Sny drakobijců - Tklivý příběh osamělého chlapce

Sny drakobijců

XI. Tklivý příběh osamělého chlapce

Yall Reblled z Hedu

Stíny se pomalu rozestupovaly a obrysy postav začaly nabývat konkrétněnjší podobu. Stále však bylo všechno zahaleno oblakem mlhy. Bylo slyšet řev, sténání a nesrozumitelné výkřiky. Pak vše náhle ustalo a byla tma...

Malý Eonn se neklidně převalil. Ten sen jej pronásledoval již strašně dlouho. Nevěděl přesně, čeho se týká. To, co se mu vracelo noc co noc, se kdysi dávno skutečně odehrálo. To bylo tehdy, když Eonn ještě pil mateřské mléko. Všechny vzpomínky na ten den byly nejasné a nekonkrétní. Marně si někdy lámal hlavu, jestli to tehdy byla skutečnost nebo jen představa. Bál se na to zeptat. Jednou to zkusil, ale dostal naloženo potěhem. Bití se bál. Ale musel na to myslet stále. Také si pamatoval na časté hádky mezi jakýmsi brunátným mužem malého vzrůstu, které vedl večer co večer s jeho macechou Wulpin. Uf, šla z něj hrůza. Ten muž jednoho dne zmizel a již se nevrátil. A pak po nějakém čase se k nim nastěhoval Lambard. Macecha mu nakázala, aby mu říkal tatínku. Lambard byl jiný, než ten malý vzteklý muž. Někdo by možná řekl, že Lambard byl dar od bohů. Potíž byla v tom, že ne vždy takový dar prostí lidé ocení. K Eonnovi se choval pěkně. Vyprávěl mu pohádky, pral mu šaty a stlal postel. Přesto však z něj měl Eonn hrůzu. Často jej totiž viděl, kterak celý od krve stahuje z kůže nějaké ulovené zvíře. Srnu, koloucha, zajíce. Eonn měl zvířata moc rád a pohled na jejich mrtvá těla páraná nožem v něm vyvolával panický strach a nutkání zvracet...

Nechtěl znovu usnout. Bál se, že se ten sen vrátí. Nevěděl, kolik je hodin, ale do svítání bylo ještě brzy. Byl sám v podkrovní místnosti. Všude kolem na stěnách byly kůže zvířat, které ulovil jeho nový otec Lambard. Eonn se nemohl zbavit pocitu, že ty kůže jsou živé a že spolu mluví. Brrr, mluvící kůže. Pokrývka přetažená přes hlavu mu mnoho klidu nedodala. Nakonec zpocený vstal a s očima otevřenýma hrůzou se vydal ke dveřím. Přikrývku pevně držel v náručí. Otevřel dveře a poslouchal. Všude bylo ticho. Pomalu sestupoval po dřevěném schodišti do přízemí. Pečlivě se vyhnul sedmému schodu, neboť věděl, že vrže. Pak se opět zastavil a dlouze naslouchal. Z dolní místnosti bylo i přes zavřené dveře slyšet chrápání jeho macechy Wulpin, která tvrdě vyspávala hojné požívání kuzgusu, primitivního alkoholického nápoje. Vedle ní spal poctivým a zdravým spánkem Lambard. Spolu s nimi tam spal i několikaměsíční kojenec. Eonnova nevlastní sestra, které se občas v Liscannoru s trochou ironie přezdívalo ‘Dcera lovce medvědů’. Naštěstí i ona spala. Eonn si dodal odvahy a pomalu otevřel venkovní dveře, zatajil dech a znovu je zavřel. Nezaskřípaly. Oddychl si a vydal se za dům, kde byla stáj. Uvnitř byl Eonnův němý kamarád, osel Rutger. Eonn vlezl dovnitř. Sporé měsíční světlo dopadlo na udusanou zem. Na slámě ležel starý osel. Okamžitě Eonna poznal. Radostně hýkl a v pohledu jeho smutného oka se zalesklo. “Tsss, tiše, Rutgere, tiše”. Osel vstal a olízl Eonnovi tvář. Ten jej na oplátku podrbal a řekl mu několik lichotivých slov. Pak si ustlal na slámě a konečně usnul posilňujícím spánkem...

