Sny drakobijců

XXVII. Každému jeho místo!

Pokus o studii o jedné neuvěřitelné zemi aneb Kde nejsou informace, vznikají fámy – Gerllod Moskyt


Píše se rok 1052 a družina potkává elfa Riena Gwardita, který se později stává jejím členem. V tuto chvíli se nejedná o nic nového nebo významného. Statistika nám prozrazuje, že je již 232. dobrodruhem, který vstoupil do řad družiny. Nurnská družina nabízí cestu k velikému bohatství nebo také k rychlé smrti. Rien o sobě prozrazuje pouze to, že se již nějaký čas toulá po světě, a předstírá, že je felčar. Po čase se ukazuje, že Rien ovládá magii a chlubí se, že byl již jako malý vytipován pro studium na Trindindolské univerzitě. Zde se poprvé družina dozvídá, že někde existuje země zvaná Trindindol se stejnojmenným hlavním městem. Nikdo tomu nevěnuje zvláštní pozornost, snad se pouze někteří pousmějí nad podivným názvem.

Rien Gwardit postupuje v hierarchii družiny pomalu vzhůru a někteří ostatní družiníci se zajímají o zemi, ze které elf pochází. Dostává se jim pouze zmatených a zamlžených odpovědí. A právě v tomto mlžení začíná vznikat legenda jménem Trindindol...

Na následujících řádcích se pokusím sjednotit veškeré informace, fámy a legendy o zemi jménem Trindindol a pokusím se i nastínit některé možné hypotézy o této pozoruhodné zemi.

Kde se nalézá Trindindol, je družině známé až od roku 1056, kdy se v něm vlastně náhodou sama ocitla. Do té doby bylo známo jen to, co byl ochoten prozradit Rien Gwardit. A toho nebylo mnoho, s odvoláním na závazek mlčenlivosti, kterým je povinován každý elf, který opouští hranice Trindindolu. Rien se zmiňuje o Stínových horách (Friuvannen), Jezeru slavičího zpěvu (Máwe di Trindin) a ještě uvádí, že Tridindol leží společně s dalšími zeměmi za Velkým hvozdem (Iriu Váhes), který podle něj vznikl za pomoci velké magie. Vzhledem k rozloze Starého světa by se dalo říci, že elfovo rodiště se může nalézat kdekoliv. Nicméně rok 1056 mnohé odhalil. Družina se pod vedením Lúina Nórienského nedobrovolně ocitla přímo v samotném srdci Trindindolu, Trindindolu. Podle všeho prošla jednou z magických bran, kterými dle Riena byla spojena tři starodávná elfí města, Euferial, Váles Dimoriel a Trindindol. Z této výpravy již nikdo nežije, a tak můžeme pouze čerpat z obecního listu Lyškánora. A informace jsou poměrně velmi strohé. Družina se skutečně ocitá u velkého jezera a následně prchá směrem na sever po pláních, aby překročila hory, hluboký hvozd a ocitla se v zemi Almemar, kde se již dokázala zorientovat a následně navrátit zpět do domoviny. Poloha Trindindolu je od té doby tedy známá.

Trindindol se nalézá na sever od Karwellu, od nějž jej odděluje veliké jezero, které je na mapách Starého světa známé jako Sněžné jezero. Otázkou je, zda se jedná o stejnou vodní plochu, kterou trindindolští nazývají Jezerem slavičího zpěvu, nebo se na území Trindindolu nalézá další velké jezero. Na západě sousedí Trindindol s Hamilkarem, což je stát, o kterém se také mnoho neví. Na sever leží již zmiňovaný Almemar. Východní hranice je zatím zmapovaná jen okrajově. Jisté je, že s Trindindolem sousedí území, které je obývané algacharskými skřety, ale kde tato hranice vede a kam až zasahuje území nárokované elfy, je velmi nejasné. Je možné, že kus Trindindolu sousedí ještě s Monghyrskou říší. Podle všeho se také lze domnívat, že Trindindol je obklopen přirozenou hranicí vod, hvozdů a hor, což potvrzuje, že se o něm mnoho neví a místní dokázali jeho existenci když ne zcela zatajit, tak alespoň dovedně skrývat před pozorností ostatního světa.

Podnebí Trindindolu bude podobné karwellskému a monghyrskému, tedy že se v něm střídají roční období. Vzhledem k dlouholeté uzavřenosti musí být území soběstačné i co se týče produkce potravin a surovin. K nějaké výměně možná docházelo mezi ostatními dvěma elfími městy, Euferialem a Váles Dimoriel, pomocí magických bran. Minimálně jedna bude podle všeho ještě funkční, právě skrz ni prošla družina roku 1056, ale vzhledem k tomu, že nikdo z této výpravy již nežije a nic se nezachovalo ani v obecní kronice, nejsem schopen určit její polohu. Podle všeho se nalézá někde na jihu, snad v oblasti Hymlajských hor, ale to je jen spekulace.

