednotky jsou najímány na dlouhodobé kontrakty a jejich loajalita je nezvykle vysoká. V případě nutnosti mohou být povolány místní milice, jejich kvalita je však nevalné úrovně. | |
| Města | Hlavním městem a sídlem vévodského rodu Fitzhalků je Ollar. Důležitá spojnice a centrum celé země. A zároveň velký říční přistav. Dvě pohraniční městečka Gryff a Sig, které slouží jako místní a kupecká centra při obchodu s Brionne, respektive Cardarem. | |
| Zemědělství | Nejdůležitější plodinou je obilí, ječmen a žito, stejně tak je rozšířen chov ovcí. Ovšem nejznámější plodinou je tzv. Harumská hrušeň, která nese své plody nezvykle brzo v létě a plodí velmi sladké plody. Ty se dílem nakládají do cukrového nálevu a následně suší a dílem se z nich pálí prosnulá hruškovice. | |
| Hospodářství | Ollar je znám především svými keramickými výrobky a předměty z pálené hlíny, které se vyrábí zejména v okolí Zelených vrchů. Toto je velmi vyhledávané zboží i za hranicemi a většina je ho tak vyráběna na export. Na severu se vyrábí velmi kvalitní dřevěné uhlí, jeho produkce však stačí uspokojovat hrnčířské dílny na jihu a tak je i přes jeho nespornou kvalitu jeho exportní význam minimální. | |
| Historie | Ollaru vládne rod Fitzhalků, kteří vyhlásily samostatnost na Cardaru v roce 823 po skočení válek se skřety. I přes tuto událost však byli vztahy mezi Ollarem a Cardarem na dobré úrovni. V roce 826 se však musel Ollar bránit nájezdníkům z Wenerenu, což se o dva roky později definitivně podařilo v bitvě U brodu. Dějiny Ollaru jsou z větší části vyplněny diplomacíí a opatrným našlapováním mezi svými sousedy, nicméně hlavními důvody byli spíše cla a obchodní podmínky pro obchod. Další část dějin je vyplněna občasnými spory o následnictví ve vládnoucí rodině. V současné době vládne vévoda Jahun Fitzhalk (1072-dodnes), synovec Teodora Fitzhalka (1038-1072), jeho syn Huprecht v roce 1071 zemřel za nevyjasněných okolností při lovu. I přes občasné (dnes již prakticky neviděné) narážky se nikdo neodvážil následnictví Jahuna zpochybnit. | |
| OLVORN | Vláda | Království. Král je korunován lenními pány a při korunovaci přijímá přízvisko, jež jej charakterizuje. |
| Charakteristika | Chudý přímořský kraj táhnoucí se od Grullského pohoří po pohoří Nogol, k jehož území přináleží i malé ostrovy Daukirn a Minir. Velkou část rozlohy zabírá těžko přístupný Khandúrmský hvozd a nehostinný Rawwanský močál. Do roku 1062 svobodný městský stát, v současnosti království. Země rozšířila své hranice v roce 1058 respektive 1060 politickým připojením východních panství. Tento akt měl za následek zrušení rasových výnosů a měl podstatný vliv na změnu státního uspořádání. Panovník vládne z hradu Rybokost. Zajímavostí země je, že ačkoli je chudá a málo rozvinutá, je sídlem Olvornského cechu alchymistických věd, který je ve světě vědy považován za nezpochybnitelnou autoritu. |
| Armáda | Armáda je silná a na její vydržování plyne většina prostředků se státní pokladnice. Je centralizovaná a její vrchní velení přináleží králi. Zajišťuje ostrahu hranic, bezpečnost v zemi i městech, jakož i výběr mýta a daní. Olvorn neudržuje žádnou další ozbrojenou složku, ani v jakékoli jiné formě. Hierarchie armády, případně specializace, je poměrně primitivní a opisuje dřívější kmenové zvyklosti. Každý voják je povinen přísahat oddanost Tharbekhově vůli, zavázat se bohu životem a uctívat jej. | |
| Obyvatelstvo | V letech po Tharbekhově povstání téměř výlučně barbarské, v současnosti jsou významnou menšinou obzvláště na východě země lidé. | |
| Města | Hlavním městem je Olvorn, kde byl vystavěn i panovníkův hrad Rybokost. Důležitými městy jsou Tugrin, Duifin a Ascarant, jež po připojení Khanderwaedu a vyhlášení království byla jmenována lenními městy a starostové povýšeni do panského stavu. Olvorn tedy dnes sestává z olvornského, duifinského, tugrinského, ascarantského, eifferského, limbradorského, merdelského a heikornatského panství, přičemž lenní města Khanderwaedu odvozují název od jmen tamních panství. | |