Ráno. “Vstávej, Eonne, maminka tě hledá. Musíš jít do školy”, zahýbal Lambard spícím chlapcem. Eonn se posadil, vymetl si slámu z vlasů, zívl, a pak se od Lambarda odtáhl. Lovcův příchod s nelibostí zaregistroval i starý Rutger. Lambard byl příliš dokonalý, než aby si toho povšiml. Eonn si protřel oči, sbalil si deku a poslušně šel za Lambardem. “Jak to, že si zase chrápal u toho blbýho vosla?!”, uvítala jej ‘maminka’ Wulpin. Eonn mlčel. “Mám se tě ptát stokrát, nebo co?!”, Wulpin zvýšila hlas. Eonn začal natahovat moldánky. “Dělám ti něco, spratku? Mám tě fakt seřezat, abys měl proč řvát...”. “Počkej, miláčku, někde jsem slyšel, že někdy se na děti musí pokojnou cestou. Dát jim příklad a tak”, vložil se do řeči dobrý Lambard. “Tebe sem se na nic neptala! Běž si lovit!”, okřikla jej Wulpin a pokračovala směrem k Eonnovi: “Tak co? Proč si spal v tý stáji u toho pitomýho zablešenýho vosla?!”. “...já, já... nevim”, zajíkal se malý Eonn. “Tak já ti něco povim. Eště jednou tam budeš chrápat, tak ti zpřerážim hnáty a toho vosla podřežu!”, Wulpin stále nemohla Rutgerovi zapomenout to, že v manželském loži spal její bývalý manžel Zivril raději s oslem, než s ní. Její vztah k Eonnovi byl složitější. V pralese u divokého lidožravého kmene platily jiné zákonitosti. Slabé děti se zabíjely, neboť ne vždy byl dostatek jídla, aby se všechny uživily. Zákony přírody byly neúprosné. Na nějaké lítosti nebyl čas, kmen musel přežít. Pak přišli Nurnští a divoška Wulpin se k nim přidala. Přestože to nebyli žádní beránci, ani vykladači dobrých mravů, je třeba říci, že civilizace se na nich určitým způsobem podepsala. Wulpin se tak naučila, že nemusí všechno jíst syrové, že existují takové věci, jako je občasná koupel, a tělo se halí do něčeho, jako jsou šaty. Wulpin vše nové dychtivě hltala. Dokonce se naučila alespoň trochu psát a číst. S nadšením zjistila, že za tu nejpřirozenější věc, kterou po ní v pralese mohl kdykoliv požadovat jenom trochu silnější samec, se dají požadovat peníze. Odtud pocházelo oněch dnes již legendárních tři sta zlatých. A tak poznala trpaslíka Zivrila. V té době se již přirozeně pohybovala v šatech, tvořila souvětí, věděla, kolik co stojí, a byla schopná spát pod pevnou střechou v domě z kamene. Byla to bouřlivá léta. I zatoužila po založení rodiny. Zivril nakonec souhlasil. Oba spolu uzavřeli téměř tajný sňatek a nastěhovali se do společného domu. Z nějakého důvodu však Zivril odmítal plnit základní manželské povinnosti, což pro horkokrevnou divošku bylo zjištění dosti šokující. Wulpin toužila po dítěti. Po tom malém tvorečkovi, který se dá tahat za vlasy, aby následně nádherně pištěl. Zákon přírody se v ní probudil naplno. Všechny ostatní ženy v Liscannoru vesměs děti měly. Wulpin sice nechápala, proč se o ně tolik starají, chovají je na klíně, kupují jim roztodivné hračky a vůbec kolem nich poskakují, jako by snad takový tvor byl všechno na světě. Z pralesního života však dobře věděla, že dítě znamená zachování rodu a pokračování života. Téměř každý den se hádala se Zivrilem a stále více nenáviděla osla Rutgera, který mu byl očividně milejší nežli ona. Zivril nakonec kapituloval. Ne snad, že by vyhodil Rutgera z postele a začal se věnovat manželským povinnostem. Ne, tak hluboko ten hrdý trpaslík opravdu neklesl. Na jedné výpravě se však zmocnil dítěte cizího. Pravda, předtím kvůli tomu musel odpravit jeho rodiče a dokonce údajně dlouho váhal, zdali nemá tomu mrňousovi raději rozšlápnout hlavu, ale na nátlak Wulpin ho nakonec raději unesl, aby měl doma klid. Tak se dostal malý Eonnek do Liscannoru. Věčně nabručený Zivril k němu však paradoxně postupně získal mnohem větší vztah, nežli Wulpin. Ke konci by se tento vztah dal nazvat i láskou. Wulpin se zpočátku o Eonna i starala, ale dlouho jí to nevydrželo. Chtěla své vlastní dítě. Dítě, které bude nosit ve svém lůně a které skutečně porodí. Nakonec Zivril svolil i ke sdílení společného lože a k plnění manželských povinností. Pak však zasáhl osud a Wulpin zůstala sama. Zivril již potomka zplodit nestačil a padl v boji. Wulpin osaměla. Zbyl jí pouze nemilovaný a nevlastní Eonn a osel Rutger, ke kterému měla vztah ještě horší. Když jí díky neopatrnému pití podezřelých magických sajrajtů ještě narostl místo ruky pařát, zbyl jí na celém širém světě jen ten kuzgus. Na ubohého Eonna neměla čas, když nebyla opilá, tak byla na výpravě s dalšímu nurnskými kumpány z Liscannoru. Po tu dobu dávala Eonna k vdově Chinské. Postupem času se malý Eonn nesmírně těšil na tyto týdny, kdy byla jeho macecha pryč z vesnice a on bydlel u Chinských. Děsil se dní, kdy bude muset být neustále ve střehu a dávat pozor na to, aby neprovedl něco, co se nebude jeho náladové maceše líbit. To byl ještě malý a spoustu věcí nechápal. Těch spoustu věcí nechápal ani dnes, kdy již chodil do liscannorské obecní školy. Když si Wulpin přivedla do domu poloboha Lambarda, mohl by si kdekdo myslet, že se Eonnův život zlepší. Nezlepšil. Lambard Wulpin naprosto nekriticky zbožňoval (konec konců vzít si za manželku divošku s pařátem asi opravdu vyžaduje pořádnou porci lásky, když neuvažujeme o úchylce) a ve své dokonalosti naprosto Eonna přehlížel. S dětmi to Lambard neuměl. Wulpin se s ním narodilo vlastní dítě a Eonn na tom byl ještě hůře, než předtím. Vzhledem k tomu, že Lambard na výpravy nechodil, neboť mu všichni ostatní ‘byli volní’, nedávala ho již Wulpin k Chinským. Zbyl mu doma jen jediný přítel, stařičký osel Rutger. Ten Eonnovi opácel stejnou mincí. Přitom byl Eonn přemýšlivý a hodný chlapec, který se zajímal o všechno možné. Byl však velice drobný, neboť jeho praví biologičtí rodiče patřili k národu tzv. trpasličích trpaslíků...

