Sny drakobijců
XXX. Trable ve vinném sklípku
Getd z Ruindoru


Kůň kráčel pomalu a bez zájmu. Grihnalovi to nevadilo, nikam nespěchal. Měl namířeno do Liscannoru, kde žili dva jeho přátelé. Do zpěvu mu nebylo, jednoho z nejlepších přátel ztratil v trpasličím městě, když se snažili pomoci jeho obyvatelům v boji proti skřetům, kteří většinu města obsadili. Život však musí jít dál. Právě přijel do vesnice Bosonohy a zastavil před hospodou U tří švábů. Okolní svahy pokrývaly vinice a válečník už měl dlouho chuť nečím svlažit hrdlo. Původně chtěl dojet až do Naglinu, ale rozmyslel si to, slezl z koně, uvázal ho a vkročil do hospody.

Uvnitř popíjelo několik hobitů, jen v temném koutě seděl u stolu barbar v kroužkové košili a před sebou měl korbel pěnícího piva. K němu Grihnal zamířil, neboť mezi hobity nikdo nevypadal, že by si s ním chtěl popovídat. “Buď zdráv”, pozdravil válečník. Barbar zvedl pohled a podíval se příchozímu do očí. Jeho obličej hyzdila velká černá popálenina na tváři a dlouhá hluboká jizva. Grihnalovi to nevadilo, sám nevypadal o mnoho lépe, spíš naopak. “Menuju se Grihnal”, ušklíbl se a přisedl si. “Zrgyll”, odvětil barbar. Grihnal si objednal místní vyhlášené víno, které mu hostinský šmahem přinesl se zjevnými obavami o další osud svého podniku.

Brzo se ukázalo, že Zrgyll je válečník, pročež si s Grihnalem dobře rozuměli. Povídali si a popíjeli, když tu se otevřely dveře hostince a v nich stanul malý hobit středních let, zjevně velmi rozrušen. Rozhlédl se po sále a zastavil pohledem na dvou válečnících. Chvíli si dodával odvahy, ale pak k nim zamířil. “Dobrý den, pánové”, promluvil a snažil se potlačit paniku, která radila zmizet, když se na něj oba válečníci se zájmem podívali. “Jsem Chlebomír Držinoška a stala se mi velmi nemilá věc. Potřeboval bych někoho takového, jako jste vy, aby mi pomohl”. “Tak nám řekněte víc”, pokusil se Grihnal o úsměv, “a my uvidíme, co se dá dělat”. “Tak tedy”, pokračoval Držinoška a otřel si čelo kapesníkem, “dnes jsem pokračoval s rozšiřováním svého vinného sklípku, když tu najednou můj krumpáč zmizel ve stěně, a jak jsem byl napřáhnutý, propadl jsem do nějaké díry, či co, a než jsem se nadál, vyběhli na mě nějací pazgřivci a cosi křičeli. Co vám mám povídat, nechal jsem krumpáč krumpáčem, i když byl zánovní, a vzal nohy na ramena. Ale zůstalo tam mé víno, mé jediné potěšení. Když si představím, co s ním ti halamové tropí... Proto potřebuji někoho, kdo by jim to zarazil, kdo by získal zpět můj sklep”. “A co to je zač, ti pazgřivci?”, otázal se Grihnal. “Šotolouši”, nenávistně pronesl Držinoška, “Banda nevycválaná. Jsou malí, hnusní a špinaví. Slušné hobity nenechají na pokoji. Ale vy si s nimi jistě poradíte”. “Ale jistě, pane, víte, že lidi jako my nepracují zadarmo”, šibalsky zamrkal Grihnal. Držinoška se na chvíli zarazil, “Zaplatím vám celých sto zlatých”. “Výborně, to...”, začal Zrgyll, ale Grihnal ho zarazil. “Jenom? Tak to budete muset přidat”. “Tak, tak”, přitakal Zrgyll, “Aspoň sto padesát”. “Pět set”, prohlásil Grihnal a zle se na barbara podíval. “Sto třicet”, nadhodil Držinoška. “Čtyři sta sedmdesát”. “Sto padesát”. Nakonec se obě strany shodly na třech stech zlaťácích, pokud se válečníkům podaří vyhnat šotolouchy z Držinoškova sklepa.