| Hospodářství | Tradiční je těžba dřeva, výroba papíru a dřevěného uhlí. Také je v kraji poměrně rozvinuté užitné hrnčířství a výroba vepřovic. Zemědělství se omezuje na nenáročné plodiny, jakými jsou tuřín, řepa a erteple. Plody kaštanovníku užívají se k výrobě mouky. V malé míře zastoupeno vinařství. Hospodářsky velmi významný je rybolov a sběr dalších mořských živočichů. Příjmy pokladny zajišťují cla z procházející severojižní obchodní cesty, která spojuje jih s Mubarrathem. | |
| Náboženství | V zemi neexistuje centrální náboženství a víra je spíše dána původem a způsobem života. Přesto jsou olvorňané velice bohabojným lidem. Měšťané ponejvíce obětují Tharbekhovi, jenž byl zbožštěn po své smrti v roce 1029 jako jako jistá civilizovanější forma vtělení Harr Ghneda. Rybáři uctívají rozličná mořská božstva, jimž přisuzují vládu nad hojností rybolovu a příznivými větry. Mezi divokými kmeny uctíván je Harr Ghned v surové podobě. Učenci povětšinou uctívají bohyni Elliel, již považují za patronku vědění. | |
| Historie |
Olvorn jakožto jednolitý celek vznikl spojením kmenových území nárokovaných
zcivilizovanými barbarskými kmeny a klany, které trpěly pod jhem či byly vytěsňovány
okolními uzurpátory, zejména Mubarrathem. Ke sjednocení došlo v letech 1021 - 1023 za
takzvaného Tharbekhova lidového povstání. První zmínky o Tharbekhově odboji se však
datují už do roku 1015, tedy do období sklonku slabé vlády mubarrathského krále Findora. Vyhlášení samostatnosti a snaha o její udržení za každou cenu znamenala přinesla, respektive vyhánění lidí především nestarousedlého původu. První tři roky, než se stabilizovala armáda a správa země pod vedením olvornské radnice, přinesly mnoho krvavě potlačených rasových nepokojů. Vysoká cla na hranicích, jež byla za často měnících se nařízení vyměřována nerovnou měrou, přinesla útlum obchodního ruchu a tedy i hlubší chudobu země. Postupné rozmělňování zmíněných neduhů mladého státu trvalo celá desetiletí. Roku 1058, po zhroucení ekonomiky krajů za východní hranicí země a rozpadu khanderwaedské panské úmluvy, páni z Eifferu a Limbradoru přijali olvornskou nabídku a ohnuli koleno před olvornskou vládou. Roku 1059 se sklonil i Merdel a o rok později došlo k přidružení zbídačelého Heikornatu. Tento akt měl zásadní význam i pro Olvorn, kdy fakticky znamenal zrušení zbytků rasových výnosů a nepochybně vedl ke změně státosprávního uspořádání. Na aktu připojení se výraznou měrou podílelo dobrozdání Cechu alchymistických věd, které podrobně prokázalo historickou a kulturní spjatost Khanderwaedu s Olvornem, nově získané území bylo v jistém smyslu označeno za pravlast zdejšího lidu. Olvorn byl v roce 1062 vyhlášen královstvím. Korunován byl tehdejší starosta Olvornu a přijal přízvisko podle hradu, jejž v předchozích letech podle vlastních vizí nechal zbudovat. | |
| Vládci | Thargum Rybokost (1062-1070), Kharbach Zavalitý (1070-1075), od roku 1075 Gzivar Kamenosval. | |
| ORRIDOR | Vláda | Žádná centrální. |
| Charakteristika | Orridor je dnes téměř bájnou zemí ležící na jihovýchodě. Většinu území tvoří poušť obklopená horami. |
| Obyvatelstvo | Tvoří je téměř výhradně lidé a trpaslíci, lidí je o něco málo více. | |
| Historie |
Kdysi byl Orridor proslulý těžbou kovu známého jako orridorské zlato. Skutečně se leskem podobalo pravému zlatu, ale cenu
mělo především pro theurgy, neboť velmi posilovalo možnosti přivolávání démonů. To se ovšem stalo i zkázou země, jelikož se ukázalo, že
při selhání složitých obřadů přivolávání užitečných démonů jsou přilákáváni naopak démoni škodliví, takzvaní démoni posedlosti.
