Sny drakobijců

XVII. Rien Gwardit: Elfí velikán a vizionář

Studii o životě a díle velkého učence a dobrodruha zpracoval Jorchen Kierke


Rien Gwardit (1022-1066). Už v základních datech, vymezujících život R.Gwardita, je cosi magického. Rok narození 22, rok skonu 66, 44 let. Z dostupných pramenů se lze dočíst, že mezi Nurnské byl Rien Gwardit přijat roku 1052, krátce po svém vystěhování z Trindindolu. To znamená, že Nurnskou družinu ovlivňoval celých dlouhých čtrnáct let, a za tu dobu v ní zanechal nesmazatelnou stopu. Smyslem předloženého textu je tuto stopu důsledně zdokladovat.

První letmou zmínku o elfu Gwarditovi jsem objevil v Lyškánoře č.36 ze zimosmeti roku 1053. Je zde uveden výrok, respektive fragment rozhovoru, kdy R.Gwardit sděluje Y.Reblledovi (1016-1053), že oznámí Reblledově ženě spáchané cizoložství, načež mu tento vyhrožuje smrtí. Je bezesporu zajímavé, že do měsíce po vydání obecního listu Reblled zemřel, neobjevil jsem však žádnou souvislost mezi uvedeným výrokem a jeho smrtí. O jaké cizoložství šlo, není nikde zmínky; fragment je však dokladem, že Rien Gwardit, jako vysoce morální osobnost, se od počátku snažil o zakotvení základních morálních hodnot do života zhýralých dobrodruhů.

V Lyškánoře č.37, která je datována opět do zimosmeti 1053, jsem objevil kronikový záznam družinové výpravy, která byla vedena elfem Darlenem Moorhedem (1019-1071) a uskutečněna mezi deštnem a poradostinami roku 1052. Článek s názvem Botanická expedice, sepsaný Getdem Ruindorským (1008-1070), popisuje Gwarditův příchod mezi Nurnské.

“…Na kraji Trkan na druhy čekal onen plešatý elf, vydávající se za doktora… ‘A nemohl bych se k vám připojit?’, požádal elf, ‘Jmenuji se Rien Gwardit a už dlouho putuji sám, hledaje nějaké dobrodružství’. ‘A co je tohle?’, s podezřívavým výrazem ukázal Yall na malého tvora v pláštíku, který se motal elfovi kolem nohou. ‘To je můj sluha, démon’, pyšně prohlásil Rien…”

Gwendarronská obec Trkany leží východně od Naglinu poblíž obce Rubanice. Výše uvedený záznam je dokladem několika základních fakt. R.Gwardit se po definitivním opuštění rodného Trindindolu potuloval světem, a to osaměle. Je patrné, že neměl stálé zaměstnání ani příjem. Dá se předpokládat, že jinak jako velmi aktivní osobnost v bezbřehosti nicnedělání a bezcílnosti osamělé pouti nenašel ten pravý smysl života, a proto byl vděčný za jakoukoli možnost seberealizace. Snad právě proto se chopil příležitosti a vstoupil do řad společenstva.

Z uvedeného záznamu zjišťujeme, že elf nebyl zas až tak sám, byl na cestách doprovázen sluhou. Zda šlo skutečně o jakéhosi démona nebo o hobitího posluhu, není úplně zřejmé. Snad se mi totožnost Gwarditova společníka podaří blíže objasnit později.

V textu není elfův vzhled popsán. Dozvídáme se pouze, že byl plešatý. Je zde také zřetelná zmínka o Gwarditově léčitelských dovednostech, ačkoli autor podotýká, že elf se za felčara pouze vydává. Léčitelské schopnosti tedy zřejmě nebyly valné.

Zajímavá je i další Ruindorského noticka:

“…kromě Riena ovšem, který jak známo kouzlí přerušovaně…”.

Výklad nebo podrobnou definici přerušovaného kouzlení jsem v dostupných pramenech nenalezl. Lze se však domnívat, že R.Gwardit od počátku předváděl magické umění způsobem gwendarroňanům nezvyklým a cizím. Elf však cizincům nezakrýval taje svého umění, kterého docílil poctivým studiem na Trindindolské universitě, a snažil se předat načerpané vědomosti z oboru ohnivé magie, ať již praktickými ukázkami, či slovním výkladem. O tomto svědčí autentický výklad elfův:

“…Oheň porazí všechno, nic proti němu neodolá. To já vím, protože oheň je můj život…”.

Ano, oheň v očích elfa zosobňoval ideální skloubení praktičnosti a nadpozemskosti. Oheň byl symbolem síly a čistoty, což pramení z trindindolské výchovy a vlivu tradičních hodnot - viz. Očistné ohně trindindolské.

Nepřehlédnutelný je také fakt, že Ruindorského kronikový zápis ve vztahu k elfovi označuje jej zprvu 1x jako Gwardit a následně 21x jako Rien. Z toho se dá soudit, že R.Gwardit, jako nováček a v jistém smyslu tedy cizí element, okamžitě mezi Nurnské nedílně zapadl, a to pro svou familiérní a přívětivou povahu.

Pokud předchozí zmínky o R.Gwarditovi byly pouze letmé a sporé, v jarnu 1054 spatřila světlo světa Lyškánora č.38, jež se z tohoto pohledu stala doslova studnicí moudrosti. Hovořím zde o autentickém rozhovoru s elfem, který pro obecní list připravil Allen Moskyt (1038-1055). Je třeba uvést, že rozhovory byly zpravidla dělány s význačnými a zajímavými osobnostmi, z čehož vyplývá nezpochybnitelný fakt, že R.Gwardit byl za takovou osobnost v této době již všeobecně považován. Již samotný titulek článku: “Myslim, že mi zbylo na to, abych oživil ještě sám sebe”, dává tušit, že elf byl schopen neuvěřitelných magických kousků.

Dozvídáme se skutečně mnohé. Léčitelské umění pochytil jako samouk od strýce, znalosti magie pak řádným studiem na Trindindolské universitě. V nepřeberném množství oborů zvolil ten nejobtížnější - studium magie ohnivé, která, jak sám říká, je nejvznešenější ze všech forem.

“…Oheň - nespoutaný živel. Ovládnutí něčeho opravdu mocného…”.

