Sny drakobijců
XXV. Álfheim a kultůra
Worrel Sovák


Tance

Na úvod bych rád řekl pár slov o vnímání pojmu “tanec”. Tanec je na Álfheimu především vnímán jako sociální faktor velice důležitý v hierarchii společnosti. Narozdíl od středozápadní civilizace, kde základním principem tance je pohybové vyjáření mezi partnery, tj. mezi mužem a ženou, na Álfheimu striktně převládají společenské tance rozdělené na mužské a ženské.

U mužských společenských tanců je prazákladem kolový systém tance. Držení aktérů je pouze pažemi, a to u soutanečníků po levici i pravici. Základní dělení je na vnitřní a vnější kruh. U vnitřních (častějších), je držení kolem ramen či zad v rovině prsou a boků. U vnějších je to především držení v ohbí loktů, přičemž tento tanec je výlučně rituálního charakteru a vyjádřením semknutí rodu proti všem. Směr a rychlost rotace kruhu mužských tanečníků závisí výlučně na muzice a rytmice skladby, stejně jakož i práce nohou, výkopy, pohupy, podřepy, změny rotací atd. - vše v jednotném duchu.

Oproti tomu ženské tanečnice se nedrží a jsou rozestaveny v různé obrazce, a to vždy všechny čelem k mužskému obecenstvu či tanečníkům. Samotný projev je s minimem pohybu v strany (i vpřed a vzad), a to maximálně tak 3 - 4 úkroky. Důraz je kladen především na práci paží, pohyb boků a výraz. Zvyklostí álfheimských žen je, že před tancem odkládají šatstvo, s ohledem na věk a postavení.

Toto striktní vnímání álfheimských obyvatel na “rozdělení” má pochopitelně i řadu výjimek. Příkladem uvedu i tzv. “řadový tanec”, kdy mužský kruh se rozpojí v jednu řadu a zároveň “ženský obrazec” se naopak spojí, a tím vzniknou dvě řady, které v rytmu hudby postupují proti sobě a od sebe.

Dalšími jsou tance zvané “námluvné”, jedná se vlastně o jedinou přípustnou výjimku mezi jednotlivci, která je pouze za účelem spojení mezi mužem a ženou.

Zvláštní skupinou jsou “válečné tance”, které mají za účel zastrašování nepřátel a dodání bojového ducha soukmenovcům. Jako příklad zde mohu uvést “Hamrgaardský sekyrový tanec”.

Hudba a vzdělávání

Veškerá hudební produkce je plně v kompetenci bardů a skaldů, kteří též plní funkci historickou a vzdělávací. Především formou ústní, jako jsou pohádky, příběhy, bajky atd. Za tuto činnost jsou vyňati z povinnosti lovu a boje, a vrcholným projevem postavení rodiny či klanu je vydržovat si některého barda. Nejrozšířenějšími hudebními nástroji jsou flétny, bubny, rohy a píšťalové měchy. Významní skaldové a některé ženy hrají též na lyru a harfu. Tradicí je také bardy a skaldy v jejich sólových projevech doprovázet všelikými bubny a chrastítky. Álfheimci jsou velmi muzikální národ a nezřídka dochází ke spontánní produkci celých rodin, kdy se víření bubnů a zpěv nesou krajem na míle daleko.

Móda

Stejně jako ženy kdekoli jinde na světě, i álfheimky se chtějí líbit. Ženy sou hrdé na své dlouhé vlasy, proto nenosí loktuše ni čepce. Zadané ženy nosí vlasy spletené v cop. Šperky, kterými se zdobí, jsou většinou prosty drahých kovů a kamenů. Vlasy i tělo si zdobí především květinami a věnečky, pírky a ulitami, a výjimečně dostupnými, hrubě opracovanými polodrahokamy, jako jsou acháty, opály a především jantar, který je velmi rozšířený a je jedním z mála vývozních artiklů Álfheimců.