Posednutí se stalo natolik běžné, že země upadla do zmatků, čehož využili skřeti z hor a draci, jež lákaly poklady nashromážděné místními
trpaslíky, a nastala válka, během které byly uvolněny obrovské magické síly. Většina země se změnila v poušť a navíc někdy v druhé
polovině desátého století byla oblast zcela odříznuta od okolního světa prudkými bouřemi, kterými po desetiletí nikdo neprošel. Jih země
zůstal pod vládou lidí a trpaslíků, sever se stal panstvím skřetů. Podle pověsti zemi spasí tři mocné perly, symboly lesku Orridoru dávných dob, pokud je někdo dokáže získat všechny. Neví se ale nic o tom, kam se poděly a zda jsou v Orridoru nebo jej již dávno opustily. | |
| SMÄLLAND | Vláda | Královská, dědičná. Nicméně král musí být potvrzen na tzv. Sněmu. |
| Charakteristika | Královská moc je omezená Sněmem, což je shromáždění urozených mužů a správců jednotlivých oblastí. Záleží tak na síle panovníka a nejmocnějších mužů v zemi, jak silná je centrální vláda. |
| Obyvatelstvo | V drtivé většině lidé. Na jihu v menší míře trpaslíci, na východě barbaři. Na severovýchodě se údajně vyskytují trollové. | |
| Armáda | Každý správce, včetně krále, udržuje svojí družinu, se kterou je povinen přijít na pomoc v případě potřeby. Pouze sídelní město Varbrot má svojí domobranu, která je ale fakticky podřízena panovníkovi. | |
| Města | Sídelní město Varbrot. Dále pak menší Brreg, který dominuje zemědělské oblasti a Ostang, přístav, kde kotví většina válečných lodí a je hlavní dopravní tepnou. Jinak se města jako taková nevyskytují. | |
| Zemědělství | Vzhledem k chladnějšímu prostředí se pěstuje zejména obilí, bandory a houževnaté, nenáročné druhy zeleniny a ovoce. Rozšířen je chov skotu a ovcí. | |
| Náboženství | Všeobecně je rozšířená víra v tzv. Pětici. Ta je tvořena Thyrgem, jehož uctívají zejména vojáci, Gudretem, ochraňovatelem vodních cest a námořníků, Hiasou, Matkou rodinného krbu, poslem Hargottem, jehož mají v oblibě řemeslníci. Posledním z Pětice je Dugard, k nemuž své zraky upírají zemědělci. | |
| Historie | Smälland vznikl postupným spojováním lokálních statků jednotlivých pánů, ať už důvodů jejich výbojů nebo postupným spojováním kvůli společným zájmům. Prvním králem byl zvolen Hagord Sekera v roce 845, pod jehož praporem se sjednotila většina správců. Roku 907, za vlády Gurronda Pěsti dosáhl Smalland dnešních hranic, s Varbrotem jako sídelním místem. Je zaznamenáno několik pokusů o rozšíření hranic, zejména směrem na východ, ale bez trvalejšího efektu, neboť tato část země ničím neoplývá. V roce 957, za panování Sillurda Námořníka, přišla krátká, leč krvavá válka s Mubbarathem, kdy se Sillurd pokusil ovládnout mubbarašské pobřeží, ale po počátečním úspěchu byl odražen a donucen uzavřít mír. Současným panovníkem je Udgar (1072-?), syn Hakoona Barda (1051-1072) a vnuk Udgara Zemědelce (1042-1051), který převzal vládu po svém bratru Jogurovi Málomluvném (1030-1042). Přízviska králů a správců jsou obvykle přidána ke jménu až po smrti dotyčného. | |
| SURRADON | Vláda | Vzhledem k malému počtu obyvatelstva a naprostému nedostatku jakéhokoliv bohatství je ostrov samostatný a nemá žádnou centrální správu. |
| Charakteristika |
Surradon je málo obydlený ostrov západně od Mallikornu. Většina země je pokryta hustým lesem, na severu jsou rozeklané hory,
osídlení se soustředí na východní a západní pobřeží. Proslýchá se však, že na ostrově kdysi existovala jakási vyspělá civilizace a lze tam nalézt mocné magické artefakty ceněné zejména čaroději, ale není jisté, zda je na tom něco pravdy. |
| TARGUN | Vláda | Královská. |
| Charakteristika | Nevelké království mezi Gwendarronem a Armidenem se silně centralizovanou mocí a vysokými právy vojska a bohaté vrstvy proti prostému obyvatelstvu. |
| Obyvatelstvo | Tvořeno více než z poloviny lidmi, ale je tu také silná hobití a kudůčí populace. | |
| TILBAR | Vláda | Tilbar je městským státem vedeným starostou a městskou radou. Tilbarský starosta je také hlavním představitelem Tilbarské ligy. |
| Obyvatelstvo | Tvořeno ze tří čtvrtin lidmi, významná je také kudůčí populace. |
| Hospodářství | Tilbar leží na nejvýchodnější obchodní cestě mezi severem a jihem, což mu přináší zisky z obchodu, bohatne také z řemesel. | |