Na důkaz úcty k ohni a jeho magické podstatě vždy elf tvrdošíjně halil své tělo do Pláště Moci - honosného úboru s vyšitými plameny. Plášť Moci byl universitní uniformou frekventantů ohňomagického směru. O svém vztahu k zmiňované formě magie elf nesmlouvavě řekl:

“…Je to nejdokonalejší a nejlepší věc, kterou se může elf naučit. Nadřazuji to úplně všemu ostatnímu, co znám…”.

V podtextu lze vycítit, že Gwardit považoval elfí rasu za nadřazenou a že průnik do tajů vysoké magie přináleží právě a pouze jí. Vysokou magii považoval za nejvyšší formu pozemského vědění.

O poměrech, ze kterých R.Gwardit pocházel, se dozvídáme nemnohé, což je dáno, jak sám otevřeně říká, odpovědností k národu, z jehož lůna vzešel a vyrůstal. Trindindolané chrání svoji svébytnost před nežádoucími vnějšími vlivy i tím, že nešíří citlivé informace, a informace obecného charakteru spíše zamlžují. Toto chápal a ctil také Rien Gwardit. I z toho mála se však dozvídáme mnohé zajímavosti. Gwardit vzešel, jak sám říká, “z hodně dobrých poměrů”. Jeho otec byl šlechtic, který svou ušlechtilou krev rozprostřel mezi čtyři potomky, čímž však, jak elf trpce podotýká, rozmělnil majetek, a dá se vytušit, že jako druhému nejmladšímu z něj měl plynout zanedbatelný díl. Toto lze chápat jako jeden z hlavních důvodů Gwarditova odtržení od rodiny a vlasti. Nebudeme daleko od pravdy konstatováním, že se chtěl mimo dosah vlivu rodiny postavit na vlastní nohy.

Své výhradní rasově založené stranění elfům Rien Gwardit nezastírá, naopak, otevřeně jej přiznává. Elfí družnost a pospolitost aktivně podporuje a jde v tomto směru příkladem. V roce 1054 uzavřel věrné a ryzí přátelství s elfem Darlenem Moorhedem. Nezastírá však, že Moorhedovo elfství bylo hlavním důvodem náklonnosti.

Uspěšné oživení tupého barbara Hareze vyneslo R.Gwardita na výsluní družinové slávy. Nešlo jen o precizní řemeslné provedení úkonu nad mrtvým druhem, ale i o důvody, které jej k jeho provedení vedly. Gwarditovy snahy a zásluhy o bezpečí, neohroženost, údernou sílu a úspěchy společenstva jako celku jsou nezpochybnitelné. Přesto je vždy hodnotil velmi skromně.

Rien Gwardit se choval vždy neohroženě, pokud o něco šlo. Z těchto aktivit zřejmě plynula některá závistivá tvrzení, že elf prahne po penězích a majetku. K tomuto lze nalézt vysvětlení, které opět směřuje k fascinovanosti magií:

“…Nurnské družině věci, kouzelné věci a magické věci prospívají a samozřejmě ji to posiluje…”.

Nelze být na pochybách, že elfu Gwarditovi s takřka vizionářskou jistotou šlo vždy o blaho společenstva jako celku. Jako prostředek pro dosažení tohoto cíle spatřoval lidský potenciál, peníze a magii. A jako realista chápal, že každá cesta je lemována obětmi. Osobní vztah k majetku nejlépe dokladují jeho vlastní slova:

“…Neprahnu po majetku, neprahnu po velkém majetku, neprahnu, neprahnu po zlatě, ale chci vést spokojený život. K tomu samozřejmě jsou peníze potřeba…”.

Elfovo životní krédo není možné vystihnout lépe. Spokojený život Gwardit spatřuje i v dalších věcech - v dobrém jídle, dobrém pití, ženách, odpočinku a přátelích. Mezi tyto hodnoty počítá i založení rodiny, k němuž se však prozatím neodhodlal. Dozvídáme se, že sice magii je třeba obětovat hodně, ale nikoli vše. To znamená, že kvalitu života elf stavěl v žebříčku hodnot nad magii. Co se týče stravy, v oblibě měl zejména dobře připravené libové maso, pikantní omáčky a kvalitní vína. Tedy žádné suché obilné placky s uzeným a pivem, jak se o elfech mnohdy traduje.

“…Rodina je krásná věc, kterou bych samozřejmě chtěl někdy prožít. Starat se o děti, starat se o rodinu…”.

Rodina a obětování pro ni - sen, pro který stojí za to žít a bojovat.

Z rozhovoru A.Moskyta je patrné, že mezi elfovými souputníky byla velmi živou myšlenka Gwarditova případného převzetí odpovědnosti za družinu, tedy jeho možného vůdcovství. Dotazy na elfa jsou tedy vedeny tímto směrem. Gwardit velmi střízlivě říká, že se necítí být připravený na tuto roli. Jeho inteligenční vyzrálost dokládají úvahy nad důvody jeho pocitu. Zcela chápe náročnost role vůdce, avšak necítí se být pro ni dostatečně zkušeným. S odpovědností, s jakou přistupoval R.Gwardit k vážným tématům, lze jen souhlasit. Vyzrálost tehdejší Gwarditovy osobnosti, obzvláště z pohledu několika desítek let zpátky, je očividná a nesporná. Také je zřejmé jedno: Rien Gwardit byl družinictvem považován za prvního kouzelníka družiny, což je velmi důležitý a ctěný neformální post.

O světnu roku 1054 vyšlo další vydání obecního listu, tentokráte s pořadovým číslem 39, a spíše by jej dle obsahové stránky bylo výstižnější nazvati obecním plátkem. Hned v úvodu je patrné, že rozhovor s Rienem Gwarditem byl čtenáři nepochopen a dezinterpretován. Velký podíl na tom měl Allen Moskyt, který přepis provedl přesně tak, jak slyšel, a ne dle ducha sdělení, a následně potom i značně pologramotná obec čtenářská, která nevnímala barvité podtextové nuance elfovy upřímné výpovědi.

Rozhořčený elf se cítil uražen a zrazen, což dokládá následující uveřejněný výkřik plný zděšení:

“…To je těžký, když si člověk přečte to, co řekne, a zjistí, že je debil…”.