V dnešní době je bezpochyby majoritní rasou v Trindindolu rasa elfí, o tom není žádných pochyb. Podle všeho však kdysi na území Trindindolu žilo ras více než dnes. Rien Gwardit cituje z díla Maxilia Gortru „Velká města starého světa”, vydaného roku 883, o tom, že po rasových bouřích a zničení Euferialu byli z Trindindolu vyhnáni všichni lidé (viz. Lyškánora 39/1054). O jaké rasové bouře se jednalo, se zde neuvádí. Je možně, že šlo o občanskou válku, o jejíchž příčinách můžeme pouze spekulovat. Zda byli lidé vyhnáni i z třetího města,Váles Dimoriel, se také neví. Ale je docela možné, že právě tato rasová čistka dala vzniknout následovnému tvrdému režimu, založenému na nerovnosti a útlaku všech ostatních kromě elfů, a možná tady započal postupný úpadek. Rien Gwardit uvádí, že v Trindindolu nesmí pobývat jiná rasa, než elfí a hobití. Ale vzápětí se zmiňuje ještě o trpaslících (viz. Lyškánora 45/1059). O hobitech nám Rien sděluje, že jsou přátelští a milí a že nejsou původem z Trindindolu, ale že se jich vlastně elfové jaksi „ujali” a poskytli jim azyl. Odkud však a kdy přesně hobité do Trindindolu přišli, se nezmiňuje. Je docela dobře možné, že ze strany elfů to byl chladnokrevný kalkul, neboť potřebovali někoho na zemědělské a pomocné práce. Kdykoliv se Rien o hobitech zmiňuje, nelze se ubránit dojmu, že o nich hovoří zcela infantilně a považuje je za takové domácí mazlíčky. Roztomilé a poddajné.

Zatímco o hobitech mluví elf Gwardit ještě slušně, v případě trpaslíků již dává cynicky najevo, že jsou v Trindindolu pouze trpěni, neboť: „Jsou známí svým citem pro těžbu rud a těžbu veškerých možných hornin určených ke zpracování. Například kovu, zlata, veškerých dalších cenných kovů, a bylo by hříchem, kdyby představení Trindindolu nevyužili této schopnosti a trpaslíky nenechali konat v Trindindolu práci, které nejlépe rozumí”. Dále uvádí, že trpaslíci jsou za tuto práci slušně placeni (viz. Lyškánora 45/1059). Celkem jistě se ovšem dá předpokládat, že občanská práva nemají trpaslíci žádná a jsou považováni pouze za námezdní sílu, snad maximálně s právem pobytu. Trpaslíci jsou však také najímáni jako žoldnéři do trindindolské armády. Můžeme se domnívat, že většina jich pochází z Almemaru, kde jak známo trpaslici žijí v hojném počtu. O dalších rasách na území Trindindolu se již nikde nemluví.

O družinové výpravě do Trindindolu roku 1056 se toho sice mnoho nezachovalo, ale něco přece. Jsou to především rozhovory s některými družiníky, a v nich lze nalézt i něco o trpaslících a hobitech. Tyto výpovědi lze bezpochyby považovat za autentické a pravdivé. Nejprve si však ve stručnosti shrňme to, co víme o této výpravě. Nurnští ve složení (výjimečně budu uvádět i rasy jednotlivých členů výpravy, neboť to ve vztahu k Trindindolu považuji za důležité): vůdce půltrpaslík, půlhobit Lúin Nórienský, trpaslík Beryl Sekyra, elf Darlen Moorhed, barbar Glut Gavrat, člověk Klabzej Myšilov, hobit Kutouš Králík, hobit Nebuč Kanimůra, který zde zahynul, trpaslík Tufer, kroll Zlochor, který zde rovněž zahynul, a posléze se k družině přidal i místní elf Šírkéz (což je velmi zajímavé), podle všeho náhodou vstoupili do Trindindolu jednou z magických bran. Následně byli okamžitě zatčeni a uvězněni. Podle všeho jim hrozil soud a následný velmi přísný trest. Jakýmsi záhadným způsobem se o nich dozvěděl Rien Gwardit, který v tu dobu pobýval ve své domovině (možné je, že mu informaci o Nurnských poskytl jeho otec, soudce a člen Rady) a pomohl jim za dvacet tisíc zlatých (podle jeho tvrzení však nešlo o peníze pro něj, ale pro rozsáhlou převaděčskou síť, která na území Trindindolu existovala a zřejmě stále existuje) uprchnout z vězení. Družina prchá po pláních na sever, přičemž na svém útěku masakruje elfí jízdní hlídku, vyslanou na její opětovné dopadení, což někteří družiníci činí s netajenou radostí. Družina se dostává do hor, kde je svědkem tuhých bojů mezi elfy a trpasličími žoldáky na straně jedné a skřety na straně druhé. I zde se zapojuje družina do boje, tentokrát na straně elfů, a brání jakousi pevnost. Následně družina Trindindol opouští prostřednictvím převaděčů.

