Sny drakobijců
XXIX. Prokleté město trpaslíků
Getd z Ruindoru


O tom, co se stalo v trpasličím městě Karak, se mi vůbec nechtělo psát. Černé vzpomínky na tuto výpravu ještě zcela nevymizely. Přesto tak alespoň v krátkosti učiním, aby se na hrdinské činy mých přátel nezapomnělo a aby byly příkladem pro mladé dobrodruhy, kteří si teprve vybírají svou cestu.

Jednoho dne jsme se spolu s Yalledem z Erinu a Bregylem Númenem vydali na cestu do města Marin, kde náš přítel Grihnal sloužil jako žoldák v místní stráži. Na místo jsme dorazili právě včas, neboť Grihnal krátce předtím z řad stráží vystoupil a hodlal se znovu vydat na nějaké dobrodružství. Cíl své výpravy si už zvolil. Marin totiž leží na okraji horského masivu, který je obydlen trpaslíky. V blízkosti Marinu se nachází jeskynní město Karak, s nímž jsou udržovány čilé obchodní styky. Už několik týdnů se však trpaslíci neukázali. Trpaslíci totiž nechtěli, aby někdo jiný znal přesnou polohu jejich města, proto nepouštěli žádné lidi přes své hranice, a těm, kdož chtěli obchodovat, nezbývalo než čekat, až se objeví trpasličí vozy. Když však o sobě trpaslíci nedali vědět delší dobu, vyslal správce města několik mužů, aby se do blízkosti Karaku podívali. Navrátivší se muži oznámili, že v blízkosti města se pohybují četné hordy skřetů, mnoho se jich však nevrátilo vůbec. Grihnal se rozhodl podívat se do blízkosti Karaku, a jelikož nebyl důvod, abychom ho nedoprovázeli, dohodli jsme se, že se společně vydáme na dobrodružství. Výpravu však bylo nutné o několik dní odložit, poněvadž přednost dostala řádná oslava našeho shledání.

Při pitce se k nám přidal hobit Kalič, který byl sice téměř stále namol, nicméně ve světlejších okamžicích tvrdil, že se vyzná v alchymii, pročež byl přizván na naši výpravu.

Jednoho rána jsme se tedy vydali do hor. Šli jsme celý den bez zvláštních příhod, ale když už slunce mizelo za obzorem, zaslechli jsme třesk zbraní. Opatrně jsme se vydali vpřed a zahlédli jsme trpaslíka obklopeného několika skřety, dalších pár jich už leželo v prachu. Bylo nade vší pochybnost, že naše družina je silnější skřetů, proto jsme bez váhání zaútočili. Skřeti, vidouce, že boj tento boj nevyhrají, dali se na útěk, ale žádný se nedostal z našeho dosahu. Pak jsme se obrátili k trpaslíkovi. Představil se jako Korik Šedovous, posel, který putuje s důležitou zprávou do Karaku. Vzápětí nás požádal o doprovod a ochranu, neboť v okolí města je nebezpečno, jak jsme se ostatně právě přesvědčili, a slíbil celkem slušnou odměnu. Inu, souhlasili jsme, proč by také ne, v přítomnosti někoho lépe obeznámeného se situací rychleji zjistíme, co se tu vlastně děje.

