Sny drakobijců
XXXI. Banda
Getd z Ruindoru


Toho dne mi nebylo nejlépe. Nolnen mi vyhrožoval smrtí. A nebylo to jen tak nějaké vyhrožování, jaké je možné slyšet v každé hospodě u piva. Díval jsem se mu do očí a viděl jsem, jak planou nenávistí. Chtěl můj život. A můj majetek. Těžko říct, po čem toužil více. Ale tak snadno to nepůjde.

Vstoupil jsem do nejhorší putyky ve městě. Určtě tu nemá žádné místo horší pověst, než tato díra. Jen co jsem stanul uvnitř, podlomila se mi kolena z odporného zápachu nemytých těl, zvětralého piva, spáleného masa a bohové vědí, čeho všeho ještě. Rozhlédl jsem se kolem a zahleděl jsem se do tváří zdejších hostů. Maminko, kam jsem to vlezl? Rozklepaly se mi ruce. Chtělo se mi prchnout. Ale musel jsem se překonat. Jen odvahou mohu ochránit svůj život a majetek. “Prosím o pozornost”, pronesl jsem nahlas a většina tváří se obrátila ke mně. Pochyboval jsem, že odsud vyjdu živý. Ale pokračoval jsem: “Hledám nějaké schopné muže, kteří by mi dělali doprovod na cestě”. Většina hlav se zase odvrátila. Pár mužů se začalo mezi sebou dohadovat. Byla ve mně malá dušička, ale čekal jsem. Brzy se rozhodne o mém osudu.

Nakonec se od jednoho stolu zvedlo čtvero postav. Při pohledu na ně jsem se již loučil se životem. Dva byli obři. Byli nejméně pětkrát větší než já. Stačil by jim nepatrný pohyb rukou, aby ze mě udělali placku. Jejich zjev byl hrozivý. Snad i kámen by nevydržel pohled na ně a raději by ustoupil z cesty. Kolik životů musela mít tahle monstra na svědomí. Třetí nebyl tak vysoký, ale jeho zjev byl neméně hrůzný. Vypadal spíše jako divoká šelma než jako člověk. Když jsem byl malý, strašila mě maminka vyprávěním o divokých lidech, kteří pojídali malé hobity. Jestli takoví lidé existovali, pak museli vypadat přesně takto.

Naštěstí čtveřici doplňovala ještě jedna postava. Byl to hobit. Vypadal, jako by vůbec nepatřil do těchto míst. Měl čisté šaty, umyté vlasy a učesané chlupy na nohou. A vypadal poměrně dobrosrdečně. Jestli má na ty tři nějaký vliv, mám naději.

První však ke mně přistoupil ten větší obr. “Co to být za práce?”, zafuněl, shlížeje na mě z nebetyčné výše. Ale bylo to dobré znamení. Ne rána kyjem, ale otázka. Možná budu mít štěstí. Vysvětlil jsem mu tedy, že potřebuji dopravit povoz se svým zbožím do Našrahotu, a že mi bylo vyhrožováno, a tedy bych se cítil bezpečnější s ochranou. Obr vypadal, jako by o něčem přemýšlel. ‘Teď se napřáhne a je po mně veta', pomyslil jsem si, ale tvor promluvil. “Kolik?”, zeptal se stručně a mně spadl kámen ze srdce. Řekl jsem částku, celých 1000 zlatých. Chtěl jsem původně dát míň, ale při pohledu na obra jsem raději přihodil. Stejně se mi to v případě úspěchu bohatě vyplatí a nevěděl jsem, co se takovým tvorům honí hlavou.

Na cestu jsme se vydali druhý den za svítání. Při pohledu na obry jsem si sice nebyl jist, jestli mě o zboží nepřipraví místo Nolnena oni, ale hobit byl celkem zábavný společník. Jmenoval se Kutouš Králík a uměl výborně vařit. To, co dokázal v polních podmínkách na pusté cestě, po níž jsme směřovali k cíli, hraničilo se zázrakem. Ale nejenom kulinářským uměním vynikal, jak se ukázalo později.