| Historie | Tilbar leží v Tarrských zemích, které byly sjednoceny před staletími Tarrskými rytíři, ale již dávno se rozpadly na jednotlivá města, která často soupeřila a válčila mezi sebou. Do těchto bojů se v padesátých letech jedenáctého století vložil baron Hynek z Kozího vršku, který několik samostatných měst připojil pod Gorgan. Tilbar se stal hlavním protivníkem rozpínavosti barona Hynka, ale byl poražen a donucen zaplatit vysoké odškodné. Později se však znovu vzmohl a stal se hlavním oponentem rozpínavosti Gorganu. Podařilo se mu spojit několik okolních měst do takzvané Tilbarské ligy, která má v mezinárodním měřítku vystupovat společně jako jedno těleso. Je vedena radou tvořenou starosty zúčastněných měst. | |
| TREJIN | Vláda | Královská. Přes vliv ostatních trpaslických měst na jihu zůstalo vládou v Trejinu tradiční království. |
| Charakteristika | Trejin je trpaslické království severně od Kazzdu, kde Kazzderské pohoří přechází v Dračí hory. Království je sužováno nájezdy skřetů a v Dračích horách se také vyskytují draci, takže dochází k častým bojům s různými výsledky. |
| Armáda | Z důvodů neustálých šarvátek se skřety udržuje Trejin silné vojsko. | |
| Obyvatelstvo | Naprostou většinu obyvatelstva tvoří trpaslíci, v rovinách se sem tam vyskytují také kudůci. | |
| Hospodářství | Zdejší oblast je zaostalejší a chudší než sousední Kazzd, nejsou tu tak bohatá naleziště rud a také je tu značně menší hustota obyvatelstva a jen jedno větší město. | |
| Historie |
Král chtěl počátkem třicátých let využít svého v bojích se skřety zoceleného vojska k obsazení východní Nakary, hobití země na
severozápadě, a ovládnutí tamních úrodných údolí a zejména na rudy bohatého Čonk-khiho masivu. Vojenská akce však skončila nezdarem
a Trejin se musel s ostudou stáhnout. Další známou pohromou bylo vyplenění města Karak skřety roku 1042. | |
| TRINDINDOL | Vláda | Městu vládnou dvě rady, vyšší Mea Torba je pětičlenná, rozhoduje o důležitých věcech a členství v ní je doživotní. Pod ní je Tea Torba, která má členů sedmnáct a tvoří ji zástupci cechů, armády a tak podobně. |
| Charakteristika | Trindindol je velmi uzavřená elfí země na severovýchodě. Vláda řídí zemi rázně a přísně kontroluje všechny obyvatele, aby zabránila případnému šíření podvratných myšlenek. Styky s okolím jsou vesměs zakázány, povolení jak ke vstupu do Trindindolu, tak k jeho opuštění jsou udělovány jen výjimečně. Možná proto je zde značně rozšířeno převaděčství, díky němuž se snaží někteří elfové, kterým nebylo vydáno povolení, zemi opustit. Hranice je však přísně střežena hraničními sbory a druidy, kteří uprchlíky bez milosti likvidují. |
| Obyvatelstvo | Tvoří je ze tří čtvrtin elfové, zbytek jsou bezprávní hobiti a trpaslíci. Podle elfů přišli trpaslíci do Trindindolu jako žoldnéři, kteří pomáhali Zenafinu Zabringenu ve znovudobytí Trindindolu a usadili se tu, pravděpodobnější je však verze, že jsou to původní obyvatelé, jejichž území elfové v dávných dobách dobyli a je zotročili. | |
| Města | Jak je v elfích zemích tradicí, soustředí se obyvatelstvo do jediné metropole uprostřed země, v ostatních částech jsou jen nevelké zemědělské a důlní osady. | |
| Hospodářství |
Elfové sami nevytvářejí mnoho hodnot, a proto za ně pracují nesvobodné národy hobitů a trpaslíků. Hobiti se starají především o
obživu elfů, tedy hospodaří na polích a pastvinách. Trpaslíci pak vykonávají těžké práce a zejména těží rudu v horách. Otevření almemarské stezky rozproudilo nulový obchod, do Trindindolu se dostalo předtím neviděné zboží. Problém je, že Trindindol neprodukuje žádné zboží vyjma rud a vzácného dřeva z magických lesů, proto nastal značný odliv zlata, které zákonitě musí jednou dojít. | |
| Historie |
Původně byl Trindindol součástí en Tolorainu, elfí říše. Po jejím rozpadu na přelomu letopočtu zůstal izolován. Až kolem roku
280 se po objevení funkční brány v Euferialu podařilo znovu se spojit s druhou velkou enklávou elfů ve Váles dimoriel a nastal rozvoj