Vzhledem k tomu, že už nastal soumrak, uložili jsme se ke spánku. Nespali jsme však dlouho. Probudil nás povyk Grihnala, zůstavšího na hlídce, který se mísil s vytím vlků, ozývajícím se nebezpečně blízko. Probudivší se Yalled přihodil na oheň suchou větev, aby zvýšil náš rozhled. Než jsme stačili zaujmout obranné postavení, objevilo se několik vlků. Prvního jsem usmažil blesky, ale ostatní plnou silou zaútočili. Nastal nepředstavitelný zmatek. Vlci běhali všude kolem, co chvíli mizeli mimo dosah plamenů, aby se vzápětí objevili někde jinde, a útočili na každého, kdo se jim připletl do cesty. Koutkem oka jsem zahlédl, jak jedna z šelem povalila Kaliče. Hobit se na zemi ještě chvíli zmítal, snaže se dostat ze smrtícího sevření tesáků, ale po chvíli už vlk trhal jen bezvládné tělo. Krátce na to padl i Bregyl, ale útočícího vlka naštěstí Grihnal včas odehnal a zabránil tak v úplném roztrhání alchymisty. Vzhledem k tomu, že jsem byl značně vyčerpán a neměl jsem sílu seslat další zaklínadlo, chtěl jsem se uchýlit do bezpečí na strom, ale než jsem se stačil vyhoupnout z dosahu šelem, ucítil jsem, jak se do mého boku cosi zakouslo a táhne mě to dolů. Následoval dopad na záda a pak už jen tma.

Když jsem se probral, bolelo mě celé tělo a rána na boku strašlivě pálila, přestože na ni právě Yalled přikládal nějaké léčivé bylinky. Rozhlédl jsem se po táboře. Bregyl už byl rovněž při vědomí, ale byl značně bledý, patrně ztrátou krve, a celý zafačovaný. To, co zbylo z hobita Kaliče, bylo přikryto dekou. Kolem se válely zdechliny asi osmi vlků. Zamotala se mi hlava, a tak jsem se raději natáhl na měkký mech, zavřel oči a téměř okamžitě jsem se ponořil do říše snů.

Když jsem se ráno probudil, cítil jsem se přece jenom lépe. Mé rány byly pečlivě ošetřeny a zřejmě bylo použito i dostatečné množství magie. Ostatní už byli na nohou, i když Bregyl se pohyboval s výraznou námahou. V místě posledního boje hobita Kaliče leželo několik kamenů tvořících malou mohylu. Lehce jsme posnídali, ale trpaslík Šedovous nás vybízel k větší rychlosti, a tak jsme zakrátko vyrazili.

Cesta do kopce byla namáhavá a vzhledem k tomu, že Bregyl viditelně kulhal, jsme nešli příliš rychle. Výstup však skončil kolem poledního, bohům žel. Zničehonic se totiž vzduchem mihlo několik šípů, které zasypaly naši skupinu. Mě naštěstí nezasáhl žádný, ale chudák Bregyl se s šípem v hrudi svalil do prachu cesty a Koriku Šedovousovi šíp proklál hrdlo. Spolu s Yalledem a Grihnalem jsme vzali útokem blízké křoví, které útočníci použili jako úkryt. Před námi se objevilo několik skřetů s luky, které už však nestačili použít. Dva z nich jsem srazil na zem blesky, na krvi ostatních si pochutnaly čepele mých druhů.

Když jsme se vrátili na místo přepadu, zjistili jsme, že jak Bregyl, tak Šedovous jsou mrtvi. Copak o to, smrt trpaslíka nám nijak zvlášť nevadila, beztak nebyl vůbec sympatický, úmrtí Bregyla Númena, potulného alchymisty, námi však hluboce otřáslo. U trpaslíkovy mrtvoly jsme našli zapečetěný dopis, adresovaný králi Karaku, Glongovi Velikému. Vzali jsme ho k sobě s tím, že ho doručíme, ovšem pouze pokud najdeme ještě nějaké dobrodruhy ochotné vydat se s námi na cestu. Za účelem jejich vyhledání, ale rovněž řádného odpočinku a pohřbení nešťastně zesnulého přítele, se teď vrátíme do Marinu. Trpaslíkovu mrtvolu jsme před odchodem jen zběžně zakryli několika kameny.

V Marinu jsme se po několika dnech dali dohromady, přičemž jsme se setkali s přítelem Darlenem, který nás sem následoval z Nurnu. Také jsme k výpravě zlákali jednoho krolla, rozumu sice mdlého, ale velké síly, která se nám zajisté bude hodit.