A nyní již zpět k výpovědím některých účastníků této výpravy. Klabzej Myšilov ve stručnosti uvádí: „Velké stopy na mně zanechalo uvěznění v Trindindolu, kdy nás elfové po vstupu na jejich svaté, posvátné území okamžitě poslali do arestu, a tam se k nám chovali dost, dost nevlídně. Pořádně jsme ani nedostávali najíst, byli jsme obviněni z něčeho, co jsme neprovedli. Měli jsme být souzeni a snad i odsouzeni na doživotí. A jako, když jsme se pak z vězení dostali lstí, nějakou dobu jsme pak v Trindindolu pobývali, tak jako když si dneska před očima promítnu jaksi beznaděj trpaslíků a hobitů v tom kraji, tak je mi z toho špatně. Nerad bych se do Trindindolu kdy vrátil” (viz. Lyškánora 53/1062). Beryl Sekera uvádí následující: „No, tak na tuto zemi nahlížím jako na chaotickou zemi, protože tam, mám takový pocit, že byli jsme pronásledováni hlavně my jakožto cizinci, bez ohledu na to, jaká jsme byli rasa. A abych se přiznal, k této zemi se nějak víc já vyjadřovat nebudu. Opravdu mně to přišlo naprosto chaotické, protože chvíli nás pronásledovali elfové, chvilku skřeti, a do této země bych se nerad vracel. Myslím si, že o této zemi je popsán... napsanej zápis (nebyl – pozn. autora). Takže lidi, kteří tam byli, ty si názor udělají sami. Mně tato země teda nepřirostla k srdci a přijde mi, že tam je pronásledovaný každý cizinec” (viz Lyškánora 48/1059). A nakonec Kutouš Králík: „Trindindol je beze všech pochybností velmi zajímavá země. To, že jsem se zde nechtěně ocitl společně se svými dalšími kamarády dobrodruhy, mě poučilo o tom, že na zemi skutečně mohou být i země, které jsou naprosto odlišné od toho, na co jsem byl doposud zvyklý. Historicky doložené potlačování lidské rasy v Trindindolu - o tom já nic nevím, o tom se zmiňuje... o tom se zmiňují jakési učené knihy. Já jsem se s žádným uprchlíkem z Trindindolu nesetkal, ono se to stalo před pár set lety. Nepochybně věřím tomu, že tam k něčemu takovému mohlo dojít, k jistým pogromům, to je samozřejmě ošklivá věc, nevím co ani... na druhou stranu já nevím, co udělali tenkrát lidé, takže to těžko mohu nějak jaksi hodnotit. Ale k tomu Trindindolu, jak funguje”. A Králík pokračuje: „Dostali jsme se na pláně, kde nás honila místní... kde nás honilo místní vojsko, který na nás hulákali, že jsme uprchlíci a ať se vzdáme a složíme všechno na hromadu a podobně, tak se mi velmi líbilo, že jsme je zahnali, tuhlenctu tlupu. Pak jsme se dostali do hor, které byly plné skřetů, tam jsme opět narazili potom na elfy, kteří nám sice poděkovali za naši pomoc, ale řekli nám, že nás stejně nakonec kdykoliv znova seberou. Pak jsme se dostali někam přes hory, kde jsou opět další skřeti, kteří... kde už tedy údajně Trindindol není, a navíc nám bylo doporučeno, že se máme vyhýbat lesům, protože v nich jsou jakési výcvikové kursy pro zdejší strážce hranic, jak tady nazývají ty úplatné druidy. Takže se přiznám, že můj pohled na Trindindol je velice rozpačitý” (viz. Lyškánora 44/1057). Všichni tito tři dobrodruzi se shodují na tom, že nemají na Trindindol dobré vzpomínky. Myšilov zcela otevřeně mluví o násilí páchaném na hobitech a trpaslících, zatímco Kutouš připouští, že mu o tom není nic známo. Výpověď Beryla Sekyry je stručnější a jaksi chaotická. V zájmu objektivity však musíme dodat, že na Trindindolském území se družina ocitla po použití magické brány (byť nevědomky), kterou místní považovali za utajenou, a proto lze pochopit, že družiny byla vyslýchána a vězněna. Jaký trest družině hrozil, se již asi nedovíme. Družiníci jako takoví byli stíháni podle zákona proti cizincům a ne podle nějakého rasového zákona, což ovšem nijak nevylučuje jeho existenci.