Některé ženy se rády chlubí svým tetováním, a to i v obličeji. Stejně jako u ostatních seveřanů, barva očí álfheimců je vždy modrá či zelená a je dokladem příslušnosti k otčině. Ženy si do očí kapají odvar z rulíku zlomocného, který jim rozšíří zornice do pověstných “kočičích očí”.

Muži se nezdobí a odznakem krásy mužů jsou vnímány pouze jizvy. Někteří si, pro vyjádření důrazu, sypou do čerstvých ran popel.

Co se oblečení týče, středozápadní kultura odívání proniká i na ostrov, ale je omezena kupní silou obyvatelstva. Nejmarkantnějším rozdílem je, že ženy nosí kalhoty nebo sukně nad kolena, což je dáno tím, že Álfheimci podřizují odívání praktičnosti.

Architektura

Obyvatelstvo Álfheimu, rodiny i celé klany, žije převážně ve velkých obydlích zvaných “skally”, které pro bližší představu raději načrtnu.

Veškeré dění, život, práce, radosti a strasti probíhají pospolu napříč generacemi v těchto “skallách”, které se vyznačují především tím, že prostor vevniř není dělen žádnými místnostmi či přepážkami. Vchod je pouze jeden a vždy obrácen na jih, to z mnoha bezpečnostních důvodů. Jídlo se připravuje na otevřených ohništích uvnitř skally, kde kouř uniká zvláštními průduchy, které slouží k uchovávání masa. Součástí skally je též prostor vyčleněný pro “kožešinová lože”, jakož i centrální stůl s lavicemi. Sociální zařízení je koncipováno tak, že u skally či skupiny skall je v lesním porostu, ne dále než 50 sáhů, vyhloubená jáma o průměru 5-15 sáhů. Systém pryčen a žbrlení přes jámu umožňuje konat potřebu i více lidem najednou, což nezřídkakdy vede k různému klábosení či debatám. Toalety jsou rozděleny na mužskou a ženskou část. Za zmínku stojí i to, že usvědčení viníci drobnějších prohřešků jsou za všeobecné potupy svrhnuti dovnitř. Ostrované, žijící ve velmi členitém terénu, neznají pojem “fortifikace” tak, jak je vnímán středozápadem. Takže jedinými kamennými budovami jsou tzv. “grady”, které vlastní pět nevýznamějších klanů Álfheimu. Jedná se de facto o 6-7 spojených skall, které tvoří jakýsi dvorec. Hradby, palisády, ohrady a ploty jsou pojmem neznámým a na ostrově by neměly valného užití.

Lov a kulinářství

Ostrované jsou především lovci, výjimečně pastevci, a zemědělství, jako je orba půdy, je jim naprosto cizí, což se odráží i na skladbě jídla. Nejrozšířenější strava je zvěřina, od vysoké po černou. Příkladem uvedu jeleny, srny, daňky, muflony, divočáky, horské kozy atd. Jídelníček se dá zpestřit i dravci či drobnými hlodavci, jako medvědy, rysy, liškou, rosomákem, zajícem, bobrem či vydrou. Maso se uchovává především sušením, uzením ve střechách skall, a na zimu se vyrábí směs masa uložená v kožených měších a zalitá olejem, sádlem či lojem. Velmi rozšířeným lovem je lov ptactva, kdy jsou obrovská hejna tažných ptáků snadnou kořistí ostrovanů. Rybolov, též hojný, je místně specifický a podílí se na něm celý klan. Muži vyjedou na moře v člunech a coby naháněči (mlácením bidel do vody, řehtačkami, ohněm a křikem) ženou hejno ryb k pobřeží, kde již čekají ženy, děti a starci, které jednou obrovskou sítí uzavřou hejno ryb ve fjordu. Obryby se lákají na mělčinu napodobováním jejich skřeků. Divoké obilniny spolu s kváskem slouží k výrobě místního piva, které zraje v obrovských kádích. Ovoce se sbírá pouze plané. Ostrované považují svůj zdroj obživy, tj. lov, za velmi důstojný, oceňovaný a společensky hierarchovatelný. Oproti tomu pěstitelství, sadařství a jiné způsoby zdrojů potravy považují za urážku otčiny a znásilňování duchů země.