Sny drakobijců - Ves strachu

Sny drakobijců

XXXII. Ves strachu

Getd z Ruindoru

Hospoda byla zcela zaplněna, za nálevním pultem se tísnili opilci, snažíce se pro sebe získat alespoň trochu prostoru a objednat další rundu. Pouze u jednoho stolu bylo místa dost. Seděl tam jeden prťavý hobit a zachmuřený elf v dlouhém plášti. To by samo o sobě nic neznamenalo, ovšem s nimi tam byli také dva hrozivě vypadající krollové. Všichni udržovali od stolu co největší vzdálenost a nedovolili si byť se jen otřít o některého z krollů. Ti by si to mohli špatně vyložit a jedna rána jejich chlupaté pěsti by znamenala přinejmenším týdenní bolest hlavy.

Čtveřice tedy seděla relativně v klidu a rozmlouvala nad jakýmsi cárem papíru. “Tak tohle jsem našel přibitý na městský bráně. Něco by z toho mohlo kápnout”, promluvil hobit a strkal krollům pod nos umaštěný papír. “A tenhle elf na mě jako proč to strhávám, a já na to, že bych to chtěl jako ukázat kámošům, že hledáme nějakou prácičku, a von že by se to hodilo a esli by se k nám nemoh přidat, tak sem ho jako přived”. “Já se jmenuji Menhorian Blathel, ale kamarádi ze školy mi říkali Nocturno, a umím trochu kouzlit”, představil se elf, když na něj krollové tázavě pohlédli. “Já menuju Zlochor”, ozval se ten větší kroll. “A já Bábel”. “A já sem Kutouš Králík z Veselého kopečku”, dodal hobit s úsměvem, “A teď bysme se mohli podívat na tu vyhlášku”. “Ty číst”, vrazil mu do ruky papír Zlochor.

“Hm, tak tedy dobrá”, nasadil si hobit malý cvikr a zaostřil zrak na rozmazané písmo na listu. “Takže, první zpráva, hmm..., nejvyšší soudce oznamuje, blabla, uprchl nebezpečný černokněžník Grumor Šarlat, blabla, spáchal tyto zločiny: vyvraždění obyvatel vesnice Vertes, unesení a umučení snoubenky prince Archibalda, provozování temných obřadů a obětování... To teda nebyl žádnej začátečník”. “Zlochor nelíbit černokněžníky a čáry”, přerušil ho kroll, “číst dál”. “Dobře, tak co tu máme, ééé... Hledá se lupič přezdívaný Stín... drzé zlodějské kousky... podoba není známa... odměna 1000 zlatých...”. “Jak bysme ho tady mohli hledat”, ozval se elf Blathel, “ledaže by nás přepad. Co je tam dál?”. Králík zamžoural na další zprávu. “Správce města vypisuje odměnu za zničení bandy lupičů, blabla, ohrožovat obchodní cesty, blabla, vůdcem Černovous, blabla, několik desítek přepadení...”. “A co odměna?”, zajímalo Bábela. “Hned se k tomu dostanu”, odbyl ho Kutouš, “Tady, za informaci vedoucí k dopadení 300 zlatých, za mrtvého lupiče 100, za živého 150". “My jít lovit lupiče”, zaradoval se Zlochor při představě lupičů rozmašírovaných na kaši kyjem. “To zní nejlákavěji”, přitakal Menhorian.

“Počkejte”, zarazil je Kutouš, “Tady je ještě něco. Najde se někdo, kdo by pomohl zoufalému otci nalézt jeho ztracenou milovanou dceru? Za tuto pomoc nabízím 2000 zlatých. Budu na vás čekat v hostinci U dobré míry. Kupec Flin z Danghanu. Tak co tomu říkáte?”. “No, to také není špatné”, pokýval rozvážně hlavou Nocturno. “Da, da”, souhlasil Zlochor. “Dcérka se s milenec někam utéct, to být hračka”. “A peníze”, dodal Bábel. “Takže se můžeme podívat do tý Dobrý míry a zjistit podrobnosti”, zhodnotil situaci Kutouš.