obchodu. Roku 675 byl Váles dimoriel napaden černými trpaslíky a Trindindolští chtěli jít skrz bránu na pomoc, ale brána se přetížila a vybuchla. Oslabený Trindindol krátce na to padl. Rozprchlé elfy posílené o elfy odešlé z pustnoucího Euferialu sjednotil Zenafin Zabringenu, velký mág, který s nimi pak dokázal Trindindol znovu dobýt. Na ochranu města pak nechal pomocí magie v jeho okolí vyrůst obrovský čarovný les a také zakázal cizincům přístup do země. Přesto zemi neustále sužovaly útoky skřetů z hor, které vyvrcholily roku 1057. Tehdy horda skřetů prošla branou a zároveň se další skřeti valili z hor. Skřeti ovládli část města, ve kterém se tvrdě bojovalo. Naštěstí se řada skřetů uchýlila k rabování a kořistění, místo aby bojovala, takže se elfové udrželi. Bojovalo se čtyři týdny, než se elfové rozhodli požádat o pomoc v okolních zemích. Za mnoho zlata sehnali elfové v Almemaru a Hamilkaru žoldnéřskou armádu, s jejíž pomocí nakonec skřety porazili. Od té doby byly uvolněny hranice, byla postavena cesta do Almemaru a na hranicích se znovu začalo obchodovat, přestože cizinci do města smějí jen výjimečně. | |
| Vládci | Členové Mea Torby roku 1075 - Gerim Felhan, Alik Zabringenu, Ierianna Marte, Tardik Zefimar a Ern Grigerin. | |
| * VALDEN | Vláda | Spadá pod Království velvennorské. |
| Charakteristika | Valden se nazývá území východně od Velvennoru, které patří pod jeho správu. Jedná se o rovinatý kraj venkovského rázu obklopený lesy. |
| Obyvatelstvo | Tvoří jej především barbaři, trpaslíci a kudůci. | |
| Hospodářství | Kraj žije především zemědělstvím a pastevectvím a je tu mnoho osamocených vesnic a statků, spíše než městských aglomerací. | |
| Historie | Do řídce osídlené oblasti se ve větším množství začali stěhovat osadníci během řádění Ugoldarrských mnichů ve Velvennoru. Poklid země narušil vpád barbarských hord z východu roku 1035. Než barbaři po těžkých bojích zase odtáhli, nechali východní polovinu země zle zpustošenou. Od té doby se tam však znovu zabydleli noví osadníci. | |
| VÁLES DIMORIEL + | Charakteristika | Váles dimoriel bylo elfí město, součást dávné elfí říše en Tolorain, které leželo na jihu na dvou vrcholcích spojených mostem na břehu sopečného jezera. |
| Historie |
Jako zázrakem oblast Váles dimoriel přežila rozpad en Tolorainu, ale zůstala izolována od ostatních elfích komunit. Kolem roku
280 se podařilo znovu navázat kontakt s Trindindolem a znovu mohla vzkvétat elfí spolupráce pomocí bran. Roku 675 však do země vpadli černí trpaslíci ze západní pevniny a při pokusu o průchod posil branami tyto vybuchly a město zle poškodily, přičemž mnoho elfů padlo. Země se tak nemohla ubránit černým trpaslíkům a byla dobyta. | |
| VELVENNOR | Vláda | Království. Král je dosazován Radou velvennorského stolu a volen z jejího středu. Radní je jmenován nadoživotí samotnou Radou. Do roku 1044 složení Rady ze zákona stanoveno pevným poměrem trpasličích a kudůčích zástupců. Starý stabilizační zákon, který měl ve své době vážné státotvorné opodstatnění, byl zrušen králem Darlonnem Velvennským. |
| Charakteristika |
Za Velvennor je označována původní zemědělská oblast v jižním podhůří
Ugoldarrského pohoří mezi Círrhenským a Skardannským hvozdem. Vzhledem k příhodným
podmínkám pro zakládání rolí a pastvin se v kraji odedávna usazovali rolníci, mezi nimiž se
velmi dařilo početným kudůčím komunitám. Velvennor jako jednolitý státní útvar nemá
dlouhou historii, původně se jednalo o samostatná území, přimykající se k usedlostem a
později zbudovaným městům. Občasné kořistnické nájezdy barbařích hord z dálných
východních plání nikdy nebyly vedeny snahou podrobit si území, takže tehdejší velvennorská
města necítila potřebu stmelit se v těsnějším svazku. Nutnost jeho vytvoření si obyvatelé zdejších krajů uvědomili příliš pozdě, poté, co byl roku 1022 Velvennor anektován Angwarrem a označen za Východní Angwarr. Tehdy vlastně poprvé byly přesně vytýčeny velvennorské hranice. Východní Angwarr se díky své částečné autonomii stal útočištěm trpasličích běženců ze západu. Území získalo svobodu až roku 1025, a to výnosem Glendorra IV., angwarrského krále, jenž takto splatil dluh za podporu během angwarrsko-mubarrathské války. Není sporu o tom, že se proň jednalo o důležitý politický tah. Velvennor tedy získal vytouženou svobodu, avšak z hlediska původního obyvatelstva byla svoboda vykoupena poměrně vysokou cenou. Králem Velvennoru byl korunován trpaslík, tedy cizinec, a byl vyhlášen výnos o vzniku Rady velvennorského stolu. Odtud pramení řevnivost mezi kudůčím a trpasličím etnikem. |
