Sny drakobijců

XXVIII. Zarn Hadrigern: Pokrok je v řádu a spolupráci

Myšlenky a teze velkého elfího učence, dobrodruha, nativního trindindolana a syna vysoce postaveného trindindolského komisaře v první polovině roku 1075 sesbíral, utřídil a dovolil si publikovat osobní přítel Jorchen Kierke.


O samosobě

Zarn Hadrigern je trindindolský elf, který opustil rodnou zemi, aby v širém světě šířil poselství trindindolského národa. Křestní jméno Zarn je v cizině velmi neobvyklé, protože první písmeno “Z” vyslovuje se jako “C”. Tuto skutečnost musí neustále připomínat, neboť průměrná vzdělanost byť nejvzdělanějších z netrindindolanů je i v současnosti stále s nativními trindindolany nepoměřitelná. Otec Zarna Hadrigerna zastával v rodné domovině vysoký post komisaře. Zda jím dosud je, to však elf neví jistě, neboť s rodinou přerušil styky. Zarn Hadrigern je z výše uvedeného důvodu někdy svými souputníky nazýván komisařem. Toto označení však nikdy neopomine odmítnout a dodává, že titul komisaře mu zřejmě ani zdaleka nikdy nebude náležet. Je tedy nesporné, že Zarn Hadrigern nekráčí ve šlépějích svého otce; zvolil jinou, vlastní životní cestu, která, ač obtížnější jest, o to je ryzejší.

O světě

Zarn Hadrigern říká, že lidská čeleď (a podotýká, že na zřeteli má zmíněným označením tzv. čeleď humanoidů, tedy myslících bytostí - nejedná se tedy o rasu lidskou, jež toto označení jako většinová agresivně přejala), tak jak ji známe, se člení do ras, a rasy dále do národů. Uvádí následně, že společné soužití ras a národů vždy přinášelo konflikty, ale na druhé straně i nesporné výhody pro všechny. Je však příznačné pro malé a nerozvinuté rasy či národy, že ony výhody pro věčné konflikty nevidí nebo nechtějí vidět. Příčinu své zbídačelé situace spatřují v národech elfských, v jejich vyspělé rase. Elf Hadrigern konstatuje, že elfové jsou rasa stará a věky v ní utvořily moudrost a sílu. Nežádá, aby se příslušníci ostatních ras elfům pro tuto výjimečnost klaněli. Požaduje však, aby k jednání vůči nim bylo přistupováno s patřičnou úctou a pokorou. Aby nebyli za zády haněni jako jacísi ušatí panáčkové, jejichž moc je založena na lezení neelfů po jejich řiťovodech. Tyto ohavné výrazy navíc užívají primitivní pologramotné národy; ve slovnících elfských sotva by je bylo možné vyhledat. Je třeba mít na zřeteli, pokračuje elf, že elfové nejsou žádné komické figurky z příběhů pro děti. Toto je třeba si zcela vážně uvědomit.

Zarn Hadrigern se zcela pochopitelně zásadním zůsobem ohrazuje proti hobití teorii, že elfové žijí na stromech. Považuje tuto bohůpustou lež za zlolajnou pomluvu, která pramení z naprosté nevědomosti těch, kteří ji rozšiřují. Elf se však nemíní pouze ostře vymezit proti zmíněnému tvrzení, ale zásadní nesouhlas také vědecky vysvětluje. Konstatuje, že samozřejmě existují osoby, žijící v korunách stromů, ale to jsou buď jižní divoši nebo zanícení druidi, přičemž na okraj podotýká, že druidy zmiňuje s veškerou úctou k nim. Tuto noticku lze chápat jako adresovanou trindindolským druidům hraničním. Druidskými samotáři, jak rozvádí myšlenku dále, pochopitelně mohou být, mimo jiné, i elfové. Nicméně žádný ze známých elfích národů v korunách stromů nežije, uzavírá Hadrigern rezolutně téma a odkazuje na studium příslušné tématické literatury.