Na druhé cestě do hor jsme se pohybovali velice opatrně. Nešli jsme po cestách ani stezkách, ale temným lesem, přičemž směr udržovali Yalled s Darlenem podle slunce, mechu, a démoni vědí, podle čeho všeho ještě. V noci jsme raději ani nerozdělávali oheň. Druhý den jsme minuli místo Bregylovy smrti a postupovali dále v našem původním směru. Až třetí den jsme přišli ke skalám a narazili na cestu vozů lemovanou trpasličími sochami, které však byly z větší části zničeny, a to nedávno. S maximální možnou opatrností jsme postupovali kupředu, až se před námi objevil vstup do trpasličího města. Tvořila ho veliká železná zdobená brána a o kus dál menší druhý vchod. Opatrně jsme se přiblížili a zlikvidovali dva skřety, kteří hlídali hlavní bránu. Potom jsme se ale vydali k té menší, poněvadž jsme tam tušili menší počet nepřátel. I tento vchod byl však přehrazen masivními dvoukřídlými vraty. Naštěstí jsem byl na podobné věci připraven, a tak jsem vrata otevřel pomocí kouzla.

Rychle jsme proběhli širokou chodbou a dostali se do skřety méně používaných oblastí, jak zjistili hraničáři podle malé přítomnosti jakýchkoliv stop. Brzo jsme se dostali na schodiště do nižších pater, a tak jsme sestupovali hlouběji a hlouběji pod zem. Procházeli jsme prázdnými místnostmi, kteté nesly stopy po těžkých bojích.

Svědectví kamene,
jenž nemůže mluvit
svědectví mužů,
kteří neměli přežít
svědectví mečů,
co se musely zlomit
svědectví bohů,
kteří se mohli bavit.

Rozlehlé síně
zničené v těžkých bojích
všechny zdi kolem
pokryté zaschlou krví
stíny mužů,
kteří sem přišli zemřít
rez mečů,
které dávno nemají ostří.

Padá sem tíseň,
z toho, co už tu není
je tu chladno,
za rohem smrt se šklebí
všichni ti muži
v propasti času leží.
A co my?
Náš čas tak rychle běží.


V jedné z místností, jejíž zdi zčernalé požárem působily poněkud depresivně, jsem zahlédl mezi zbytky mrtvol krásný zdobený mečík. Hned, jak jsem se ho poprvé dotkl, ucítil jsem jeho moc a obrovskou sílu. Pokud budu bojovat tímto mečem, jen máloco mě dokáže porazit v souboji.

Ale pojďme dále. Pojednou k nám dolehlo řinčení zbraní a výkřiky bojujících. Vyrazili jsme tedy kupředu a vtrhli do poněkud větší místnosti, v níž právě několik trpaslíků zápasilo s přesilou skřetů. Ti se ale po našem příchodu, zcela obracejícím dosavadní poměr sil, dali na útěk. Několik jich ještě padlo pod ostřím mečů, ale většina místnost včas opustila. Nemělo cenu je pronásledovat v neznámém prostředí, proto jsme obrátili svou pozornost k trpaslíkům. Ti se zpočátku tvářili nedůvěřivě, ale když jsme jim ukázali dopis od Korika Šedovouse, rozhodli se odvést nás ke svému králi Glongovi. Prošli jsme několika tajnými dveřmi, které skřeti ještě neobjevili, a dostali jsme se do míst, kde přeživší trpaslíci odrážejí časté útoky uchvatitelských armád, a s pomocí obránců jsme přelezli provizorní, byť velmi pevnou barikádu.

Král nás ihned přijal a jeho tvář se i pod hustým vousem znatelně rozjasnila, když přečetl námi přinesený dopis, zvěstující příchod posil. Velice nám poděkoval a nechal pro nás připravit místnost, abychom si měli kde odpočinout.