| Armáda | Od vyhlášení království si Velvennor udržuje stálou armádu, tato armáda je však významně decentralizovaná a není považována za příliš akceschopnou. Přesto schopnosti některých trpasličích oddílů jsou mezi vojenskými zasvěcenci vysoce hodnoceny. Velvennorská armáda se v krátkém výčtu svých úspěchů honosí především vytlačením barbařích nájezdů ze země a ze sousedního Valdenu v roce 1035. Její válečné úspěchy zřejmě podstatnou měrou přispěly k tomu, že valdenské území se dobrovolně vydalo pod správu velvennorské koruny. | |
| Obyvatelstvo | Z valné části tvořeno kudůky a trpaslíky, jejichž poměr je víceméně vyvážený. V menší míře zastoupeni lidé a barbaři. Po započtení Valdenu, jehož skladba obyvatelstva i po dlouhých desetiletích připojení zůstává v lecčems odlišná, lze za výraznou majoritu považovat i barbary. Ti jsou pozůstatkem dřívějších barbařích nájezdů. | |
| Města | Hlavním a sídelním městem království je Velvenn, mezi městy s největším vlivem lze jmenovat Sakrausty či Korkas. | |
| Hospodářství | Hospodářství země je orientováno na zemědělství a chov dobytka, především dobytka menšího vzrůstu, tedy koz, ovcí a býložravých vepříků. Pěstováno je vše od luštěnin a obilovin po kořenovou zeleninu, též je rozšířené sadařství. Trpasličtí přistěhovalci přinesli do země umění těžby a zpracování rud, ale rudné doly v Ugoldarru nejsou nikterak významné. | |
| Náboženství | Z hlediska náboženského vyznání je Velvennor značně tolerantním až atheistickým státem. Pravověrní trpaslíci uctívají posvátnost hory Al-Mairros a její patronku, vílu Marraiah. Méně pravověrní přijali rustikální božstva úrody a vláhy, vyznávaná původním obyvatelstvem. Ve Valdenu mezi barbary je též možné narazit na uctívače Harr Ghneda, ovšem v usedlé, umírněné formě. Ačkoli je Velvennor nábožensky tolerantní, jedna církev je zakázána, včetně vyznávání její věrouky. Jedná se o Ugoldarrský řád. | |
| Historie |
Velvennorské království vzniklo z původního Východního Angwarru, držav, jež byly
ustaveny na územích dobytých angwarrským králem Gwerraldhonem III.. Gwerraldhonův
následník, Glendorr, daroval Velvennoru v roce 1025 svobodu a nechal korunovat králem
země Perrima IV.. Mezi oběma zeměmi bylo uzavřeno pevné strategické spojenectví. Roku 1035 velvennorská armáda čelila nájezdům divokých barbarů z východu, tyto kořistné nájezdy úspěšně rozprášila a vytěsnila cizácké hordy i z území sousedního Valdenu, který nebyl s to sám účinně se bránit. Na základě zmíněných vojenských úspěchů předáci valdenských osad a vsí ohnuli koleno před velvennorskou korunou a Valden se stal vnitřní součástí velvennorských hranic. Perrim IV. vládl zemi pevnou rukou až do své smrti v roce 1043, kdy byl úkladně zavražděn příslušníky organizace Stín Valinnu. Rada Velvennorského stolu po bouřlivém jednání určila Perrimovým nástupcem Darlonna Velvennského. Ten v roce 1044 zrušil rasová nařízení. | |
| Vládci | Perrim IV. (1025-1043), od roku 1043 Darlonn Velvennský. | |
| VLANDRY | Vláda | Království. |
| Charakteristika | Vlandry leží mezi Gwendarronem a Hamilkarem. Přes jeho území tak vede hlavní kupecká cesta mezi Gwendarronem a oblastmi na severovýchodu kontinentu. Zároveň se jedná o mimořádně úrodnou oblast, co se týče pěstování obilovin. Mezi Vlandry a Kalonem panuje dlouhou dobu nevzhlášená válka ohledně sporného baronství Rell. Ten je v dnešní době pod kontrolou Vlander. |
| Obyvatelstvo | Lidské osídlení, ale hlavní kupecká tepna dává tušit zastoupení včech ras, byť celkově jsou tyto komunity malé. | |
| Armáda | Profesionální královská armáda je poměrně početná, kvůli častým střetům s Kalonem. Zároveň jí přísluší udržování pořádku na kupeckých stezkách. Je povinována panovníku, čímž je omezena síla jednotlivých šlechticů. Města mají své stále posádky, nicméně volba jejich velitelského kádru opět spadá do kompetence panovníka. Zvláštní kapitolou jsou pak jednotky toho času v Rellu, které tvoří samostatnou složku armády pod velením Hyumina Gallena, barona z Rellu a správce oblasti. | |