Že mnohé z pomlouvačných pseudoteorií pocházejí od hobitích zneuznanců, chápe Zarn Hadrigern za podložené mnoha konkrétními odhaleními, a na vrub těmto samozvancům posílá vzkaz, aby si vypláchli svá nevymáchaná ústa. Zvláště když tyto práce dýchají rasovým podtextem, který si bere na paškál mnohé jiné národy a rasy, zřídkakdy dokonce i barvu kůže. Elf s hořkou grimasou shrnuje, že by očekával, že příslušníci neřádných národů budou mít více tolerance k těm, co se liší.

Které rasy, či plemena, jak jsou někdy označovány, jsou řádné a které nikoli, v tom má elf nezvratné jasno. Cituje odbornou literaturu, která definuje, že řádná, tedy tradiční plemena, jsou podle většiny zdrojů elfové, lidé a trpaslíci. Zarn Hadrigern odkazuje, aby každý, kdo se v rasové otázce neorientuje, si problematiku pečlivě nastudoval z knih. Zároveň říká, že poznatky skutečné rasové teorie nejsou založeny na urážkách, fámách a polopravdách, ale na historických faktech. I při proniknutí do hloubi teorií o rasách je však třeba chovat respekt ke každému, kdo se chová slušně. Platí totiž, že rasa a její příslušník není to samé. Chápu-li elfova slova správně, tak jedinec se z kolektivní viny své rasy správnými činy může vyvinit.

Zarn Hadrigern přichází se zajímavým zjištěním, že příslušníci některých ras v psaném projevu důsledně označují jméno své vlastní rasy velkým písmenem, což je z lingvistického pohledu nesmyslné. Není žádným překvapením, že tuto anomálii užívají také hobiti. Učený elf zvláštní úkaz považuje pochopitelně za směšný a žertuje, že jakýsi smysl by zmíněná anomálie mohla mít pouze v případě, že by se malým hobitkům jejich malost musela takovýmto způsobem kompenzovat. Jedná se zdánlivě o humornou noticku, nicméně její humor je hořký. V podtextu je totiž cítit, že některé zneuznané rasy či národy trpí silným a hluboce zakořeněným komplexem méněcennosti. To si Zarn Hadrigern ve své učenosti plně uvědomuje. Na jev tedy záměrně, ač s dávkou odlehčujícího humoru, poukazuje, protože jeho protozdroj považuje za velmi zhoubný.

Ačkoli pan Hadrigern opustil Trindindol, ten stále zůstává jeho milovanou domovinou, a elf se cítí povinován věrností ke své vlasti. Není tedy divu, s jakou vehemencí se vymezuje proti nepravdivým nařčením vzbuzujícím protitrindindolské nálady. Proto se velmi ostře ohrazuje proti výrokům hanobícím ať již Trindindol samotný či cokoli, co je s milovanou vlastí spjato. Proto se cítí být takřka povinován ostře vystoupit proti tvrzením některých byť ojedinělých hlasů, poukazujících na údajné trindindolské masakry žen a dětí, a hovořících o ozbrojených složkách země jako o tlupách hrdlořezů, neštítících se takřka ničeho. Neváhá zastati se ani dobrovolného hraničního sboru, jehož hrdinné hlídky a oddíly jsou tvořeny z naprosté většiny neelfy. Přes patrné pohnutí zůstává k takovým útokům chladnokrevným a žádá si nezvratné důkazy. Těch se mu, pochopitelně, stran oponentů nedostává. Zarn Hadrigern však přesto trpělivě vysvětluje. Popisuje hraničníky (některé zná i osobně) jako muže, kteří mají silně vyvinutý smysl pro řád a kteří práci pro společný cíl podřídili osobní život. Bryskně dodává, že respektování autorit a řádu, tedy obecně platného běhu věcí, je správné. Za to si elf hraničníků váží.