“...sbal se a táhni teďka do tý pitomý školy a běda ti, jestli se budeš cestou zpátky někde trajdat!”, křičela Wulpin dále na ubrečeného Eonna. Tomu se částečně ulevilo, neboť věděl, že kázání a nadávání je u konce. S kručícím žaludkem se rychle otočil a pádil k obecní škole...

“Eonne, Eonne. Chlapče nezdárný. Už jsi tady měl být před hodnou chvílí. Co s tebe bude? K výuce se musíš dostavovat včas”, pokáral zrudlého Eonna řídící Rhandir. “Pro... promiňte, už... už se to víckrát nestane”, vykoktal ze sebe rozpačitě Eonn a posadil se do lavice. Rhandir si jen povzdechl. Měl toho malého zrzavého chlapce docela rád. Jenom kdyby nebyl tak nesoustředěný a roztržitý. Rhandir sice dobře tušil, že to nemá doma Eonn jednoduché, Liscannor byla příliš malá vesnice na to, aby se v ní hned všechno nerozneslo, ale jak mohl vědět o Eonnových bezesných nocích, o jeho strachu z věčně zakrváceného Lambarda a o častých změnách nálady opilé macechy. To Rhandir zdaleka tušit nemohl...

Liscannorskou jednotřídku společně s Eonnem navštěvovaly tento rok už jen dvě dívky. Obě byly starší nežli on. Jmenovaly se Nilien a Naria. Obě se chovaly přesně tak, jak se malé slečny většinou chovají. Věčně se něčemu smály, stále si něco špitaly, občas se pohádaly a den dva spolu nemluvily, aby se následně opět udobřily. Eonn měl často pocit, že se smějí právě jemu, což nebyla sice většinou pravda, ale Eonn před nimi měl jistý ostych. Obě dvě si s ním chtěly občas hrát, ale většinou v těch jejich hrách musel představovat mrně, o které se ty dvě pak jako staraly. To ho příliš nebavilo. Ještě před rokem s ním do školy chodil Gory Chinský, kterého měl rád. Gory nikdy nedopustil, aby si z něj někdo utahoval. Často mu také přinesl koláč nebo buchtu, když mu macecha nedala najíst. Ať už z trestu nebo prostě proto, že na to zapomněla. S ostatními dětmi ve vesnici si příliš nerozuměl. Kluci byli jednak o dost starší a až příliš často se chtěli vyrovnat svým otcům, o které tak záhy přicházeli. Eonn byl raději samotář. Rád chodil sám do lesa a celé hodiny v něm pozoroval život ve všech formách. Domů si často nosil všelijakou havěť, brouky počínaje a žábami a vypadlými ptáčaty konče. Jednou si domů přinesl i malého zajíčka. Jaký však pro něj byl šok, když mu Lambard se svým věčně optimistickým úsměvem sdělil, že mu na něm ukáže, jak se stahuje zvěř. Lambard absolutně nechápal, proč tenkrát Eonn utekl i se zajícem zpět do lesa, kde se plačky zhroutil. Spousta jeho domácích mazlíčků také skončila ve stále hladovém žaludku jeho macechy...