Do hostince U dobré míry dorazila skupina poměrně rychle. Hostinský jim ukázal na skleslou postavu muže, který zlatavým mokem zapíjel svůj žal. Mohlo mu být tak mezi čtyřicítkou a padesátkou, ale vypadal nejméně o deset let starší. Při spatření dobrodruhů se však jeho tvář přece jen trochu rozjasnila. “Chrabří hrdinové, vy byste mi opravdu chtěli pomoci...”. “Nepředbíhejme”, přerušil muže Kutouš Králík. “Nejdřív nám povězte, o co vlastně kráčí?”. Muž si sedl, sklonil hlavu, jako by ho tížily zlé vzpomínky, a pustil se do vyprávění: “Špatné věci se dějí...”.

25. zimosmeť

Dnes jsem dorazil do Danghanu. Vydávám se za učence jménem Sorel, který pátrá po informacích o zdejším podzemí. Jako důvod jsem uvedl bádání, ale jde o něco docela jiného. Ptal jsem se starosty, jestli se nedochovaly nějaké písemnosti, ale nic nevěděl, jen mě odkázal na jistého Gilmera, elfího starce, který si leccos pamatoval a uměl vyprávět, a také na místního kronikáře Halfu. Ti mi pak až do noci vyprávěli místní povídačky.

27. zimosmeť

Gilmer mě zavedl ke skalám, kde mi ukázal zavalený vstup do podzemí. Čas nepoužívání se již na něm notně podepsal a bez Gilmera bych pravděpodobně nebyl vůbec schopen ho najít. Ale když vím přesně, kde je, nebude snad problém prokopat se dovnitř.

30. zimosmeť

Dosud jsem marně přemýšlel o tom, jak získávat zásoby, až budu nastěhován v podzemí. Nechci, aby skřeti zbytečně kradli a upoutávali tak na sebe pozornost. Až dnes jsem našel v kronice záznam o skřetí rodině, která měla statek poblíž vesnice, ale před zhruba třiceti lety všichni umřeli při epidemii chřipky. Vyberu tedy ze své tlupy několik lépe vypadajících skřetů, a ti se pak budou vydávat za jejich příbuzné, kteří se chtějí usídlit v kraji a živit se lovem. Pokud je vesničané přijmou, budu moct bez problémů nakupovat všechny zásoby.

1. hodovan

Opustil jsem Danghan a vrátil jsem se do města, kde jsem ještě chtěl prostudovat nějaké spisy. Skřeti dostali jasné instrukce, ale práce na obnovení podzemních šachet budou nespíš trvat ještě dlouho.

7. hodovan

Pětici skřetů se podařilo získat důvěru vesničanů, přesně tak, jak jsem jim nařídil. Vydávají se za lovce. Ve vesnici se jim podařilo nakoupit všechny potřebné zásoby na kopání. Práce mohou začít.

19. chladen

Konečně jsem se mohl nastěhovat do podzemí u Danghanu. Všechny práce jsou již hotové, zbývá nastěhovat mé osobní věci a zařídit pracovnu. A také samozřejmě řádně připravit oltář. To je nejdůležitější. Při obřadu nesmí dojít k žádné chybě.

3. jarn

Mým skřetům se podařilo chytit starého elfa Gilmera. Konečně jsem si mohl ozkoušet své vědomosti v praxi. Obřad proběhl perfektně. První pokus rozhodně vyšel na výbornou, lepší začátek jsem si ani nemohl přát. A navíc, pokud by v budoucnu někoho napadlo pátrat ve starém podzemí, nebude nikoho, kdo by o jeho umístění věděl. Vchod jsme dobře zamaskovali a těžko se někomu podaří nalézt cestu. Mrtvolu zítra nechají skřeti roztrhanou v lese. Bude to vypadat jako dílo nějaké šelmy.

20. jarn

V okolních lesích se pohybuje spoustu loupežníků, vesměs v malých tlupách, takže pro mé skřety není problém je pochytat. S prvním z nich jsem dnes provedl obřad. Žádné problémy, všechno jde tak, jak jsem si představoval.