Našel jsem však ještě jeden dokument, kde Myšilov o Trindindolu mluví ještě jednou, a zde si již opravdu nebere servítky: „Ovšem Trindindol. Toto je velice vážná otázka. Z toho mi jde mráz po zádech, když o tom přemýšlím, čím dál víc. Z těch zmatených informací, které mám od Riena Gwardita, které se vedou, i které jsme mohli získat při návštěvě Trindindolu, z toho mám asi takovéto závěry. Trindindol, ryze trpasličí území, dle názvu, bylo obsazeno ňákou potulnou skupinou elfů. Doly, které tam už v té době byly, byly zabrány a trpaslíci byli využíváni jako námezdná síla. Trindindolští elfové, a to je nesporné, jsou velmi nenávistní k ostatním rasám. Kromě trpaslíků jako manuální síly uznávají ještě hobity, kteří jsou dle jejich slov rozkošní a usměvaví, a zřejmě je mají ke svým radovánkám, k odpočinku. Jestli je chovají v ňákých skanzenech, to nevím. Zajímavé je ovšem, proč skřetové, algacharští skřetové, tolik napadají Trindindol. Myslím si, že... v současné době si myslím, že se domáhají svých územních práv z minulosti. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Další věc je, že Trindindol byl údajně tak tajné místo, že o něm nikdo nevěděl, ale v sousedním Almemaru moc dobře vědí, že hraničí s Algacharem. To znamená, že já si myslím, že Algachar je staré skřetí území a algacharští skřetové, ač skřety nemám v lásce, se domáhají svých původních území. Veškerou magii, velikou magii, kterou trindindolští elfové používají, používají dle mého názoru pouze k zapalování magických ohňů a k tvorbě magických bran, aby se vyhnuli jakékoliv práci i práci vynaložené pouze k chůzi. To je vidět krásně. Příklad Riena Gwardita, který nenávidí... nenávidí rasy, podle svých slov, kromě hobití všechny” (viz Lyškánora 48/1059). Tento text je však sám o sobě velice problematický, neboť Myšilov se zde zcela otevřeně staví na stranu skřetů, což názory Klabzeje Myšilova staví do, mírně řečeno, velmi rozporuplné roviny. Nicméně je skutečně možné, že Trindindol byl touto nečistou rasou kdysi skutečně obýván a skřeti byli vytlačeni. To by se však muselo stát před mnoha staletími a není to ani cílem této studie.

Tolik autentické výpovědi tří svědků výpravy, která prošla částí Trindindolu. Je jasné, že družina byla celou dobu buďto ve vězení nebo na útěku, a proto těžko mohla nějak zkoumat životní poměry v Trindindolu. Nicméně z těchto výpovědí a hlavně od Riena Gwardita plyne, že Trindindol svoji existenci významně opírá o rasové zákony.

Co se týče obyvatel, musíme opět čerpat výhradně z toho, co víme od dnes již zesnulého Riena Gwardita. Trindindol je řízen Radou. Kolik má tato Rada členů, není známé, ale lze usuzovat, že se bude jednat o několik desítek členů vládnoucí elity. Významné a pravděpodobně i vedoucí místo mají tzv. Věční, my bychom řekli asi Dlouhověcí. Podle Gwardita v radě sedí tři soudci, o ostatních členech se nezmiňuje. Není jasné ani, zda nad touto Radou je ještě nějaká zastřešující moc, jakým systémem Rada rozhoduje, případně zda existuje nějaký představitel Rady, který má konečné slovo. Spíše bych se přikláněl k názoru, že členové Rady mají své funkce doživotně a nejsou voleni. Bezpochyby velmi důležitý vliv na chod Trindindolu a samotné Rady budou mít zástupci Magické univerzity. Také není jasné, zda zde existuje právo tradiční nebo v psané podobě.

Magie má zcela jistě rozhodující vliv na život i historii Trindindolu. O jejím významu a moci nelze pochybovat. Dokazuje to především existence magickým bran (teleportů), která je prokázána. Vytvoření takového díla vyžaduje použití té nejvyšší magie. Samotný Rien Gwardit stručně uvádí: „V Trindindolu existuje vyučování magii už přes 700let, a za tu dobu se zde výuka i provozování rozdělila na několik druhů a specializací. Vyučuje se zde ilusorní, psichycká i praktická (kam spadá také ohnivá) magie. Lze se zde také lecčemus naučit v léčitelství a teurgii. Je toho opravdu hodně, co se učí na Trindindolských školách” (viz. Lyškánora 39/1054). A citujme ještě jednou Maxilia Gortru: „Euferial, Trindindol, Váles Dimoriel – elfí města, o nichž se ví, že byla spojena. Při velkých rasových bouřích, kdy byl Euferial zničen a vypálen do základů, byli z Trindindolu vyhnáni všichni lidé a město s okolím bylo za pomoci vysoké magie odděleno od ostatního světa neprostupným hvozdem. Dnes již není známo, kde tato města ležela, neboť od této události uběhlo již více než sto padesát let”, kde se opět mluví o vysoké magii. Jisté odkazy ovšem rovněž ukazují i na to, že v Trindindolu je povoleno i studium magie temné, což je dosti šokující skutečnost, ale není zcela jasné, zda se jedná například o nekromancii, či jiná temná umění jako taková, nebo se zde temné vědění studuje z důvodu obrany právě před těmito magickými směry. Konečně i Rien Gwardit připouští, že ho temná magie a magie mysli zajímá, kromě magie ohnivé ovšem.

Dá se předpokládat, že státní zřízení je v Trindindolu vysoce centralizované, což se dá vyvodit i z toho, že se nikde nemluví o jiném městě, nežli o Trindindolu, který nese stejný název, jako celý státní útvar.

Významnou pozici musí mít i armáda a obecně pořádkové a represivní síly, neboť bez těchto složek by těžko místní systém přežil. Zdá se však, že do pořádkových sil jsou najímáni i trpaslíci a cizí žoldnéři. O těch ještě bude řeč.

