Sny drakobijců
XXVIII. Zarn Hadrigern: Pokrok je v řádu a spolupráci
Myšlenky a teze velkého elfího učence, dobrodruha, nativního trindindolana a syna vysoce postaveného trindindolského komisaře
v první polovině roku 1075 sesbíral, utřídil a dovolil si publikovat osobní přítel Jorchen Kierke.
O samosobě
Zarn Hadrigern je trindindolský elf, který opustil rodnou zemi, aby v širém světě
šířil poselství trindindolského národa. Křestní jméno Zarn je v cizině velmi neobvyklé, protože první písmeno “Z”
vyslovuje se jako “C”. Tuto skutečnost musí neustále připomínat, neboť průměrná vzdělanost byť nejvzdělanějších
z netrindindolanů je i v současnosti stále s nativními trindindolany nepoměřitelná. Otec Zarna Hadrigerna zastával
v rodné domovině vysoký post komisaře. Zda jím dosud je, to však elf neví jistě, neboť s rodinou přerušil styky.
Zarn Hadrigern je z výše uvedeného důvodu někdy svými souputníky nazýván komisařem. Toto označení však
nikdy neopomine odmítnout a dodává, že titul komisaře mu zřejmě ani zdaleka nikdy nebude náležet. Je tedy
nesporné, že Zarn Hadrigern nekráčí ve šlépějích svého otce; zvolil jinou, vlastní životní cestu, která, ač obtížnější
jest, o to je ryzejší.
O světě
Zarn Hadrigern říká, že lidská čeleď (a podotýká, že
na zřeteli má zmíněným označením tzv. čeleď humanoidů, tedy myslících bytostí - nejedná se tedy o rasu lidskou,
jež toto označení jako většinová agresivně přejala), tak jak ji známe, se člení do ras, a rasy dále do národů. Uvádí
následně, že společné soužití ras a národů vždy přinášelo konflikty, ale na druhé straně i nesporné výhody pro
všechny. Je však příznačné pro malé a nerozvinuté rasy či národy, že ony výhody pro věčné konflikty nevidí nebo
nechtějí vidět. Příčinu své zbídačelé situace spatřují v národech elfských, v jejich vyspělé rase. Elf Hadrigern
konstatuje, že elfové jsou rasa stará a věky v ní utvořily moudrost a sílu. Nežádá, aby se příslušníci ostatních ras
elfům pro tuto výjimečnost klaněli. Požaduje však, aby k jednání vůči nim bylo přistupováno s patřičnou úctou a
pokorou. Aby nebyli za zády haněni jako jacísi ušatí panáčkové, jejichž moc je založena na lezení neelfů po jejich
řiťovodech. Tyto ohavné výrazy navíc užívají primitivní pologramotné národy; ve slovnících elfských sotva by je
bylo možné vyhledat. Je třeba mít na zřeteli, pokračuje elf, že elfové nejsou žádné komické figurky z příběhů pro
děti. Toto je třeba si zcela vážně uvědomit.
Zarn Hadrigern se zcela pochopitelně zásadním zůsobem ohrazuje
proti hobití teorii, že elfové žijí na stromech. Považuje tuto bohůpustou lež za zlolajnou pomluvu, která pramení
z naprosté nevědomosti těch, kteří ji rozšiřují. Elf se však nemíní pouze ostře vymezit proti zmíněnému tvrzení,
ale zásadní nesouhlas také vědecky vysvětluje. Konstatuje, že samozřejmě existují osoby, žijící v korunách stromů,
ale to jsou buď jižní divoši nebo zanícení druidi, přičemž na okraj podotýká, že druidy zmiňuje s veškerou úctou
k nim. Tuto noticku lze chápat jako adresovanou trindindolským druidům hraničním. Druidskými samotáři, jak
rozvádí myšlenku dále, pochopitelně mohou být, mimo jiné, i elfové. Nicméně žádný ze známých elfích národů
v korunách stromů nežije, uzavírá Hadrigern rezolutně téma a odkazuje na studium příslušné tématické
literatury.