Těžké je hlavně to, vyrovnat se s pocitem nepochopení, křivdy a zrady. Z odstupu času je třeba si uvědomit, že Allen Moskyt otázky svého rozhovoru cílil s předem daným škodolibým záměrem a zapsal i to, když se R.Gwardit, s prominutím, vysmrkal. A Rien Gwardit v návalu hněvu náhle používá obhroublého a pro něj nezvyklého výraziva, a mluví o sobě jako o člověku. Toto lze přičítat jenom a pouze náhlému otřesu, nelze z toho však vyvozovat pražádné obecné závěry. Je nutné si uvědomit, že na zbídačelé ovzduší gwendarronského venkova nebyl student magických věd vůbec připraven a teprve se s ním seznamoval. Podívejme se však blíže na Allena Moskyta, autora rozhovoru. Rozmazlený a protěžovaný kdysi starostenský synek v té době již zesnulého Krochty Moskyta (1002-1048), jemuž se za života přezdívalo čaroděj-sedlák, byl prapodivným náhledem na magii jakožto šikovnou a praktickou pomůcku hrdlořeza od kolébky odkojen. Prominentní dítě, řídící se otcovým krédem, totiž že účel světí prostředky, posvětil své prostředky účelem, a to opřít se do nic netušícího a přátelského elfa Riena Gwardita, a jeho prostřednictvím do svébytnosti trindindolského lidu a jeho hrdých tradic a výsostných území. Ano, je zřejmé, že rozhovor uskutečněný s panem Gwarditem byl veden snahou získat co nejvíce podkladů a inspirace pro sepsání díla, které bylo následně autorem s velkou slávou uveřejněno v obecním listu pod hanlivým názvem Ohnivá síla.

O Ohnivé síle lze říci pouze tolik - vysloužilý frekventant liscannorské pětileté obecné jednotřídky v kostce nepříliš vytříbeným a kostrbatým jazykem předložil smyšlený příběh o nuceném záboru trpasličího města krutými elfími nájezdníky, kteří boří a ničí krásné stavby a obyvatele upalují v očistných plamenech. Jedná se o tendenční text, pohrávající si s fakty jako elfí osídlení či očistné ohně trindindolské takovým neodpustitelným způsobem, že je různě překrucuje, komolí a úplně obrací jejich smysl, ve snaze navodit obraz tyranie, útlaku a příšernou vizí vyvolat tak ve čtenáři pocity děsu a odporu ke všemu elfskému a potažmo trindindolskému.

Dalším z vesničanů, kdo okamžitě neváhal využít příležitosti otřít se o ušlechtilého elfa, byl místní trhan a chovatel prasat Klabzej Myšilov. Ten volí odlišné zbraně, směřující ke stejně hanebnému cíli - k diskreditaci elfství, zosobněného v osobách Riena Gwardita a introvertního starosty Darlena Moorheda, nerozlučných přátel. Svévolně namísto běžných starostenských novinek sepsal novinky vlastní, a pod názvem “O věcech obecních” popsal R.Gwardita jako černého nájemníka hostince U hrocha, neplatiče, darmožroutského kouzelníka a nepěkný úkaz nezákonného pobytu. Druhým dechem vyzval vcelku do té doby oblíbeného elfího starostu Darlena Moorheda k odstoupení z funkce, a to z mnoha prapodivných důvodů, mezi nimi též za údajnou zpronevěru peněz obecních.

Ve světle těchto a mnohých jiných útoků se Rien Gwardit odstěhoval z Liscannoru a přesídlil do Vranigostu, kde nebylo tolik zášti a kde se snažil nabrat sil ztracených zradou těch, kterým tolik dobrého přinesl a ze sebe vydal. Darlen Moorhed se stáhl do sebe a elfství, jakožto symbol ryzosti, bylo alespoň na nějaký čas zadupáno lidmi, rozuměno gwendarronskou rasovou většinou, a jejich nohsledy. Skutečné příčiny lze jenom odhadovat, ale lidové povědomí nebylo v té době dostatečně připraveno a otevřeno příchodu hodnot, presentovaných myšlenkami elfa Gwardita a elfů dalších. Enormní tlak na elfství mohl být dost dobře dán všeobecným strachem ze všeho nového a cizího, a dá se vykládat jako důkaz, že elf Gwardit byl skutečně výjimečnou a učenou osobností s velmi silnou a dalekosáhlou vizí.

Rien Gwardit vydal v místním plátku pro prosté obyvatelstvo alespoň vysvětlení, což učinil ani ne tak kvůli své osobě, ale v zájmu Trindindolu - aby nezůstalo pouze u dezinterpretace svatých věcí s vlastí spojených. V krátkém a smířlivém, leč výstižném “Vysvětlení Riena Gwardita” se lze mimo jiné dočíst, že jeho rodnou vlastí je Trindindol, což v překladu do řeči obecné značí Slavičí háj. Centrem vlasti je nádherné město stejného jména, položené na břehu jezera Máwe di Trindin, Jezera slavičího zpěvu, a malebně dokreslené vzdálenými panoramaty Friuvannen, Stínových hor. V textu se s lehkou hořkostí pozastavuje nad ryzí krásou vlasti, kterou čtenáři pro svůj nečistý původ pravděpodobně nikdy nespatří. Je zde i základní nástin státosprávního uspořádání. Město a území ovládají poslední z Věčných, kteří za pomoci Rady oblast spravují. Gwardit dále píše:

“…Můj otec je členem Rady zastávající místo jednoho ze tří hlavních soudců a rod Gwardit již existuje přes deset generací, což dává mojí rodině určité společenské výsady. Také proto jsem o sobě řekl, že jsem šlechtic. Myslím, že ve společnosti svých lidí zastávám právě takové místo, které se v obecné řeči nazývá právě takto…”.

Se svým otcem elf však neměl právě nejlepší vztah. Otec jej vinil ze smrti své ženy, která zemřela při porodu. “Asi mi to dodnes neodpustil”, říká elf posmutněle. Dále vyjmenovává své sourozence - sestu Frivaé a bratry Mortilia a Glairena, a píše, že spolu se sestrou byl vyhledán hledači, Chlié, a tito u nich objevili a prokázali nadání pro magii. “Bylo nám umožněno svůj dar rozvíjet”, říká skromně. Co vím z jiných pramenů, umožnění rozvíjet dar značí, že byli odloučeni od rodiny, aby žili a zasvětili život studiu v prostorách Trindindolské magické university.

