Sny drakobijců
XXII. A tag sam sam sa naučil piť
Heft Taras
Thag to bylo v tém času, kdy přišla ta velká fujavica, chcalo jak z prokopnutýho měchéřa, bratru tak pět krát
tre dnou. V Naglinoj bylo vódy, až hanba. Rebe vám lézli haž do postele, dokonca to zháslo i velký hutě, to to
vám zasyšálo, zapraskálo a vyvalilo sa hmly, ža sa dala i žrat. Na krok viďat nebylo, hen všade mokrota a
slota, jeden by řak, že sa všici topíme v mlíce.
To víte, a najhůř sa vedlo ogarom v baňi. Šuškalo sa, že sa
nebude fárat ha každej měl strach vo fleka. Poudali, že doly sou nebezpéčny, až že prej hrozijó zatopení a
sesuvy. Hale řikejte to chlopiskům, co majo osm capartó a žijó z ruky do huby. Takový nerozdejchaj, že pudou
vod válu.
Předáci a baňmistři prosadili u gildařů a kralovskej společnosti, ža fárat sa bude, sica na vlastní
riziko, ale bude. Já su v té době slóžil, jako janek mladé a blbé, v dole Kabrak, dole na rudó hródu, pré po
lidsku rudu. Byla sme docela fecht kumpania, parta Karbon sma si řikáli, páč henem starý dol na karbonum,
po lidsku huhlí - Velká ďoura, zavřáli, pré tam bylo mraky pécek vod toho smrádu, co občas uniká z ložisek,
jaksa něgdo přiblížil s kahanóm, už ho stírali ze stěn. No tak něktéří rubači přéšli na rudó hródu na Kabrak.
Docela fajn díra. Mňali vlastní koňské vétahy, tak sa fáralo s chuťou. Pak ale v tom chcavci koňom změkla
kopyta ha jednému včíl ruplo v kouli. Bylo tó tág, že že chromej Chabruš mlatil do kolejnice, páč padla pro
vodpolení. To bylo tóčo, ta mrcha véskala a kopla Chabruše do škeble. Chudák pak téden nemoch na nohu, páč
měl jednu, slintal a řeči takejc nepobral. My z Karbónu zrovna býli v tej době v ubykácijich, páč sa měla fárat
nočná šichta. V kumpanyji sem tehdá byl já, Heft Taras, pak staré pardál Pér, hlavu jak koleno, ale vúsiska
camral po zemi - naš předák, dvaja bratři, Rúbus Bukwa a Gula Bukwa, dvaja taký pařezy, pré měli za tatu
čórného stolina, ale prej sa zhópnul při velký derátyzáci. Dále pak Čapaj, trpaslik jak řimbaba vod někad z
véchodu, vymetal za nás hospody. Qejda, ten byl furt marod, v mládí chytnúl čórné chrchle a byl na tom zle, a
poslední byl Húffnbaragg. Ten měl mamu kudůčku, ale jinak to by spravnej brach. Staral sa vo Břitvu. Břitva,
to byl náš kanárek, kvůliva Svíťáku a záválom a jinejm neřádsvům. Uměl takejc pobavit, krákal vtipy, uměl
sice jen jeden, ale to neva.
Takža jak Chabruš vyl, my popádli motyky, krumpáče a hrr ven, co sa jako
děje. Koň frkal, ale jinak byl v poho. Zato Chabruš poskakovál na jedné noze a motal sa ako ožratý. “Na
múzice sédiš jak poleno, a přitom vyrúcáš jak famfrnoch”, vtipkoval Qejda. “Čumte, co to provádí, pablb”,
přidal se Gula a sledoval, jak se Chabruš skorem tanečmím hopsem vochomejtá vokolo ďoury. “Vo co, ža sa
trefí přímo do baňe?”. “Vo dva mázy frnžalice”, sázali sa oba bratři. “Úáááááááááá!”, ozvalo sa vzápětí. “Ja
gut a mam to zadarmo”. “Čo čučíte, ogaři, kvaltem pro ňho dolu, třebas ešťa dejchá”, ozval se měkosrdcacý
řimbaba Čapaj. “Kulový, to má na tuty”, oponoval šťastný výherce Gula. “Neměli bysma to někde vohlásit?”,
ozval sem se. “Serem na to, sme plonkový, dem chlastat”, zavelel starý Pér.
A tag sam sam sa naučíl
piť.