Všichni se zvedli, Grihnal hodil na stůl pár zlatek za útratu, a opustili hospodu. “Ty nemáš meč?”, vytřeštil oči Grihnal, když si všiml, že Zrgyll má v ruce pouze jakýsi klacek vylepšený několika hřeby. “Zlomil sem ho nedaleko při potyčce s několika zloději, tak sem si vyrobil tenhle kyj”, odvětil barbar a hrdě ukázal na svou zbraň.

Mezitím je Držinoška dovedl mezi vinice, kde byl vstup do nory, sloužící mu za vinný sklep. “Tak tady to je, ctění pánové”, řekl hobit a odemkl dveře velkým klíčem. “Já za vámi pro jistotu zamknu. Až budete chtít ven, třikrát zabouchejte”. Válečníci zapálili zapůjčenou lucernu a vstoupili do tmy. Za nimi se ozvaly jen zavírající se dveře a rachocení klíče v zámku. Dobrodruzi sestoupili po vrzajících prknech a rozhlédli se po místnosti. Ve světle lucerny se objevilo několik sudů a police s lahvemi, plnými i prázdnými. Co však dobrodruzi nespatřili, byla dvě rudě planoucí světélka. Neslyšeli ani lehké cupitání malých nohou, které běžely oznámit příchod vetřelců.

Válečníci nejprve prozkoumali sudy a ochutnali z lahví, a teprve když měli šotolouši dost času na přípravu, vyrazili dále. Prošli kolem masivního vinného lisu a vešli do úzké chodby. Prostor byl značně stísněný, inu, Držinoška nekopal sklep pro barbary. Najednou u Zrgyllových nohou něco cvaklo a vzápětí se z barbarových úst vydral srdceryvný výkřik. Válečník totiž právě šlápl do pasti na medvědy, jež byla před několika dny ukradena starému Čepečkovi, který ji a ještě několik dalších nalíčil, jelikož mu kdosi chodil na víno. Barbar poskakoval na místě, úpěl a snažil se past setřást, když tu se mu do ramene zabodl šíp. Zapomněl na past a chtěl útočníka pronásledovat, ale když dopadl na zem, usoudil, že s pastí na noze to půjde těžko, a nechal si ji od Grihnala sundat. Jelikož střelec měl dost času ztratit se v temných chodbách, rezignoval Zrgyll na pronásledování a jal se raději léčit si utržená zranění, zatímco Grihnal hlídkoval.

Po chvíli se dobrodruzi opatrně vydali dál chodbou. Prohlédli několik místností, vesměs zaplněných prázdnými sudy. Zničehonic se ozvalo zadrnčení tětivy a vzápětí se Zrgyllovi zabodl šíp mezi lopatky. Kroužková košile naštěstí zmírnila účinnost smrtící rány, a tak se barbar otočil a rozběhl se do míst, kde tušil nepřítele. Grihnal za ním. Vzápětí se ve světle lucerny objevila neforemná postavička velikosti menšího hobita, zběsile prchající pryč. Barbar však měl mnohem delší nohy, a několika skoky šotoloucha dohnal a ranou kyjem mu prorazil lebku.

Pak se ale od stropu cosi odpoutalo a zakouslo se to Zrgyllovi do krku. Byl to asi třicet coulů dlouhý brouk barvy Grihnalova pancíře. Barvy šly srovnat poměrně snadno, neboť dva brouci napadli rovněž člověka, čímž se s jeho zbrojí dostali do bezprostředního kontaktu. Grihnal, přestože napaden dvěma brouky, nebyl na tom tak špatně jako Zrgyll, zraněný z předchozích bojů. Broukova kusadla se nehodlala uvolnit, a i když ho barbar nakonec setřásl, byl příliš oslaben ztrátou krve, než aby vzdoroval dalšímu útoku. Kusadla už vnímal jen matně, celý obzor získal rudou barvu a barbar jen cítil, jak mu s vytékající krví uniká z těla i život.

Grihnal nemohl svému kolegovi nijak pomoci, neboť ať se oháněl svým mečem sebevíc, nebyl s to proseknout pancíř brouků, který si v ničem nezadal s pancířem železným. Nakonec však objevil mezery, kde pancíř brouky nechránil tak dokonale, a několika přesnými zásahy převážil misky vah ve svůj prospěch. Boj ho dost vyčerpal a šrámy na rukou a nohou, způsobené masivními kusadly, pálily jako čert. Přesto se nezdržoval, přehodil si barbara přes rameno a vydal se k východu.

