Sny drakobijců
XX. Magicus Magyjáš: Základní these
Klabzej Myšilov


Tento článek jest jakýmsi zhuštěným shrnutím základních vědeckých thesí, vyplývajících z veřejné diskuse s panem Magyjášem, jehož si osobně vážím ne snad proto, jakými vědami se zaobírá, ale proto, jak je bez zábran ochoten diskutovat a vědecké poznatky presentovat i před laickou veřejností.

Klabzej Myšilov

Výkladový slovník:
Živola - forma bytí, první stadium nedokonalé proměny
Mrtvola - forma bytí, druhé stadium nedokonalé proměny
Záhrobák - nemrtvá bytost; forma bytí, třetí stadium nedokonalé proměny
Cimprličnost - ostýchavost
Červ - obecné označení pro chorobu z kontaktu s druhým a třetím stadiem formy bytí
Kuč piklí - intrikář; člověk, který kuje pikle
Bohomalověrnost - nevíra v existenci bohů, duchů, nadpřirozených sil
Skeptikus - skeptik

Magyjáš, mladý magicus, netající se zájmem o obávané magické směry, obecně označované za temné, rozhodně není včerejší. Temného vědění a poznatků pramenících z něj umí užívat v praktickém životě. Nekromancii, narozdíl od přízemních, zpátečnických zabedněnců a fanatických ubožáků, rozumí; dává si pozor, aby při bratříčkování s umrlci nechytil nějakého červa.

Magyjášovi vadí lidé, trpící na vši a blechy. Říká, že mají ve vlasech či vousech život. Někdo tím může nabýt mylného dojmu, že se života jako takového štítí a že tíhne k úplně jiným formám bytí. To by však byl asi bláhový omyl. Život jako takový totiž tohoto magicuse neděsí, děsí jej pouze jeho průvodní jevy, jako například omezenost.

Magyjáš tedy dle svého vyjádření žije, aby žil a užíval si života. K tomu mu prý mohou přispět i jiní, než vlastní ukoptěné ruce. Koho má na mysli těmi jinými, je z jeho nekromantské orientace nasnadě. Uznává sice, že určité jevy s nekromancií spojené, jako například zápach a hmyz, mohou k oboru samému vyvolávat jisté antipatie, ale na druhou stranu nade vše staví účel. Kouzelníkovým hlavním krédem je, že účel světí prostředky.

Magyjášova představa dostupných prostředků, které jsou svěceny účelem, nezná hranic. Za tím si stojí a považuje za ubohého a přízemního, kdo tvrdí něco jiného. Takový je prý omezený hlupák, který si nevidí na špičku nosu. Magyjáš říká: „Kdybych pomocí záhrobáků zachránil byť jen jedinou živolu, tisícekrát se to vyplatí, a to stojí za trochu toho nepohodlí! Z čeho jen pramení ten strach a cimprličnost lidí vůči záhrobákům?”. Zároveň polemizuje nad tím, zda jsou to nějací jedinci, instituce, společnost či skupiny estetiků a moralistů, kteří mají právo stanovit únosnou hranici, kterou nelze překročit. „Já říkám”, shrnuje myšlenku, „že onu hranici stanovuje sám život – co je pro jedny neúnosné a pro druhé únosné”.

Těžko si lze představit, jak život jako takový může vymezovat jakoukoli hranici kromě té mezi životem a smrtí, případně jinými formami bytí, které zřejmě Magyjáše zajímají nejvíce. Únosné meze by v tomto směru měla definovat pouze lidská, tedy myslící společnost. Tato definice je dána příslušným poměrem dílčích definic jedinců. Je jisto, že v tomto spektru se vyskytnou některé extrémní menšiny, ale síla širokého středu je hlavním ukazatelem hledané normy. Pak ten, který na tuto normu upozorňuje, nemůže být chápán jako mluvčí světa, a ten, který ve své osobní definici z ní vybočuje, si toho musí být vědom. K tomu Magyjáš naznačuje, že: „sám život v širokém pojetí velmi ovlivňuje ty jedince, kteří utvářejí dané normy. I jedinec s vyhraněnými či extrémními názory může utvářet a také utváří normy, které se mohou stát obecně platnými”.

Ačkoli se Magyjáš přiznává ke kladnému vztahu k záhrobákům, nemá prý žádné záhrobácké přátele. Záhrobáky považuje pouze za prostředky. Prostředky k tomu, aby žil a užíval si života. Jsou to ony prostředky, svěcené účelem.

Magyjášův výraz „živola”, označující živé bytosti, je velmi neobvyklý. Zdálo by se, že jde o složeninu slov Živý a Mrtvola, tedy významově Živá mrtvola. Výraz by se potom dal opsat jako označení pro živého člověka, který je potenciálním objektem temných praktik. Paralela mezi na sebe navazujícími a gradujícími formami bytí Živola-Mrtvola-Nemrtvý (či snad Záhrobák) a Housenka-Kukla-Motýl se zdá být velmi příhodnou. Magyjáš tento výklad z lingvistického hlediska obecně připouští, ale s jeho obsahem nesouhlasí. Užívá prý pouze odborného slangu. Magicus říká: „Z jisté výseče pohledu se dá svět rozdělit na svět živol a mrtvol”.

Magyjáš rozhodně není žádný „kuč piklí”. Naopak, své vyhraněné názory probírá s lidmi a snaží se v obecné diskusi vcítit do problémů lidí s jinými názory. Snaží se je pochopit a nalézat kompromisy či názorovou jednotu. Magicus rozhodně nemá co skrývat, diskusi se nevyhýbá, ba naopak ji vřele vítá. Upřednostňuje však diskusi faktickou, obzvláště pak diskusi filosofickou či theologickou. V tomto ohledu je vždy ochoten připravit si historickopravné podklady a materiály.