2. dešten

Dnes v noci jsem pronikl do jedné usedlosti v Danghanu. Měl jsem zjištěno, že tam žijí dva malí chlapci. Chtěl jsem vyzkoušet, nakolik se děti hodí jako oběti k mým pokusům. Když už jsem byl v domě, napadlo mě, že bych mohl zkusit provést obřad v provizorních podmínkách. Jejich sklep byl jako dělaný pro podobné příležitosti, proto jsem tam mladšího chlapce hned použil. Vše proběhlo v pořádku, ačkoliv jsem místy měl pocit mírného mrazení v zádech. Přece jen, s démony není lehké pořízení, vše se musí pečlivě připravit a náležitě provést. Příště dám raději přednost své laboratoři, ale byla to cenná zkušenost.

6. dešten

Provedl jsem obřad s druhým chlapcem, podle dosavadních výsledků mám dojem, že děti se hodí lépe než staří lidé. Ještě však musím tuto teorii vyzkoušet na více obětech.

10. traven

Provedl jsem sérii obřadů. Všechno šlo velmi dobře, už jsem si zcela ozkoušel všechny základní rituály a mohu přisotoupit k dalším pokusům. Lupičů v kraji znatelně ubylo, zřejmě se ti, co jsem nepochytal, začli bát a odtáhli. Kromě nich jsem získal jednoho pocestného, jednu dívku, která byla v lese na dříví, a jednu ženu z Danghanu.

19. traven

Dnes skřeti chytili v lese další vesničanku. Ti lidé si stále neuvědomují, že se oni sami také mohou stát obětí, chovají se, jako by se nic nedělo. Chtěl jsem tentokrát při obřadu trochu experimentovat a celkem se to zdařilo. Příště zkusím znovu něco nového.

25. traven

Další obětí byl silný mladík a byl to, myslím, skvělý úspěch. Podařilo se mi ověřit si některé mé domněnky. Pokusím se vydat se na cestu, na níž se předtím nikdo jiný nevydal. Při troše štěstí získám poznání o úplně nových tajích astrálních sfér.

10. předradostiny

Zřejmě jsem se někde dopustil chyby. Dnes jsem k obřadu použil starší vesničanku a zpočátku šlo všechno podle plánu, ale pak se něco zvrtlo a měl jsem co dělat, abych udržel démony v bezpečné vzdálenosti. Ještě musím své formule zaříkání řádně přezkoumat. Možná jsem byl moc pyšný díky svým předchozím úspěchům a podcenil jsem nějakou zdánlivou maličkost. Do příště musím zjistit, co to bylo, ale s novými postupy nebudu spěchat. Vždyť mám dost času.

“Tak tedy”, promluvil Nocturno, přehrabuje se v hromadě svitků, na něž si po celou dobu pátrání družiny činil poznámky. “Nejdřív tu máme časovou posloupnost toho, co se tu stalo. První mrtvý byl starý elf Gilmer. Toho našli rozsápaného začátkem jarnu a všeobecně se předpokládalo, že to měla na svědomí divá zvěř. Až později, po dalších úmrtích, se objevily spekulace, že by to mohl být spíš vlkodlak nebo dokonce ghúl, protože tělo nebylo sežráno a mělo málo krve. Potom se ztratily ty dvě malý děti, ale jednoho hned našli ve sklepě přibitýho k podlaze”. Zlochor si znechuceně odplivl. “Hned na druhý den našli v řece rozsápanou tu starou bábu. Tělo prý bylo roztrháno nadlidskou silou, což vedlo ke spekulacím o vlkodlaku či nemrtvém. Při kázání na pohřbu pak skočil z kazatelny místní páter. Na jeho pohřbu pak nějakej Dotmar umlátil svojí ženu, a když se ostatní vzpamatovali, vrhnul se na ně, takže ubili jeho. Pak byl více než týden klid, jenom místní asi sedmdesátiletej kronikář odjel někam hledat zlato. Až se jednoho dne ztratil sedlák Krouma, který jel do města, což se ale připisovalo spíše lupičům. Následně zmizel nějakej Dolfi a děvečka Lotka. Někdo tvrdí, že utekli spolu, ale Lotka prej Dolfiho nesnášela, takže kdo ví. Den na to zmizela starostova dcera a kvůli tomu se zasebevraždil její nápadník Sandro. Pak se ztratila dcera statkáře Aslara a našli ji druhý den, opět rozsápanou. Výjimečně veselou událostí bylo narození syna čeledínu Bernardovi, ale on prý potom tak oslavoval, až ožralý spadl do potoka a utopil se. Současně zemřel stařec Kalub, ale ten zřejmě umřel přirozeně”. “Nechceš to zkrátit?”, ozval se málem klimbající Králík. “Už toho moc není. Starostova služka šla na dřevo zrovna, když se přihnala bouřka, a našli jí pak pod spadlym stromem. Ztratila se jedna mladá holka, ale časem zjistili, že utekla do města. Jistého Horáce našli ve zřícenině Telmova statku, když na něj spadl strop, a domnívali se, že tam byl hledat poklad. Pak spadl z koně čeledín Domin, ačkoliv to se taky mnoha lidem nezdálo, protože prý byl dobrý jezdec, pak umřel jeden stařík, ale to snad bylo přirozené, neboť byl starý a nemocný. Nakonec se ztratila ševcova žena Podléška, a Elis, kvůli který jsme sem přijeli”.

