Sny drakobijců
XII. Darlenův životní příběh
Darlen Moorhed


Reaguji na článek v Lyškánoře č.32, kde mě Getd nařkl, že pocházím z ostrova Kodgick, což by mi až tak nevadilo, nikdo nemůže za své rodiče ani za místo, kde se narodil, ale přidal k tomu, že jsem ve spojení s tamním podzemím. Opravdu nevím, proč tento výmysl psal, protože když přišel při svých studiích Historie Nurnské družiny na to, že jsem se k družině přidal právě na onom ostrově, zmínil se o tom přede mnou v žertu, že jsem ve spojení s podsvětím, a já jsem to popřel s tím, že jsem na ostrově byl jen několik týdnů a rozhodně jsem se na Kodgicku nenarodil. Tím to také skončilo. Přesto se článek objevil. Pokud si Getd náš rozhovor nepamatuje, může za to patrně alkohol. Pokud si Getd vzpomíná, je to velice smutné, že vypouští takovéto jedovaté zprávy, o nichž ví, že jsou lživé.

Tak tedy k mé minulosti.

Narodil jsem se na počátku předradostin v merionském hlavním městě nazývaném Borgin v rodině řezbáře a tepače šperků, samozřejmě bronzových a měděných. Moje rodina sem přišla odněkud z jihu, o čemž svědčí mé černé vlasy, tak netypické u severních elfů.

Ze svého raného dětství si mnoho nepamatuji. Snad jen malý dům pár ulic od obrovské kamenné hradby obepínající celé město, v jejímž stínu jsem vyrůstal v chudší městské části, vůni lipového dřeva, ťukot otcových nástrojů, vůni naelwe, svátečního chleba s kousky ořechů, a matku, vyhlížející zákazníky. Hádky rodičů o věcech, kterým jsem nerozuměl, a nepříjemné ticho naplnivší dům potom, co matka zemřela. Asi od pěti nebo šesti let jsem žil u strýce, když se otec zratil. Nebo zemřel. Nebo byl zabit.

Nikdy jsem se vlastně nedozvěděl, co se stalo. Můj strýc se o tom nikdy nezmínil a já se raději neptal. Mí pěstouni se mnou mluvili, jen když mi nakazovali, co mám obstarat a udělat.

Z útržků rozhovorů zaslechnutých, když jsem nemohl usnout pod dřevěnými schody vedoucími do patra, z narážek a z nelibosti projevované nad mou přítomností v tomto bohatém a vzdušném domě, jsem mnohé pochopil.

Snad jsem byl pankchart nebo nalezenec. Barvu otcových vlasů si nepamatuji, ale jistě vím, že matka měla vlasy velmi světlé. Ve strýcově domě mě živili, myslím, proto, že je trápilo svědomí. A nejvíc strýce. Třeba měl něco společného s otcovým zmizením.

Když mluvím o svém strýci a tetě, nemyslím pokrevní příbuznost. Oni byli místní. Borginští. Žli v domě po svém dědu, oba byli tlustí a malí, stejně jako jejich dva syni. Jediná Nelle, jejich dcera, nejmladší z rodiny Husburků, nepatřila k růžovolícím prasatům žijícím v domě, kde jsem byl za stravu a střechu nad hlavou něco míň než služka. Nelle se mne snažila bránit před jejími bratry, ale její slovo mělo pramalou váhu.

Byla jedinou bytostí v domě, která se mnou mluvila přívětivě a s níž jsem trávil svůj tolik vzácný čas. Učila mne číst a psát, protože rodiče mne jako malé dítě mnoho nenaučili a mí pěstouni se v tomto směru nenamáhali, a tak jsem si do svých deseti let knížky pouze prohlížel.

Nakonec se Nelle stala důvodem mého odchodu z Husburkova domu. Její rodiče se báli dvou věcí. První byla pravda o zmizení mého otce. A druhou věcí starost o Nelle. Krátce po jedenáctých narozeninách mne strýc odvezl do Nirku, přímořského města vzdáleného osmdesát mil od Borginu, kde mě zanechal v péči jakéhosi sirotčince spojeného se školou. Zaplatil na měsíc dopředu, otočil vůz a odjel. Po čtyřech měsících strávených prací a učením nepřišly od strýce peníze. Když za další měsíc přišel jenom dopis, ze školy mě vyhodili. Právě začínala zima.