Podle všeho bude systém v Trindindolu postaven na jakémsi kastovním principu. Zcela nahoře budou zřejmě tzv. Věční, kteří budou ovládat celou státní správu, pak budou následovat členové Rady, příslušníci silových resortů, představitelé magické univerzity, a tak to půjde až k poslednímu elfovi. Pak dlouho nebude nic a budou následovat hobiti, kteří snad ještě mají nějaká práva a trvalé povolení k pobytu. Hobiti budou nejspíše využíváni v zemědělství, k práci v domácnostech a na další pomocné činnosti. Zcela na spodu budou trpaslíci, kteří pracují v dolech a vůbec při zpracování surovin. Trpaslíci zřejmě mají minimální práva a omezený pohyb. Trpasličí žoldnéři budou pravděpodobně vázáni konkrétními smlouvami určujícími místo a délku pobytu a k ostatním „domácím” trpaslíkům budou mít velice omezený či spíše žádný přístup. Ovšem jak u hobitů, tak i u trpaslíků budou nepochybně uměle nastaveny rozdíly v právech, neboť pro elfy je bezpochyby velmi výhodný systém, kdy každý může doufat v „povýšení” nebo se naopak děsit toho, že klesne hlouběji. Zcela podle zásady, že vždy musí být ještě něco, co můžete oběti sebrat, aby se stále měla o co bát. Tím se spousta problémů s možnými vzpourami přesune na samotné hobity nebo trpaslíky.

Již během své výpravy roku 1056 se družina setkala se skutečností, že hranice Trindindolu jsou důkladně střeženy, a to na obě strany. Systém ostrahy hranice byl podle všeho tak rozsáhlý a důkladný, že družina se ven dostala až za pomoci Riena Gwardita, syna jednoho z Radních.

Doposud se mohlo zdát, že informace o těžkém údělu malých ras a vyhnání všech ostatních jsou částečně založeny pouze na spekulacích, citacích z druhé ruky a podobně, ale roku 1072 se v Liscannoru objevuje postava Jorchena Kierkeho, trindindolského hraničníka, který nám postupně začíná odhalovat děsivý a zrůdný trindindolský systém. Činí tak ovšem nikoli z pozice oběti, ale naopak z pozice fanatického přisluhovače elfího řádu, který se chlubí svými ukrutnostmi. Ještě než necháme promluvit Jorchena Kierkeho, je třeba si uvědomit, že on sám vlastně v Trindindolu nikdy nebyl, a tak část jeho tvorby může býti také zčásti vybájená a odposlouchaná od jemu podobných kumpánů. „Ale necítím se vůbec být oprávněný mluvit tak namyšleně, abych mluvil o tom, že mám jakýkoliv kontakt nebo jakékoliv pověření od někoho z vnitřního Trindindolu. Nikdy jsem v Trindindolu nebyl, pravděpodobně nikdy Trindindol neuvidím a já... tohle nedokážu říct, jako určitě nejsem pověřen nikým z Trindindolu, a tohle jsou otázky, na který nedokážu odpovědět” (viz. Lyškánora 62/1075).

Tuhý systém ostrahy hranic musel být podle všeho v Trindindolu budován již dávno, pravděpodobně po tom, co Maxilia Gortru nazývá rasovými bouřemi, a to bude již nějakých 200 let. Trindindol tehdy přišel o část obyvatel a nad neelfy nastolil tuhý režim. Musel zabránit útěku zbývajících hobitů a trpaslíků, které elfové nutně potřebovali jako pracovní sílu. Lze se domnívat, že použili účinnou metodu cukru a biče a zároveň začali důkladně střežit hraniční pásmo, což usnadňovala přirozená trindindolská hranice – hory, lesy, jezera. Aktivně se na tom podíleli především tzv. hraniční druidové a zároveň bezpochyby dobře organizovaný „špiclovský” režim uvnitř samotného Trindindolu. Tento systém vydržel po dlouhá desetiletí, avšak někdy krátce po roce 1056 (rok navštívení Trindindolu Nurnskými) se pohraniční šarvátky s algacharskými skřety mění na regulérní válku, počet uprchlíků začíná prudce narůstat a je nutno ostrahu hranice navýšit. A vznikají tzv. dobrovolné hraniční sbory, Hraničníci. Podle všeho se jedná o pomocné sbory pracující za žold, které se skládají z vyvrhelů a osob neštítících se takřka ničeho a které jsou vhodně doplňovány tzv. ideologickými pomocníky (typickým příkladem je již výše jmenovaný Jorchen Kierke). Hraničníci mají za úkol zadržovat, shromažďovat a následně odesílat zpět zadržené uprchlíky a zároveň přímo vykonávat i některé exekuce.

