Sny drakobijců
XXVII. Každému jeho místo!
Pokus o studii o jedné neuvěřitelné zemi aneb Kde nejsou informace, vznikají fámy – Gerllod Moskyt
Píše se rok 1052 a družina potkává elfa Riena Gwardita, který se později stává jejím členem. V tuto chvíli se
nejedná o nic nového nebo významného. Statistika nám prozrazuje, že je již 232. dobrodruhem, který vstoupil
do řad družiny. Nurnská družina nabízí cestu k velikému bohatství nebo také k rychlé smrti. Rien o sobě
prozrazuje pouze to, že se již nějaký čas toulá po světě, a předstírá, že je felčar. Po čase se ukazuje, že Rien
ovládá magii a chlubí se, že byl již jako malý vytipován pro studium na Trindindolské univerzitě. Zde se
poprvé družina dozvídá, že někde existuje země zvaná Trindindol se stejnojmenným hlavním městem. Nikdo
tomu nevěnuje zvláštní pozornost, snad se pouze někteří pousmějí nad podivným názvem.
Rien Gwardit
postupuje v hierarchii družiny pomalu vzhůru a někteří ostatní družiníci se zajímají o zemi, ze které elf
pochází. Dostává se jim pouze zmatených a zamlžených odpovědí. A právě v tomto mlžení začíná vznikat
legenda jménem Trindindol...
Na následujících řádcích se pokusím sjednotit veškeré informace, fámy a
legendy o zemi jménem Trindindol a pokusím se i nastínit některé možné hypotézy o této pozoruhodné
zemi.
Kde se nalézá Trindindol, je družině známé až od roku 1056, kdy se v něm vlastně náhodou sama
ocitla. Do té doby bylo známo jen to, co byl ochoten prozradit Rien Gwardit. A toho nebylo mnoho, s
odvoláním na závazek mlčenlivosti, kterým je povinován každý elf, který opouští hranice Trindindolu. Rien se
zmiňuje o Stínových horách (Friuvannen), Jezeru slavičího zpěvu (Máwe di Trindin) a ještě uvádí, že
Tridindol leží společně s dalšími zeměmi za Velkým hvozdem (Iriu Váhes), který podle něj vznikl za pomoci
velké magie. Vzhledem k rozloze Starého světa by se dalo říci, že elfovo rodiště se může nalézat kdekoliv.
Nicméně rok 1056 mnohé odhalil. Družina se pod vedením Lúina Nórienského nedobrovolně ocitla přímo v
samotném srdci Trindindolu, Trindindolu. Podle všeho prošla jednou z magických bran, kterými dle Riena
byla spojena tři starodávná elfí města, Euferial, Váles Dimoriel a Trindindol. Z této výpravy již nikdo nežije, a
tak můžeme pouze čerpat z obecního listu Lyškánora. A informace jsou poměrně velmi strohé. Družina se
skutečně ocitá u velkého jezera a následně prchá směrem na sever po pláních, aby překročila hory, hluboký
hvozd a ocitla se v zemi Almemar, kde se již dokázala zorientovat a následně navrátit zpět do domoviny.
Poloha Trindindolu je od té doby tedy známá.
Trindindol se nalézá na sever od Karwellu, od nějž jej
odděluje veliké jezero, které je na mapách Starého světa známé jako Sněžné jezero. Otázkou je, zda se jedná o
stejnou vodní plochu, kterou trindindolští nazývají Jezerem slavičího zpěvu, nebo se na území Trindindolu
nalézá další velké jezero. Na západě sousedí Trindindol s Hamilkarem, což je stát, o kterém se také mnoho
neví. Na sever leží již zmiňovaný Almemar. Východní hranice je zatím zmapovaná jen okrajově. Jisté je, že s
Trindindolem sousedí území, které je obývané algacharskými skřety, ale kde tato hranice vede a kam až
zasahuje území nárokované elfy, je velmi nejasné. Je možné, že kus Trindindolu sousedí ještě s Monghyrskou
říší. Podle všeho se také lze domnívat, že Trindindol je obklopen přirozenou hranicí vod, hvozdů a hor, což
potvrzuje, že se o něm mnoho neví a místní dokázali jeho existenci když ne zcela zatajit, tak alespoň dovedně
skrývat před pozorností ostatního světa.
Podnebí Trindindolu bude podobné karwellskému a
monghyrskému, tedy že se v něm střídají roční období. Vzhledem k dlouholeté uzavřenosti musí být území
soběstačné i co se týče produkce potravin a surovin. K nějaké výměně možná docházelo mezi ostatními dvěma
elfími městy, Euferialem a Váles Dimoriel, pomocí magických bran. Minimálně jedna bude podle všeho ještě
funkční, právě skrz ni prošla družina roku 1056, ale vzhledem k tomu, že nikdo z této výpravy již nežije a nic
se nezachovalo ani v obecní kronice, nejsem schopen určit její polohu. Podle všeho se nalézá někde na jihu,
snad v oblasti Hymlajských hor, ale to je jen spekulace.
