Sny drakobijců

XIV. Co by radši neviděl Rien Gwardit

Rien Gwardit


Jelikož jsem byl v poslední době zavalen spoustou práce a od inkriminované doby uběhlo už drahno let (a také se stalo mnoho zajímavějších věcí), příliš si nepamatuji, co se tenkrát na jihu opravdu stalo. Je to také tím, že jsem byl na začátku výpravy stižen jakousi podivnou nemocí, a tak si cestu a naše počáteční konání v království Wilf pamatuji pouze jakoby přes horečnatý mlhavý opar. Co si ale pamatuji jistě, je strašné neštěstí wilfského lidu, neboť jejich král a královna byli bez vší pochybnosti blázni. Oni a jejich nejbližší vysoko postavení poddaní. No, vždyť znáte, jak se říká: havran k havranu... Pokusím se ale začít od začátku.

Království Wilf není příliš velké království, se zeměpisnou délkou na úrovni Merionu a Nordwaithu. S druhým jmenovaným má společnou svou východní hranici a také krajina s faunou a flórou je si vesměs podobná. Země je to velice bohatá na listnatý lesní porost a lovnou zvěř. Půda je zde dobrá, a tak hospodářství, jak zemědělné, tak pastevecké, by zde mohlo velice dobře prosperovat. Dokonce zde vede část obchodní cesty přicházející z východu. Jediný problém zde tvoří divocí tvorové zvaní gworové, živořící na některých místech zdejších lesů. Vypadá to, že by se zde dalo velice dobře žít... Ale není tomu tak.

Místní pohlaváři se totiž rozhodli nastěhovat všechny obyvatele (zřejmě si mysleli, že budou mít lepší přehled) do hlavního města, které svou rozlohou strčí do kapsy Nurn klidně dvakráte. Celé je ovšem postavené jaksi bez logiky a rozumu, což mu na obyvatelnosti vůbec nepřidává. Jediná zajímavost je pouze zdejší královský palác, postavený z bílého mramoru ve staroelfském slohu. Ten zde ale jistě stál už před příchodem nynější dynastie.

Naše družina sem byla pozvána na základě jakéhosi podivného proroctví, které, jak si matně pamatuji, spočívalo v tom, že pouze někdo od jinud může Wilfské království zachránit před spojivšími se kmeny tvorů gworů, jež začaly vylézat z lesů a napadat zdejší zem. Vedl je prý totiž jakýsi paňáca v péřovém obleku, a jeho jsme měli právě podle tohoto výplodu něčí fantasie zbavit života a poté jeho uší. Jelikož prý jsme k tomu předurčeni. Toto Nurnští měli udělat během nadcházející bitvy, a pak ustoupit do nějaké soutěsky, kterou jsme za sebou měli zasypat za pomoci ďábelského nástroje, v pozdějších letech proslaveného pod jménem Adodeátova bomba. Celé nám to přišlo jaksi zmatené, ale protože nám bylo slíbeno velice slušné množství zlata, chystali jsme se druhý den do bitvy. Ta nastala za několik dní, kdy se wilfské vojsko postavilo na pláni početné hordě gworů, směřující napadnout hlavní město. Tito rysy a postavou elfům vzdáleně podobní tvorové ovšem nepředstavovali pro Nurnské žádné problémy a velice snadno jsme se dostali do středu vojska k náčelníkovi v podivném péřovém plášti, jehož jsme po krátkém boji udolali a uřízli jsme mu podle přání našich zaměstnavatelů uši. Boj dále pokračoval, ale my jsme začali plnit druhou část našeho úkolu a ustoupili jsme směrem k soutěsce. Tam jsme se ale rozhodli, protože bitva za námi se vyvíjela ve prospěch “našich”, rozsedlinu nezavalit a bomby si ponechat. Vyrazili jsme zpět k Wilfordu. Někdy tou dobou se také začal výrazně lepšit můj zdravotní stav a já se mohl výrazněji zapojit do dění v družině. Z toho, co následovalo, už si toho pamatuji mnohem více.

Po návratu do města byla na počest vítězství uspořádána hostina s oslavou, na kterou jsme také byli samozřejmě pozváni. Pilo se a jedlo a my jsme byli rádi, že se nikdo nepozastavil nad druhou nesplněnou částí našeho úkolu. Opití a s vidinou odměny jsme si šli lehnout do našich pokojů. Jaké však bylo naše probuzení...

Úderem třetí hodiny ranní se rozletěly dveře našich nocležen a vpadli k nám jacísi obrovští chlapi v halenách, opásaní podivným bílým páskem a s provazy v rukou. Jak jsme se později dozvěděli, byli to místní kováři. Vrhli se na nás takovou rychlostí, že jsem nestačil ani dvakráte mrknout, a už jsem ležel na zemi neschopen pohybu, natož seslat nějaké kouzlo. Ostatní ovšem dopadli úplně stejně. Nejvíce se jim, jak si pamatuji, vzpíral slavný Harez, ale i on byl bez šance. Během chvíle jsme byli zavřeni v místním vězení.