Řídící Rhandir začal s výukou psaní. Věděl, že psaní a počty je nejlepší vyučovat hned z rána, když jsou děti ještě čerstvé. Výuka pak většinou pokračovala výkladovými předměty a končila přírodozpytem nebo tělopružbou, tedy předměty, které se vesměs daly provozovat na čerstvém vzduchu. Eonn se s psaním z počátku dosti mořil. Ruce měl celé upatlané od inkoustu, brk měl celý rozkousaný a hojně kaněk pokrývalo list pergamenu. Písmenka mu skákala po celém papíře. Rhandir mu nakonec papír a brk raději odebral a dal mu břidlicovou tabulku a olůvko. Eonn seděl v první lavici, holky za ním a potichu si štěbetaly. “Včera večer sem viděla Lambarda v rybníku, heč. Ten má ale svaly!”, sdělila Nilien Narie. “Hm, Lambard je úžasně krásnej, vůbec nechápu, jak může žít s takovou divnou ženskou, co furt nasává a chodí s chlapama za kořistí. Co se mu na ní líbí?”, odtušila Naria. “Já bych si Lambarda vzala hned, kdybych byla starší”, pokračovala Nilien. “Ne, já bych si ho vzala! Taky sem slyšela, že ta, no... Wulpin si taky vydělávala jako ta... no... však víš”, tiše se začala smát Naria. “Chi, chi, chi. Já to taky slyšela. A pamatuješ si, jak furt nosila tu rukavici, víš proč?”. “Nééé, proč?”. “Protože místo ruky...”. “Holky, budete zticha?! Už to máte?”, ozval se Rhandir a přišel až k nim. “Ano, prosím”, zazněla dvouhlasná odpověď. Rhandir pokýval hlavou. Věděl, že obě mluví pravdu. Psaní nedělalo potíže ani jedné z nich. Zvláště Naria vynikala v krasopisu, jedno písmenko jako druhé a ještě s kudrlinkami. Teď jí však písmenka nezajímala. “Co? Místo ruky, co?”, otočila se k Nilien. “...měla pařát!”. “Kecáš, to neni pravda. To nejde!”, vyjeveně vyjekla Naria. “To teda nekecám! Měla a měla. Říkala mi to Eleanor a ta ví všechno”. “Eleanor je blbá. Teďka se s ní nekamarádim”. “Blbá možná je, ale ví všechno. A Wulpin ten pařát měla!”. Eleanor byla napůl krollka a napůl kudůčka, známá svým otřesným školním prospěchem, a bývala neoficiální vůdkyní party liscannorských dětí. Školu již loni opustila. “Jo, aha, a proč už ho nemá teďka?”. “No, protože ji Lambard vysvobodil ze zakletí. Dal jí pusu, abys věděla!”. “Lambard je krásnej. Hele, myslíš, že by mi taky dal pusu?”, zčervenala Naria. “Nééé, dyť nejsi jeho žena. To je jasný. Ty seš teda naivní”, odsekla jí Nilien. “Nech si to, nebo to řeknu bráchům a ty tě zbijou!”, opáčila jí na to lehce rozmazlená Naria. “Tsss, epi, epi, epičky. A já to řeknu tátovi, heč!”, vytáhla poslední trumf Nilien. Naria, stejně jako většina liscannorských dětí, otce již neměla, a tak jen s námahou hledala protiargument. “Jo, a já to povim starostovi a ten tě nechá zavřít!”, vypadlo z ní nakonec. “To se teda bojim. Šla sem tuhle tátovi pro pivo k Hrochovi a zrovna se tam tomu tvýmu starostovi všichni smáli. A dokonce říkali, že si sám neutře ani pr... zadek”, vyprskla smíchy Nilien. Narie to také zacukalo na tváři, ale nemohla se přeci tak snadno vzdát. “Hm, a já budu teďka zase mluvit s Eleanor a s tebou ne, tak!”, Naria se odvrátila od Nilien a nakrabatila svoji hezkou tvářičku. “Tak ať! Eleanor ale už je stará a stejně se kamarádí jenom s klukama. A taky jí řeknu, že si vo ní říkala, že je blbá”, ušklíbla se Nilien, premiantka třídy. “Ty si to říkala taky!”. “Ale ty první”. “Ne, ne!”. “Jo, jo!”. “Ne, ne!”. Hádka trvala ještě nějakou chvíli, než ji ukončil Rhandir. Každou žačku posadil na druhý konec místnosti a byl pokoj...