V dnešní době je bezpochyby majoritní rasou v
Trindindolu rasa elfí, o tom není žádných pochyb. Podle všeho však kdysi na území Trindindolu žilo ras více
než dnes. Rien Gwardit cituje z díla Maxilia Gortru „Velká města starého světa”, vydaného roku 883, o tom, že
po rasových bouřích a zničení Euferialu byli z Trindindolu vyhnáni všichni lidé (viz. Lyškánora 39/1054). O
jaké rasové bouře se jednalo, se zde neuvádí. Je možně, že šlo o občanskou válku, o jejíchž příčinách můžeme
pouze spekulovat. Zda byli lidé vyhnáni i z třetího města,Váles Dimoriel, se také neví. Ale je docela možné, že
právě tato rasová čistka dala vzniknout následovnému tvrdému režimu, založenému na nerovnosti a útlaku
všech ostatních kromě elfů, a možná tady započal postupný úpadek. Rien Gwardit uvádí, že v Trindindolu
nesmí pobývat jiná rasa, než elfí a hobití. Ale vzápětí se zmiňuje ještě o trpaslících (viz. Lyškánora 45/1059).
O hobitech nám Rien sděluje, že jsou přátelští a milí a že nejsou původem z Trindindolu, ale že se jich vlastně
elfové jaksi „ujali” a poskytli jim azyl. Odkud však a kdy přesně hobité do Trindindolu přišli, se nezmiňuje. Je
docela dobře možné, že ze strany elfů to byl chladnokrevný kalkul, neboť potřebovali někoho na zemědělské a
pomocné práce. Kdykoliv se Rien o hobitech zmiňuje, nelze se ubránit dojmu, že o nich hovoří zcela infantilně
a považuje je za takové domácí mazlíčky. Roztomilé a poddajné.
Zatímco o hobitech mluví elf Gwardit
ještě slušně, v případě trpaslíků již dává cynicky najevo, že jsou v Trindindolu pouze trpěni, neboť: „Jsou
známí svým citem pro těžbu rud a těžbu veškerých možných hornin určených ke zpracování. Například kovu,
zlata, veškerých dalších cenných kovů, a bylo by hříchem, kdyby představení Trindindolu nevyužili této
schopnosti a trpaslíky nenechali konat v Trindindolu práci, které nejlépe rozumí”. Dále uvádí, že trpaslíci jsou
za tuto práci slušně placeni (viz. Lyškánora 45/1059). Celkem jistě se ovšem dá předpokládat, že občanská
práva nemají trpaslíci žádná a jsou považováni pouze za námezdní sílu, snad maximálně s právem pobytu.
Trpaslíci jsou však také najímáni jako žoldnéři do trindindolské armády. Můžeme se domnívat, že většina jich
pochází z Almemaru, kde jak známo trpaslici žijí v hojném počtu. O dalších rasách na území Trindindolu se
již nikde nemluví.
O družinové výpravě do Trindindolu roku 1056 se toho sice mnoho nezachovalo, ale
něco přece. Jsou to především rozhovory s některými družiníky, a v nich lze nalézt i něco o trpaslících a
hobitech. Tyto výpovědi lze bezpochyby považovat za autentické a pravdivé. Nejprve si však ve stručnosti
shrňme to, co víme o této výpravě. Nurnští ve složení (výjimečně budu uvádět i rasy jednotlivých členů
výpravy, neboť to ve vztahu k Trindindolu považuji za důležité): vůdce půltrpaslík, půlhobit Lúin Nórienský,
trpaslík Beryl Sekyra, elf Darlen Moorhed, barbar Glut Gavrat, člověk Klabzej Myšilov, hobit Kutouš Králík,
hobit Nebuč Kanimůra, který zde zahynul, trpaslík Tufer, kroll Zlochor, který zde rovněž zahynul, a posléze se
k družině přidal i místní elf Šírkéz (což je velmi zajímavé), podle všeho náhodou vstoupili do Trindindolu
jednou z magických bran. Následně byli okamžitě zatčeni a uvězněni. Podle všeho jim hrozil soud a následný
velmi přísný trest. Jakýmsi záhadným způsobem se o nich dozvěděl Rien Gwardit, který v tu dobu pobýval ve
své domovině (možné je, že mu informaci o Nurnských poskytl jeho otec, soudce a člen Rady) a pomohl jim za
dvacet tisíc zlatých (podle jeho tvrzení však nešlo o peníze pro něj, ale pro rozsáhlou převaděčskou síť, která
na území Trindindolu existovala a zřejmě stále existuje) uprchnout z vězení. Družina prchá po pláních na
sever, přičemž na svém útěku masakruje elfí jízdní hlídku, vyslanou na její opětovné dopadení, což někteří
družiníci činí s netajenou radostí. Družina se dostává do hor, kde je svědkem tuhých bojů mezi elfy a
trpasličími žoldáky na straně jedné a skřety na straně druhé. I zde se zapojuje družina do boje, tentokrát na
straně elfů, a brání jakousi pevnost. Následně družina Trindindol opouští prostřednictvím převaděčů.