“Zlochor nic nechápat”. “Tak”, rozhodně přikývl Bábel, který už dávno ztratil nit a ani se ji nepokoušel nalézt. “Já bych to shrnul tak”, ozval se Králík, “že tady pomřelo spousta lidí, pár jich zmizelo, a my máme hledat viníka”. “Dá se to tak říct”, přikývl Menhorian. “Dobrá, takže si zopakujeme, k čemu jsme tady zatím došli. Včera jsme našli oběšenýho kovářova syna v lese. Jasná sebevražda. Mezitim ho ale lidi hledali a našli tu Elis mrtvou”. “Jo. A vést je ta druhý tlupa”. “Pravda, místní koňskej handlíř Fedor, kterej je tady mimochodem dost neoblíbenej, ale je bohatej, si najal taky družinu, která nám tady dělá konkurenci. Ale to nic, zatim ani oni na nic nepřišli. Nicméně ti vesničani chtěli zaútočit na statek barbarů bízko místa, kde mrtvolu našli. To se ale naštěstí podařilo rozmluvit, vypadalo to, že ti barbaři s tím nemají nic společného. Dneska se ztratil lovec Fínien, odpoledne pak vesničani oblehli chatu těch druhejch lovců a tvrdili, že jeden z nich je vlkodlak. Podařilo se je přesvědčit, až když se dotkli stříbra. Ale evidentně tu už vládne hysterie, těch mrtvol nebylo přece jen málo. Důležité ale je, co nám řekl ten lovec, údajný vlkodlak. Místní hrobník prý vykopává mrtvoly a nějací lidé si je odvážejí. Dělá to prý vždy při úplňku, což je shodou okolností zrovna dneska, takže bysme se tam mohli schovat a hlídat, jestli se něco podezřelého nebude dít”. “Pravda”, pokýval hlavou Kutouš, “Žádnou jinou stopu nemáme”. “Zlochor pro. Jít na krchov”.

Dobrodruzi leželi skryti mezi honosnými hrobkami a čekali, co se bude v noci na hřbitově dít. Všichni předstírali, že se nebojí, a možná to byla i pravda. Ale měli se bát víc. Vždyť jednomu z nich zbývá již necelý den života. Ale nepředbíhejme.

Čekali už dobré dvě hodiny, když zaslechli kroky. A blížily se přímo k nim. Nikdo ani nedutal. Postava už musela být nějaké dva sáhy od jejich úkrytu, když se ozvalo zavrzání branky, a další kroky byly tišší, až přestaly být slyšet docela. Po nějaké chvíli promluvil Nocturno: “Vešel do hrobky”. “Co tam asi může dělat?”. “Viděli jste ho někdo?”. “Jak vidět, když být za rohem?”. “Pudeme za nim, odtud neuteče”.

Druzi se opatrně vyplížili z úkrytu a vešli to temné a nevlídné hrobky. Snažili se jít potichu, aby neznámého nevyplašili, ale dvěma krollům se to při nejlepší vůli nemohlo podařit; řinčení jejich zbrojí se v nočním tichu neslo ozvěnou těsnými prostory. Ale nikoho nevyplašili, hrobka totiž byla zcela prázdná.