Že mnohé z pomlouvačných pseudoteorií pocházejí od hobitích zneuznanců, chápe Zarn Hadrigern
za podložené mnoha konkrétními odhaleními, a na vrub těmto samozvancům posílá vzkaz, aby si vypláchli svá
nevymáchaná ústa. Zvláště když tyto práce dýchají rasovým podtextem, který si bere na paškál mnohé jiné národy
a rasy, zřídkakdy dokonce i barvu kůže. Elf s hořkou grimasou shrnuje, že by očekával, že příslušníci neřádných
národů budou mít více tolerance k těm, co se liší.
Které rasy, či plemena, jak jsou někdy označovány, jsou
řádné a které nikoli, v tom má elf nezvratné jasno. Cituje odbornou literaturu, která definuje, že řádná, tedy
tradiční plemena, jsou podle většiny zdrojů elfové, lidé a trpaslíci. Zarn Hadrigern odkazuje, aby každý, kdo se v
rasové otázce neorientuje, si problematiku pečlivě nastudoval z knih. Zároveň říká, že poznatky skutečné rasové
teorie nejsou založeny na urážkách, fámách a polopravdách, ale na historických faktech. I při proniknutí do hloubi
teorií o rasách je však třeba chovat respekt ke každému, kdo se chová slušně. Platí totiž, že rasa a její příslušník
není to samé. Chápu-li elfova slova správně, tak jedinec se z kolektivní viny své rasy správnými činy může
vyvinit.
Zarn Hadrigern přichází se zajímavým zjištěním, že příslušníci některých ras v psaném projevu
důsledně označují jméno své vlastní rasy velkým písmenem, což je z lingvistického pohledu nesmyslné. Není
žádným překvapením, že tuto anomálii užívají také hobiti. Učený elf zvláštní úkaz považuje pochopitelně za
směšný a žertuje, že jakýsi smysl by zmíněná anomálie mohla mít pouze v případě, že by se malým hobitkům jejich
malost musela takovýmto způsobem kompenzovat. Jedná se zdánlivě o humornou noticku, nicméně její humor je
hořký. V podtextu je totiž cítit, že některé zneuznané rasy či národy trpí silným a hluboce zakořeněným
komplexem méněcennosti. To si Zarn Hadrigern ve své učenosti plně uvědomuje. Na jev tedy záměrně, ač s dávkou
odlehčujícího humoru, poukazuje, protože jeho protozdroj považuje za velmi zhoubný.
Ačkoli pan Hadrigern
opustil Trindindol, ten stále zůstává jeho milovanou domovinou, a elf se cítí povinován věrností ke své vlasti. Není
tedy divu, s jakou vehemencí se vymezuje proti nepravdivým nařčením vzbuzujícím protitrindindolské nálady.
Proto se velmi ostře ohrazuje proti výrokům hanobícím ať již Trindindol samotný či cokoli, co je s milovanou vlastí
spjato. Proto se cítí být takřka povinován ostře vystoupit proti tvrzením některých byť ojedinělých hlasů,
poukazujících na údajné trindindolské masakry žen a dětí, a hovořících o ozbrojených složkách země jako o
tlupách hrdlořezů, neštítících se takřka ničeho. Neváhá zastati se ani dobrovolného hraničního sboru, jehož
hrdinné hlídky a oddíly jsou tvořeny z naprosté většiny neelfy. Přes patrné pohnutí zůstává k takovým útokům
chladnokrevným a žádá si nezvratné důkazy. Těch se mu, pochopitelně, stran oponentů nedostává. Zarn Hadrigern
však přesto trpělivě vysvětluje. Popisuje hraničníky (některé zná i osobně) jako muže, kteří mají silně vyvinutý
smysl pro řád a kteří práci pro společný cíl podřídili osobní život. Bryskně dodává, že respektování autorit a řádu,
tedy obecně platného běhu věcí, je správné. Za to si elf hraničníků váží.