A
nyní již zpět k výpovědím některých účastníků této výpravy. Klabzej Myšilov ve stručnosti uvádí: „Velké stopy
na mně zanechalo uvěznění v Trindindolu, kdy nás elfové po vstupu na jejich svaté, posvátné území okamžitě
poslali do arestu, a tam se k nám chovali dost, dost nevlídně. Pořádně jsme ani nedostávali najíst, byli jsme
obviněni z něčeho, co jsme neprovedli. Měli jsme být souzeni a snad i odsouzeni na doživotí. A jako, když
jsme se pak z vězení dostali lstí, nějakou dobu jsme pak v Trindindolu pobývali, tak jako když si dneska před
očima promítnu jaksi beznaděj trpaslíků a hobitů v tom kraji, tak je mi z toho špatně. Nerad bych se do
Trindindolu kdy vrátil” (viz. Lyškánora 53/1062). Beryl Sekera uvádí následující: „No, tak na tuto zemi
nahlížím jako na chaotickou zemi, protože tam, mám takový pocit, že byli jsme pronásledováni hlavně my
jakožto cizinci, bez ohledu na to, jaká jsme byli rasa. A abych se přiznal, k této zemi se nějak víc já vyjadřovat
nebudu. Opravdu mně to přišlo naprosto chaotické, protože chvíli nás pronásledovali elfové, chvilku skřeti, a
do této země bych se nerad vracel. Myslím si, že o této zemi je popsán... napsanej zápis (nebyl – pozn. autora).
Takže lidi, kteří tam byli, ty si názor udělají sami. Mně tato země teda nepřirostla k srdci a přijde mi, že tam je
pronásledovaný každý cizinec” (viz Lyškánora 48/1059). A nakonec Kutouš Králík: „Trindindol je beze všech
pochybností velmi zajímavá země. To, že jsem se zde nechtěně ocitl společně se svými dalšími kamarády
dobrodruhy, mě poučilo o tom, že na zemi skutečně mohou být i země, které jsou naprosto odlišné od toho, na
co jsem byl doposud zvyklý. Historicky doložené potlačování lidské rasy v Trindindolu - o tom já nic nevím, o
tom se zmiňuje... o tom se zmiňují jakési učené knihy. Já jsem se s žádným uprchlíkem z Trindindolu nesetkal,
ono se to stalo před pár set lety. Nepochybně věřím tomu, že tam k něčemu takovému mohlo dojít, k jistým
pogromům, to je samozřejmě ošklivá věc, nevím co ani... na druhou stranu já nevím, co udělali tenkrát lidé,
takže to těžko mohu nějak jaksi hodnotit. Ale k tomu Trindindolu, jak funguje”. A Králík pokračuje: „Dostali
jsme se na pláně, kde nás honila místní... kde nás honilo místní vojsko, který na nás hulákali, že jsme uprchlíci
a ať se vzdáme a složíme všechno na hromadu a podobně, tak se mi velmi líbilo, že jsme je zahnali, tuhlenctu
tlupu. Pak jsme se dostali do hor, které byly plné skřetů, tam jsme opět narazili potom na elfy, kteří nám sice
poděkovali za naši pomoc, ale řekli nám, že nás stejně nakonec kdykoliv znova seberou. Pak jsme se dostali
někam přes hory, kde jsou opět další skřeti, kteří... kde už tedy údajně Trindindol není, a navíc nám bylo
doporučeno, že se máme vyhýbat lesům, protože v nich jsou jakési výcvikové kursy pro zdejší strážce hranic,
jak tady nazývají ty úplatné druidy. Takže se přiznám, že můj pohled na Trindindol je velice rozpačitý” (viz.
Lyškánora 44/1057). Všichni tito tři dobrodruzi se shodují na tom, že nemají na Trindindol dobré vzpomínky.
Myšilov zcela otevřeně mluví o násilí páchaném na hobitech a trpaslících, zatímco Kutouš připouští, že mu o
tom není nic známo. Výpověď Beryla Sekyry je stručnější a jaksi chaotická. V zájmu objektivity však musíme
dodat, že na Trindindolském území se družina ocitla po použití magické brány (byť nevědomky), kterou místní
považovali za utajenou, a proto lze pochopit, že družiny byla vyslýchána a vězněna. Jaký trest družině hrozil,
se již asi nedovíme. Družiníci jako takoví byli stíháni podle zákona proti cizincům a ne podle nějakého
rasového zákona, což ovšem nijak nevylučuje jeho existenci.
Našel jsem však ještě jeden dokument, kde
Myšilov o Trindindolu mluví ještě jednou, a zde si již opravdu nebere servítky: „Ovšem Trindindol. Toto je
velice vážná otázka. Z toho mi jde mráz po zádech, když o tom přemýšlím, čím dál víc. Z těch zmatených
informací, které mám od Riena Gwardita, které se vedou, i které jsme mohli získat při návštěvě Trindindolu, z
toho mám asi takovéto závěry. Trindindol, ryze trpasličí území, dle názvu, bylo obsazeno ňákou potulnou
skupinou elfů. Doly, které tam už v té době byly, byly zabrány a trpaslíci byli využíváni jako námezdná síla.