Z Gwarditova jímavého vyprávění se lze dočíst, že v Trindindolu byla v té době výuka magie silně zakořeněna a stala se tradičním oborem vzdělání. Tradice byla silná přes sedm set let, a za tu dobu se výuka i praxe specialisovala na několik druhů a směrů. Je zde popisován druh magie ilusorní, psychické a praktické. Tyto druhy se dále dělí na směry, kde magie ohnivá je jedním ze směrů magie praktické. Některé magické směry se týkají léčitelství a theurgie.

“…Je toho opravdu hodně, co se učí na Trindindolských školách…”.

Rien Gwardit si vybral studium magie ohnivé. Jeho vztah nejlépe vystihují vlastní slova:

“…Měl jsem pocit, že při vyvolání musí kouzelník kouzlo cítit, cítit jeho sílu, žár a vidět jeho účinek. To u plamenného čarování opravdu je. Oh, magie, magie, daly by se o ní napsat stohy pergamenu a nikdy by to nestačilo. Je to má síla, je to můj život…”.

R.Gwardit také blíže vysvětlil, proč opustil Trindindol. Chtěl totiž magii skutečně provozovat v praxi, ne pouze studovat. Dále, jakožto velmi společenský a přátelský elf, chtěl poznat nové kraje, jejich zvyky a lid. Vždy toužil výsledky svého studia předávat jiným, dělit se o ně, a to nejen s rodnými elfy.

O Trindindolu však, jak shrnuje, nemůže sdělit více, než bylo řečeno, protože trindindolané nesmí prozradit nic o krajích ležících za Iriu Váhes, Velkým hvozdem. Jsou natolik věrní domovině, že tak neučiní, ani kdyby zákaz nebyl vymezen zákonem. Přesto však odkazuje na archiv Nurnské knihovny a spis Maxilii Gortru z roku 883 s názvem Velká města Starého světa:

“…Euferial, Trindindol, Váles Dimoriel – elfí města, o nichž se ví, že byla spojena. Při velkých rasových bouřích, kdy byl Euferial zničen a vypálen do základů, byli z Trindindolu vyhnáni všichni lidé a město s okolím bylo za pomoci vysoké magie odděleno od ostatního světa neprostupným hvozdem. Dnes již není známo, kde tato města ležela, neboť od této události uběhlo již více než sto padesát let…”.

Přese všechny nepěkné události kolem dění v Liscannoru zůstal Rien Gwardit místním obyvatelům nakloněn. Necítil zášť a nesžírala jej touha po pomstě. Závěrem své zpovědi říká:

“…Nyní žiji spokojeným životem. Sám rozhoduji o tom, co budu dělat, kdy se budu věnovat studiu, kdy ne. Jediné, co mi chybí, je můj vlastní dům, ale na něj přijde řada v nejbližší době. Všechny vás zvu na víno, až bude postaven…”.

Spokojený a plný život, toto krédo Gwardit naplňoval s každým dnem, v jeho duchu kráčel životem.

Dozvuky liscannorského a, jak se zdá, uměle vyprovokovaného honu na elfy utichly. V Lyškánoře č.40 jsem objevil dvě hanlivá motta. Není žádným překvapením, že v obou figurují opět jména Moskyt-Myšilov. V prvním se A.Moskyt holedbá, že se klidně s panem Gwarditem poměří v magii, a K.Myšilov rádoby vtipně kontruje poukazem na dávnou hospodskou soutěž v poměřování oudů. Moskyt tak zřejmě naráží na skutečnost, že se o Gwarditovi stále mezi družinictvem hovoří jako o neljepším kouzelníkovi v družině. Druhé motto navozuje situaci, kdy mladý Moskyt pravděpodobně předvádí svůj nový karnevalový kostým a Myšilov se jízlivě ptá, jestli náhodou nejde za Gwardita. Jedná se nepochybně o nejapnou narážku na Plášť Moci, hrdé roucho, odznak frekventanta Trindindolské magické univerzity. Mimochodem, lze se dopátrat, že A.Moskyt se běžně odíval jako sedlák a oděv K.Myšilova si dle mnoha noticek lze představit jako úbor žebráka před Slunečním chrámem Eleanor Žhnoucí.

Není nikterak překvapivé, že z těchto posledních semen zášti již nic kloudného nevyklíčilo.

Z Lyškánory č.41 z poradostin roku 1055 je cítit zkažený dech K.Myšilova, který se zatím stal starostou. Opět se lze dočíst několik zmínek na vrub R.Gwardita, v nichž se hovoří o darmošlapovi, údajném trindindolském šlechtici, ctnostné mluvě sprostých ledařů, cejchu příživníka na mocném plášti a podivném individuu, lezoucím za soumraku oknem do vymlácené ubytovny. Stran jeho universitního pláště je zde psáno jako o hadru na čištění okna pronajatého pokoje vranigostské Nálevny a je zmiňován fakt, že se elf obléká do hadrů po mrtvých. Toto není překvapivé, představíme-li si autora a jeho čisté pohnutky. Zajímavé však je, že je zde překvapivě zmiňována výprava do Trindindolu, konkrétně cituji:

“…Po návratu z poněkud zvláštní výpravy do míst, jež si mnozí zvykli nazývat Trindindol (k nelibosti Riena Gwardita ovšem)…”.

Jednalo se skutečně o výpravu na území Trindindolu? Nebo šlo o mylný místopisný výklad? Družina byla téměř kompletně tvořena nečistými. A co znamená ona zmiňovaná nelibost R.Gwardita? Nelibost proto, že Nurnští oproti zákazu objevili a navštívili Trindindol, nebo že tam nebyli a přesto to lživě tvrdí? Odpověď nebylo těžké najít. V roce 1054 Nurnští podnikli výpravu do Wilfského království, ze které se vrátili značně roztrpčeni. Wilfské království, zlidověle označované jako Kokrhelov, bylo ovládáno početnou elfí komunitou, a snad právě vysoká koncentrace elfské populace vyvolala obecně mylný dojem, že by mohlo jíti o bájný Trindindol. Wilf je Trindindolu natolik nepodobný a s ním nepoměřitelný, že Gwarditovo zlobné odmítání záměny či jakékoli paralely s milovanou vlastí je jednoduše pochopitelné.