“Kde být?”, rozhlížel se po nevelké hrobce Zlochor. “Šel určitě sem?”. “Kam jinam, dyk prošel těsně vedle nás”. “Tady by mohly bejt tajný dveře”, usoudil zcela správně Menhorian a začal proklepávat zdi. Zakrátko skutečně objevil tajnou chodbu mířící do temnoty. Druzi vešli a zakrátko už nebylo z hrobky vidět ni světlo pochodně. Jen tajné dveře zůstaly otevřeny, což se později ukázalo jako zásadní.

Chodba byla temná a dlouhá, ale nakonec se čtveřice dostala do nevelké místnůstky, v níž proudila podzemní říčka. Proti vchodu byla trojce rezatých mříží, za nimiž se černaly vězeňské kobky. Před mnoha lety zde snad byli drženi zajatci, ale dnes již jen několik starých kostí svědčilo o krutém osudu vězňů. Kromě několika krys však nic nenaznačovalo přítomnost jakékoli osoby. Druzi se tedy opět pustili do prohledávání stěn. A opět měli štěstí. Odsouvací kamenná deska však dala i krollům řádně zabrat, už dlouhá léta ji nikdo nepoužil. Už to dávalo tušit, že se za ní nenacházela další cesta pronásledovaného, ale to dobrodruhům tak nevadilo. V tajné komůrce se totiž nacházelo několik truhel plných zlaťáků. Kdysi to snad byla skrýš lupičů, ale muselo to být hodně dávno, jelikož podle ražby byly nejmladší mince staré sedmdesát let. To ale nebránilo dobrodruhům strčit je do svých bezedných kapes.

Pak si druzi sedli a čekali. Na co čekali, už se zřejmě nedozvíme, možná na spásný nápad, kam mohl pronásledovaný zmizet. A spásný nápad se po zhruba dvouhodinovém přemýšlení vylíhl v hlavě krolla Zlochora. Kroll vstal a šel se podívat k říčce, kde zkoumal dno. Po chvíli šátrání nahmátl řetěz, který zde byl upevněn a mizel v korytě po proudu. Jak správně usoudil do té doby dřímající Nocturno, další cesta vede podvodním tunelem. Druzi s pomocí řetězu bez větší námahy překonali několik sáhů vodní cesty a octli se v další temné místnosti. Zpoza rohu však vycházelo světlo a bylo slyšet nějaké rachtání a cinkání, které identifikoval kuchař Králík jako zvuk práce v kuchyni. Krollové tedy do předpokládané kuchyně vtrhli a pobili trojici skřetů, která tam připravovala jakousi nechutnou šlichtu. Kuchaři byli viditelně natolik překvapeni, že se nezmohli ani na volání o pomoc, neřku-li na výraznější odpor. Jejich umění už zůstane nedoceněno, neboť druzi se jejich břečky ani nedotkli, dokonce ani krollové.

“Tak tady žijí skřeti”, uplivl si s odporem Kutouš. “Tím se ale nic nevysvětluje”, poškrábal se Menhorian na bradě. “Skřeti nemohli způsobit ta prokletí, která pronásledují vesničany. Leda že by byli pouhými služebníky...”. “Vysvětlit - nevysvětlit, pobít”, oznámil svůj názor Zlochor. “Prozkoumáme to dál, ale opatrně, mohlo by jich tu být víc”, varoval Králík. A tak druzi opustili kuchyň a vydali se na průzkum temných chodeb.

Po několika krocích dolehl k družině hluk, známý spíše v pohostinských zařízeních, než v podzemí. Nebylo pochyb, že v některé z okolních místností se někdo dobře baví, podle hrdelního přízvuku nejspíš skřeti nebo něco podobného. Dobrodruzi však minuli obydlené prostory a došli do temných a zjevně neobývaných míst starých dolů. Místo aby udeřili do bavících se a tudíž nepřipravených skřetů, důsledně prozkoumali bývalé trpasličí šachty obývané maximálně krysami. Nakonec našli vstup do dolů, kde bez problémů zlikvidovali překvapenou skřetí hlídku, která pokud očekávala útok, tak z úplně opačné strany. Druzi, unavení prolézáním důlních chodeb a šachet, pak opustili podzemí a v čerstvé trávě si dopřáli odpočinku.