Ostatně nechme promluvit samotného Jorchena Kierkeho: „Nezasvěcenci často spojují výraz hraničník a hraniční druid pod jeden pojem. To je naprosto zásadní omyl. Ochrana Trindindolu se odedávna dělí na dvě základní složky. Ochranu vnitrozemí, šírých plání Zakázané země, zabezpečují elfí vojska, řízená ze samého srdce vlasti, správního města Trindindol. Starost o pořádek v nehostinných, zalesněných a špatně přístupných okrajích, zejména v okolí Iriu Váhes, spadá od nepaměti do područí hraničních druidů, kteří však neudržují pevnou hierarchii a řád. Dobrovolné hraniční oddíly, tedy oddíly takzvaných Hraničníků, byly zakládány až později v době, kdy vyhnané a zlořečené kmeny algacharských skřetů začaly opět ohrožovat trindindolskou svébytnost. Proto sami Věční, moudří z moudrých, vytýčili mimo oblast Zakázané země takzvaný Vnější okruh a dali vzniknout původně samostatným hraničním hlídkám, následně pak Dobrovolnému hraničnímu sboru. Tento sbor měl za úkol dbáti ostrahy Vnějšího okruhu, zvláště pak horského masivu Friuvannen, který hraniční druidi zcela opomíjeli a Věční spatřovali v tomto místě slabinu obrany země. Vstup do vnitřní oblasti zůstal hraničníkům, kteří se rekrutovali vesměs z řad cizáků a nečistých, zapovězen. Mimo to, že hraničníci a hraniční druidi se nemají příliš v lásce, je třeba zmínit rozdíl zásadní, a to skutečnost, že hraniční druidi jsou samotáři, zajišťující ostrahu výhradně v rámci přidělených nebo zvykově nárokovaných teritorií, nazývaných rejdiště. Sdružují se a navzájem spolupracují pouze při takzvané naháňce, to jest za okolností, kdy jsou druidi z přilehlých rejdišť požádáni o nahání kořisti druidu místně příslušnému. V ostatních případech hraniční druid zastává svěřený úkol naprosto samostatně za pomoci lájí - smeček cvičených psů. Hraniční druidi si po celé generace živí hoře jakožto zneuznaní, a z toho plyne také jejich nedůvěřivost a sveřepost” (viz.Tajný deník Jorchena Kierkeho). Z výše citovaného je také možno odvodit, že druidé částečně za léta ztratili důvěru elfího režimu, a to kvůli korupci, která mezi nimi bezpochyby postupem času vznikla a dosahovala značných rozměrů, jak se o tom ostatně přesvědčili i Nurnští roku 1056. Korupce patrně zasahovala i do velmi vysokých vrstev společnosti, neboť do ní byl zapojen i Rien Gwardit, syn soudce a člena Rady. Rien se výše zmíněný fakt pokouší popírat a zlehčovat: “Trindindolský fenomén převaděčství! Opravdu velice zajímavě nazváno. Já jsem, já sám, když družina byla v Trindindolu, jsem chtěl družině pomoct a družinu z Trindindolu dostat. Ze svých studií a samozřejmě ze svého života v Trindindolu mám spoustu... spoustu známých přátel a napadlo mě... jeden z mých přátel právě slouží v hraničním lese. Slouží v hraničním lese. Napadlo mě, že by bylo možno... bylo možno přes něho, jeho samotného družinu dostat. Dostat ven. 20.000 zlatých bylo proto, že pokud by se na to... pokud by se na tuto věc přišlo, byl by z toho obrovský poprask a bylo by z toho něco, co se v Trindindolu nikdy nestalo. Těch 20.000 bylo proto, abych zlomil jeho samotného k tomu, aby družinu, Nurnskou družinu z Trindindolu... z Trindindolu dostal. Není zde, v Trindindolu nefunguje nic takového jako převaděčství dovnitř, ven, pašování a další takové věci. Já sám o tom nic nevím” (viz. Lyškánora 45/1059), ale vše ostatní svědčí proti této zamotané výpovědi.

A Jorchen Kierke upřímně a nadšeně pokračuje v dalších detailech o své službě na hranici, rozsáhle například mluví o používání psů: „Smečka cvičených psů stráží severní hranici zakázané oblasti proti vnějšímu nepříteli. Hranice se táhne po holém a větrem bičovaném hřebeni Friuvannen, Stínových hor. Cvičení psi byli vždy tradičními pomocníky horských hraničníků, jejich pýchou a chloubou. Hraničničtí psi jsou cvičeni k vyhledání a zneškodnění nepřítele. Jak je patrno, psi jsou rozděleni do dvojic a spoutáni přibližně sáhovým řetězem pobitým ostrými hroty. V případě objevení nepřítele dotyčného dostihnou a poté jej oběhnou z protilehlých stran. Zneškodnění nepřítele je pro sehranou dvojici otázkou okamžiku. Nepřítel se s podraženýma nohama válí na zemi bolestivě omotán řetězem a psi, dožadující se táhlým vytím příchodu posil, mu stojí na zádech, případně břiše” (viz.Tajný deník Jorchena Kierkeho).