Ve zmíněné Lyškánoře se také objevil text hobita Kutouše Králíka (1032-1059) s názvem Strach. Než jsem záznam hlouběji prostudoval, myslel jsem si, že mám v rukou další ze snůšky útoků na R.Gwardita, jak by snad název samotný mohl napovídat. Jsem rád, že jsem se mýlil. Text velmi hluboce a jímavě popisuje strastiplný zážitek Nurnských z dolu jménem Štangr, kde si Nurnští zřejmě sáhli na samé dno. Na mnoha místech je zde vyzdvihována osoba Riena Gwardita jako pracovitého, učeného a obětavého muže. Ano, z textu dýchá opět ta stará soudržnost a úcta jednoho k druhému. Starý spor byl zřejmě zažehnán, smazán, a Rien Gwardit se opět vrátil na výsluní, tam, kde vždy bylo jeho pravé místo.

Toho je dokladem i Lyškánora č.42, datovaná do stejného období, kde v rozhovoru hobit K.Králík otevřeně říká:

“…mám velice rád pana Riena Gwardita, který několikrát ukázal, i přesto, že je to velmi vznešený a jaksi zkušený dobrodruh, tak neváhal mi pomoci při pro něj určitě naprostých drobnostech…”.

Ano, i drobnostmi o sobě dával Gwardit vědět. Ke Králíkovu vyjádření se přidávají i další. Také se objevují dvě básně. G.Ruindorský v básni, nebo spíše písni Trindindolská lidová popisuje hlasité volání elfů po trindindolské svébytnosti a spravedlivé vyhánění trpaslíků svatým ohněm. Text oslavuje elfí pospolitost, radost ze společného díla, ale nastiňuje i způsob tradičního pálení trpaslíka. Báseň z pera K.Myšilova Rienova zdravice je ze strany autora ovšemže poněkud tendenční, avšak i tak mezi řádky nepopírá elfův šlechtický původ, věrnost Trindindolu a jeho symbolice - například je zde popsán Plášť Moci, elfova záliba v dobrém víně, úcta k elfství, otevřeně projevované přátelství komukoliv bez rozdílu rasy a původu, a také zřejmě již prokázaná proplešatělost, která je zde vzletně opsána jako “sporé vlásky zlaté”.

Pokud se vroce 1054 ve skutečnosti o žádnou trindindolskou výpravu nejednalo, pak Lyškánora č.44 z předradostin roku 1057 přináší neklamné známky o výpravě nové, tentokráte skutečně vrcholící na území trindindolském. I další pramen toto zmiňuje - presenční listina družiny v hostinci U hrocha: chladen až poradostiny roku 1056, Trindindol. Družina: Beryl, Darlen, Glut, Klabzej, Kutouš, Lúin, Nebuč, Šírkéz, Tufer, Zlochor. Vůdce: Lúin. Svědky této památné události není možné oslovit, protože vesměs všichni jsou dnes prokazatelně mrtvi a Glut Gavrat od Nurnských odešel hned onoho roku, a to beze stopy. V obecním listu je uveden rozhovor s K.Králíkem, který je autorem (K.Myšilovem) místopisně uvozen následovně:

“…Tento rozhovor jsem učinil s hobitem Kutoušem Králíkem při hlídce v lese za Stínovými horami v závěru výpravy do Trindindolu…”.

V textu použité pojmenování Stínové hory - Friuvannen, je neklamným důkazem, že o autentický Trindindol skutečně šlo. Z Králíkova vyprávění se o tamním putování družiny nedozvídáme téměř nic. V kostce hovoří o tom, že se do Trindindolu dostali nechtěně a jaksi omylem, že skončili ve vězení, odkud jim pomohl R.Gwardit, a díky němu uprchli. O Trindindolu samém se dozvídáme ještě méně. Na jednu stranu říká, že:

“…Trindindol je beze všech pochybností velmi zajímavá země…”.

A na stranu druhou dodává:

“…Místo toho, abychom chodili po krásných nábřežích z mramoru okolo sousoší elfích velikánů, tak jsme šli smradlavejma kanálama, kde se pohybovaly zmutované potvory…”.

Svoji výpověď uzavírá slovy:

“…přiznám se, že můj pohled na Trindindol je velice rozpačitý…”.

Co z toho lze vyvozovat za jednoznačný závěr? Zdá se, že Trindindolu se Nurnští dotkli jenom letmo, a to málo, co na vlastní oči spatřili, nekorespondovalo s vyprávěním elfa Gwardita natolik, že v myšlenkách Nurnských převládla jistá rozpačitost. Z Králíkova líčení je cítit také potřeba všemožně se tématu vyhnout.

Jak se tenkráte Gwardit v Trindindolu objevil, zůstává záhadou. Zřejmě to zůstalo nevysvětlenou záhadou i tehdejším souputníkům, protože příchod elfa je na několika místech označován, jako že tam spadl - tedy značně expresivně. V tomto směru tedy možnost jakéhokoli bádání jeví se býti lichou.

Co se však dozvídáme je skutečnost, že R.Gwardit přináležel k jakémusi Moorhedovu bratrstvu, respektive jeho nové odnoži. Tato věc není v textu objasněna, nicméně lze se domnívat, že se jednalo o nějaké propojení na dávné osudy elfa Moorheda, Gwarditova věrného přítele. Ona nová odnož pak zřejmě byl jen obrat používaný pro tento vztah, tedy jakási lingvistická parafráze. Mimo své bádání jsem zjistil, že Moorhedovo bratrstvo, od nějž D.Moorhed odvodil své jméno, byla městská zlodějská tlupa z dob jeho mládí. Ze stejného zdroje pramení i Moorhedovo označení Chudý kluk z Nirku. Zdá se, že udržování věrného a ryzího přátelství nebylo na gwendarronském venkově právě častým jevem, a proto budilo pozornost vezdejšího lidu.

Lyškánoře č.45 z předradostin 1059 z pohledu trindindologického vévodí Myšilovova báseň Fousalík, popisující prosby a lamenty malého elfčete, žadonícího u otce o dovolení zúčastnit se tradičního obřadu pálení fousalíka. Fousalík, jak známo, je trindindolský výraz pro trpaslíka jakožto ústřední figury a jediné obětiny plamenného svátku. Obrovskou inspirací v bádání je však autentický rozhovor s R.Gwarditem, sepsaný K.Králíkem a nazvaný “Mohl jsem se stát kýmkoliv”.

Již název textu dokládá, že elf Gwardit byl v té době opět na výsluní slávy a z profesního pohledu i velmi mocný.