Příští dva roky nesly znamení bídy. S partou otrhanců a zlodějíčků jsem žil pod molem v převrácené bárce naplněné hnilobou. Nikde nebylo možné sehnat alespoň rozumně placenou práci. Proto jsme čistili lodě námořníků pro pár měďáků, kradli na trzích jídlo a v přístavu ryby, když došly peníze a nikdo nic nevyžebral. Prchali sme temnými uličkami s dlouhými stíny zbrojnošů v patách. Žrali sme všechno, jen když to bylo trochu k jídlu. Vysloužilým šlapkám jsme sháněli zákazníky v přístavních špeluňkách, dostávali jsme levnou kořalku, trochu jídla, starý hadry. Prohrabávali jsme odpadky v bohatších čtvrtích, kde vždy byla kořist největší a nejjistější. Ale boháči na nás štvali psy, svou čeládku, podkoního s bičem. Strašně jsem zhubnul. S dalšími žebráky jsme se rvali o hozený zlaťák. Takhle jeden z nás zůstal ležet ve stoce, hlavu v bahně.

Pak jsem musel z Nirku zmizet. Vopitej jsem se vrhnul na chlapa, co voněl tak, že to přerazilo pach mejch hadrů. Vztek byl jak uragán. Zůstal ležet v zápraží dveří, který se celou noc nevotvíraj, ať se na ulici děje cokoliv. Ty nový šatečky, co to všechno zavinily, měl vod krve. Ve strachu jsem ho nestih ani prošacovat.

Se strašnou kocovinou jsem se vod parťáků dozvěděl, že mě včera někdo viděl a poznal mě, a strážcům řek, kde mě najdou. S bolavou hlavou jsem vypad z města. Vobešel jsem celý město a večer došel na cestu do Borginu.

Věděl jsem, že touto cestou jsem přijel. V životě jsem předtím neviděl mapu, znal jsem jen Borgin a Nirk. Nirk zvláště dobře. Nenapadlo mě nic jinýho, než se vydat zpátky do hlavního města.

Cesta vedla z půlky starým hvozdem, o kterym jsi moh slyšet hodně příhod poznamenaných smrtí a strachem. Odjakživa nesl název Temný hvozd a kdokoliv jím projížděl, držel se výhradně stezky vedoucí kol písčitých skal a podél říčky. V příštím čase jsem měl dost času na prozkoumání podivuhodných zákoutí lesa. Les nebyl hrůzostrašný, jak se po hospodách v Nirku vyprávělo. Byl jen temný, vzbuzující respekt, nedovolující křičet nebo rozdělat oheň pod příkrovem stromů. Tenkrát jsem nevěděl, že všecho jsou jen smyšlenky. Vše zlé, co se událo skryto slunci i lidem, činili opět jen lidé. Po lese nebloudí žádné duše mrtvých či zabitých. Ani na místě, kde jsem strávil poklidnou noc zčásti zahrabaný v listí na okraji paseky, které se stalo před mnoha desítkami let dějištěm masakru. Ráno jsem nalezl na pasece trouchnivé kusy vozů, kosti koní, lidí a, myslím, trpaslíků. Zrezivělé kusy polámaných zbraní tvořily zeď kol tichého pohřebiště. Tenkrát jsem odsud zmateně utíkal, stejně jako jsem se vnořil do Temného hvozdu ze strachu před šatlavou.

V lese jsem se pohyboval podél cesty, skryt zrakům případných pronásledovatelů. Jedl jsem to, co poskytl les. I syrové houby přišly vhod. K cestě jsem se neodvážil na blíž než sto sáhů. Proto po čtyřech dnech, kdy cesta prochází úzkou roklinou vyhlodanou rychle tekoucí říčkou v rozáhlých rozeklaných skalách, jsem se rozhodl opustit směr cesty a vydal jsem se do hor. Dva dny jsem hledal cestu ven z lesa. Slunce probleskující větvemi stromů mě mátlo na dně mokrých roklí. Mířil jsem stále na východ, alespoň ráno. Během dne jsem se motal vyhládlý a znavený směrem, který byl pro mě východem, ač byl ve skutečnosti půlnoční stranou.

V tomto stavu mě nalezl vousatý trpaslík malého vzrůstu a širokých ramen. Po hodně dlouhé době jsem opět okusil maso. Nargud Gudger, neboť tak se trpaslík jmenoval, mi zanechal něco málo jídla, teplou přikrývku a láhev kořalky s tím, že zítra ráno se tu opět staví. Jak slíbil, tak učinil.