Trindindolští elfové, a to je nesporné, jsou velmi nenávistní k ostatním rasám. Kromě trpaslíků jako manuální
síly uznávají ještě hobity, kteří jsou dle jejich slov rozkošní a usměvaví, a zřejmě je mají ke svým radovánkám,
k odpočinku. Jestli je chovají v ňákých skanzenech, to nevím. Zajímavé je ovšem, proč skřetové, algacharští
skřetové, tolik napadají Trindindol. Myslím si, že... v současné době si myslím, že se domáhají svých
územních práv z minulosti. Jinak si to nedokážu vysvětlit. Další věc je, že Trindindol byl údajně tak tajné
místo, že o něm nikdo nevěděl, ale v sousedním Almemaru moc dobře vědí, že hraničí s Algacharem. To
znamená, že já si myslím, že Algachar je staré skřetí území a algacharští skřetové, ač skřety nemám v lásce, se
domáhají svých původních území. Veškerou magii, velikou magii, kterou trindindolští elfové používají,
používají dle mého názoru pouze k zapalování magických ohňů a k tvorbě magických bran, aby se vyhnuli
jakékoliv práci i práci vynaložené pouze k chůzi. To je vidět krásně. Příklad Riena Gwardita, který nenávidí...
nenávidí rasy, podle svých slov, kromě hobití všechny” (viz Lyškánora 48/1059). Tento text je však sám o sobě
velice problematický, neboť Myšilov se zde zcela otevřeně staví na stranu skřetů, což názory Klabzeje
Myšilova staví do, mírně řečeno, velmi rozporuplné roviny. Nicméně je skutečně možné, že Trindindol byl
touto nečistou rasou kdysi skutečně obýván a skřeti byli vytlačeni. To by se však muselo stát před mnoha
staletími a není to ani cílem této studie.
Tolik autentické výpovědi tří svědků výpravy, která prošla částí
Trindindolu. Je jasné, že družina byla celou dobu buďto ve vězení nebo na útěku, a proto těžko mohla nějak
zkoumat životní poměry v Trindindolu. Nicméně z těchto výpovědí a hlavně od Riena Gwardita plyne, že
Trindindol svoji existenci významně opírá o rasové zákony.
Co se týče obyvatel, musíme opět čerpat
výhradně z toho, co víme od dnes již zesnulého Riena Gwardita. Trindindol je řízen Radou. Kolik má tato
Rada členů, není známé, ale lze usuzovat, že se bude jednat o několik desítek členů vládnoucí elity. Významné
a pravděpodobně i vedoucí místo mají tzv. Věční, my bychom řekli asi Dlouhověcí. Podle Gwardita v radě sedí
tři soudci, o ostatních členech se nezmiňuje. Není jasné ani, zda nad touto Radou je ještě nějaká zastřešující
moc, jakým systémem Rada rozhoduje, případně zda existuje nějaký představitel Rady, který má konečné
slovo. Spíše bych se přikláněl k názoru, že členové Rady mají své funkce doživotně a nejsou voleni.
Bezpochyby velmi důležitý vliv na chod Trindindolu a samotné Rady budou mít zástupci Magické univerzity.
Také není jasné, zda zde existuje právo tradiční nebo v psané podobě.
Magie má zcela jistě rozhodující
vliv na život i historii Trindindolu. O jejím významu a moci nelze pochybovat. Dokazuje to především
existence magickým bran (teleportů), která je prokázána. Vytvoření takového díla vyžaduje použití té nejvyšší
magie. Samotný Rien Gwardit stručně uvádí: „V Trindindolu existuje vyučování magii už přes 700let, a za tu
dobu se zde výuka i provozování rozdělila na několik druhů a specializací. Vyučuje se zde ilusorní, psichycká i
praktická (kam spadá také ohnivá) magie. Lze se zde také lecčemus naučit v léčitelství a teurgii. Je toho
opravdu hodně, co se učí na Trindindolských školách” (viz. Lyškánora 39/1054). A citujme ještě jednou
Maxilia Gortru: „Euferial, Trindindol, Váles Dimoriel – elfí města, o nichž se ví, že byla spojena. Při velkých
rasových bouřích, kdy byl Euferial zničen a vypálen do základů, byli z Trindindolu vyhnáni všichni lidé a
město s okolím bylo za pomoci vysoké magie odděleno od ostatního světa neprostupným hvozdem. Dnes již
není známo, kde tato města ležela, neboť od této události uběhlo již více než sto padesát let”, kde se opět mluví
o vysoké magii. Jisté odkazy ovšem rovněž ukazují i na to, že v Trindindolu je povoleno i studium magie
temné, což je dosti šokující skutečnost, ale není zcela jasné, zda se jedná například o nekromancii, či jiná
temná umění jako taková, nebo se zde temné vědění studuje z důvodu obrany právě před těmito magickými
směry. Konečně i Rien Gwardit připouští, že ho temná magie a magie mysli zajímá, kromě magie ohnivé
ovšem.
Dá se předpokládat, že státní zřízení je v Trindindolu vysoce centralizované, což se dá vyvodit i z
toho, že se nikde nemluví o jiném městě, nežli o Trindindolu, který nese stejný název, jako celý státní
útvar.
Významnou pozici musí mít i armáda a obecně pořádkové a represivní síly, neboť bez těchto složek
by těžko místní systém přežil. Zdá se však, že do pořádkových sil jsou najímáni i trpaslíci a cizí žoldnéři. O
těch ještě bude řeč.
Podle všeho bude systém v Trindindolu postaven na jakémsi kastovním principu.