“Tak jak to…”, promluvil Držinoška otevírající dveře, ale zarazil se, když před něj žuchlo bezvládné tělo barbařího válečníka. “Vidíte to”, ukázal na ně prstem Grihnal, “Tam dole je pěkně nebezpečno”. “No to je hrozné”, vysoukal ze sebe Držinoška, “Strašné, příšerné. A podařilo se vám aspoň vyčistit můj sklípek?”, otázal se s nadějí. “Dyk tam de vo kejhák”, vyjel na hobita Grihnal, “Tam už nejdu”, a měl se k odchodu. “Ale velectěný pane”, popadl Držinoška válečníka za rukáv, “Prosím vás, musíte mi pomoct. Dám vám čtyři sta zlatých”, dodal s přemáháním. “Pět set”. “Čtyři sta a soudek skvělého vína”. “Dobrá”, souhlasil Grihnal, “Ale sám tam nejdu. Du do hospody, po někom se podívám. Zatim zařiďte, ať ho důstojně pohřbí”.

Grihnal vešel ke Třem švábům a rozhlédl se po sále. Byli tu jen místní hobití vinaři. 'Kde by se v týhle díře vzal někdo ochotnej vrátit se se mnou do toho sklepa, sakra. Nota bene, když tam už zařval jeden barbar', pomyslel si válečník. “Uhni, pápěrko”, ozval se mu za zády hlas, připomínající rozladěnou basu, a čísi ruka ho hrubě odstrčila ode dveří. Grihnal se prudce otočil a měl na jazyku několik peprných slov, ale spolkl je, když se jeho pohled nesetkal s očima příchozího, jak předpokládal, ale s chlupatou hrudí. Když opatrně zvedl oči, setkal se se zamračeným pohledem krolla, mírně přikrčeného, aby nedřel hlavou o strop. Koutkem oka si všiml středně vzrostlého stromu, s nímž si kroll pohrával v jedné ruce. “Ehm”, začal, “Já sem Grihnal”. “Zlochor”, zadunělo krollovi z úst, zvících hradní brány. “Zrovna hledám někoho, jako si ty”, pokusil se Grihnal o úsměv, “Nechceš se posadit? Promluvíme si”.

Za hodinu už oba procházeli vinicemi směrem k Držinoškovu sklepu. Hobit se při pohledu na krolla viditelně roztřásl, ale ovládl se a oznámil, že Zrgylla již si vzal do práce mistr hrobník, pan Krchař, a jeho šest synů už barbara odtáhlo. Pak pustil dobrodruhy do svého sklípku, snaže se přitom nepřiplést se Zlochorovi pod nohy. Až když oba zmizeli ve tmě a on za nimi zamkl dveře, trochu se uklidnil, ale myšlenka, že se s obrem bude muset ještě setkat, se mu pranic nelíbila.

Mezitím už Grihnal a Zlochor postupovali temnými chodbami sklepa. Nešlo to moc rychle, neboť kroll se co chvíli v úzké chodbě zašprajcoval. Ovšem ve chvíli, kdy mu ze tmy přiletivší šíp natrhl ucho, rozzuřil se a jal se pronásledovat prchajícího šotoloucha, nehledě na to, že svými mohutnými rameny rozšiřuje chodby sklepa. Vřítil se do jakési místnosti, když tu se mu pod nohama neznámo jak objevil sud, a vzápětí už se válel na zemi zavalen několika dalšími sudy. V této pozici ovšem nezůstal dlouho, prach se ještě ani neusadil a už se sudy rozlétly po celé místnosti a kroll se vztyčil do celé své výše, přičemž narazil hlavou do stropu. Pak už byl nucen čelit útoku několika brouků, ovšem vedl si více než dobře, málokterý pancíř totiž odolá, když na něj dopadne strom. Po chvíli už byli všichni brouci na kaši a Grihnal mezitím zbavil hlavy šotoloucha, který zřejmě útok zorganizoval.