Po několika hodinách se ozvalo zaklepání na dveře a do našeho pokoje vstoupil trpaslík zahalený v plášti. Představil se jako Dungh, nejvyšší kněz. Začal nám vyprávět legendu o rytíři Cedrikovi z rodu lidí, který kdysi se svým vojskem zachránil Karak před dobytím skřety. Jako jedinému z lidského rodu se mu dostalo cti být pohřben v Karaku, ale ještě před smrtí přísahal, že v případě nejvyšší nouze přijde ještě jednou trpaslíkům na pomoc. Za tímto účelem zústal v Karaku svitek, na němž je napsána formule, která by Cedrika přivedla znovu k životu. Tento svitek však může použít pouze někdo z rodu lidí, to v tomto případě znamená já, Yalled nebo Grihnal. Navíc je svitek ukryt v knihovně, jež se nachází ve druhém patře obsazeném skřety. Pro nedostatek jiné činnosti a v neposlední řadě pro velikost slíbené odměny jsme se rozhodli druhé patro navštívit a po svitku se poohlédnout.

Do míst, kde by podle Dungha měla ležet knihovna, jsme se dostali celkem snadno, dál to ale bylo horší. Procházeli jsme prachem zanesenými chodbami, ale nenašli jsme nic, kromě starého krumpáče. Zajímavé bylo, že na něm byla vyryta dvě slova. Chvíli jsem studoval runy, až se mi podařilo jedno ze slov rozluštit a přečetl jsem ho nahlas. V té chvíli se v jedné zdi objevil několikasáhový tunel, který končil v nějaké polozavalené chodbě. Vypadalo to, že krumpáč bude docela užitečný, ale, bohům žel, v Karaku nám už jeho schopnosti nebyly nic platné.

Nakonec jsme se dostali i ke dveřím do knihovny, ale to bylo všechno. Dveře byly totiž zajištěny masivním zámkem a pro jistotu ještě silným kouzlem. Nepomohl ani krumpáč. Rozhodli jsme se tedy poohlédnout se po klíči a doufali jsme, že nebude daleko. Byl. V nejbližší místnosti, do níž jsme se podívali, bylo několik sudů s vínem, po kterém se náš kroll okamžitě chtivě vrhl a hltal tekutinu přímo ze sudu. Když se řádně napil, potácivě se napřímil a s lesknoucíma se očima se vrhl na Grihnala. Ten, vědom si toho, že to způsobilo nejspíš víno, ho společně s Yalledem omráčil a svázal. Prozatím jsme ho ponechali zde a vypravili se dál. K našemu nemilému překvapení byla další místností sarkoní jídelna, kde se právě podával oběd. Během krvavé potyčky s náhle chuť ztrativšími sarkony nás navíc zezadu překvapilo několik trollů, kteří šli zřejmě na inspekci.

Podařilo se nám probít se do místnosti s vínem a tam se opevnit. I soupeř se stáhl a zřejmě čekal na přísun posil. Moje zásoba magie se už povážlivě tenčila, ale přesto jsem ještě byl schopen dostat odtud tři lidi, alespoň do blízké chodby, která by neměla být obklíčena. Kouzlem jsem tedy poslal pryč Yalleda, Grihnala a Darlena, sám jsem pak vypil kouzelný lektvar, čímž jsem se přeměnil v mlhu, a vysublimoval za ostatními. Dostat odsud krolla, který nám byl doposud stejně jenom na obtíž, však už nebylo v našich silách, a ani Darlenův vlk se zřejmě neudržel moc dlouho. Škoda, že v úzkých chodbách, kde probíhalo nejvíce bojů, se nedostal ke slovu můj mečík, mohlo to dopadnout jinak.

Ani my jsme ale dosud nebyli v bezpečí, neboť trollové začali prohledávat přilehlé chodby. Naštěstí jsme se dostali do chodby s propadlou podlahou, a dostali se přes ni dřív, než nás trollové dostihli. Několik lahví s olejem a jedna pochodeň jim zabránilo v dalším pronásledování, přestože jeden odvážlivec se snažil dostat se k nám. Nebyl však dostatečně rychlý, aby unikl všepohlcujícím plamenům. Tak jsme se zbavili pronásledovatelů a pronikli zpět k trpaslíkům. Tam jsme konečně měli čas zacelit četné rány.