Druhý den večer jsem srkal horkou polévku ve společnosti dvacítky různorodých lidí. A po dvou letech jsem spal konečně pod pořádnou střechou. Po osmi letech jsem měl postel sám pro sebe.

Když jsem se ráno, již odpočatý a mnohem méně hladový, rozhlédl po okolí, zjistil jsem, že dům, ve kterém jsem přespal, není ve skalnatém údolí jediný. Ve stínu skal a staletých smrků se krčilo šest podobných hrubě zrobených obydlí s několika malými okny. Z jedné budovy se ozývalo frkání několika koní. Kromě budov nebyla na pasece znát práce lidské ruky. Všichni muži nosili zbroj a zbraň. Někdo měl jen sekeru, obušek, někteří měli meč, zbraň, kterou jsem tak často vídal, ale nikdy jsem ji neměl v ruce.

Nargud mě představil muži, jenž celé společenstvo vedl. Jmenoval se Nargel Moorhed. Jeho oblečení a vystupování se jaksi nehodilo do jehličí a tesaných domů. Kdyby se oholil a převlékl do čistých šatů, mohl by jezdit v drahém povozu po Borginu.

Nabídl mi práci. A to slušně placenou. Příštích několik měsíců jsem strávil prací a učením se mnoho nového. Sekal jsem dříví, zajišťoval jídlo, nejraději rybolovem, když jsem se naučil jezdit na koni, projížděl jsem kraj a vyřizoval Moorhedovy vzkazy, týkající se obchodu, nebo zcela osobní dopisy.

Za ten necelý rok jsem se mnoho naučil.

Pak jsem Temný hvozd a Moorhedovo bratrstvo opustil. Obrátil jsem se směrem k západu, k městu, odkud jsem utekl, k Nirku. Za pár dnů jsem přišel k městu, pěšky, ale již s trochou peněz, se zbrojí a ocelovou zbraní - dárkem od Narguda. Bál jsem se, že mě někdo ve městě pozná, a tak jsem se vyhýbal starým místům, zvláště přístavu. Nedostatek peněz a chuť opět změnit místo mě přesto k pachu soli a rybiny opět přivedl. Ten den jsem měl štěstí. Nepotkal jsem nikoho, kdo by mě běžel udat, a navíc sem sehnal práci na bytelně vyhlížející obchodní lodi s hrdým názvem Sokol moře.

Následující měsíce jsem pomáhal se vším, co bylo potřeba na palubách několika lodí. Nesehnal jsem práci stálou. Vždy v přístavu, kam jsme dojeli, jsem dostal zaplaceno a znovu jsem hledal práci. Po návštěvě několika přístavů jsem přijal dobře placenou práci na lodi plavící se na jakýsi ostrov. Kapitán tvrdil, že bere posádku na stálo. Lhal. Když jsme připluli na Kodgick, celá posádka po deseti dnech strávených na moři opustila loď a šla si užít pevnou zem se všemi vymoženostmi města. Když se námořníci vraceli opilí nad ránem do přístavu, přivítal je jen křik racků a prázdné molo. Většina věcí zůstala na lodi a s nimi i slíbená odměna, práce. A byl jsem na tom stejně jako v Nirku. Sehnat práci v Kodgicku byl velký problém a odplout se nedalo, protože těch pár lodí, co sem připlulo, nebralo nové námořníky, a zaplatit si cestu vzhledem k výši zlatek nebylo možné.

Z ostrova jsem se dostal s Nurnskou družinou, o které jsem tenkrát nevěděl zhola nic. Nurnští tenkrát ukradli větší loď, v jejímž podpalubí jsem vyspával opici po levné kořalce.

Po návratu na pevninu jsem se snažil navštívit staré přátele. Při svém cestování jsem narazil po čase na Getda, který spolu s Grihnalem a Yalledem Erinským vyráželi do starého trpasličího města. Má cesta se s Nurnskou družinou setkala ještě podvakráte. Poprvé na pirátských ostrovech a podruhé na podzim, když jsem se vracel ze severu a projížděl jsem Gorganem. Od té doby mám v Liscannoru dům a vyrážím na výpravy již pravidelně.

Takže tohle je můj životní příběh ve zkratce. S Kodgickem mám společný jen nedobrovolně prodloužený pobyt a s podsvětím, sídlícím na ostrově, nemám společného zhola nic.