Třetí den naší cesty se najednou z lesa před naším vozem vynořil člověk s kuší a namířil ji na mě. Vykřikl, abychom zastavili vůz a složili zbraně. Po stranách se ve stínu stromů daly zahlédnout další tři postavy, tak jsem raději uposlechl. Ne tak ten větší obr, jemuž říkali Zlochor. Skočil na kozlík, popadl opratě a divokým řevem pobídl koně. Skrčil jsem se, snaže se schovat za obra, a uslyšel jsem zadrnčení tětivy a vzápětí svistot šípu nad hlavou. Muž před vozem se snažil zastavit koně, ale byl odhozen obrovým kyjem. Pan Králík vystřelil z kuše a jeden stín v lese se zhroutil. Třetí lupič se snažil zezadu naskočit na rozjíždějící se vůz, ale druhý obr, kterému říkali Bábel, ho praštil do hlavy svým masivními hřeby pobitým kyjem. Byl to odporný pohled. Měl jsem pocit, že budu zvracet. Ještě nikdy jsem neviděl smrt člověka, a nyní to přišlo dokonce z takové blízkosti. A tak brutální ranou.

Posledního vyřídil ten divoký zjev. Goran se jmenoval. Celou cestu sice jedl s ostatními, ale stejně bych řekl, že pečeným hobitem by nepohrdl. Pokud by ho ovšem nepoužil k nějakým čarodějným obřadům. Na vlastní oči jsem totiž viděl, jak ten divoch prováděl čarodějnické zaklínání. Na zem nakreslil temná znamení, a pak kolem nich tančil a zpíval mantry. Jen bohové vědí, čeho všeho je schopen. Pevně doufám, že nečerpá svou sílu z obětovaných hobitů. Na naší cestě naštěstí vykouzlil jen několik postav. Všechny se mu podobaly jako vejce vejci, jen nemluvily, nejedly a vůbec se chovaly divně. Ale když došlo k boji, hned seskočily z vozu a vrhly se do lesa, kde zlikvidovaly jednoho z lupičů. Byl to také hobit a ony ho beze slova přitáhly k vozu, abychom ho mohli vyslechnout.

Velký obr ho hned chtěl začít mučit, ale zajatec se naštěstí rychle rozpovídal, takže to nebylo třeba. Nejsem si jistý, jestli bych obra dokázal zastavit. Lupič přiznal, že jim o snadné kořisti představované mnou řekl Nolnen, tedy přímo ho nejmenoval, nepředstavoval se, ale podle popisu to bylo jasné. Lupič už nám toho více říct nemohl, chtěl jen snadno přijít k penězům přepadením mého vozu. Nechtěl jsem ho ale nechávat napospas té bandě, byl to přece jenom hobit a jen bohové vědí, co by s ním ti čtyři udělali. Nechal jsem ho proto pustit, jenom šaty mu odebrali, aby si to pamatoval a začal se živit poctivě.

Po této nemilé příhodě nás ovšem už nic zvláštního nepotkalo, a já dovezl zboží na místo určení. S těmi lidmi jsem se rozešel a doufám, že se už nikdá nepotkáme. Stejně tak doufám, že už nikdá nebudu potřebovat pomoc takových zabijáků.

Natrefil Hládek - obchodník

Co bych měl povídat. Jednoho dne se můj pán Čchédy, starosta obce Vetreš, vrátil z města a přived s sebou ty zjevy. Řikal, že konečně dostanou tu prokletou vědmu. Snad se jim to podaří, několik jinejch už se vo to pokoušelo a pochybuju, že je někdo z nich eště na živu. Tyhle ale vypadali vobzvlášť příšerně. Dva byli krollové. To je taková divná rasa primitivů s velkejma svalama a ušima. Třetí byl člověk nebo spíš barbar, to se dalo těžko poznat, protože byl vověšenej všelijakejma nesmyslama, jako krysíma lebkama a peřím, a navíc přes špínu ho nebylo téměř vidět. Špinavý byli ale všichni, jen co je pravda. Dostali pokoj pro hosty, aby tam mohli přespat, a myslim, že všechno z toho pokoje přijde vyhodit. Starosta nemá rád blechy ani podobnou havěť, a tyhle určitě byli podobnym svinstvem prolezlí až na kost. Snad až na toho posledního. To byl vobyčejnej prťavej hobit.