Narozdíl od dobrodruhů však skřeti skrytí v dolech nezaháleli. Když zjistili, že byli přepadeni, uschovali kořalku a připravili se k obraně před nepřítelem, který se jistě vrátí. A po několika hodinách se dočkali.

Odpočinutí dobrodruzi opět sestoupili do podzemí, prošli opuštěnými doly, až se opět dostali do obývaných prostor. Šli jako na procházku, ač by se spíš dalo říct na porážku. Možná čekali, že skřeti budou po několika hodinách ještě stále popíjet a počkají, aby se mohli nechat zmasakrovat. Ale do reality je rychle vrátilo několik šípů, které se snesly na jejich hlavy.

Dobrodruzi se ukryli do malé místnůstky, ale bylo jasné, že tady dlouho zůstat nemohou. Přišel první náznak paniky. Moc nechybělo, aby se diskuse o dalším postupu zvrhla v hádku. Ale nakonec se dohodli.

Skřet stál s připraveným lukem v chodbě a čekal, až se vetřelci znovu objeví. Neměli kam uniknout. Výkřik překvapení nestačil vyjít z jeho úst, když se před ním objevil kroll a kyj mu rozdrtil lebku.

S hurónským řevem se Bábel a Zlochor vrhli na skřety a jejich kyje rozsévaly zkázu. Kutouš a Menhorian jim kryli záda. Skřeti byli slabí a jejich šavle dělaly jen nehluboké šrámy na tělech krollů. Avšak za zády skřetů se tyčilo několik postav sarkonů s biči, kteří hnali skřety do útoku. A skřetů stále jako by neubývalo.

Pojednou Bábel ztratil nervy, opustil obranné postavení a vrhl se mezi skřety. Šířil smrt na všechny strany, ale nepřátelé se na něj sesypali jako mouchy. Zakrátko bylo vidět rozsekané tělo krolla padat na zem a vítězný pokřik skřetů naplnil podzemí. Sarkoni je však rychle nahnali zpět do boje. Zlochor už rovněž polevoval. Viděl tělo svého kmotřence rozsekané na krvavé cáry, a to se neblaze projevilo na jeho sebevědomí. Dostal strach. Nechtěl také tak skončit. Ale narozdíl od ostatních se nemohl dostat pryč. Nocturno pronesl kouzelnou formuli a zmizel. Králík vytáhl z batohu vlastnoručně vyrobený lektvar, na jehož recepturu přišel, když se mu zkazil meruňkový kompot. Po vypití se změnil v obláček mlhy a vysublimoval pryč z podzemí.

Zlochor zůstal sám. Nic mu nebyly platné hromady zkrvavených kusů skřetího masa, které se válely všude kolem. Odhodil kyj a zvedl ruce nad hlavu. “Vzdávat se”, zvolal. Skřeti ustoupili a kupředu vystoupila dvojce sarkonů. Třetí ležel na zemi s rozdrceným hrudníkem. Hrubě popadli krolla a svázali mu ruce za záda. Teď, po boji, měl Zlochor větší možnost přehlédnout beze zbytku bojiště. Kolik skřetů bylo mrtvých, nespočítal, ale živých rozhodně nebylo více než deset, včetně dvou sarkonů. Chybělo opravdu málo, možná jen to, aby se Bábel nenechal hloupě zabít, a podzemí bylo dobyto. Nyní ale kráčel Zlochor s rukama potupně spoutanýma za zády do části podzemí, kterou družina ještě nestačila prozkoumat.

Zanedlouho se Zlochor octl před bytelnými dveřmi, na které jeden ze sarkonů zabušil. Zevnitř se ozval lidský hlas, načež sarkon něco pronesl jazykem, kterému kroll nebyl s to porozumět. Dveře se otevřely a stála v nich vysoká asketická postava v černém plášti. Zpod kápě krolla pozoroval pár uhrančivých očí, a v těch očích byl led. Muž se otočil a kráčel dále chodbou, sarkoni se zajatcem ho následovali. Prošli nedlouhou chodbou, až se dostali do místnosti, a Zlochorovi se udělalo nevolno od žaludku. Místnost osvětlovaly černé svíce, které jí dodávaly démonický vzhled a odhalovaly hrůznou podívanou. Podlaha byla pokryta zaschlou krví, místy se válely kusy lidských těl či kostí. Na zdech byla nakreslena znamení a ornamenty, nepochybně také krví, jež měly přivábit démony temnot. A uprostřed toho všeho stál obětní oltář.

