Sny drakobijců

XIII. Nestačím se divit

Dyni Longodon


Nestačím se divit, jak se to otloukánky a ublíženými dětmi, které se časem postavily na vlastní nohy a na truc všem kolem, jen hemží. Ze stránek Lyškánory mi na koberec v noře kapou slzy, prolévané pod karabáčem macechy, a za okny slýchám ve vichru nářek sirotků, vystrčených v mrazivé noci bosých do husté vánice. Bylo by mi to k smíchu, kdyby se to netýkalo lidí, kteří jsou mými přáteli a blízkými spoludružiníky. Jeden by až řekl, že je to dnes nějaká móda, být sirotek vychovávaný u zlých pěstounů, či alespoň být věčně bité dítě z rozvrácené rodiny. Jestli se s tím někdo kasá, nechápu, zda tím chce dosíci politování u ostatních nebo omluvit svou sníženou schopnost rozumné komunikace s ostatními, jak se v poslední době též projevuje. Ano, nikdo nemůže za své rodiče ani za místo, kde se narodil, ale slušným člověkem se může stát každý. Jen chtít.

Z důvodů, které záhy seznáte, vám tedy povím něco o sobě. Narodil jsem se třináctého ponovoroku roku 1016 v rodině zámožného statkáře na jihovýchodě Gwendarronu. Otec byl (a je) velkopěstitelem jablek a řepy a vlastní rozsáhlá pole kolem našeho statku. Celé mé dětství bylo neobyčejně šťastné a spokojené, jako batole jsem měl kojnou, později chůvu, nakonec vychovatelku. Ne, že by na mne a mou mladší sestru Mity matka sama nestačila, jenom se s námi, rozmazlenými dětmi, prostě nechtěla sama zlobit. Měl jsem vše, co jsem chtěl. V rozumných mezích, samozřejmě, když jsem chtěl jako pětiletý čarodějný prsten, otec se mi vysmál a šel zkontrolovat kvalitu právě stáčeného vína. Vinařství se u nás provozovalo spíše jako koníček, než pro peníze, přesto naše červené bylo vždy nejlepší v tom žírném kraji. Čert ví, proč mně se to pořád nedaří. Víno a výroba alkoholu obecně mě a moji sestru přivedly k alchymii. Nikdy jsme, jako dědicové statku, nemuseli pracovat víc, než se nám zrovna chtělo, a tak jsme stále více času trávili v laboratoři. No, a u toho tak moje dětství skončilo. Pak, už drobet starší, jsem trochu cestoval po Gwendarronu a sem tam i za nějakou bližší hranici. Absolvoval jsem i jeden pitomý výlet do souostroví Erkracht, kde jsem se zapletl do občanské války tím, že jsem potkal Nurnskou družinu. A zbytek znáte. Nikdy mi nikdo nic nenařizoval, vždy jsem měl dostatek. Svoje staré rodiče mám rád a jezdím k nim na návštěvu. Vědí, čím se zabývám, a já se jim snažím neudělat hanbu. Normální věc. Kdybych náhodou přišel na buben, věřím, že by mne můj otec štědře založil a, až jednou přijde jeho hodina, odkáže mi kromě svého statku a polností ještě slušnou hromádku rodinného jmění. A já pak, omrzen harcováním po světě s kuší na rameni, půjdu spokojeně v jeho šlépějích pěstovat jablka a řepu.

Rozhlédnu-li se však okolo sebe, pak, jestli taky jsou nějací dobrodruzi, kteří mají život zařízen obdobně jako já, zřejmě se za svůj spořádaný a poklidný život stydí. Proto pravím: Není hanby být slušným člověkem, který zná svoje předky, má svoje kořeny a z hloubi duše ctí právo a zákony. Nemusíš být zrovna král, stačí, když jsi ze slušné společnosti. Protože jenom tak bude Nurnská družina společenstvem slušných lidí a ne vrahů nebo divochů z lesa. Protože dobré jméno Nurnské družiny netvoří hromady mrtvol a vyloupené chrámy. Dobré jméno Nurnských tvoří dobré mínění, které o nás lidé mají. Dobré jméno je totiž to nejcennější, co Nurnští mají a co mohou nabídnout. Podle dobrého jména se bude řídit výše odměny, kterou nám za naší práci nabídnou. Hleďme si to dobré jméno alespoň nezkazit.

Na závěr svého, zatím zcela obecného prohlášení, si neodpustím menší, leč velmi osobní rýpnutí do hroší kůže Darlena Moorheda. Velmi mne potěšilo, že tento nade vší pochybnost statečný dobrodruh a starosta liscannorský rozptýlil pochybnosti o svojí osobě. Spadl mi kámen ze srdce, když jsem se dozvěděl, že Darlen s jménem, vypůjčeným od člověka, kterému dělal poslíčka, nebyl členem žádného podsvětí, anobrž že pouze v městě Nirku dělal pasáka, žebral, kradl a vraždil bez příslušnosti k organizovanému zločinu. Velmi mne tím uklidnil, zvlášť když uvážím, že měl tehdy jedenáct let a vše dělal z pohnutek tak samozřejmých a ušlechtilých, jako byly hlad a bída. Solidní výbava do života, řekl bych, ideální předpoklad pro to, sát se v Liscannoru starostou. Můžu říct, že jsem si při čtení starostovy srdceryvné zpovědi opět v duchu oddechl, že bydlím ve Vranigostu. A tobě, starosto, říkám, že bylo tvoje jediné štěstí, že tě v kodgickém přístavu Nurnská družina našla a vzala mezi sebe, jinak by to s tebou dopadlo jako tehdy v Nirku. Skončil bys u toho kodgického podsvětí. Buď zdráv!