Pokud je hovořeno o řádu, Zarn
Hadrigern se vztyčeným varovným prstem podotýká, že existuje řád a pseudořád. Typickým příkladem pseudořádu
je řád kortoský. Dodává, že zmíněný pseudořád by řádem nenazýval, neboť se jedná o velmi fragilní řád vřícího
kotle. Přesto elf nad osobami, které nadevše touží ctít řád a ze zbrklosti či nevyzrálosti přimknou se k pseudořádu,
neláme hůl. Je si plně vědom skutečnosti, že každý prohlédne v jiném věku. Myslí si, že tito lidé, stojící na scestí,
mají přesto před sebou velkou budoucnost, pokud jim bude včas pomoženo. Elf Hadrigern se sám zmíněné pomoci
nezříká. Adresuje tedy těmto lidem upřímné poselství. Říká, že jemu samému se už poznání dostalo, pro něj bylo
již místo určeno, a určenému místu se nevzpírá. Každý potřebuje své místo! Zarn Hadrigern už dávno pochopil,
že kdyby šel proti řádu, nikam by to nevedlo. Pokrok, a to je to poselství, je v řádu a spolupráci. To je třeba si
uvědomit. A právě k ochotě pomoci pochopit tyto základní principy je Hadrigern dosud tápajícím jedincům cele
hotoven.
Z rozšiřování útočných řečí o Trindindolu a smyšlených pogromech Zarn Hadrigern viní tzv.
volnomyšlenkáře. Mezi zmíněné volnomyšlenkáře řadí mnoho hobitů, které poznal, ale není si zcela jistý, zda
může být nebezpečné volnomyšlenkářství generalizováno na hobity jako na celek. To znamená na plemeno jako
takové. Elf říká, že z rozporů filosofií vyznavačů řádu a volnomyšlenkářského proudu pramení občasné různice
názorů. A podotýká, že je dobře, pokud zastánci obou tezí dokáží udusit ostré spory už v začátku.
K otázce
Trindindolu a pracovní povinnosti hobití menšiny elf Hadrigern sděluje, že hobiti v žádném případě nejsou na
práci nasazováni. Je přeci na nich, ať si sami vyberou. Elf otevřeně říká, že vedení země rádo vidí, když je každý
hobit zaměstnán v oboru, ve kterém je profesionálem. Kdo však zájem nemá, dělá pochopitelně něco jiného.
Odmítá však, že by hobiti byli nějak cíleně předváděni v cirkusech. Cirkus je záliba chudých, říká odmítavě elf,
a to my elfové neorganizujeme. Je holou pravdou, že trindindolští elfové nejsou chudí, a to ani duševně, ani
materiálně. Z vyjádření tedy vyplývá, že pokud jsou organizovány nějaké cirkusy, jsou jen a pouze doménou
hobitího etnika.
O družině
Zarn Hadrigern je si velmi dobře vědom, že výsledný
pohled na jeden a ten samý bod zájmu ve společenstvu je dán průmětem pohledů jeho jednotlivců. Náhledy
jednotlivců jsou ovlivněny mnoha faktory, mezi nimiž vyniká obzvláště vzdělanost a mentální úroveň každého z
nich. Zarn Hadrigern zaměřuje se zejména na vidění událostí, jež jsou spouštěči a katalysátory konfliktů. Moudrý
elf tedy uznává, že každý jednotlivec vidí a vnímá družinové konflikty jinak, ale podotýká, že většina družiníků
zpravidla reaguje teprve v okamžiku, kdy omezené vnímání dotyčného konflikt zaregistruje. A toto je opět dáno
mentálními limity. Zarn Hadrigern jde vždy naopak k samému ohnisku sporu, k jeho podstatě, k čemuž využívá
síly informací. Události analysuje a zkoumá ke kořenům, pojmenovává jejich spouštěče, aby v budoucnu byl
schopen jejich vznik předvídat a eskalaci následných řetězových reakcí kontrolovat a usměrňovat k řízenému
zániku. K tomuto využívá především, jak zmiňuje, informace z první ruky. To znamená, že podstatou všeho je
neustálý sběr, třídění a vyhodnocování informací. Takového ryze vědeckého postupu většina lidí není schopna;
nižší rasy jednají spíše instinktivně, či ještě hůře - pudově. Přičemž platí, že instinkt a pud není to samé.