Když po chvíli vkročil Zlochor do další místnosti, cosi mu prolétlo kolem hlavy a rozbilo se mu to u nohou. Už si chtěl oddechnout, že ho to nezasáhlo, když tu zaslechl nepříjemné bzučení, nabírající na intenzitě. Podíval se, co to vlastně vedle něj dopadlo, a spatřil vosí roj, který se právě osvobodil z rozbitého demižonu. Vosy ho nenechaly ani chvíli na pochybách, že si na někom potřebují zchladit žáhu, a tak se kroll dal na bezhlavý útěk, zatímco Grihnal už byl dávno pryč.

Oba se setkali na druhém konci sklepa, doufajíce, že se jim podařilo vosy setřást. Po krátkém ošetření studenou vodou se řádně oteklí vydali zpět, přičemž Zlochor neustále napínal uši, neuslyší-li zlověstný bzukot. Vosy je však už neobtěžovaly, a tak se mohli vrátit tam, odkud před chvílí utekli. Octli se v nevelké místnosti, která však zjevně nebyla dokončena. Na protější stěně byl malý neforemný otvor, před nímž stáli čtyři šotolouši s luky připravenými ke střelbě. Spolu se šípy zasypali válečníky ještě brouci pancéřníci, čímž zahájili rozhodující krvavou řež. O jejím výsledku však brzo přestalo být pochyb. Zachránil se pouze jeden šotolouch, kterému jeho tři druzi kryli ústup, a tak měl čas zmizet v úzké chodbě. Válečníci ho zatím nepronásledovali, neboť si chtěli ošetřit četné šrámy. Pouze nahlédli do chodby, kde odhalili křivé nepevné stěny, nepochybně vyhloubené šotolouchy, a objevili zánovní krumpáč.

Uplynula dost dlouhá doba, než si oba vyčistili své rány, zastavili krvácení a vše důkladně obvázali, i když Zlochor si s tím příliš starostí nedělal, nějaká ta špína krolla přece nezabije. Pak se teprve vypravili do zející chodby. Šlo to poměrně ztuha, poněvadž tady byly chodby ještě užší než v Držinoškově sklepě, a tak kroll musel co chvíli lézt po kolenou. Dobrodruzi prohlédli celé šotolouší doupě a objevili několik brlohů, ale šotoloucha ani jednoho. Ti totiž měli dost rozumu a vzali nohy na ramena. Druzi tedy prohledali všechny šotolouší chodby a objevili nějaké ukradené cetky a zásoby potravin. Grihnal se hned začal cpát povidly a přestal teprve tehdy, když ho naléhavě volal Zlochor, objevivší, že jedna z únikových chodeb končí ve sklepě hospody. Dobrodruzi naplnili několik nalezených nádob hobitím pivem a vrátili se do brlohu.

“Tady by se dalo docela dobře žít”, nadhodil Zlochor. “To tedy”, dal mu Grihnal za pravdu. “Jenže ty chodby se každou chvíli sesypávaj, je jen otázkou času, kdy se některá zasype úplně a bude neprůchodná. Potřebovaly by zpevnit a hlavně rozšířit”. “A víš o někom, kdo by to udělal?”. “Ne”. “Ale pár dní tu tábořit můžeme”, rozhodl se kroll. “Proč ne, do hospody je to blízko a je to zadarmo. Ale teď se vrátíme pro odměnu, sklípek je prázdnej”.

Držinoška už venku netrpělivě přešlapoval, ale zprávu o vyhnání šotolouchů přijal s nadšením a hned druhům vyplatil slíbenou odměnu. “A tady máte ten soudek vína... Ehm, dva soudky vína”, dodal, když Grihnal nenápadně kývl hlavou směrem ke krollovi. “Máte mou vděčnost, ctění pánové, ale nyní mě omluvte. Bohové s vámi”, rozloučil se Držinoška netrpělivě. Dobrodruzi se k jeho nesmírné úlevě rovněž nezdržovali a vydali se na cestu.

Jakmile zmizela Držinoškova nora z dohledu, zahnuli válečníci mezi vinice do míst, kam ústíla další z únikových chodeb, a vrátili se do šotoloušího brlohu. Žili si celkem dobře, zatímco hostinský začal mít pocit, že mu mizí pivo. Po třech dnech se však sesula půda právě v přístupové cestě k hospodě a vzhledem k nechuti obou dobrodruhů zával odstranit, skončili tito s pohodlným životem v podzemním doupěti a vydali se znovu na cesty.