Sny drakobijců
XXIII. Proslov starého důlmistra
Bolbuch


Tož ogařiska, abyste věděli, že neni šecko jen vo tom, jak kopnout do hroudy, tak našpicujte ušiska, něco vám povim.

Pod zemí, tak tam nejste nikdy sami, máte sice grompáč a razíte si svojů štolu, ale kolem vás sa možu vyskytnůť stvoření, které sů pod zemí eště víc doma než my. Vidí ve tmě líp než kterejkoli z nás, nebo to majó nějak zařízené, že sa neztratí a nikam nespadnů. A nemajů nás tam rádi. S nějakými je snadná pomoc, některých byste sa ale měli bát. Tož v prvej řadě je to zákrc. Ludé ho znají také, ale jméno pro něj ludské neznám.

To je postavů tak půl nebo tři štvrtky trpaslíka, hubený jako lunt, ale houževnatý jako vrbový proutí. Má malé kulaté tělo, dlůhé ruce a nohy s velkými klůby, prsty jako tyčky a na nich dlůhé a ostré drápiska. Živí sa krví, a tak sa stane, že tu a tam se deset takýchto zákrců na kopača, co je sám na překopu, vrhne a udrápe ho k smrti. Silný chlap s grompáčom sa jim začasté ubrání, ale když je jich moc, tak běda. Že je v dole hnízdo zákrcův sa pozná podle toho, že sa v chodbách dajů najít mrtvá vysátá zvířata, protože zákrc, když je hladový, sa i na povrch vydrápe, an má i svoje malé chodbičky prohrabané z dolu ven a králíka i kozu sobě uloví. Jinak škodí havířom a ztrpčuje jim život, vodu špiní, provazy předírá, výdřevu ochcává a narušuje, nářadí schovává a krade, poklopy od šachet dolů hází a vozejky uvolňuje. Na dva kopače pohromadě si ale ještě nikdá netrůfli, leda byli hladoví jako hluboká voda.

Tak co to máme dál? Rudokaz. Rudokaz je najhorší, co sa v dole usadit može. Vyskočí z pukliny ve skále a škodí, škodí jak může. Žíly zanáší, dobrú rudu schovává do podloží, skálu vytvrzuje, že se na ní láme i nejlepčí vercajk, skálů hejbnout dokáže a može i havíře zavalit. Nebo zase umí vyrábět pukliny a drobí skálu na jemno, takže sa skrz ní mosí vést dřevěnej tunel, ale najhorší je to, že prostě a zkrátka kazí rudu. Aj ve vozejkách a nůších. Nejni vidět, a tý, co ho prej uviďali, říkaj, že chodí nahatej, je chlupatej a má kopejtka. Tfuj. Ale dá sa s ním vybabrat, je dobré nosit mu žrádlo a mlsy, med a slaninu má najradši. Jalovcovou nebo medovou gořalou taky nepohrdne, to pak dva dny vystrájí, řve a škodí, ale pak zas dva dny chrní.

Šerý chlap je kopač nebo chlap, co sa pod zemí pomátnul a nechce ven. Žere uhlí a co ukradne jiným kopačom. Nemluví, jen tu a tam huhlá. Može škodit, už sa stalo i, že se popral s celů směnů a ztlouk je na jednu hromadu. Je silný, svaly má jako ze železa. Nespí a, co já vim, asi ani nepije. Na gořalu ho nenalákáš. Ale dá sa přitáhnut na vůni fest prouzeného špeku. Někdy se stane, že v dole neškodí, ba navopak pomáhá, tu a tam vyspraví trouchnivů lávku nebo hen spustí alarm, když sa vyvalí plyn nebo voda. Ale pokaždý, když se hen taký šerochlap v dole usadí, je lepčí ho odtamtud vypudit a pomoct mu, neb to neni žádný strašidlo, ale přeca jen kopač, co sa pomát. Pak je dobrý takovýmu do huby bečku rumu nalít, třebas kolikrát za sebů, pak ho nechat vyspat, šak ono ho to přejde. He?

Tož ale nejen pod zemí na vás cos čeká. Aj venku z dolu sů také potvory, co sa mojtajů kol kopačou a otravujů. Rády sa kol dolů objavujů najměj za polednách, když v letě slunko praží a člověku je najlíp pod zemí, ne moc hluboko, někde tam, kde je chládek. Tož tyhle stvoření zovem puclifky, ludé je taky znajů a diblice neb diblíci jim říkajů. Sú to ženštinám podobné stvoření také v kradené, ponejvíc červené látky a šaty také oblečené, veselé jak hejno vrabčáků. Po dvoch i po třech je můžeš potkať, i po víc. Poznáš je podle jejich očí a úst, velikánská kukadla a hubu od ušiska k ušisku, od teho, jak sa porád řehonijó. Nemluvijó skorem, a moj názor, esli chcete slyšet, ani to neumějó. Ale zubů majů až hanba mluvit, víc než ludé, ba víc ještě než elfi, a nemívajů je prožrané, leda k stáru, a takých nebývalo nikdy moc k vidění. Snaží sa kopačou svést, obloudit, a pak okrást, zbiť, pokúsat, krev z nich vysát nebo co. Ludem se líbí ty jejich kušny, ale našinec si tož leda s chutí odplivne, co?

Posledným, o čem vám budu dneska říkat, je Bosé světlo. Stane sa vám, že sa vracíte ozbíjaný ze šichty nebo si dáváte pauzu a zhasnete kahany nebo nahlídnete do překopu a uvidíte světlo, slabé, hópajúcí sa, pomalu sa vznášat chodbů od vás, nikdy, a to vám, bando, vopakuju jen jednou a naposled, nikdy sa za nim nepúšťajte! Kolik havířů sa takhle už vydalo na svojů poslednů cestu, spadli do pukliny, zavalila sa za nima chodba, slítli do šachty nebo sa už nic z nich nenašlo, to vám budiž varovánim, na který myslete, až sa vám světlo zjaví. Občas bývá vidět vedla světla postava v bílom, jakoby lucké děcko svícu neslo. Věčinů sa při tom ozývá zvuk bosých nohou o skálu, jen slabě, slabě. Žádné ztracené děcko, žádné světlo, čumte na prácu a nic sa vám nestane.

Tož tak, teď víte svoje, hen šici popadněte grompáče za hefty a alou pod zem, bando.

Jo a včíl si nerobim patent na rozum, tož kdyby z vás někdo na nějaků inaků potvoru v dole narazil a zvostal přitom naživu, tak ať mi o tom dá vědět.