Sny drakobijců
XV. Strach
Kutouš Králík


Mám po hlídce. Měl bych spát, ale nemohu. Polosedím a pololežím v zavalené chodbičce. Do zad mě tlačí kámen, na hlavu mi kape voda a někde zepředu probleskuje světlo naší lucerny. Poslední lucerny, kterou ještě máme! Slzí mi oči, neboť je mám plné mouru, a z nosu mi kapou černé kapičky. Začínají mě opouštět duševní síly. Asi také začínám šedivět. A přitom je to jenom pár hodin, co jsem vesele mžoural do sluníčka, poskakoval okolo praskajícího ohně, vařil snídani a vtipkoval na účet ostatních...

“Díra, je tam díra!”, zaslechl jsem volání trpaslíka Lúina. Ten měl zrovna společně s Rienem Gwarditem směnu. Ano, směnu, pracovní směnu. Rozhodli jsme se, že musíme přijít na kloub všem těm povídačkám o tom starém dole. Důl Štangr! Opuštěný již před léty, a podle vyprávění místních jej odcházející horníci zavalili i s jejich předákem Kucmolachem, který se pomátl na rozumu a odmítl jej opustit. A dost možná, že někde v tomhle podivném dole leží i rozluštění některých otázek, které nás jako Nurnskou družinu zajímají. Mrtvé tělo, které našel Myšilov u Liscannoru, dávné dopisy, samotář Čmelich, starý Joli, zvěsti o Unglorském spisku a jeho autorovi Sutemorovi, sny mých kamarádů, skřeky, které se nesou tmou, a noční nářky někoho neznámého a podivná zvířena místního lesa, to všechno nás dovedlo až sem. Na Štangr! Abychom se vůbec mohli do toho prokletého dolu dostat, museli jsme začít vynášet kamení ze závalu. Vždycky dva byli určeni, aby odklízeli. Víc lidí se do té díry najednou nevešlo. Zpočátku to šlo docela dobře, ale jak jsme se dostávali hlouběji, musela se odkrytá hlušina a ty prokleté šutráky vytahovat okovem a všechno se zpomalilo. A v noci jsme spali všichni pohromadě, protože kolem nás někdo chodil a sípal. A pak mě něco napadlo na hlídce. Z ničeho nic mě někdo nebo něco chtělo chytit za krk a rdousit mě. Vyškubl jsem se těm slizkým prackám a začal jsem křičet. Spíš ječet. Leklo se to a dalo na útěk. Vzteklý a vystrašený jsem po tom tvorovi mrštil kudlou. Mojí nejlepší kudlou! Jenom to vykviklo a zmizelo. Ostatní se vzbudili a vyskočili na nohy, ale všude bylo již jen ticho. Zaslechl jsem sice pár narážek typu: “Nó, Králíkovi se zase něco zdálo, to má z toho vaření”, “Králík vypil Myšilovovu Kozlorku a teď vyvádí”, a podobně, ale moc od srdce jim to nešlo. Měli strach, jako já. Další noc nás napadli! Kucmolčata! Malé zrůdičky velikosti dítěte s obrovskýma prackama, na kterých měly špinavé drápy. Kucmolčata, plod nečistého spojení mezi šíleným Kucmolachem a tvory, o kterých lidé mluví jako o diblicích. Fuj! Tak je to přeci jen pravda. Podařilo se nám je odrazit a většinu pobít. Při pohledu na jejich těla mě napadla otázka, jak asi vypadá matka takového tvora. Kucmolach byl trpaslík a musel se tedy, s odpuštěním, pářit s něčím opravdu hnusným. Kucmolach, diblice, a dohromady to dá kucmolče. Fuj!

A další den jsme se prokopali. Abych pravdu řekl, já nekopal. Nejsem na takové věci zvyklý a asi bych se ostatním jenom pletl. Já vařil, protože jsem kuchař. Družinový kuchař, a vařím dobře. Překvapilo mě však, že kopal i Rien Gwardit. Gwardit je tuze učený pán. Chodí v rudém rouše a umí čarovat. A vůbec se nevzpouzel a popadl hned od začátku krumpáč a snažil se pomáhat. Bylo vidět, že mu to nejde. Za chvíli měl ruce samý puchýř a strašně se potil. Nechal toho a já jsem mu na ty zmučené ruce přiložil naolejovaný fáč. Když už jsme u toho oleje. Měli jsme ho pouze pár lahví, a to se nám mělo brzy vymstít!