Celý rozhovor dvou malých slečen však vyslechl i chudák malý Eonn, který se stále trápil s psaním. Na ten macešin pařát si pamatoval. Zatímco venku jej pečlivě zakrývala, doma jej klidně nosila odhalený. Fuj! Eonn se toho pařátu bál ještě více než řemene. Z dalších narážek toho moc nepochopil. V hlavě měl z toho pouze zmatek. Již dávno se mu doneslo, že je nevlastní, a často tedy přemýšlel, kdo je jeho pravá maminka a tatínek. Něco samozřejmě zaslechl, ale nemohl uvěřit tomu, že jsou mrtví. Že je již nikdy nespatří. Vrátit se jednou tak domů, k někomu, kdo jej bude mít rád a bude ho mít za vlastního. V Liscannoru byl vždy raději u cizích než doma. Záviděl ostatním dětem, které měly své rodiče. Jak rád chodil na návštěvy k ostatním dětem a hrál si s jejich hračkami. A jak se pak děsil návratu k maceše a Lambardovi...

Výuka ten den končila malováním. Tento předmět neučil řídící Rhandir, ale učitel Getd z Ruindoru. Činil tak dobrovolně a bez nároku na honorář. Byl to vysloužilý kouzelník a kreslíř samouk. Žil poklidným staromládeneckým životem a většinou se věnoval spisování všeho možného a malování všeho možného. Dříve byl znám jako hýřil a pravidelný návštěvník nurnského nevěstince Červená sedma. Nechal tam většinu svého jmění. “Ták děti, ehm. Dneska budeme malovat třeba... ale dyť je to jedno... třeba ňáký zvíře. Ano, ehm, každý namaluje ňáký zvíře. Tady máte papíry”, pan učitel Getd vstal a jal se podávat třem žákům pergameny na malování. Stala se mu však drobná nehoda. Ačkoliv bylo již téměř pravé poledne, vstával samozřejmě na poslední chvíli. Celý rozespalý popadl doma jiné pergameny, než ty čisté, určené na malování, totiž pergameny se svými kresbami, které tvořil po nocích. Byly to samé hanbaté obrázky nezahalených slečen. “Ták, tady to máš, tady to máš ty... co?! Votočte se, fuj... kdo mi to sem podstrčil?!”, zděsil se Getd, když si uvědomil, co dětem rozdává. Nilien s Nariou vyprskly smíchy. Eonn si ta povedená dílka zvědavě prohlížel. “Čemu se smějete?!”, Getd horečně všechno sbíral zpátky a hledal čisté pergameny. Naria s Nilien po sobě začaly mrkat a gestikulovat. Předchozí hádka byla zapomenuta. Ten den si jistě budou mít o čem vyprávět, a nejenom mezi sebou. Nakonec se trojice dětí přece jen pustila do malování. Holky kreslily pochopitelně koně, co jiného taky takové slečny kreslí jiného, nežli koně a princezny, a Eonn maloval svého jediného kamaráda, osla Rutgera. “Nóóó, vidiš, pěknej koníček, akorát má moc dlouhý uši”, okometnoval Eonnovo snažení Getd, který se celkem rychle vzpamatoval z předchozího trapasu. “To, prosím, není kůň, to je můj Rutger, on je prosím osel”, odpověděl potěšeně Eonn. “No jó, fakt to je vosel, tak mu tam eště namaluj mrkev a ňákej ten bodlák, to voslové jedí. Maj to rádi”, podotkl ještě učitel a zanedlouho ukončil výuku...