Pokud je hovořeno o řádu, Zarn Hadrigern se vztyčeným varovným prstem podotýká, že existuje řád a pseudořád. Typickým příkladem pseudořádu je řád kortoský. Dodává, že zmíněný pseudořád by řádem nenazýval, neboť se jedná o velmi fragilní řád vřícího kotle. Přesto elf nad osobami, které nadevše touží ctít řád a ze zbrklosti či nevyzrálosti přimknou se k pseudořádu, neláme hůl. Je si plně vědom skutečnosti, že každý prohlédne v jiném věku. Myslí si, že tito lidé, stojící na scestí, mají přesto před sebou velkou budoucnost, pokud jim bude včas pomoženo. Elf Hadrigern se sám zmíněné pomoci nezříká. Adresuje tedy těmto lidem upřímné poselství. Říká, že jemu samému se už poznání dostalo, pro něj bylo již místo určeno, a určenému místu se nevzpírá. Každý potřebuje své místo! Zarn Hadrigern už dávno pochopil, že kdyby šel proti řádu, nikam by to nevedlo. Pokrok, a to je to poselství, je v řádu a spolupráci. To je třeba si uvědomit. A právě k ochotě pomoci pochopit tyto základní principy je Hadrigern dosud tápajícím jedincům cele hotoven.

Z rozšiřování útočných řečí o Trindindolu a smyšlených pogromech Zarn Hadrigern viní tzv. volnomyšlenkáře. Mezi zmíněné volnomyšlenkáře řadí mnoho hobitů, které poznal, ale není si zcela jistý, zda může být nebezpečné volnomyšlenkářství generalizováno na hobity jako na celek. To znamená na plemeno jako takové. Elf říká, že z rozporů filosofií vyznavačů řádu a volnomyšlenkářského proudu pramení občasné různice názorů. A podotýká, že je dobře, pokud zastánci obou tezí dokáží udusit ostré spory už v začátku.

K otázce Trindindolu a pracovní povinnosti hobití menšiny elf Hadrigern sděluje, že hobiti v žádném případě nejsou na práci nasazováni. Je přeci na nich, ať si sami vyberou. Elf otevřeně říká, že vedení země rádo vidí, když je každý hobit zaměstnán v oboru, ve kterém je profesionálem. Kdo však zájem nemá, dělá pochopitelně něco jiného. Odmítá však, že by hobiti byli nějak cíleně předváděni v cirkusech. Cirkus je záliba chudých, říká odmítavě elf, a to my elfové neorganizujeme. Je holou pravdou, že trindindolští elfové nejsou chudí, a to ani duševně, ani materiálně. Z vyjádření tedy vyplývá, že pokud jsou organizovány nějaké cirkusy, jsou jen a pouze doménou hobitího etnika.

O družině

Zarn Hadrigern je si velmi dobře vědom, že výsledný pohled na jeden a ten samý bod zájmu ve společenstvu je dán průmětem pohledů jeho jednotlivců. Náhledy jednotlivců jsou ovlivněny mnoha faktory, mezi nimiž vyniká obzvláště vzdělanost a mentální úroveň každého z nich. Zarn Hadrigern zaměřuje se zejména na vidění událostí, jež jsou spouštěči a katalysátory konfliktů. Moudrý elf tedy uznává, že každý jednotlivec vidí a vnímá družinové konflikty jinak, ale podotýká, že většina družiníků zpravidla reaguje teprve v okamžiku, kdy omezené vnímání dotyčného konflikt zaregistruje. A toto je opět dáno mentálními limity. Zarn Hadrigern jde vždy naopak k samému ohnisku sporu, k jeho podstatě, k čemuž využívá síly informací. Události analysuje a zkoumá ke kořenům, pojmenovává jejich spouštěče, aby v budoucnu byl schopen jejich vznik předvídat a eskalaci následných řetězových reakcí kontrolovat a usměrňovat k řízenému zániku. K tomuto využívá především, jak zmiňuje, informace z první ruky. To znamená, že podstatou všeho je neustálý sběr, třídění a vyhodnocování informací. Takového ryze vědeckého postupu většina lidí není schopna; nižší rasy jednají spíše instinktivně, či ještě hůře - pudově. Přičemž platí, že instinkt a pud není to samé.