Lúin hlásil, že chodba je v hloubce asi šesti sáhů a pokračuje rovně, přičemž se mírně svažuje do hloubky. Všichni jsme se tam šli podívat a začali se radit, jak dál. Nakonec se nás odhodlalo jít dovnitř šest. K mému překvapení s námi nešel Darlen Moorhed, ale bylo mu již několik dní špatně. Stále zvracel někde u stromu. Postupně jsme se spustili - náš vůdce druid Klabzej Myšilov, čaroděj Gwardit, bijec Lúin a Nebuč Kanimůra, hobit jako já, a další hobit, věčně zmatený a popletený Kardaš Pipril, a nakonec i já, kuchař Králík. Z té díry šel strach a tajemno.

Nejdříve jsme šli hlavní chodbou. Cesta se mírně svažovala a zatuchlinu bylo cítit všude a intenzivně. Gwardit svítil na cestu. Myšilov chtěl jít co nejrychleji dolů, neboť tam tušil cíl naší cesty. Nebuč se snažil dělat na pergamen poznámky a něco jako mapu, ale v křivolakých chodbách to šlo dost těžko. Za chvíli byl ten pergamen plný špíny a strašně špatně se v něm orientovalo. Šli jsme dál a někteří z nás začali zcela ztrácet přehled o tom, kde jsou. Já také. Každou chvíli jsme museli přelézat nějaký zával. Začínalo se nám všem špatně dýchat. Rien co chvíli dostával záchvat dávivého kašle. “Ticho, ticho!”, rozčiloval se Klabzej, který se obával, že desítky let stará výdřeva dolu by nemusela vydržet. Už takhle jsme postupovali strašně pomalu a snažili se našlapovat co nejopatrněji. Plísní potažené dřevo se pod jakýmkoliv dotekem drolilo a co chvíli se na někoho sesypal prach a drobné kamínky. Srdce mi bilo stále rychleji a můj kostkovaný kapesník byl za chvíli celý černý, jak jsem si neustále utíral zpocené čelo špinavé prachem. Snad jen Lúin, který šel v čele, vypadal klidně, přestože se mu v tom jeho plechu muselo jít příšerně nepohodlně. Dostali jsme se hlouběji a Rien vyměnil olej v lucerně. Jestli jsem to dobře spočítal, měli jsme už jen šest lahví této vzácné tekutiny. Rien jednu a já pět. Ostatní se na to prostě vykašlali...

“Dělej, spusť tam lano, sviť, Gwardite!”, povykoval Nebuč Kanimůra. Dostali jsme se křivolakými chodbičkami až do vykutané sluje. Uprostřed byla jáma dolů. Další cesta hlouběji vede tedy tudy! Odmotali jsme lano, udělali na něm v pravidelných rozestupech uzly a spustili je dolů. Nic. Ticho. První se spustil Lúin. Šel tam potmě. Další se postupně připravovali na sestup. Všechno se však změnilo. “Jááá, sou tady, sou tady!”, ozval se Lúin někde zespodu a jeho hlas vypadal zoufale. Myšilov zřejmě použil nějaké kouzlo a náhle zmizel, aby se vzápětí ocitl Lúinovi po boku. Po laně se začal spouštět i Nebuč. A stále tam všichni šli potmě. Slyšel jsem pouze řev a chropot. Dole se musela odehrávat strašná řežba. “Dělej, dělej… visí mi na krku… kurva, kurva… kurva zkurvená, de mi po vočích… rub… Myšilov je mrtvej… světlo… světlo!”. Gwardit začaroval a začal se spouštět po laně i s lucernou. Díval jsem se dolů za ním, v ruce jsem držel kuši nabitou jedovatými šípy a nemohl nic dělat. Někde v rohu se krčil vyděšeně Pipril a tvářil se pitomě. V lesku lucerny jsem uviděl míhající se těla, matný lesk Lúinova brnění, několik mrtvol a v kaluži krve ležet i Myšilova. Gwardit se komíhal na laně a snažil se odrážet nápor rozzuřených kucmolčat nějakým ohnivým zaklínadlem. Nemohl jsem střílet, aniž bych riskoval, že zasáhnu některého z našich. Nevím, jak by to dopadlo, nebýt Lúina. Po plátech mu stékala temná krev, ale jeho ušlechtilá čepel si nakonec poradila s nepřítelem. Bylo po boji. Spustil jsem se také dolů. Ukázalo se, že Myšilov není mrtvý, pouze se zhroutil napůl udušený a ošklivě podrásaný. Nalil jsem do něj léčivý lektvar, a on se probral. Uf, to bylo! Rien se na mě podíval a já pochopil, co chce, a mlčky jsem mu podal další olej. Tak, a máme ho už jen pět lahví...