Večer se akorát najedli a šli spát. Vo příboru patrně nikdy neslyšeli a mlaskání se neslo celym barákem. Hlavně ty krollové žrali jako dobytek a cpali do sebe všechno, co viděli. Kdyby se jim to žrádlo nasypalo do žlabu jako prasatům, tak by to bylo příhodnější. Pak šli spát a chrápali, až se třásly vokna.

Ráno eště sežrali pár bochníků chleba a vypadli do lesa za vědmou. Snad už jí konečně ukážou, ale nejlepší by bylo, kdyby se pozabíjeli navzájem. Určitě by nikomu nechyběli. Člověk fakt někdy žasne, co všechno může chodit po světě.

Feghuš - starostův podomek

O té skupině jsem věděla dávno předtím, než se přiblížili k mé chalupě. Po mém lese se pohybovali jako banda olifantů, nebylo možné je přeslechnout. Byli čtyři. Dva krollové, jeden asi barbar zřejmě odněkud z východu z divokých krajů, a poslední hobit. Ten vypadal spíš jako kuchař, než jako zabiják, ale určitě nebyl o nic lepší, než ostatní. Ten barbar zřejmě uměl pár jednoduchých kouzel, protože když našli mou chaloupku, poslal dovnitř svoje dvojníky. Tak primitivní kouzlo nebylo vůbec problém zrušit, dokonce ani pro moji kočku. Divili se, proč dlouho nevycházeli, tak jsem se jim ukázala.

Stačilo pár dobře volených slov a vypadlo z nich, že je poslal Čchédy, aby mě zabili. Jako ty předtím. Ten hobit po mně dokonce vystřelil. Možná bych je mohla všechny pobít. Možná také ne. Bylo zbytečné to riskovat hned. Snažila sem se je přesvědčit, a při tom taky trochu blafovat. A vyplatilo se to. Bylo zřejmé, že na ně moje nebojácné vystupování zapůsobilo a nehrnuli se hned do boje. Také chtěli získat čas. A taky chtěli peníze. Byli to prostě jenom normální nájemní zabijáci a chtěli odměnu. Nakonec jsem je ale přesvědčila.

Poslala jsem je, aby vyhrabali hrob báby Morlichy Urichové. Čchédy ji s pomocí hrobníka totiž vykopal a jen temní bohové vědí, co provedl s mrtvolou. Bylo ale životně důležité, aby ji vyhrabali před lidmi. Ti potřebovali vidět důkaz Čchédyho řádění. Podařilo se mi je přesvědčit. Pokud nezklamou, mám vyhráno. Síly pohřebiště mi budou nakloněny, když zničím toho, který ruší klid mrtvých.

Čarodějnice Mola

Ráno mě probudil křik lidí před domem. Vyskočil jsem z postele a podíval se z okna. Celá ves byla na nohou a mířila ke hřbitovu. Rychle jsem se oblékl a utíkal taky.

Na hřbitově už bylo srocení a hned jsem zjsitil, proč. Jakási podivná banda vyvrhelů tam vykopávala hrob naší dobré kořenářky Morlichy Urichové, která asi před dvema měsíci zemřela. Bylo to nechutné a navíc proti všem božím zákonům. Bylo nutné jim v tom zabránit, ale nezdálo se, že by se někdo odvažoval. Na první pohled bylo vidět, že ti chlapi jsou zabijáci. Ani starosta si netroufal, a to byl nějaký muž. Nakonec se ale pár lidí našlo, vzali kosy a šli na ně. Jenže pak přišly nečisté čáry. Miloň ze starostova statku jednoho přetáhl kosou, a on se rozplynul. Všichni se zase stáhli.

A potom to přišlo. Ti ničemové vytáhli rakev a otevřeli ji. A v ní byl jenom pytel kamení. Někdo musel tělo vyndat dříve. Chtěli jsme se zeptat starosty, ale ten zatím někam zmizel. Mezitím ta bezbožná čtveřice přivedla hrobníka, a ten se přiznal.