| Města | Sídelní město Kilt, centrum správní i výkonné moci země. Leží na kupecké cestě, jakožto hlavní zastávka pro obchodníky, kteří pak pokračují dále na sever do Hamilkaru či na východ směrem na Karwell. Druhým největším městem je Rast, byť nedosahuje ani třetiny velikosti Kiltu, jenž je důležitým říčním přístavem. Rast nemá svého lenního pána, nýbrž starostu, jehož volba přísluší králi. | |
| Zemědělství | Bohatá a úrodná země, zejména co se týče obilovin. Produkce bývá obvykle takového rázu, že se více než polovina úrody vyváří do okolních zemí. Vlandry se tak občas přezdívají Obilnicí středu. Daří se i hojně pěstovaným ovocným stromům, zejména jabloní. | |
| Hospodářství | Hospodářská síla Vlander je postavená na zemědělském exportu a hlavní kupecké stezce. Daří se tak hlavně řemeslníkům jako jsou bednáři, kováři, výrobci pálenek či piva. | |
| Náboženství | Panuje náboženská svoboda. Je patrný vliv Velké Matky Nifledir z Gwendarronu a ochránce sedláků, Horgona. | |
| Historie |
Historie Vlander šahá do roku 784, kdy zemi sjednotil Hoorf I. Je považován za zakladatele současné královské dynastie, jenž
dnes končí u Arthoora II. Ten vládne od roku 1067, kdy převzal moc smrti svého otce Jospa IV. Vlandry od svého vzniku postupně
pohlcovali okolní státečky a lokální panství pomocí silné centrální moci, která je patrná dodnes. Zatímco se tento postup směrem na západ
a jih osvědčil, na východě nastaly problémy se suverénním Kalonem. Vzájemné střety vyvrcholili v roce 967 konfliktem, který je dnes
označován jako první Rellská válka. Tento střet přinesl do dnešních dnů trvající sérií konfliktů s Kalonem o Rellské panství. Do
současnosti se tak dá napočítat na sedm větších konfliktů, byť pouze dva z nich přerostli v oficiální konflikt, v již zmíněném roce 967-971
a pak v letech 1021-1023. Ostatní střety nepřerostly svým charakterem pohraniční bitky. Nutno podotknout, že v posledních letech
získávají převahu Vlanderští a to díky ekonomickým tlakům a blokováním obchodních cest vedoucí přes Kalon. Celý konflikt se veden o sporné dědictví Rellského barona Triana. Po jeho smrti se proti sobě postavili jeho dva synové, dvojčata Firg a Derren. Tohoto sporu využili Vlandry a podpořili nárok Derrena, ač to byl podle závěti Firg, kdo měl zdědit otcovy statky. Dle zkoumání byla tato závět pouhým falzem, jehož se dopustil Trianův bratr Dotel, jenž si přál vidět na baronském stolci Firga. Dnes je již dávno zapomenuto, na čí straně byla pravda a kdo zneužil situace, zda Vladnry nebo Kalon, který chtěl v obavě před Vlanderskými posílit svůj vliv v Rellu. Situace se stala za ta léta mírně řečeno nepřehledná a dlužno říci že současný baron Hyumin Gallen nemá s Trianovou krví nic společného. | |
| WENAREN | Vláda | Wenaren je královstvím, jehož řád je otrokářský. |
| Charakteristika |
Značnou část obyvatelstva tvoří nesvobodní otroci. Svobodné obyvatelstvo se nevěnuje zemědělství ani řemeslům, je to
považováno za podřadné. Válečnický charakter země se projevuje v četném pirátství, neboť to je pokládáno za jeden z druhů obživy hodný svobodného muže. Tomu není nijak bráněno, pokud pirátští velitelé řádně platí poplatky do královské pokladnice. V zemi je také patrná silná moc vysoké šlechty, která si v podstatě dělá co chce, byť je formálně podřízená králi a odevzdává stanovené daně. |
| Armáda |
Každý svobodný muž je povinen podrobit se vojenskému výcviku. Díky tomu má země dostatek schopných válečníků. Král má
sice své vojáky tvořící elitní královskou gardu, ale jinak je většina vojáků podřízena žoldu jednotlivých šlechticů obvykle ovládajících
určité území. Ti jsou povinni v případě války své muže poskytnout králi, ale běžně je využívají sami, ať už k bojům s rivaly ve Wenarenu,
přeshraničním útokům nebo k pirátství. Vojenská síla a zdatnost těchto mužů je poměrně značná vzhledem k velikosti země, což dosud drží
na uzdě snahy okolních zemí Wenaren zničit. Tato snaha je pochopitelná, neboť okolní země trpí nájezdy pirátů na pobřeží a útoky na své