Z upřímných řádků výpovědi se dovídáme, že elf natrvalo přesídlil do Vranigostu, kde nalezl svůj kýžený klid v nájemním pokoji tamní nálevny. R.Gwardit přiznává i některé slabší stránky své povahy, například, že je velmi nepořádný. Také padá první zmínka o Gwarditově kamenné věži, kterou nechal vystavět na útesu nad mořem a přestěhoval se do ní.

“…Je zde klid, krásný výhled na moře a velice to prospívá mně samotnému…”.

Tímto si elf splnil velký sen - postavit si vlastní dům a žít ve věži tak, jak tomu byl zvyklý v mládí.

Ovšem velice zajímavá je elfova veřejná proklamace odklonu od ohňomagického směru směrem k magii psychické.

“…Stále si myslím, že ohnivá magie je nejlepší… Na druhou stranu psychická magie mě vždycky velice lákala…”.

To je jistě hezké vyjádření, ale dozvídáme se, že Gwardit má na mysli přimknutí k jednomu konkrétnímu směru - k magii temné. Je zde cítit zřetelné poselství - temná magie je velmi silná, silnější než jiné směry, ale o to nebezpečnější je její praktikování. Gwardit vnímá jistou kontroverzi - touží po vědění, touží tento typ magie ovládat, a přesto v skrytu duše se brání ji praktikovat. Jedná se o pochopitelnou rozháranost prvotního rozhodnutí, je však zřejmé, že jsme svědky hmatatelného okamžiku, kdy se elf definitivně stal tzv. temným. Zřejmě si s onou myšlenkou nějaký čas pohrával, ale toto je vrcholný okamžik konečného rozhodnutí.

R.Gwardit přiznává, že kdysi věrné přátelství k D.Moorhedovi z jeho strany ochladlo, a to pro jeho negativní postoj k Trindindolu, který jej hluboce zklamal a překvapil. Nezastírá, že neelfům jejich chování odpustil, ale elfovi zradu na národu odpustit nelze. Zrada na národu, zrada na vlasti - to jsou smrtelné zločiny nesmazatelné ani očistnými ohni trindindolskými.

R.Gwardit se upřímně doznává ke své touze po vědění a vzdělání, a to prostřednictvím náruživého studia starých svazků a pergamenů. “Je pravda, že se to dá trošičku nazvat posedlostí”, říká otevřeně a dodává: “Budu se snažit svojí touhu a svůj chtíč krapánek krotit”. Je pravda, že ve snaze ukořistit jakoukoli písemnost byl elf vždy ochoten riskovat i vlastní život, na což mnozí varovně poukazovali.

Autor rozhovoru podotýká, že ačkoli je elf přirozeně řazen k nejdůležitějším družiníkům, nikdy nebyl zvolen vůdcem.

“…Je to možné, že se občas projevuji v družině jako nerozhodný muž…”.

Rien Gwardit dále doplňuje, že jistou nerozhodnost má v povaze. Je-li před něj položena otázka volby, nedokáže se rychle rozhodnout, tedy rychle zaujmout stanovisko. Přiznává, že fakt, že ještě nikdy nevedl Nurnské, trochu zraňuje jeho ego a činí jej nešťastným. Není snad právě v uvědomění si vlastních slabin důkaz o vyzrálosti pravého muže? R.Gwardit ale na rozdíl od dávných dob už ví, že vůdcem být chce. Této role se chce zhostit s veškerým umem a zkušenostmi, a tyto tak zúročit.

Dále je možné v obecním listu číst velmi obsáhlý kronikový záznam z výpravy mukurské, kde Rien Gwardit měl to štěstí vstoupit do Černé knihovny. Rozechvělé řádky autora, K.Králíka, v kapitole třináct hovoří za vše:

“…Rien byl mrtvolně bílý, čelo se mu lesklo potem, nervózně si kousal rty a celý se klepal. Celý život toužil po vědění, po shromažďování magických písemností a teď byl u samého srdce Černé knihovny! Cítil magii v kostech a mozek mu doslova vibroval!…”.

Ano, návštěva Černé knihovny mukurské se stala jedním z hlavních mezníků života R.Gwardita. Ze studia listinného materiálu, pocházejícího právě odtud, pochází nejmocnější z kousků temné magie, kterým se kdy v životě naučil a které kdy praktikoval. Ačkoli byl již dlouho na cestě temnomagického směru, na magii ohnivou nezanevřel a stále ji provozoval. O tomto svědčí následující neklamný záznam:

“…učedník trindindolský je všechny upálil čarovnými plameny…”.

Vraťme se však k dění domácímu. Přestože se R.Gwardit z Liscannoru vystěhoval a vystavěl vznosnou věž na vranigostských útesech, na Liscannor nezanevřel. V Lyškánoře č.48 z roku 1059 se lze dočíst o jeho občasném dlouhodobějším pobytu v Liscannoru v domě přítele K.Králíka. Je patrné, že Gwardit stále k liscannorskému dění tíhl a chtěl jej ovlivňovat. V článku nazvaném Večerní debata se můžeme o trindindolském elfu dočíst několik zajímavostí a obecných charakteristik. Kupříkladu že se jedná o přátelského veselého pána, který má rád společnost a který si neumí uvařit ani čaj, natož zatopit v kamnech. Z toho plyne také vysvětlení, proč se ve zmíněné době, kdy staré sváry zahojil čas, začal objevovat v Liscannoru, jemuž dával přednost před samotou ve vylidněném Vranigostu. Je zde také patrná zmínka o Gwarditově snahách nejen učení prostřednictvím studia knih přijímat, ale i aktivně vydávat ve svazcích vlastních. Hmatatelné výsledky R.Gwarditovy spisovatelské dráhy se mi však nepodařilo nalézt.

Rien Gwardit byl také považován za velmi zkušeného vyjednavače. Elfových vyjednavačských schopností využívala družina velmi zhusta. O těchto úspěších se lze dočíst v mnoha pramenech. Mezi nimi vyberu kronikový záznam Eifferské zrcadlení z Lyškánory č.49 z roku 1060, kde je výslovně a opakovaně uvedeno, že byl vyjednavačem zkušeným.