O tom, co se děje s ubožáky, kteří jsou při útěku z Trindindolu dopadeni, se dá jen spekulovat. Jsou jim odejmuta i zbývající práva a propadají se skrze kastovní systém hlouběji? Jsou nahnáni na otrocké práce v dolech a na polích? Jsou někteří pro výstrahu popravováni, a to i tak bestiálním způsobem, jako je upalování, o kterém bude ještě řeč? Exekuce se jistě nebude týkat všech. Spíše se bude jednat o režimu zvláště nepohodlné a nebezpečné jedince. Za léta útisku nebude v Trindindolu dostatek pracovní síly a bylo by bezpochyby bláhové domnívat se, že se o zbytky budou chtít elfové připravit zbytečnými masakry. Lze si představit, že existují rozsáhlé zajatecké a pracovní tábory, kde jsou od sebe odloučeny rodiny. Elfové budou nepochybně mít k dispozici přesné záznamy o všech potencionálně vzpurných jedincích a budou využívat všechny představitelné metody, jako je braní rukojmích, vyhrožování rodinným příslušníkům, zasévání chaosu a nedůvěry mezi zadržené a další rafinovanosti.

V souvislosti s Trindindolem se mnohokrát mluvilo o tom, že nepohodlní obyvatelé jsou elfy upalováni. To se týká především trpaslíků. Málokdo však ví, kdy poprvé a za jakých okolností se k družině tato informace dostala. Psal se rok 1054 a družina pod vedením hobita Dyniho Longodona putovala po ostrově Lybbster. Členy družiny byli mimo jiné i Rien Gwardit a můj bratr Allen Moskyt. Družina plnila jakýsi úkol, který nebyl pro popis následující události důležitý. Družina se zmocnila zajatce (snad člena jakéhosi temného kultu) a po jeho vyslechnutí se dohadovala, co s ním. A právě tehdy přišel Rien Gwardit s návrhem, aby byl zajatec upálen. Že prý je to tak v jeho domovině zvykem. Je dosti možné, že zajatec byl pěkný vyvrhel, ale Rienův zbytečně sadistický přístup ostatní zaskočil. Dnes není ani jasné, jak to s oním zajatcem tenkrát skončilo, ale je jisté, že hned téhož roku vychází v Lyškánoře 39 bratrovo dílo Ohnivá síla, které bylo ovlivněno právě tímto zážitkem. Z historického hlediska nelze brát toto dílo vážně, jednalo se bezpochyby spíše o rýpnutí do Riena Gwardita. Bratr pracoval s minimem faktů, vše ostatní bylo dáno jeho fantazií. Faktem byl pouze Rienův přístup k zajatci a pak již jen něco málo z toho, co byl Rien ochoten vypovědět o své domovině. Rienovy zmatené informace o jeho rodišti se staly námětem celé řady dalších příspěvků do Lyškánory od mnoha dalších dobrodruhů. Rien proti tomu nikdy mnoho neprotestoval, ostatně psaný projev byl vždy elfovou slabinou. V jednom z rozhovorů odpovídá na přímou otázku o upalování trpaslíků takto: „Tahle věc je prostě nesmysl a já nechápu ty lidi, který si v tom neustále, neustále hledaj zdroj zábavy. Ta věc je prostě nesmysl. Upalování trpaslíků v Trindindolu nikdy nebylo. Nikdy prostě nebylo”. Takto stručně hájí elf svoji domovinu a vlastně by nebyl důvod mu nevěřit, kdyby se v družině neobjevil již výše zmiňovaný Jorchen Kierke, oddaný zastánce elfí věci a trindindolský hraničník. Jorchen sice nikdy nebyl na území, které nazývá vnitřní pásmo, ale za léta strávená na trindindolské hranici jistě ledacos zaslechl. A sám od sebe s hrdostí uveřejňuje dílo „Poprava skončena”, které upalování trpaslíků potvrzuje (Kierke zde trpaslíka nazývá vousatým prevítem), a rázem je téma upalování v Trindindolu opět nastoleno. Jorchen ve své tvorbě ostatně popisuje i jiná zvěrstva, ke kterým v této zemi dochází. Ve stručnosti aspoň některá. Jorchen se zmiňuje o tom, že knihovna v Trindindolu používá k vazbě svých knih vydělané kůže humanoidů. Jak k této informaci přišel ovšem nedodává a v Trindindolské knihovně nikdy nebyl, takže doufejme, že se jedná jen o hraničníkovu vizi a ne o skutečnost. Skutečností však bezpochyby bude tzv. vozejk, určený pro přepravu zadržených uprchlíků. „Vlečný přepravník pro transport zadržených, mezi hraničníky přezdívaný Vozejk, je povinným erárním inventářem hraničních sborů od roku 1052. Ze strany zadržených běženců se stal obávaným místem nuceného, mnohdy i několikaměsíčního pobytu. Zavedením vozejku do povinné výbavy odpadla nutnost zabývat se každým případem zvlášť a oslabovat už i tak nepočetné stavy o muže přidělené do eskorty. Vozejk sestává z třiceti oddělených komor, takzvaných fochů, a přeprava do vnitrozemí se obvykle uskutečňuje až po plném vytížení prostoru. Vozejk je transportován pomocí jednoho až dvou tažných zvířat (koně, voli, osli, další zadržení - dáno terénem a okolnostmi) a při plné vytíženosti dokáže přepravit až třicet zadržených” (Viz. Tajný deník Jorchena Kierkeho).

Lze se domnívat, že upalování pro výstrahu v Trindindolu pravděpodobně existuje, ale spíše se bude jednat o jednotlivé případy, nežli o nějaké hromadné akce, jak je popisuje Allen Moskyt v Ohnivé síle. Je dost dobře možné, že případy upalování narostly po vytvoření Hraničního sboru kvůli prudkému nárůstu počtu uprchlíků ze zbídačené země.