obchodní lodě. Pohraniční srážky jsou tedy časté. Tradičními nepřáteli jsou zejména Mondragon, Brionne, Aldenar a na moři Lybbster. Wenaren také disponuje silným námořnictvem, které je postrachem okolních vod. V zemi je sice jen jeden velký přístav, Bolg, kde kotví válečná flotila, ale členité pobřeží poskytuje mnoho kotvišť pro pirátské flotily, a podobně jsou využívány ostrůvky v západním moři, které piráti jménem Wenarenu zabrali. | |
| Obyvatelstvo | Je tvořeno zhruba z poloviny lidmi, ale je tu rovněž značný podíl barbarů a kudůků. | |
| Hospodářství |
V zemi je rozvinutý trh s otroky, který je v zemích severu dnes již spíše neobvyklý (například v Angwarru bylo otroctví trpaslíků
zrušeno ve dvacátých letech jedenáctého století). Z toho důvodu se mezistátní obchod s otroky omezuje na osu Wenaren - Kodgick -
Erkracht, a odtud případně dále na jih, kde je otroctví stále běžné. Ne všichni svobodní muži se však věnují vojenství. Část z nich zvolila zajisté bezpečnější povolání obchodní, využívajíc levné otrocké práce k produkování konkurenceschopného zboží, ať už jsou to zemědělské plodiny či řemeslné výrobky. Tato vrstva svobodného obyvatelstva, byť nevelká, může časem promluvit do fungování země, neboť je nejvíce poškozována špatným kreditem země a pirátskými útoky na obchodní lodě a karavany. | |
| Vládci | Roku 1028 vládl král Gron. | |
| WILF | Vláda | Královská, patrně dědičná. |
| Charakteristika |
Wilf je elfí království na jihu. Není příliš jasné, kdy a jakým způsobem byl osídlem, ale tamní elfí populace rozvinula velmi
osobitou kulturu. Elfové jsou tu velmi tradicionalističtí a potrpí si na barevné pohodlné obleky a vysoké čepce, nejlépe zdobené motivy
květin a ptáků. Mezi elfy se také velmi ctí vzdělanost, proto je ve Wilfordu, hlavním městě Wilfského království, více než desítka universit. Alespoň to sami elfové tvrdí, ve skutečnosti by se tyto university daly označit spíše slovem katedry, nicméně každá působí samostatně. Krom Detonačního učení také žádná nezískala mezinárodní proslulost a většinou je studium na nich povoleno jen elfům. Hlavním nepřítelem wilfských elfů jsou divocí elfové z Barroldského hvozdu, Gworové, kteří jsou považováni za méněcenné a jsou ve velkém loveni a vybíjeni, případně prodáváni do otroctví. |
| Armáda | Jádro armády tvoří tři sta Tristandských věrných, krom nich je zaměstnána stálá milice a v dobách války jsou vyhlašovány odvody. | |
| Obyvatelstvo | Tvoří jej výhradně elfové, výjimkou je trpaslická menšina, která se tradičně věnuje kovářství. Po událostech roku 1076 Wilf uzavřel hranice a zlomek usídlenců jiných ras byl vypovězen. | |
| Města | Podle elfích tradic sídlí naprostá většina obyvatel v jediném městě Wilfordu, ostatní kraj je osídlen jen řídce. | |
| Hospodářství | Ve Wilfu se daří pastevectví a zejména chovu koní, kteří jsou vyhlášeni po celém světě, ale jen málokdy opouštějí zemi. | |
| Historie |
K velké bitvě s Gwory došlo roku 1055, kdy Barroldští vyšli z lesů, ale byli poraženi a jejich velitel zabit. Od té doby probíhá
tichá válka v Barroldském hvozdu. Krom těchto událostí rozvířily klidné vody wilfského života události roku 1076, kdy vybuchlo tamní Detonační učení, a navíc byli Wilfští obviněni z obchodu s nebezpečnými výbušninami. Vzhledem k otevřené nenávisti a protielfím náladám v některých zemích Wilf uzavřel své hranice pro cizince. | |
| Vládci | Král Adeodátus, doložená vláda mezi lety 1055-1076, patrně však nastoupil na trůn daleko dříve a vládne nadále. | |
| ZULHARAD | Charakteristika | Země jihovýchodně od Assuaenu. Je to země silně společensky rozdělená, panuje tam tvrdé otroctví, a to jak za života, tak po smrti. |
| Obyvatelstvo | Je tvořeno prakticky výhradně lidmi. |
| Historie |
V oblasti pevninského výběžku žilo společenství zemědělců, rybářů a lovců, kteří si říkali Kortští. Roku 685 přitáhli z východu
Zulharaďané, kteří měli dobře organizovanou armádu a využívajíce ničivou magii zemi dobyli. Z obyvatelstva se stali otroci a Zulharaďané
tu vládli velice tvrdě. Jakýkoliv náznak odporu byl tvrdě potlačen. Roku 790 se ve snech klanových vůdců zjevil Amon-Súr, který jim řekl, že jejich národ vyvede z otroctví, a přikázal jim, aby připravili svůj lid. Když pak přišlo silné zemětřesení, které otřáslo zulharadskou mocí a vrhlo kraj do zmatku, odjeli Kortští na západ a založili tam Kortos. | |