Byla to velká kruhová místnost, do které vedlo schodiště, a po jejím obvodu byly zamřížované vchody do asi tak osmi kobek. Tam jsme byli rozděleni. Chvíli jsme byli notně udiveni, ale za chvíli už jsme se křikem a lomozením dožadovali vysvětlení. Nic se nedělo. Pouze nám bylo přineseno jídlo. Klabzej s Allenem se pokusili službukonající stráž, kterou většina z nás celou dobu častovala urážkami, nalákat k sobě a napadnout ji miskami s jídlem. Jaké však bylo jejich překvapení, když zjistili, že nádoby jsou z pergamenu.

Asi tak po dni začala šílenost celé věci nabírat obrátky. Po schodech se k nám do vězení připotácel jakýsi přiopilý slepý trhan se skřipkami a začal nám na nich předvádět své neumění. Nejprve jsem si myslel, že je to hudebník ze slavnosti, jenž se ztratil v rozlehlých prostorách paláce, ale nakonec se z něho vyklubal králův poeta, který nám veršem měl přiblížit další část šíleného proroctví. Ovšem jeho produkce byla strašlivá a nikdo mu stejně nic nerozuměl. To už přesahovalo všechny meze. Řval jsem na něho, ať si tu svou debilnost strčí za klobouk a kouká nás pustit ven a dát nám naše peníze. Ostatní po něm házeli miskami a bylo jim jedno, že jsou z pergamenu. Já jsem rezignoval. Sedl jsem si na zem, přitáhl kolena k sobě a snažil se uklidnit mysl.

Jaké bylo mé překvapeni, když po nějaké době zarachotily klíče v zámku zrovna u mé cely a ve dveřích se objevil právě opilý houslista v doprovodu dvou bratrů kovářů. Budou mě mučit, napadlo mě, a pohlédl jsem na příchozího. Rychle jsem mu začal říkat, že je to jistě omyl, že se mi jeho produkce líbila, co líbila, jsem jí úplně nadšen... ale spletl jsem se. Nepřišli mě mučit. Byl jsem pouze vyzván, abych následoval muzikuse do králových komnat, kde mi bude vše vysvětleno. Co jsem mohl ztratit, vyrazili jsme.

Cesta ztichlými rozlehlými chodbami mi na klidu rozhodně nepřidala. Až nyní jsem si uvědomil ponurost a rozlehlost zdejšího paláce. Procházeli jsme prázdnými neosvětlenými chodbami bez výzdoby a ve světle kovářovy louče jsem občas zahlédl stejně nevybavené místnosti a sály. Trvalo to notnou chvíli, než jsme dorazili k cíli. Zde to s výzdobou už bylo lepší, ale rozhodně mi nepřijde normální nechávat si vypreparovat, vycpat a následně pověsit na stěnu své oblíbené lovecké psy. Byl jsem vyzván, abych počkal, že budu ohlášen. S tímto sdělením nás skřípal opustil a prošel velkými dveřmi. Bylo vidět, že mu slepota v pohybu a orientaci vůbec nepřekáží. Divný člověk. Netrvalo to moc dlouho a byl jsem pozván dovnitř. Velká místnost byla zařízena jako ložnice a dominovalo jí velké manželské lože s nebesy. Kousek od něj seděl místní král (tuším, že se jmenoval Kokrhel) a za zády mu stál houslista. Vyzvali mě, abych se posadil, a bez delšího otálení mě začali zasvěcovat do tajů situace. Věci se měly (tuším) takto, i když jejich výklad byl velice zmatený:

Kokrhel za svého mládí byl pěkný vykuk a svou ženu lstí odloudil někomu, koho ona velmi milovala. Domníval se, že královský palác, drahé šperky a šaty dobudou její srdce a ona se v lásce přikloní na jeho stranu. Dokonce to tak i vypadalo a on si myslel, že má vyhráno. Blázen. Ona totiž byla padlá na hlavu možná ještě více než on a tajně začala připravovat svou pomstu. Ale jakou... V přestrojení se vydala mezi divoké gwory a tam se jí za blíže neznámých okolností podařilo sjednotit jejich kmeny a přesvědčit je, aby napadly Wilfské království. Sama pak stanula v čele vojska. Ano, jak je již jasné, péřový paňáca, kterého jsme zabili a uřízli mu uši, byla paní zdejšího království. Byla mi dokonce ukázána její mrtvola ležící na posteli s nebesy. Jediný, kdo prý může z této zapeklité situace pomoci, je jakási místní čarodějnice jménem Podarga, žijící v začarovaném lese. Ta by snad mohla dát věci (i když absolutně nechápu jak) do pořádku. Proto jsem také byl pozván sem do komnat, aby mě požádali, zdali by Nurnští nebyli ti, kdo za Podargou zajedou. Nebyli. Nevím, jestli jsem ten den chytil démona výřečnosti, nebo jsem trefil královu špatnou chvilku (což asi ano), podařilo se mi krále přesvědčit o tom, že Nurnská družina už svůj díl zde udělala a že on disponuje mnohem kvalitnějšími lidmi, než jsme my. Dokonce se mi z něho podařilo vymámit i odměnu, která nám byla slíbena.

Co dodat závěrem. Nevím, jak to ve Wilfském království nakonec dopadlo, my jsme nemeškali ani chvíli a okamžitě po propuštění jsme odjeli, a abych se přiznal, tak mě to ani příliš nezajímá. Důležité je, že jsme se z této podivné země nakonec všichni vrátili živí, zdraví a příčetní.