Zcela nahoře budou zřejmě tzv. Věční, kteří budou ovládat celou státní správu, pak budou následovat členové
Rady, příslušníci silových resortů, představitelé magické univerzity, a tak to půjde až k poslednímu elfovi. Pak
dlouho nebude nic a budou následovat hobiti, kteří snad ještě mají nějaká práva a trvalé povolení k pobytu.
Hobiti budou nejspíše využíváni v zemědělství, k práci v domácnostech a na další pomocné činnosti. Zcela na
spodu budou trpaslíci, kteří pracují v dolech a vůbec při zpracování surovin. Trpaslíci zřejmě mají minimální
práva a omezený pohyb. Trpasličí žoldnéři budou pravděpodobně vázáni konkrétními smlouvami určujícími
místo a délku pobytu a k ostatním „domácím” trpaslíkům budou mít velice omezený či spíše žádný přístup.
Ovšem jak u hobitů, tak i u trpaslíků budou nepochybně uměle nastaveny rozdíly v právech, neboť pro elfy je
bezpochyby velmi výhodný systém, kdy každý může doufat v „povýšení” nebo se naopak děsit toho, že klesne
hlouběji. Zcela podle zásady, že vždy musí být ještě něco, co můžete oběti sebrat, aby se stále měla o co bát.
Tím se spousta problémů s možnými vzpourami přesune na samotné hobity nebo trpaslíky.
Již během své
výpravy roku 1056 se družina setkala se skutečností, že hranice Trindindolu jsou důkladně střeženy, a to na
obě strany. Systém ostrahy hranice byl podle všeho tak rozsáhlý a důkladný, že družina se ven dostala až za
pomoci Riena Gwardita, syna jednoho z Radních.
Doposud se mohlo zdát, že informace o těžkém údělu
malých ras a vyhnání všech ostatních jsou částečně založeny pouze na spekulacích, citacích z druhé ruky a
podobně, ale roku 1072 se v Liscannoru objevuje postava Jorchena Kierkeho, trindindolského hraničníka, který
nám postupně začíná odhalovat děsivý a zrůdný trindindolský systém. Činí tak ovšem nikoli z pozice oběti, ale
naopak z pozice fanatického přisluhovače elfího řádu, který se chlubí svými ukrutnostmi. Ještě než necháme
promluvit Jorchena Kierkeho, je třeba si uvědomit, že on sám vlastně v Trindindolu nikdy nebyl, a tak část
jeho tvorby může býti také zčásti vybájená a odposlouchaná od jemu podobných kumpánů. „Ale necítím se
vůbec být oprávněný mluvit tak namyšleně, abych mluvil o tom, že mám jakýkoliv kontakt nebo jakékoliv
pověření od někoho z vnitřního Trindindolu. Nikdy jsem v Trindindolu nebyl, pravděpodobně nikdy
Trindindol neuvidím a já... tohle nedokážu říct, jako určitě nejsem pověřen nikým z Trindindolu, a tohle jsou
otázky, na který nedokážu odpovědět” (viz. Lyškánora 62/1075).
Tuhý systém ostrahy hranic musel být
podle všeho v Trindindolu budován již dávno, pravděpodobně po tom, co Maxilia Gortru nazývá rasovými
bouřemi, a to bude již nějakých 200 let. Trindindol tehdy přišel o část obyvatel a nad neelfy nastolil tuhý
režim. Musel zabránit útěku zbývajících hobitů a trpaslíků, které elfové nutně potřebovali jako pracovní sílu.
Lze se domnívat, že použili účinnou metodu cukru a biče a zároveň začali důkladně střežit hraniční pásmo, což
usnadňovala přirozená trindindolská hranice – hory, lesy, jezera. Aktivně se na tom podíleli především tzv.
hraniční druidové a zároveň bezpochyby dobře organizovaný „špiclovský” režim uvnitř samotného
Trindindolu. Tento systém vydržel po dlouhá desetiletí, avšak někdy krátce po roce 1056 (rok navštívení
Trindindolu Nurnskými) se pohraniční šarvátky s algacharskými skřety mění na regulérní válku, počet
uprchlíků začíná prudce narůstat a je nutno ostrahu hranice navýšit. A vznikají tzv. dobrovolné hraniční sbory,
Hraničníci. Podle všeho se jedná o pomocné sbory pracující za žold, které se skládají z vyvrhelů a osob
neštítících se takřka ničeho a které jsou vhodně doplňovány tzv. ideologickými pomocníky (typickým
příkladem je již výše jmenovaný Jorchen Kierke). Hraničníci mají za úkol zadržovat, shromažďovat a následně
odesílat zpět zadržené uprchlíky a zároveň přímo vykonávat i některé exekuce.
Ostatně nechme promluvit
samotného Jorchena Kierkeho: „Nezasvěcenci často spojují výraz hraničník a hraniční druid pod jeden pojem.