Ve starostenských novinkách jsou uvedeny další zajímavosti. Roku 1059 byl Liscannor napaden nečistými silami, vedenými tzv. Klogou, a R.Gwardit se aktivně postavil na obranu obce. Při těchto událostech byl těžce raněn, což je popisováno starostou K.Myšilovem slovy:

“…upadl do krátkého komatu a následné dlouhodobé tělesné slabosti…”.

V této době se o nemocného elfa starala rodina Čiperových. Na přelomu let 1059/1060 se R.Gwardit uzdravil a začal žít život naplno. Hojně navštěvoval nurnské bály a navázal kontakty v aristokratických kruzích. Dá se vyvozovat, že nečekaný dotek smrti oživil elfův dávný sen - najít si ženu a založit rodinu.

V Lyškánoře č.52 ze zimosmeti roku 1062 je zajímavý dokument z pera Gerlloda Moskyta (nar.1040) nazvaný Několik “otázeček” na vážený mallikornský soud. Jedná se o přípravu obhajoby k soudnímu zasedání ve věci vykonstruované obžaloby vedené proti p. Gwarditovi v Isselu roku 1061. Dozvídáme se, že obžaloba byla vznesena za krádež cenností, avšak poznámky k obhajobě beze všech pochyb dokladují, že celý případ byl skutečně pouze vykonstruovaný. Také skutečnost, že nikde není ani zmínka o Gwarditově odsouzení či nástupu výkonu trestu, značí, že byl osvobozen, případně se žádné zasedání nekonalo a bylo soudcem rozpuštěno.

O zimosmeti roku 1062 vyšla Lyškánora č.53 a z ní je patrné, že staré spory utichly definitivně. Jak jinak si lze vykládat fakt, že i takový K.Myšilov hovoří o elfu vlídně a je zde zmíněna i událost Gwarditova oživení. Ano, R.Gwardit, jako kočka s devíti životy, byl několikráte Nurnskými doslova vyrván z náruče smrti. A za to elf směrem k Nurnským, dá se říci, až plýtval vděkem.

Ve vydání listu je také další rozhovor s R.Gwarditem, v té době již velmi mocným a uznávaným čarodějem. Mnoho již bylo řečeno dříve, proto nemá valného smyslu se opakovat. Zmíněný rozhovor je však doslova prodchnut přátelstvím, soudržností a optimismem:

“…Myslím si, že všechny země, který jsem procestoval, byly nádherný. Všechny věci, který jsem zažil, byly skvělý…”.

Zdá se, že elf byl v této fázi života skutečně šťastný. Svůj život zasvětil Trindindolu, magii, a také Nurnské družině:

“…To je jedno z mých přání. Lepší a silnější Nurnská družina. To je to, čeho já bych chtěl dosáhnout…”.

Rien Gwardit byl bezesporu Nurnským společenstvem fascinován a plně mu oddán. A lidé kolem něj to věděli a cítili k němu obdiv a respekt.

Obdiv k Rienu Gwarditovi vzrostl natolik, že Lyškánora č.54 ze zimosmeti 1063 přinesla báseň “Oh, magie, magie”, oslavující elfovy magické schopnosti, a potom rozsáhlou divadelní hru z vranigostského života Riena Gwardita. Hra “Okulus - trubky kus” se dotýká i niterních témat, studia starých svazků, oddanosti vědě, a v neposlední řadě i několika retrospektivním pohledům na Trindindol a jeho tradice - zmiňován poměrně dopodrobna je například plamenný obřad. Hra je oslavou osobnosti Riena Gwardita, dovoluje si však v podtextu i odvážně ironizovat pro pobavení prostého publika. Hra pochází z pera K.Myšilova a R.Gwardit v ní vystupuje jako H.Hábit. Ústřední artefakt, okulus, skutečně existoval. Byl přikotven na vrcholu vranigostské věže a elf pomocí něj zkoumal hvězdy. Dozvídáme se také, že R.Gwardit si potrpěl na horkou lázeň s vonnými oleji a solemi. Pravidelnou očistu ducha a těla považoval nesporně za důležitou a nedílnou součást života.

V této Lyškánoře lze nalézt dochované dílo, které po R.Gwarditovi zůstalo příštím generacím. Text s názvem “Co by radši neviděl Rien Gwardit” je prokazatelným svědectvím, že elf byl literátem, že ve vranigostské věži skutečně tvořil, jak si předsevzal. Dílo je věnované Wilfskému království, tedy elfské otázce. Jeho poselství je upřímné a již nikoho nepřekvapí, že k elfům také i vyváženě kritické.

Lyškánora č.55 z deštna roku 1066 dokladuje, že Rien Gwardit se přeci jen stal vůdcem družiny. Ve skutečnosti velel dvěma nurnským výpravám. Výpravě ryze na území Gwendarronu z přelomu let 1060/1061, o níž se nedochovala žádná zmínka, a výpravě do jedné z elfských pravlastí, ostrovního Álfheimu, z roku 1065. Obzvláště během té druhé zúročil veškeré své schopnosti a zkušenosti, avšak zřejmě, jak již vizionářsky předpovídal dříve, projevily se i slabší stránky jeho osobnosti. V obecním listu jsem objevil záznam K.Myšilova, nesoucí titulek “Pojednání krátké o vůdcovských schopnostech Riena Gwardita”. Podotýkám, že je třeba text číst s vědomím, že autorem je opět K.Myšilov, a tedy se vynasnažit hledati skutečnou pravdu hlavně mezi řádky a ve vlastním střízlivém úsudku.

Text samotný neříká nic zásadně nového. O výpravě samotné se vlastně vůbec nezmiňuje; kritický výklad je zúžen a zaměřen na zřejmě ne pouze fiktivní, ale reálnou situaci, kdy Nurnská družina byla konfrontována s nutností rychlé a jednoznačné volby mezi třemi alternativami. Autor píše:

“…Rien Gwardit, a to je známo, je hnán sžíravou touhou po vědění a ta jej již nesčetněkrát zaslepila natolik, že se choval s prominutím jako smyslů zbavený…”.

Situace je připodobňována k událostem v Černé knihovně mukurské nebo v kraji isleverském. Dozvídáme se, že R.Gwardit chce na jednu stranu působit jako velmi lidový vůdce, který si váží názoru každého jednotlivce, zároveň však kormidluje rozkymácenou lodici Nurnských na zpěněné hladině odlišných názorů směrem, který předem považuje za jediný správný. Výsledkem však je hlasovací fiasko a snížená akceschopnost družiny v nepříliš přehledné situaci nepřátelského prostředí. Článek hovoří o vnímání odpovědnosti vůdce, o jeho morální a pocitové rovině, a rozebírá zmíněnou událost jako nebezpečný příklad pochybení vůdce.