Zarn Hadrigern otevřeně říká, že v Nurnské družině to občas vře z rasových důvodů. Jedná se o různé formy rasových projevů, mezi kterými jmenuje pošťuchování, škodolibé šprýmy, ale i závažnější jevy, jakými jsou pomluvy a fámy. Říká, že takové jednání je výsledkem a otiskem zvyklostního modelu chování, který je hluboce zakořeněn v gwendarronské populaci. Nurnská družina, která je s Gwendarronem místně i personálně spjata, pochopitelně v celkovém souhrnu stejné defekty chování vykazuje. Elf svou teorii o rasách, národech a výhodách společného soužití aplikuje i na družinu. Apeluje, že v družině by měly fungovat stejné principy, nicméně podotýká, že zatím tomu tak v plném rozsahu není. Uvádí, že se stalo družinovým koloritem na jedné straně obviňovat elfy z neúcty k ostatním rasám, a na druhé straně mít škodolibou radost z konstrukcí pomluv proti nim. Zarn Hadrigern se zcela kategoricky zavazuje, že pro morální očistu družiny učiní cokoliv. Slibuje, že bude nadále a s o to důraznější vehemencí upozorňovat na momenty, kdy budou elfové napadáni, a osobuje si právo konat, bude-li urážkou pobouřen natolik, že ji nebude moci snést. Toto nesporné právo nelze panu Hadrigernovi upřít! Zejména v době, kdy uvolněná volnomyšlenkářská atmosféra v řadách družinictva dává prostor prokazatelně negramotným jedincům provolávat vůči elfům a elfímu národu věty sprosté a dehonestující, či výhrůžky podobného zrna. Hadrigern uvádí, že by byl rád, kdyby jakékoli spory byly řešeny skrze přímou rozmluvu za účasti družinového vůdce. Vůdce je třetí stranou sporu a zárukou nestrannosti. Elf však podotýká, že jakékoli rozmluvy musejí mít určitou základní intelektuální úroveň a nesmějí být vedeny pod vlivem kořalečného opojení. S tím nelze než plně souhlasit. Zarn Hadrigern otevřeně hrozí, že pokud stran některých jednotlivců nebude upuštěno od rasistických poznámek, může zvolit krajní řešení - oznámit dotyčného slovutné Trindindolské radě.

Pokud jsme se dotkli otázky družinového vůdce, z elfova jednání i úvah je patrné, že zmíněnou autoritu bez výhrady ctí. Říká, že dělení kořistného je pouze a jen jeho záležitostí, a pokud průběžně zveřejňuje výši příslušných podílů, je to pouze jeho dobrá vůle. Dělení kořisti je vůdcovou výsadou a před definitivním rozdělením může svůj předchozí postoj kdykoli bez udání důvodů zrevidovat. Zarn Hadrigern říká, že právem družiníka je poukázat na svoje zásluhy, a je velmi překvapen, že družiníci svého práva nevyužívají častěji. Elf konstatuje, že rozšířeným nešvarem neelfů bývá namísto proklamace zásluh vlastních opět raději závidět zásluhy druhým. Mějme však na paměti, říká, že když má někdo na svoje zásluhy poukazovat, musí je také mít! Myšlenku elf uzavírá slovy, že všichni se musí snažit si svůj díl kořisti zasloužit a hlavně se vrátit domů ve zdraví. Zdraví a život, to jsou hodnoty, které Zarn Hadrigern jednoznačně a rezolutně povyšuje nad hodnoty materiální. Je smutné, že takto jednoznačně postavený hodnotový systém není většinově sdílen.