To je naprosto zásadní omyl. Ochrana Trindindolu se odedávna dělí na dvě základní složky. Ochranu
vnitrozemí, šírých plání Zakázané země, zabezpečují elfí vojska, řízená ze samého srdce vlasti, správního
města Trindindol. Starost o pořádek v nehostinných, zalesněných a špatně přístupných okrajích, zejména v
okolí Iriu Váhes, spadá od nepaměti do područí hraničních druidů, kteří však neudržují pevnou hierarchii a
řád. Dobrovolné hraniční oddíly, tedy oddíly takzvaných Hraničníků, byly zakládány až později v době, kdy
vyhnané a zlořečené kmeny algacharských skřetů začaly opět ohrožovat trindindolskou svébytnost. Proto sami
Věční, moudří z moudrých, vytýčili mimo oblast Zakázané země takzvaný Vnější okruh a dali vzniknout
původně samostatným hraničním hlídkám, následně pak Dobrovolnému hraničnímu sboru. Tento sbor měl za
úkol dbáti ostrahy Vnějšího okruhu, zvláště pak horského masivu Friuvannen, který hraniční druidi zcela
opomíjeli a Věční spatřovali v tomto místě slabinu obrany země. Vstup do vnitřní oblasti zůstal hraničníkům,
kteří se rekrutovali vesměs z řad cizáků a nečistých, zapovězen. Mimo to, že hraničníci a hraniční druidi se
nemají příliš v lásce, je třeba zmínit rozdíl zásadní, a to skutečnost, že hraniční druidi jsou samotáři, zajišťující
ostrahu výhradně v rámci přidělených nebo zvykově nárokovaných teritorií, nazývaných rejdiště. Sdružují se a
navzájem spolupracují pouze při takzvané naháňce, to jest za okolností, kdy jsou druidi z přilehlých rejdišť
požádáni o nahání kořisti druidu místně příslušnému. V ostatních případech hraniční druid zastává svěřený
úkol naprosto samostatně za pomoci lájí - smeček cvičených psů. Hraniční druidi si po celé generace živí hoře
jakožto zneuznaní, a z toho plyne také jejich nedůvěřivost a sveřepost” (viz.Tajný deník Jorchena Kierkeho). Z
výše citovaného je také možno odvodit, že druidé částečně za léta ztratili důvěru elfího režimu, a to kvůli
korupci, která mezi nimi bezpochyby postupem času vznikla a dosahovala značných rozměrů, jak se o tom
ostatně přesvědčili i Nurnští roku 1056. Korupce patrně zasahovala i do velmi vysokých vrstev společnosti,
neboť do ní byl zapojen i Rien Gwardit, syn soudce a člena Rady. Rien se výše zmíněný fakt pokouší popírat a
zlehčovat: “Trindindolský fenomén převaděčství! Opravdu velice zajímavě nazváno. Já jsem, já sám, když
družina byla v Trindindolu, jsem chtěl družině pomoct a družinu z Trindindolu dostat. Ze svých studií a
samozřejmě ze svého života v Trindindolu mám spoustu... spoustu známých přátel a napadlo mě... jeden z
mých přátel právě slouží v hraničním lese. Slouží v hraničním lese. Napadlo mě, že by bylo možno... bylo
možno přes něho, jeho samotného družinu dostat. Dostat ven. 20.000 zlatých bylo proto, že pokud by se na to...
pokud by se na tuto věc přišlo, byl by z toho obrovský poprask a bylo by z toho něco, co se v Trindindolu nikdy
nestalo. Těch 20.000 bylo proto, abych zlomil jeho samotného k tomu, aby družinu, Nurnskou družinu z
Trindindolu... z Trindindolu dostal. Není zde, v Trindindolu nefunguje nic takového jako převaděčství dovnitř,
ven, pašování a další takové věci. Já sám o tom nic nevím” (viz. Lyškánora 45/1059), ale vše ostatní svědčí
proti této zamotané výpovědi.
A Jorchen Kierke upřímně a nadšeně pokračuje v dalších detailech o své
službě na hranici, rozsáhle například mluví o používání psů: „Smečka cvičených psů stráží severní hranici
zakázané oblasti proti vnějšímu nepříteli. Hranice se táhne po holém a větrem bičovaném hřebeni Friuvannen,
Stínových hor. Cvičení psi byli vždy tradičními pomocníky horských hraničníků, jejich pýchou a chloubou.
Hraničničtí psi jsou cvičeni k vyhledání a zneškodnění nepřítele. Jak je patrno, psi jsou rozděleni do dvojic a
spoutáni přibližně sáhovým řetězem pobitým ostrými hroty. V případě objevení nepřítele dotyčného dostihnou
a poté jej oběhnou z protilehlých stran. Zneškodnění nepřítele je pro sehranou dvojici otázkou okamžiku.
Nepřítel se s podraženýma nohama válí na zemi bolestivě omotán řetězem a psi, dožadující se táhlým vytím
příchodu posil, mu stojí na zádech, případně břiše” (viz.Tajný deník Jorchena Kierkeho).
O tom, co se
děje s ubožáky, kteří jsou při útěku z Trindindolu dopadeni, se dá jen spekulovat. Jsou jim odejmuta i zbývající
práva a propadají se skrze kastovní systém hlouběji? Jsou nahnáni na otrocké práce v dolech a na polích? Jsou
někteří pro výstrahu popravováni, a to i tak bestiálním způsobem, jako je upalování, o kterém bude ještě řeč?
Exekuce se jistě nebude týkat všech. Spíše se bude jednat o režimu zvláště nepohodlné a nebezpečné jedince.