To, co řekl, pro mě byla rána, a pro ostatní asi taky. Starosta mu platil za vykopaná těla, už jich prý takhle dodal několik. Zasloužil si pověsit na nejbližší strom a starosta vedle něho, ale vtom přišla Mola a po jejích slovech jsem se trochu uklidnil a ostatní taky. Ozřejmila nám také, k čemu starosta potřeboval ta mrtvá těla - k temným čarodějnickým obřadům. Pak nám řekla, abychom hlídali starostův dům, ale nechodili dovnitř, že bychom se mohli stát obětí temných čar. Ti čtyři pobudové prý všechno vyřídí za nás a starostu po právu potrestají.

No, možná bychom starostu dostali sami, co by ostatně měli nějací přivandrovalci co řešit naše problémy. Ale když jsme přitáhli před starostův dům, nenašel se nikdo, kdo by chtěl vpadnout dovnitř. Tak jsme obklíčili dům a hlídali, ani myš nemohla uniknout. Pak přišla ta banda a oknem vtrhla dovnitř. Co se tam dělo, nevím, ale ozvalo se několik ran a výkřiků, a pak začalo vybíhat starostovo služebnictvo. Nikoho jsme nešetřili. Těžko mohli nevědět o jeho temných rejdech a žili mezi námi jako by nic. Jejich těla jsme předhodili krkavcům.

Pak se dlouho nic nedělo, jen občas některý z těch pobudů odběhl ke kováři pro nějaké nářadí. Zřejmě se někam dobývali. Až nakonec vyšli a prohlásili, že starosta uprchl. Snažili jsme se jim vysvětlit, že nemohl utéct, že jsme hlídali, ale oni stále vedli svou, mluvili o nějakých čárách či co a nakonec odešli s Molou k lesu.

Lemeš - truhlář

Toho dne jsem se stal vyhnancem z domovské vsi. Předtím šlo všechno jako na drátkách. Starostovi jsem občas dodával nějaká těla. Co s nima dělal, mi bylo srdečně jedno, hlavně, že dobře platil. Z našetřenejch peněz bych si už brzo moh postavit statek a žít si jako pán. A teď nemám zase nic. A přitom starostovi všichni věřili, vesničany měl pevně ve své moci. Nepočítal jsem, že se něco zvrtne, a on ostatně nejspíš taky ne.

Jenže pak se objevila ta banda. Přišli v noci. Když jsem otevřel oči, doufal jsem, že ještě sním, ale nebyl to sen. Těsně nade mnou se skláněla obluda a funěla mi do obličeje. Nebyl jsem se schopen ani pohout, zbytečně mi říkali, abych mlčel. Pak mě popadly čísi ruce a začaly mě svazovat. Pak mě vyvlekly z postele a následně ven z domu. Už jsem poznal, že se jedná o čtyři osoby. Tři z toho ale vůbec nevypadali jako lidé, spíš jako démoni. Chtěli po mně, abych je dovedl ke hrobu kořenářky Urichový. Nebylo možné zapírat, stejně jsem nevěřil, že zůstanu naživu dlouho. Pak mě odvlekli do lesa, a tam mě nechali svázaného.

Přišli pro mě až ráno. Ve dne nevypadali tak démonicky, ale strašní byli pořád. Vypadali divoce, určitě by pro ně nebyl problém mě rozčtvrtit, kdybych se o něco pokusil.

Dotáhli mě zpět na hřbitov. Tam už byli shromáždění všichni vesničani a hrob starý Morlichy byl otevřenej. Samozřejmě v něm našli jenom kameny, a po mně požadovali vysvětlení. Snažil jsem se všechno hodit na starostu, ale stejně to vypadalo, že mě budou lynčovat. Pak ovšem přišla Mola a jejich hněv obrátila hlavně proti starostovi. Mě jenom vyhnali, ale nesměl jsem si vzít ani svoje věci. Ani svoje peníze. A ta prokletá čarodějka má tohle všechno určitě na svědomí. Proč mi zachraňovala život, když mě vlastně sama uvrhla do téhle potupy. Nenávidím ji a nenávidím všechny ostatní. A tu bandu. Kdybych se jim tak mohl pomstít. Zaživa bych jim vykuchal vnitřnosti z těla.