“…Díky vůdci Rienu Gwarditovi nebyla družina poměrně dlouhou dobu schopna jakékoli akce. Zmítána vášnivou hádkou nebyla vůbec s to vnímat okolí, a tím hůře, že okolí bylo álfheimské…”.

Je však třeba si připomenout, kdo byl R.Gwardit. Učený a vážený muž, který vědě zasvětil celý svůj život. Byl to muž, který byl pro poznání ochoten obětovat vše. Je však trestuhodně mylné tuto vášeň přičítat touze po majetku. Elf Gwardit věděl, že pouze vzdělaní lidé tvoří vzdělané národy a že pouze vzdělané národy jsou schopny v drsném Starém světě přežít. Dále si uvědomoval, že elfí rasa sama o sobě nemá valné budoucnosti bez koexistence s jinými národy a podnárody. Proto měl takřka nutkavou potřebu jakékoli byť i fragmentální prameny vědění - ať již písemné či ústní formy - schraňovat a dále třídit a zpracovávat tak, aby mohly být široce dostupné mnohým dalším. V tom po celý život spatřoval své poslání a nebyl v tomto směru vždy správně chápán. Je dost dobře možné, že pro velké věci neviděl některé malé, ty, které naopak jako velké spatřovali malí lidé formátu pana Myšilova. Tak to už na světě chodí. Je však pravdou, že určité projevy nerozhodnosti ve vyhrocených okamžicích musíme Rienu Gwarditovi přiznat. On sám o této své slabině věděl a otevřeně o ní mnohokráte hovořil.

Tímto však stopa po Rienu Gwarditovi definitivně končí. Je zajímavé, že nikde se nepíše o elfově smrti ani není žádná zmínka o tom, kde leží pochován. Literární tvorba v těch letech stagnuje, respektive úplně uvadá. Dá se předpokládat, že úpadek tvorby je odchodu elfího velikána přímým důsledkem. Nelze si totiž nepovšimnout, že Lyškánora č.56 vychází až po dvou letech, začátkem roku 1068, tedy dlouho po Gwarditově smrti. Ve zmíněném vydání obecního listu lze nalézti pouze několik málo výroků, které po elfu zůstaly jako dozvuky ozvěn, avšak bez jakékoli hlubší návaznosti. A tak lze vyjíti pouze z presenční listiny, která uvádí, že mezi jarnem až poradostinami roku 1066 Nurnská družina pod vedením barbara Gorana (1030-1068) podnikla výpravu na území do té doby nepříliš prozkoumaného severního pobřeží nad Velvennorem. O smrti elfa Gwardita hovoří pouze strohý záznam: zabit 18. travna ohnivou koulí neznámým seveřanem, zřejmě tedy domorodcem. Dá se pouze předpokládat, že byl v nehostinných krajích pochován na místě skonu při improvizovaném a kvapném polním obřadu. Na vranigostském pobřeží po něm zůstala osiřelá útesní věž a v liscannorském údolí nedostavěné první patro další věže. Z toho je patrné, že ke sklonku života R.Gwardit plánoval přestěhovat se zpátky do Liscannoru. Tato ruina, kterou využívali k občasnému přespávání tuláci, byla však v nedávné době zbořena.

Za čtrnáct let v Nurnské družině se Rien Gwardit zúčastnil sedmnácti výprav a dvěma z nich přímo velel. Za tu dobu ovlivnil mnoho spoludružiníků; měl velký vliv i na dění liscannorské a vranigostské. Ačkoli literární dílo Gwarditovo se z valné části nedochovalo, jeho duch dodnes dýchá z děl jiných. Dá se říci, že i po těch letech jsou myšlenky velkého elfího učence a dobrodruha stále živé. Gwardit celý život zasvětil elfství a trindindolské otázce, studiu a vědě. Jeho význam je nadčasový, a to právě v odkazu, který je jeho živoucím důkazem. Totiž že elfství, jako vrcholná forma pozemského živočišstva, nesmí se izolovat před formami nižšími, ale naopak v příkladu s nimi koexistovat a vést je k vyšším metám. Elfství má sice zůstat nerozmělněno a ryzí, přesto však vlídně otevřeno k okolí a pozitivně toto okolí ovlivňovat v samém výsledku ku prospěchu vlastnímu. Rien Gwardit byl tedy velmi význačnou elfskou osobností, podporující a v úctě vnímající multikulturalitu a kosmopolitnost v plné jejich šíři. Jako elfí velikán tedy Rien Gwardit žil, žije a bude žít dokud bude Starý svět Starým světem.

Na samý závěr přišlo mi nejpříhodnějším citovat skutečného pamětníka, někoho, kdo měl to štěstí R.Gwardita osobně poznat a sdílet s ním dobré i zlé. A nenalezl jsem nikoho povolanějšího, než G.Moskyta, starostu obce liscannorské, důstojníka Gwendarronské královské armády a polního smírčího soudce.

“…Na Riena Gwardita vzpomínám rád. Byl to takový milý bordelář, a kromě toho samozřejmě velký ohnivý kouzelník, kterému se často stávaly takové věci. Teda nestávaly se mu takové věci, ale prostě stalo se... už je to venku. Bydlel v křivé věži ve Vranigostu. Dost často jsem u něj přespával, neboť jsme společně často vyráželi na různé bály a pitky do Nurnu. To jsem byl velmi mladý a on byl již světaznalý elf. Pokud vím, tak praktikoval mocnou ohnivou magii a nechával po sobě dluhy. Také vím, že pocházel z tajemného Trindindolu a cestu ohnivé magie časem opustil, neboť se začal věnovat zákoutím mysli. Někteří o něm říkali, že je posedlý sbíráním starých písemností, ve kterých si následně udělá příšerný nepořádek, takže jsou mu k ničemu. Časem se odstěhoval z Vranigostu do Liscannoru, kde bydlel postupně u pana Myšilova, pana Blathela a pana Králíka, a nakonec si začal stavět věž, kterou nedokončil. Rien Gwardit byl však především skvělý přítel a druh na mnoha výpravách...”.