Zarn
Hadrigern otevřeně říká, že v Nurnské družině to občas vře z rasových důvodů. Jedná se o různé formy rasových
projevů, mezi kterými jmenuje pošťuchování, škodolibé šprýmy, ale i závažnější jevy, jakými jsou pomluvy a fámy.
Říká, že takové jednání je výsledkem a otiskem zvyklostního modelu chování, který je hluboce zakořeněn v
gwendarronské populaci. Nurnská družina, která je s Gwendarronem místně i personálně spjata, pochopitelně
v celkovém souhrnu stejné defekty chování vykazuje. Elf svou teorii o rasách, národech a výhodách společného
soužití aplikuje i na družinu. Apeluje, že v družině by měly fungovat stejné principy, nicméně podotýká, že zatím
tomu tak v plném rozsahu není. Uvádí, že se stalo družinovým koloritem na jedné straně obviňovat elfy z neúcty
k ostatním rasám, a na druhé straně mít škodolibou radost z konstrukcí pomluv proti nim. Zarn Hadrigern se zcela
kategoricky zavazuje, že pro morální očistu družiny učiní cokoliv. Slibuje, že bude nadále a s o to důraznější
vehemencí upozorňovat na momenty, kdy budou elfové napadáni, a osobuje si právo konat, bude-li urážkou
pobouřen natolik, že ji nebude moci snést. Toto nesporné právo nelze panu Hadrigernovi upřít! Zejména v době,
kdy uvolněná volnomyšlenkářská atmosféra v řadách družinictva dává prostor prokazatelně negramotným
jedincům provolávat vůči elfům a elfímu národu věty sprosté a dehonestující, či výhrůžky podobného zrna.
Hadrigern uvádí, že by byl rád, kdyby jakékoli spory byly řešeny skrze přímou rozmluvu za účasti družinového
vůdce. Vůdce je třetí stranou sporu a zárukou nestrannosti. Elf však podotýká, že jakékoli rozmluvy musejí mít
určitou základní intelektuální úroveň a nesmějí být vedeny pod vlivem kořalečného opojení. S tím nelze než plně
souhlasit. Zarn Hadrigern otevřeně hrozí, že pokud stran některých jednotlivců nebude upuštěno od rasistických
poznámek, může zvolit krajní řešení - oznámit dotyčného slovutné Trindindolské radě.
Pokud jsme se dotkli
otázky družinového vůdce, z elfova jednání i úvah je patrné, že zmíněnou autoritu bez výhrady ctí. Říká, že dělení
kořistného je pouze a jen jeho záležitostí, a pokud průběžně zveřejňuje výši příslušných podílů, je to pouze jeho
dobrá vůle. Dělení kořisti je vůdcovou výsadou a před definitivním rozdělením může svůj předchozí postoj kdykoli
bez udání důvodů zrevidovat. Zarn Hadrigern říká, že právem družiníka je poukázat na svoje zásluhy, a je velmi
překvapen, že družiníci svého práva nevyužívají častěji. Elf konstatuje, že rozšířeným nešvarem neelfů bývá
namísto proklamace zásluh vlastních opět raději závidět zásluhy druhým. Mějme však na paměti, říká, že když
má někdo na svoje zásluhy poukazovat, musí je také mít! Myšlenku elf uzavírá slovy, že všichni se musí snažit si
svůj díl kořisti zasloužit a hlavně se vrátit domů ve zdraví. Zdraví a život, to jsou hodnoty, které Zarn Hadrigern
jednoznačně a rezolutně povyšuje nad hodnoty materiální. Je smutné, že takto jednoznačně postavený hodnotový
systém není většinově sdílen.