Zlochor nebyl schopen pohybu, až po chvíli si uvědomil, že je přivazován k oltáři. Začal se vzpínat, ale sarkoni ho drželi pevně a rychle dokončili svou činnost. Pak se rychle ztratili a zanechali krolla neschopného pohybu ve společnosti postavy v plášti. Ta obešla všechny svíce a zkontrolovala, jestli správně hoří. Pak načrtla do vzduchu tajemná znamení a počala zpívat mantry. Zlochor zatím zanechal marné snahy vysvobodit se z pout a začal prosit. Prosil, žadonil, přemlouval, vyhrožoval, ale nebylo mu to nic platno, postava ho zcela ignorovala. A pak začal řvát. Pochodeň přiložená k ruce mu způsobila nesnesitelnou bolest a jeho chlupatá pracka se rázem octla v jednou plameni, který za sebou zanechával bolest a puch spáleného masa. Bolest ze spáleniny ještě zcela nevymizela, když Zlochor ucítil další. Do druhé ruky se mu zaseklo nekolik háčků, a začaly mu stahovat kůži. Kroll řval jako tur, než mu došly síly, pak chvíli vyl a kňučel jako zpráskaný pes, a celou dobu cítil stupňující se bolest.

Jakoby mimochodem mezi vším utrpením zaslechl v neskutečné dáli výbuch a pocítil mírný otřes. Až po chvíli si uvědomil, že mu nikdo další bolest nepůsobí a že černá postava je pryč. Zanedlouho ucítil, jak jeho pouta povolují a on může hýbat rukama.

Po opláchnutí vodou se trochu probral a spatřil nad sebou sklánějící se postavy. Po dalším vědru vody poznal konkurenční družinu najatou Fedorem. Na spálených a potrhaných rukou ucítil ruce, ale nebyl to dotek bolestivý, ale uklidňující. “Co se stát?”, zašeptal, když mu láhev kořalky otupila bolest. “Ráno jsme našli otevřenou hrobku, tak sme vlezli dovnitř, tam byly otevřený dveře do tajný chodby, tak jsme tam vlezli. Pak jsme pobili pár skřetů a našli tě tady ležet na oltáři”. “Kde být ten osoba?”. “Našli jsme akorát skřety, tady jsme to prohledali a nikde nikdo”.

Zlochor byl nakonec dobrodruhy vyvlečen z podzemí, kde se setkal se svými druhy, Králíkem a Menhorianem, tajemná postava v plášti, která mu způsobila tolik bolesti, však nalezena nebyla. S hlubokými ranami na duši i na těle družina odjela pryč z prokletého místa, a zanechala vesnici Danghan jejímu truchlivému osudu.

13. předradostiny

Ti blázni se vážně nikdy nepoučí. Skřeti chytili další dívku, která byla na malinách, a já s ní provedl obřad. Tentokrát šlo všechno hladce, ale nesmím podlehnout uspokojení. Práce bude ještě dost.

14. předradostiny

Stala se strašná věc. Někdo pronikl do mého podzemí. Hlídka u vstupu do skal byla zmasakrována, a také několik skřetů v kuchyni. Nařídil jsem všechno prohledat, ale nikoho jsme nenašli, zřejmě vetřelci opustili podzemí. To bylo naše štěstí, protože většina skřetů byla opilá v nálevně nebo spala. Nařídil jsem pohotovost a podnikl některá obranná opatření, takže jestli se vrátí, budeme připraveni.

15. předradostiny

Je konec. Ti vetřelci se vrátili. Byli jsme sice připraveni a podařilo se nám je porazit, ale způsobili velké ztráty. A než se mí vojáci stačili vzpamatovat, přišly jim posily. Teď jsou všichni mí skřeti nejspíš mrtví, já unikl do svých tajných chodeb, a pak je zablokoval. Jsem v bezpečí, ale svůj těžce budovaný záměr musím odložit. Ale já si seženu nové služebníky a najdu si nové místo ke svým pokusům. Však všichni ještě poznají moji sílu.