Narazili jsme na doupě těch potvor. Byly to smrduté pelechy plné plesnivých kůží, hadrů, tlejícího dřeva a zkaženého masa na kostech nějakých zvířat. Byla tam i napůl shnilá houně. To čuně Kardaš ji popadl a začal z ní rvát cáry, které si začal motat kolem krku. “Co to děláš, ty prase?”, vykřikli jsme my ostatní jednohlasně. “Aspoň mě jen tak kucmolčata neuškrtěj”, zněla odpověď. Nechápali jsme, že si na to nevzal vlastní houni, ale byl to zřejmě lakomec. Všichni jsme si sice již zvykli na strašný zápach kolem nás a brodili se v tom svinstvu, byli jsme upatlaní, ale to ještě nebyl důvod k tomu, abych si kolem krku uvazoval podělaný hadr! V tomhle doupěti jsem dokonce nalezl i svoji kudlu. Tu, kterou jsem hodil po prchajícím kucmolčeti, tenkrát na hlídce.

Po ošetření vůdce Myšilova jsme se začali dohadovat, jestli někdo ví, jak trefit nazpět. Potřebovali jsme všichni odpočinek. Pouze Rien se tvářil, že ví, ale moc jsem mu to neveřil. Musíme dále. A tak jsme šli. Narazili jsme na štolu, kde dřevěná výztuž vypadala nověji. Stopa!? Strop se prudce snížil a takový Rien a Myšilov museli jít s neustále sehnutou hlavou. I tak se co chvíli pořádně břinkli do hlavy. Všichni jsme byli strašně špinaví a upocení, špatně se nám dýchalo, ale ještě pořád to šlo. A opět jsem Rienovi musel dát další láhev...