Za léta útisku nebude v Trindindolu dostatek pracovní síly a bylo by bezpochyby bláhové domnívat se, že se o
zbytky budou chtít elfové připravit zbytečnými masakry. Lze si představit, že existují rozsáhlé zajatecké a
pracovní tábory, kde jsou od sebe odloučeny rodiny. Elfové budou nepochybně mít k dispozici přesné záznamy
o všech potencionálně vzpurných jedincích a budou využívat všechny představitelné metody, jako je braní
rukojmích, vyhrožování rodinným příslušníkům, zasévání chaosu a nedůvěry mezi zadržené a další
rafinovanosti.
V souvislosti s Trindindolem se mnohokrát mluvilo o tom, že nepohodlní obyvatelé jsou
elfy upalováni. To se týká především trpaslíků. Málokdo však ví, kdy poprvé a za jakých okolností se k družině
tato informace dostala. Psal se rok 1054 a družina pod vedením hobita Dyniho Longodona putovala po ostrově
Lybbster. Členy družiny byli mimo jiné i Rien Gwardit a můj bratr Allen Moskyt. Družina plnila jakýsi úkol,
který nebyl pro popis následující události důležitý. Družina se zmocnila zajatce (snad člena jakéhosi temného
kultu) a po jeho vyslechnutí se dohadovala, co s ním. A právě tehdy přišel Rien Gwardit s návrhem, aby byl
zajatec upálen. Že prý je to tak v jeho domovině zvykem. Je dosti možné, že zajatec byl pěkný vyvrhel, ale
Rienův zbytečně sadistický přístup ostatní zaskočil. Dnes není ani jasné, jak to s oním zajatcem tenkrát
skončilo, ale je jisté, že hned téhož roku vychází v Lyškánoře 39 bratrovo dílo Ohnivá síla, které bylo
ovlivněno právě tímto zážitkem. Z historického hlediska nelze brát toto dílo vážně, jednalo se bezpochyby spíše
o rýpnutí do Riena Gwardita. Bratr pracoval s minimem faktů, vše ostatní bylo dáno jeho fantazií. Faktem byl
pouze Rienův přístup k zajatci a pak již jen něco málo z toho, co byl Rien ochoten vypovědět o své domovině.
Rienovy zmatené informace o jeho rodišti se staly námětem celé řady dalších příspěvků do Lyškánory od
mnoha dalších dobrodruhů. Rien proti tomu nikdy mnoho neprotestoval, ostatně psaný projev byl vždy elfovou
slabinou. V jednom z rozhovorů odpovídá na přímou otázku o upalování trpaslíků takto: „Tahle věc je prostě
nesmysl a já nechápu ty lidi, který si v tom neustále, neustále hledaj zdroj zábavy. Ta věc je prostě nesmysl.
Upalování trpaslíků v Trindindolu nikdy nebylo. Nikdy prostě nebylo”. Takto stručně hájí elf svoji domovinu a
vlastně by nebyl důvod mu nevěřit, kdyby se v družině neobjevil již výše zmiňovaný Jorchen Kierke, oddaný
zastánce elfí věci a trindindolský hraničník. Jorchen sice nikdy nebyl na území, které nazývá vnitřní pásmo,
ale za léta strávená na trindindolské hranici jistě ledacos zaslechl. A sám od sebe s hrdostí uveřejňuje dílo
„Poprava skončena”, které upalování trpaslíků potvrzuje (Kierke zde trpaslíka nazývá vousatým prevítem), a
rázem je téma upalování v Trindindolu opět nastoleno. Jorchen ve své tvorbě ostatně popisuje i jiná zvěrstva,
ke kterým v této zemi dochází. Ve stručnosti aspoň některá. Jorchen se zmiňuje o tom, že knihovna v
Trindindolu používá k vazbě svých knih vydělané kůže humanoidů. Jak k této informaci přišel ovšem
nedodává a v Trindindolské knihovně nikdy nebyl, takže doufejme, že se jedná jen o hraničníkovu vizi a ne o
skutečnost. Skutečností však bezpochyby bude tzv. vozejk, určený pro přepravu zadržených uprchlíků. „Vlečný
přepravník pro transport zadržených, mezi hraničníky přezdívaný Vozejk, je povinným erárním inventářem
hraničních sborů od roku 1052. Ze strany zadržených běženců se stal obávaným místem nuceného, mnohdy i
několikaměsíčního pobytu. Zavedením vozejku do povinné výbavy odpadla nutnost zabývat se každým
případem zvlášť a oslabovat už i tak nepočetné stavy o muže přidělené do eskorty. Vozejk sestává z třiceti
oddělených komor, takzvaných fochů, a přeprava do vnitrozemí se obvykle uskutečňuje až po plném vytížení
prostoru. Vozejk je transportován pomocí jednoho až dvou tažných zvířat (koně, voli, osli, další zadržení -
dáno terénem a okolnostmi) a při plné vytíženosti dokáže přepravit až třicet zadržených” (Viz. Tajný deník
Jorchena Kierkeho).
Lze se domnívat, že upalování pro výstrahu v Trindindolu pravděpodobně existuje,
ale spíše se bude jednat o jednotlivé případy, nežli o nějaké hromadné akce, jak je popisuje Allen Moskyt v
Ohnivé síle. Je dost dobře možné, že případy upalování narostly po vytvoření Hraničního sboru kvůli
prudkému nárůstu počtu uprchlíků ze zbídačené země.