Dle elfa Hadrigerna má být družina kolektivním elementem, jehož nezbytností je soustředit se na to, kvůli čemu existuje. Je zde bezesporu míněna prvotní myšlenka. A myšlence je nezbytné podřizovat všechno. Učených sporů i hospodských hádek si můžou ti, kteří mají zájem, dosytosti užít až po naplnění kolektivního poslání. Není žádným překvapením, že za výkonného nositele kolektivního poslání a myšlenky považuje Zarn Hadrigern vůdce. Říká, že vůdce směruje konání družiny skrze rozkazy, a dodává, že tedy o rozkazy je nutné vždy se obracet pouze k jeho osobě. Vůdce není možné v žádném případě obcházet. Pan Hadrigern uvádí jedinou výjimku, která je tolerovatelná a legální ve skrovných případech vůdcovy absence či indispozice. Za takových okolností, uvádí elf, je možné spokojit se s vůdcovým zástupcem. Na závěr učený elf vyslovuje pohrůžku, že pokud autorita vůdce bude někým znectěna, může dotyčný rebel pocítit zlé účinky trindindolské magie z týlu. Takový trest elf s trochou nadsázky rozverně nazývá: ukázat, zač jsou v Trindindolu koláče. K výše uvedenému Hadrigern trefně podotýká, že absence chápání jediné právoplatné autority v družině je příznačná obzvláště u hobitů. Hadrigern konkrétně uvádí, že hobiti jsou samá výmluva a při svých rebéliích odvolávají se vždy na ústa někoho jiného. Buď na konkrétní nepřítomnou osobu či na abstraktní zjevení typu rozličných duchů či bůžků; znám a doložen je případ, kdy rebelující hobit hovoří ústy jakéhosi Nejvyššího. Zarn Hadrigern shrnuje, že hobiti, pokud je jim dán prostor, mají vrozenou tendenci chovat se jako utržení ze řetězu.

Zarn Hadrigern také uvádí, že obzvláště mentálně prostší spoludružiníci, zejména pokud je výprava časově či informačně náročnější, zaměňují skutečný cíl za cíle podružné. Apeluje především na ty chápavější jedince, že cílem nebývá chránit všechny poutníky, jejichž cesty se s tou nurnskou poutí na delší či kratší čas spojí. Nadevše vyzdvihuje prvotní cíl a poslání. Elf podotýká, že záměnou nosného cíle za cíle falešné jsou konána bezhlavá hrdinství. A právě tato hrdinství mívají své zbytečné oběti.

Komisařův syn nade vše ctí a vyzdvihuje řád a autoritu. Pro méně vzdělané dodává, že za řád si mohou dosadit domluvený postup při dělení kořisti a za autoritu vůdce. Podotýká však, že přirovnání má být chápáno pouze jako příklad bez souvislostí. Jako polopatický příklad pro nechápavé. Tomu už skutečně nelze nerozumět, pokud dotyčný elfovým slovům porozumět vůbec míní.

Některé ojedinělé výtky, že by snad družinoví elfové své oponenty ponižovali, elf Hadrigern kategoricky odmítá. Závazně prohlašuje, že o takovém jednání nemůže být ani řeči. Oponenty nabádá, že pokud nejsou schopni korektních verbálních formulací, je lépe zvolit písemnou formu projevu, který před samotnou publikací mohou revidovat a řádně promyslet. Přitom však je třeba dbát nejen na obsahovou stránku, ale obzvláště i na správnou gramatiku. S úsměvem Hadrigern shrnuje, že příkladné zachování mlčení a správné umístění uvozovek je to, oč by takovým osobám mělo jíti především. Lingvisté vědí, že nesprávně umístěné uvozovky mohou obsah sdělení diametrálně pozměnit.

Zarn Hadrigern se necítí být oprávněn rozhodovat o tom, kdy má případný oponent mluvit a kdy ne. Přesto je přesvědčen, že je někdy vhodné, pokud se oponent komentáře zdrží, a je jedině dobře, když si správný okamžik osobně v pravý čas uvědomí. Elf také zcela zřetelně dává najevo, jak vážně bere hlas spoludružiníků ohledně profesionálních výkonů ostatních. Dělá na něj velký dojem, když profesionální výkony jednotlivce jsou ostatními hodnoceny kladně. Dodává však, že vztah mezi profesionalitou a rovností je třeba ponechat stranou.