Hlouběji... Našli jsme chodbu plnou stop. Směřovaly někam stranou do nějaké staré štoly. Trámy se tam přimo bortily. Jestli tam půjdeme, tak tam také možná všichni skončíme. “Piprile, Piprile, půjdeš první a budeš to opatrně prozkoumávat. Ty to umíš, hledej cokoliv podezřelého, prohlídni každej sáh před náma, a kdyby se to mělo bortit, tak nás varuj!”, přikázal hobitovi vůdce. A Kardaš Pipril, hobit, který se ocitl na této výpravě náhodou a předtím se živil jako zloděj na trhu, šel. Klepala se mu kolena, třásl se po celém těle, ale šel. My ostatní jsme udělali rozestupy a pomalu šli za ním. Vyděšený Kardaš co chvíli zastavoval a hlásil, že nic nenašel. Už ani nevím, jak se to seběhlo, ale najednou Kardaš nebyl první. Prásk! Zatmělo se mi před očima a něco spadlo přímo přede mě. Ze stropu padala zemina a kameny. Nic jsem neviděl a začal jsem zoufale lovit lucernu a křesadlo. Povedlo se mi rozsvítit, ale viděl jsem jen oblaka prachu, který se jen pomalu usazoval. Za mnou stál Myšilov a Nebuč a zoufale si mnuli oči. Byli jsme otřeseni a zaskočeni. A pak se tam najednou objevil i Rien. Zkrvavený a potlučený. “Dělejte, hrabte, ty dva sou pod závalem. Já jsem unikl kouzlem”. Zoufale jsme začali hrabat. Na malém prostoru to šlo strašně špatně, ale nakonec jsme narazili na něčí nohy. Lúin! Vytáhli jsme trpaslíkovo tělo. Měl strašně zprohýbané brnění, mezi pláty mu pomalu vytékala krev, ale srdce mu bilo. Sundal jsem mu helmu a omyl obličej. Ostatní zatím hledali Kardaše. Měl štěstí. Nedostal to přímo, uchytil se v nějaké kapse a měl pouze poškrábaný obličej a zlomenou ruku. Uf. Lúin se pomalu postavil na nohy. Bylo mu špatně a zvracel. Ani jsme ten kyselý zápach nevnímali. Chtěli jsme se vrátit, ale jak strašné překvapení nás čekalo! Chodba se zřítila i za námi a mnohem více. Museli jsem tedy kupředu, přes ten zával, který jsme odhrabali, když jsme vytahovali Kardaše a Lúina. Šlo to. Musel jsem vytáhnout vlastní lucernu a zapálit další dávku oleje. O Gwarditovu lucernu i o jeden olej jsme přišli při závalu. To už bylo hodně zoufalé. A navíc se před námi objevila kruhová štola plná zpřerážených trámů a... a kucmolčat! S vyřízeným Lúinem jsme nemohli kupředu! Museli jsme se zabarikádovat v té chodbě... a čekat. Uložili jsme Lúina co možná nejpohodlněji. Odpočinek potřeboval i Nebuč a Kardaš. Koneckonců, my všichni. V mizerném světle od lucerny se mi podařilo vyrobit nějaké léčivé lektvary. Zmizely okamžitě do našich zraněných. U závalu jsme zřídili provizorní ležení a rozdělili si hlídky. Já hlídal první s Myšilovem. Přesunuli jsme se k ústí i s naší poslední lucernou. Nesmí zhasnout! Potmě nás kucmolčata určitě dostanou. Jestli máme nějakou šanci dostat se dál, tak jedině s Lúinem, a ten musí zatím odpočívat! Dolil jsem další olej...

“Buch, buch... buch”, z temnoty před námi na nás začalo padat kamení. Myšilov to dostal do čela, ale co bylo horší, ti mizerové nám chtěli zničit světlo! Házeli na lucernu! Kryli jsme ji vlastními těly. Nějaká boule nevadí, ale světlo je to poslední, co nás dělí od smrti. Je strašně depresivní sedět na bobku v maličké chodbičce, v horku, zraněný, a kolem vás bubnuje kamení a vy ani nevíte, odkud lítá. Nakonec jsem to nevydržel a vyrobil z deky a trochu vzácného oleje náhražky pochodní. Zatímco Myšilov kryl lucernu, já vždycky vzal pochodeň a snažil se ji vhodit před nás a v jejím svitu zasáhnout kuší některého z útočníků. Moc to nešlo. Bylo strašně špatně vidět, ale jednou nebo dvakrát se mi podařilo zasáhnout. Pak jsem toho nechal, nechtěl jsem plýtvat šípy a navíc mi došly pochodně. A pak se to stalo. Zasáhli lucernu! Podařilo se nám ji sice opravit, ale část oleje se vylila a jedno sklo bylo prasklé. Myšilov byl samá boule, jak se snažil lucernu stále krýt. V zoufalství jsem začal kameny házet nazpět. Netrefil jsem samozřejmě nic. Musíme vydržet. Možná, že pak Myšilov obnoví svoji sílu a bude moci Lúina trochu vyléčit. Nakonec jsme vydrželi a vzbudili další. Hlídat bude Nebuč a Rien. A já jdu dozadu a snažím se usnout. Jsem svinutý do klubíčka a třesu se strachy. Zepředu slyším stále dopadat kameny a nadávky mých kamarádů. Ležím na kamenech, páchne to kolem mě výkaly a smrtí. A zepředu hlásí Rien, že pokud vydržíme do pomyslného rána (ráno je mnoho tuctů sáhů pod zemí dosti pitomý pojem), tak nám na pochod a boj zbyde jen jeden olej, jedna pomlácená lucerna a tři pochodně. A my nevíme, kam půjdeme, jsme zavalení, ranění a šediví hrůzou. A všichni máme strach...