Druhý den ráno nás navštívil Dungh a přinesl velkou truhlu. Když ji otevřel, ukázalo se, že je plná klíčů. “Jeden z nich je rozhodně od knihovny”, prohlásil kněz. Dostalo se mu odpovědi, že ani jeden z nás nebude v žádném případě zkoušet, který. Zabručel si sice něco pod vousy, ale vyzval nás k vyčkání, což ani nemusel, poněvadž jsme stejně chtěli ještě spát, a odešel i s truhlou.

Vrátil se za několik hodin, drže vítězoslavně jeden klíč. “Tenhle je určitě od knihovny”, prohlásil rozhodně. “To víte, já do knihovny nikdy nechodil, čtu jenom svaté knihy”, dodal s rozpačitým úsměvem. Po několika ujištěních, že je to nade vší pochybnost ten pravý klíč, jsme se vydali zpět ke knihovně.

Jak jsme záhy zjistili, byly v chodbách rozestaveny četné hlídky, zřejmě jako reakce na náš první průnik. Naštěstí se nám v nestřežené chvíli podařilo proniknout do systému tajných chodeb, a tak se bez problémů dostat až ke knihovně. Dveře se nám podařilo připraveným klíčem otevřít a opět za sebou zamknout, pročež jsme se mohli v klidu věnovat hledání. Po několika hodinách hledání se nám podařilo objevit svitek obsahující formuli k oživení Cedrika. Já při pátrání našel knihu o kouzlech, která se mi bude ještě jistě hodit.

Stejnou cestou jako sem jsme šli i zpátky, ale tentokrát nás u výstupu z jedné tajné chodby zastihla sarkoní hlídka. Byli jsme napadeni ze dvou stran, na jedné čelil nebezpečí Grihnal a na druhé Yalled s Darlenem. Elf však byl záhy těžce zraněn a z boje odstoupil, čímž se veškerá tíha boje přenesla na Erinského hraničáře. Bil se jako lev, ale začal rovněž umdlévat a nakonec sarkonímu válečníkovi podlehl. Pak jsem se dostal ke slovu já se svým mečíkem a několika ranami jsem toho bastarda srazil k zemi, za Darlenova přispění. Krátce na to i Grihnal porazil své nepřátele, a tak jsme se úprkem přesunuli k trpaslíkům do bezpečí, táhnouce tělo nebohého hraničáře s sebou.

Dungh měl radost, že se nám konečně podařilo svitek objevit, hned nám začal vysvětlovat, co je s ním třeba udělat. Toto vám popisovat nebudu, neboť to není pro další vývoj situace podstatné, řeknu jen, že jsme se měli dostat kamsi do ještě nižších prostor města. Po řádném odpočinku a načerpání nových sil jsme tedy trpaslíky znovu opustili.

Už předtím jsme se ale shodli na tom, že na splnění úkolu nemáme ve třech lidech sil, a dohodli se na předčasné rezignaci bez nároku na odměnu. Přesto jsme se však vydali do hloubi jeskyní, ale krvavá potyčka se skřety, ke které záhy došlo, nám dala za pravdu, pročež jsme se dali na ústup. Naštěstí se nám podařilo vyhnout se skřetím hlídkám u východu, a tak se dostat ven z města. Bez problémů byl i sestup z hor.

V Marinu jsme strávili několik dní, snaže se zahnat alkoholem čerstvé vzpomínky. Litovali jsme, že jsme nemohli tělo přítele Yalleda řádně pohřbít, ale okolnosti nám nedovolily jeho tělo odnést z Karaku. Snad mu alespoň trpaslíci zajistí důstojný pohřeb, položil přece život, když se jim snažil pomoct. No nic, vzpomínky jsme nezahnali, to bude ještě nějaký čas trvat, tak jsme se po několika dnech rozešli a každý se vydal svou cestou.