Magyjáš nerozumí obavám lidí z nemrtvých, jejich negativnímu postoji k nim. Zda je příčinou mrtvolný zápach, riziko nákazy nebo snad tajemství a záhady jejich vzniku a zdánlivá nesmyslnost existence. Strach člověka, že až jednou spočinou jeho kosti v náručí bohů, přijde jiný člověk, který pomocí temného zaříkání poruší jeho klid, a on mu bude muset oddaně sloužit. Na celý problém by se také mohlo nahlížet ze strany nemrtvého, tedy spíše nebožtíka, který byl kdysi živý, a komu kdosi poručil vstát. Je velmi obtížné nalézt někoho, kdo by toužil po smrti vstát a stát se oddaným sluhou bez důstojnosti. Dá se předpokládat, že ty samostatnější nemrtvé bytosti pravděpodobně a pochopitelně touží po společnosti (vždyť vzešly z živých tvorů, mělo by jim to být tedy vlastní), a takovou touhu mohou uplatňovat pouze na svých živých protějšcích. Tedy na jejich úkor. Tím se skupiny živých a nemrtvých zákonitě staví proti sobě. Dokladem toho je, že nemrtví obyčejně vykazují největší aktivitu v době, kdy živí uléhají ke spánku. Jsou slepou odchylkou od přirozeného koloběhu života - tedy zrození, bytí a smrti. I zde je možné hledat příčinu negativního postoje k nim. Magyjáš mrtvolný zápach ani riziko nákazy nepopírá. Zde jako přirozenou obranu spatřuje hygienu. Magicus říká: „Rád bych vyvrátil jeden společenský blud - mytím se rizika nákazy snižují a nezvyšují!”.

Magyjáš chápe, že absence osobní hygieny může být u některých velmi vitálních jedinců do jisté míry funkční. Na povrchu těla totiž dochází ke vzniku ochranné krusty tělních mazů, která zabraňuje infikaci zvenčí. I tak je ochrana pouze diskutabilní. Magicus poukazuje na skutečnost, že nemoci se líhnou ze špíny a hniloby. Z tohoto hlediska by doporučoval tvorbu krusty spíše umělé různými ochrannými oleji či odpuzujícími parfémy.

Magyjáš přiznává, že v oblasti souvztažností tělesných ostatků vs. mysl/duše nemá vcelku jasno, neboť lidská mysl a zákonitosti života nejsou podle něj tak dalece prostudovány, aby vyvozoval jednoznačné názory. Může se pouze dohadovat, jak činí božstva, nicméně je hluboce přesvědčen o tom, že ostatky, tedy schránka, nejsou po smrti ničím jiným než organickou hmotou – stejně jako příkladně zemina či kompost. Protože je hmota neživá, ztvárňuje ji ku prospěchu sebe sama. Pro srovnání magicus uvádí příklad theurga, který křísí elementhalia země. Konstatuje: „Je to naprosto totožný příklad; s duší či myslí to nemá co dělat”. O samostatnějších bytostech záhrobí se Magyjáš necítí kompetentní odborně hovořit. Tak dalece jeho znalosti nesahají.

Magyjáš věří v posmrtné oddělení duše od těla. Nemyslí si, že mezi těmito entitami zůstává byť i sebemenší propojení. Skutečnost, že lidé po celé věky pohřbívají těla zesnulých, obdarovávají je květinami, náhrobními kameny, jinými předměty a udržují místa jejich odpočinku v posvátnosti, si uvědomuje. To však proň samo o sobě není dokladem, že by ostatky byly něčím víc, než pouhou hmotou. Nesouhlasí s thesí, že by tak lidé nečinili, kdyby neexistovalo jisté propojení. „Odpověď je velice prostá”, říká magicus, „Pouta, která je vážou, jsou vzpomínky”. Žádná lidská bytost si na svoje vzpomínky nedá sáhnout, pošpinit, dopustit či vyvrátit. Magyjáš tvrdí, že nelze říci, že vzpomínky pocházejí od bohů, jelikož je to základní životní princip. „Anebo můžeme říci, že pocházejí, ale pak veškeré naše konání a dění světa řídí bohové. Já osobně jsem skeptikus a bohomalověrný”, dodává.

Magyjáš se při výzkumech a nejenom při nich nezříká užití veškerých dostupných ochranných pomůcek, vždy však pouze z praktického hlediska. Nevěří v moc rozličných amuletů a nespoléhá se kupříkladu ani na štěstí. Štěstí podle něj nemá s vědou co dočinění. Chce se především dobádat pravdy, surové a čisté. Předsudky nebo alternativní pravdu nabízenou vírou a kejklemi odmítá. Náklonnost nadpozemských sil, i kdyby byl jejich účinek v dané chvíli nicotný, nežádá, jelikož v jejich existenci nevěří. Nechce být svázaný předsudky a vírou, bloudící slepými uličkami pravdy.

Magyjáš sice studuje vědecké zákonitosti nekromancie, ale za vědce se ještě nepovažuje. Je skromný, vždyť mu nedávno bylo teprve osmnáct zim. Přiznává, že pomalu přichází na kloub jedné magické nestandartní anomálii ohledně zmrtvýchvstání, která je něčím odlišným od standartních pouček o tématu i od všeho jiného, co zná. „Je to nesmírně vzrušující”, dodává tajemně.