Dle elfa Hadrigerna má být družina kolektivním elementem, jehož nezbytností
je soustředit se na to, kvůli čemu existuje. Je zde bezesporu míněna prvotní myšlenka. A myšlence je nezbytné
podřizovat všechno. Učených sporů i hospodských hádek si můžou ti, kteří mají zájem, dosytosti užít až po
naplnění kolektivního poslání. Není žádným překvapením, že za výkonného nositele kolektivního poslání a
myšlenky považuje Zarn Hadrigern vůdce. Říká, že vůdce směruje konání družiny skrze rozkazy, a dodává, že tedy
o rozkazy je nutné vždy se obracet pouze k jeho osobě. Vůdce není možné v žádném případě obcházet. Pan
Hadrigern uvádí jedinou výjimku, která je tolerovatelná a legální ve skrovných případech vůdcovy absence či
indispozice. Za takových okolností, uvádí elf, je možné spokojit se s vůdcovým zástupcem. Na závěr učený elf
vyslovuje pohrůžku, že pokud autorita vůdce bude někým znectěna, může dotyčný rebel pocítit zlé účinky
trindindolské magie z týlu. Takový trest elf s trochou nadsázky rozverně nazývá: ukázat, zač jsou v Trindindolu
koláče. K výše uvedenému Hadrigern trefně podotýká, že absence chápání jediné právoplatné autority v družině
je příznačná obzvláště u hobitů. Hadrigern konkrétně uvádí, že hobiti jsou samá výmluva a při svých rebéliích
odvolávají se vždy na ústa někoho jiného. Buď na konkrétní nepřítomnou osobu či na abstraktní zjevení typu
rozličných duchů či bůžků; znám a doložen je případ, kdy rebelující hobit hovoří ústy jakéhosi Nejvyššího. Zarn
Hadrigern shrnuje, že hobiti, pokud je jim dán prostor, mají vrozenou tendenci chovat se jako utržení ze
řetězu.
Zarn Hadrigern také uvádí, že obzvláště mentálně prostší spoludružiníci, zejména pokud je výprava
časově či informačně náročnější, zaměňují skutečný cíl za cíle podružné. Apeluje především na ty chápavější
jedince, že cílem nebývá chránit všechny poutníky, jejichž cesty se s tou nurnskou poutí na delší či kratší čas spojí.
Nadevše vyzdvihuje prvotní cíl a poslání. Elf podotýká, že záměnou nosného cíle za cíle falešné jsou konána
bezhlavá hrdinství. A právě tato hrdinství mívají své zbytečné oběti.
Komisařův syn nade vše ctí a vyzdvihuje
řád a autoritu. Pro méně vzdělané dodává, že za řád si mohou dosadit domluvený postup při dělení kořisti a za
autoritu vůdce. Podotýká však, že přirovnání má být chápáno pouze jako příklad bez souvislostí. Jako polopatický
příklad pro nechápavé. Tomu už skutečně nelze nerozumět, pokud dotyčný elfovým slovům porozumět vůbec
míní.
Některé ojedinělé výtky, že by snad družinoví elfové své oponenty ponižovali, elf Hadrigern kategoricky
odmítá. Závazně prohlašuje, že o takovém jednání nemůže být ani řeči. Oponenty nabádá, že pokud nejsou schopni
korektních verbálních formulací, je lépe zvolit písemnou formu projevu, který před samotnou publikací mohou
revidovat a řádně promyslet. Přitom však je třeba dbát nejen na obsahovou stránku, ale obzvláště i na správnou
gramatiku. S úsměvem Hadrigern shrnuje, že příkladné zachování mlčení a správné umístění uvozovek je to, oč
by takovým osobám mělo jíti především. Lingvisté vědí, že nesprávně umístěné uvozovky mohou obsah sdělení
diametrálně pozměnit.
Zarn Hadrigern se necítí být oprávněn rozhodovat o tom, kdy má případný oponent
mluvit a kdy ne. Přesto je přesvědčen, že je někdy vhodné, pokud se oponent komentáře zdrží, a je jedině dobře,
když si správný okamžik osobně v pravý čas uvědomí. Elf také zcela zřetelně dává najevo, jak vážně bere hlas
spoludružiníků ohledně profesionálních výkonů ostatních. Dělá na něj velký dojem, když profesionální výkony
jednotlivce jsou ostatními hodnoceny kladně. Dodává však, že vztah mezi profesionalitou a rovností je třeba
ponechat stranou.