Úpadek Trindindolu musel nastat již před válkou s algacharskými střety. Elfové se pokusili vytvořit izolovaný stát, který bude ve všem naprosto soběstačný. Soběstačnost lze do jisté míry praktikovat, pakliže máte k dispozici velké zásoby nerostného bohatství, úrodnou půdu a vhodnou polohu. Toto všechno Trindindol musel tedy mít. V zemi jsou rozsáhlá ložiska rud, jak popisuje Rien Gwardit, a není důvod, proč by zde nebyla úrodná půda, a země má přirozenou přírodní hranici. Přihlédneme-li k tomu, že se elfům podařilo podmanit si trpaslíky pro práci v dolech a hobity na práci v zemědělství a zároveň si udržet nad těmito rasami moc pomocí vojenské převahy, lze takřka s jistotou tvrdit, že po dlouhou dobu může vize soběstačnosti fungovat. Trindindol se tedy vydal cestou tzv. poustevnického státu, založeného na rasových zákonech vyjádřených jednoduchou myšlenkou: „Každému jeho místo”.

Pak ovšem přichází válka se skřety, Trindindol musí značnou část svého bohatství použít na zaplacení cizích žoldnéřů, mohou začít docházet nerostné suroviny, ujařmené rasy se začínají bouřit a Trindindol, pokud chce přežít jako státní útvar, se musí nutně změnit. Ostatně o válce se skřety a jejích následcích hovoří i Rien Gwardit: „Situace v mojí domovině se začíná z mého pohledu zlepšovat. Takhle. Začal bych vojenskou situací. Podařilo se... podařilo se opravdu za velkých ztrát jak na životech, tak na majetku, se podařilo odrazit útok, který přišel ze skřetí strany, ale... ale jak jsem řekl. Byly tam obrovské ztráty a myslím, že Trindondol nebude nikdy takový, jaký býval. Nynější správci města a okolí se proto rozhodli, že bude... jediná šance pro budoucnost Trindindolu není v tom, aby Trindindol zůstal uzavřenou oblastí, ale bude se muset částečně otevřít světu, obchodu, a bude se muset... a bude se muset otevřít návštěvám. Návštěvám z venku. Co to přinese, je pouze... je ve hvězdách” (viz. Lyškánora 53/1062).

Ano, Trindindol se začíná měnit. Přicházejí cizí žoldnéři, válka je vyhraná, ale země je zbídačená a její bohatství mizí. Je budována tzv. almemarská stezka, která má spojit Trindindol s okolním světem, ale tuhé rasové zákony platí dál a hranice je střežena ještě ostřeji než v minulosti. „Hraničníci se zřídkakdy, pouze pokud to vyžadovaly okolnosti, podíleli i na dohledu nad vězni ve výkonu vesměs doživotního trestu. Almemarská stezka byla po svém dokončení jedinou zpevněnou spojnicí s okolním světem. Jako taková však podléhala velmi přísné kontrole hraničních hlídek” (viz. Tajný deník Jorchena Kierkeho).

Co bude následovat v dalších letech je těžké odhadnout. Trindindol bude potřebovat okolní svět a je na elfech, jak moc připustí některé změny. Obchod lze samozřejmě teoreticky uskutečňovat přímo na hranicích pod přísným dohledem a cizince dále na své území nepouštět, dlouhodobě je však tento způsob nepohodlný. Dá se tedy očekávat, že některým cizincům bude povolen vstup do země a do hlavního města. Otázkou je, jak bude omezen jejich pohyb? Zda po vzoru například Mukuru, kdy je cizincům přidělen zvláště prověřený špicl a mohou se pohybovat pouze po předem daných koridorech, nebo elfové zvolí nějaký jiný způsob. Co se týče hobitů a trpaslíků, nedá se předpokládat nějaké rychlé uvolnění rasových poměrů. Spíše bude ještě více prohlouben dosavadní systém kast a naoko dojde k dosazení některých hobitů a možná i trpaslíků do nějakých nevýznamných funkcí. Pracovní tábory budou přesunuty do odlehlejších částí země, aby i nadále zůstaly skryty před zraky cizinců. Hranice budou dále důkladně střeženy a hraniční sbory budou dále likvidovat případné pokusy o přechod hranic.

Co říci závěrem. Elfové se v Trindindolu pokusili vybudovat stát zcela nezávislý na svém okolí. Díky shodě šťastných okolností se jim to nějakou dobu dařilo. Ke splnění svého cíle neváhali použít ty nejpřísnější rasové zákony postavené na myšlence, že elfí rasa je nadřazena všem ostatním. Přesto však nelze mluvit o parazitní elfí diktatuře, jak naznačují Allen Moskyt a Klabzej Myšilov, neboť elfí rasa na území Trindindolu žije již po celá staletí. Jisté však je, že elfové se v Trindindolu pokusili vybudovat svůj „poustevnický” stát na hřbetech jiných, pomocí slova a karabáče...