Úpadek Trindindolu musel nastat již před válkou s
algacharskými střety. Elfové se pokusili vytvořit izolovaný stát, který bude ve všem naprosto soběstačný.
Soběstačnost lze do jisté míry praktikovat, pakliže máte k dispozici velké zásoby nerostného bohatství, úrodnou
půdu a vhodnou polohu. Toto všechno Trindindol musel tedy mít. V zemi jsou rozsáhlá ložiska rud, jak
popisuje Rien Gwardit, a není důvod, proč by zde nebyla úrodná půda, a země má přirozenou přírodní hranici.
Přihlédneme-li k tomu, že se elfům podařilo podmanit si trpaslíky pro práci v dolech a hobity na práci v
zemědělství a zároveň si udržet nad těmito rasami moc pomocí vojenské převahy, lze takřka s jistotou tvrdit, že
po dlouhou dobu může vize soběstačnosti fungovat. Trindindol se tedy vydal cestou tzv. poustevnického státu,
založeného na rasových zákonech vyjádřených jednoduchou myšlenkou: „Každému jeho místo”.
Pak
ovšem přichází válka se skřety, Trindindol musí značnou část svého bohatství použít na zaplacení cizích
žoldnéřů, mohou začít docházet nerostné suroviny, ujařmené rasy se začínají bouřit a Trindindol, pokud chce
přežít jako státní útvar, se musí nutně změnit. Ostatně o válce se skřety a jejích následcích hovoří i Rien
Gwardit: „Situace v mojí domovině se začíná z mého pohledu zlepšovat. Takhle. Začal bych vojenskou situací.
Podařilo se... podařilo se opravdu za velkých ztrát jak na životech, tak na majetku, se podařilo odrazit útok,
který přišel ze skřetí strany, ale... ale jak jsem řekl. Byly tam obrovské ztráty a myslím, že Trindondol nebude
nikdy takový, jaký býval. Nynější správci města a okolí se proto rozhodli, že bude... jediná šance pro
budoucnost Trindindolu není v tom, aby Trindindol zůstal uzavřenou oblastí, ale bude se muset částečně otevřít
světu, obchodu, a bude se muset... a bude se muset otevřít návštěvám. Návštěvám z venku. Co to přinese, je
pouze... je ve hvězdách” (viz. Lyškánora 53/1062).
Ano, Trindindol se začíná měnit. Přicházejí cizí
žoldnéři, válka je vyhraná, ale země je zbídačená a její bohatství mizí. Je budována tzv. almemarská stezka,
která má spojit Trindindol s okolním světem, ale tuhé rasové zákony platí dál a hranice je střežena ještě ostřeji
než v minulosti. „Hraničníci se zřídkakdy, pouze pokud to vyžadovaly okolnosti, podíleli i na dohledu nad
vězni ve výkonu vesměs doživotního trestu. Almemarská stezka byla po svém dokončení jedinou zpevněnou
spojnicí s okolním světem. Jako taková však podléhala velmi přísné kontrole hraničních hlídek” (viz. Tajný
deník Jorchena Kierkeho).
Co bude následovat v dalších letech je těžké odhadnout. Trindindol bude
potřebovat okolní svět a je na elfech, jak moc připustí některé změny. Obchod lze samozřejmě teoreticky
uskutečňovat přímo na hranicích pod přísným dohledem a cizince dále na své území nepouštět, dlouhodobě je
však tento způsob nepohodlný. Dá se tedy očekávat, že některým cizincům bude povolen vstup do země a do
hlavního města. Otázkou je, jak bude omezen jejich pohyb? Zda po vzoru například Mukuru, kdy je cizincům
přidělen zvláště prověřený špicl a mohou se pohybovat pouze po předem daných koridorech, nebo elfové zvolí
nějaký jiný způsob. Co se týče hobitů a trpaslíků, nedá se předpokládat nějaké rychlé uvolnění rasových
poměrů. Spíše bude ještě více prohlouben dosavadní systém kast a naoko dojde k dosazení některých hobitů a
možná i trpaslíků do nějakých nevýznamných funkcí. Pracovní tábory budou přesunuty do odlehlejších částí
země, aby i nadále zůstaly skryty před zraky cizinců. Hranice budou dále důkladně střeženy a hraniční sbory
budou dále likvidovat případné pokusy o přechod hranic.
Co říci závěrem. Elfové se v Trindindolu
pokusili vybudovat stát zcela nezávislý na svém okolí. Díky shodě šťastných okolností se jim to nějakou dobu
dařilo. Ke splnění svého cíle neváhali použít ty nejpřísnější rasové zákony postavené na myšlence, že elfí rasa
je nadřazena všem ostatním. Přesto však nelze mluvit o parazitní elfí diktatuře, jak naznačují Allen Moskyt a
Klabzej Myšilov, neboť elfí rasa na území Trindindolu žije již po celá staletí. Jisté však je, že elfové se v
Trindindolu pokusili vybudovat svůj „poustevnický” stát na hřbetech jiných, pomocí slova a karabáče...