Šelpa - hrobník

Tohle zvládli bezvadně. Vykopali rakev a ukázali všem, co v ní leží. Lidi nevěřili vlastním očím, ale nic jiného jim nezbylo. To byl nejvhodnější okamžik přijít tam a předestřít jim, co si o tom mají myslet. Taky pomoh hrobník, který se přiznal, že Čchédymu dodával mrtvoly. Chtěli ho lynčovat, ale několika vhodně volenými slovy jsem zmírnila vášně. Není potřeba hledat více viníků, všechen hněv by se měl obrátit proti Čchédymu.

A neprovedla jsem to špatně. Lidé bouřili a obklíčili Čchédyho dům. Dovnitř se ale neodvážili. To je dobře, špinavou práci udělají ti čtyři. Není potřeba, aby vesničané zbytečně umírali. Pokud Čchédy zemře, budou zase chodit pro radu za mnou a opět se stanu váženou v celé vsi.

S těmi čtyřmi jsem vlezla do Čchédyho domu. Služebnictvo prchlo ven, kde se o ně postarali vesničani. Trochu si zchladili žáhu. My jsme se zatím vydali do sklepa, kam Čchédy prchl, jenže tam nás napadli nemrtví. Bohové vědí, která těla nebohých vesničanů nedošla pokoje a byla vytržena temnými obřady z věčného odpočinku. Moje čáry nad nimi neměly žádnou moc, ale čtveřice zabijáků si s nimi poradila. Potom ale nalezli masivní truhlici. Čchédy ji dobře zajistil před násilným otevřením, ale ti dva přihlouplí krollové se do ní stejně snažili dostat, nic nepomohly domluvy, že klíč má Čchédy a po jeho smrti ho získají. Dokonce šli ke kováři půjčit si nějaké nářadí. Až když zjistili, že s truhlou nic nezmohou, a dokonce o ni znehodnotili své zbraně, vydali se dál. Ale ztratili jsme spoustu času a Čchédy se zatím stačil dostat pryč nějakým kouzlem.

Nezbylo nám než opustit Čchédyho stavení a pokusit se zjistit, kam se vydal. Bohové nám ovšem byli nakloněni. Lovci v lese Čchédyho zahlédli. Přesvědčila jsem je, aby se pokusili najít jeho stopy a spolu s tou bandou je sledovat. Já se zatím vydala na stará pohřebiště vyprosit o pomoc při jeho likvidaci. Možná jí bude potřeba, aby byl boj definitivně rozhodnut.

Postup těch čtyř jsem se dozvěděla až později jen z jejich vyprávění. Prý našli Čchédyho, jak se modlí k jakémusi kameni. Byl s ním i jeho strážce, Norvig, který zaútočil, ale byl rychle zabit. Útok na Čchédyho však nevyšel. Všichni prý pocítili zničehonic slabost a pravděpodobně by padli mrtvi vyčerpáním, když tu se otevřela země a Čchédy do ní spadl. Už nikdo nezjistí, jestli to byla pomoc pohřebiště, nebo jestli Čchédy podlehl svým vlastním temným čárům. Každopádně se propadl do země.

Čtveřice však chtěla mít jistotu. Únava je za chvíli přešla, jak Čchédyho kouzlo pominulo, a tak se vydali za ním do pukliny v zemi. Objevili tam nějaké staré podzemní prostory a prý tam bojovali s nemrtvými. Našli i Čchédyho mrtvolu. Byl zahuben těmi, které chtěl celý život ovládnout. Ti čtyři prý podzemí dále neprohledávali, neboť tam bylo nebezpečno, jen Čchédymu uřízli hlavu a jako důkaz mi ji přinesli. Myslím, že síly pohřebiště se jim za jejich práci odmění. Já se však teď musím věnovat vesničanům. Jistě budou potřebovat moje rady, jak se s Čchédyho zločinem mají vyrovnat.

Čarodějnice Mola