Děti opustily školu a Naria s Nilien se každá radostně rozeběhly ke svým domovům. Eonn se za nimi smutně díval. Domů se mu nechtělo. Měl sice nakázáno, aby okamžitě po skončení školy dorazil domů a věnoval se nějaké práci, ale dobře věděl, že je ještě brzy na to, aby se jeho macecha probrala z obvyklého odpoledního vyspávání. Zadumaně přešlapoval na návsi, když jej vytrhlo zavolání. “Ahoj, Eonne. Už ti skončila škola?”, oslovil jej jeho starší kamarád Gory Chinský. “No, ahoj”, odpověděl rozpačitě Eonn. “Tak poď k nám”. “Hm... no, to bych mohl”, Eonn byl rád. U Chinských se měl vždycky dobře...

“Tak pojďte, kluci. Jak se máš Eonne?”, přivítala je vdova Chinská. “Dobře”, řekl tiše Eonn a vzápětí si povzdychl. Grimel Chinská moc dobře věděla, co to ‘dobře’ znamená. “Už si jedl?”. “...ne... ale já nemám hlad”, odvětil Eonn a snažil se popotáhnutím z nosu přehlušit kručící žaludek. “Tak se posaď. Já vám, kluci, hnedka něco přinesu”, s těmito slovy postavila před oba chlapce vrchovaté talíře masité polévky. Zatímco Gory se v jídle spíše šťoural, Eonn se do své porce pustil více než zdatně. Následně zbaštil ještě plný talíř houbového guláše, aby vše zakončil třemi medovými koláči. Ten med pocházel z bývalých Melchizedechových úlů a byl výtečný. Ještě vše zapil krajáčem mléka a měl dost. Vdova Chinská se usmívala. Byla ráda, že tomu malému hubenému chlapci tak chutná. Gory ještě předvedl Eonnovi svou novou hračku, kompletní sadu dřevěných figurek, které dosti primitivním způsobem představovaly domácí zvířectvo. Eonn byl u vytržení, zvláště z osla, který dokonce kýval hlavou. “Na, tumáš, vem si ho, já jich mám dost”, podaroval dobrák Gory svého mladšího kamaráda. Eonn se chvíli zdráhal a byl na rozpacích, nakonec však neodolal. “Tak děkuju, já už budu muset”, rozloučil se a přijal od paní Chinské ještě teplý koláč do ruky. Opět věděl, že bude muset domů a opět se začal bát...

Rozhodl se, že to domů vezme oklikou okolo rybníka. Bylo krásné počasí a na hrázičce s prutem v ruce podřimoval hobit Arkuss Dettor. Vedle něj se válelo několik lahví, z větší části dopitých. V dřevěném vědru se mrskalo několik ryb. Eonn jej slušně pozdravil. Dettor se lekl a málem pustil prut. “Ááá, Eonn, buď zdráv, prcku! Ze školy, ze školy? Chceš si zachytat?”, otázala se ta kreatura. “No... chtěl bych. Ale to mi musíte pučit prut. Já žádný nemám”. “He, škyt. To je jasný, nééé. A můžeš mi tykat. Starýmu Dettorovi můžou všichni kámoši tykat”, rozpovídal se Dettor a náhle mu svitlo v očích. “Pučim ti prut, ale musíš říct hovno!”. “Hm, to nééé. To je sprostý slovo. To se nemá”, zarděl se Eonn. Sprostá slova mu až moc připomínala jeho macechu, která jich používala v hojné míře. Lambard naproti tomu mluvil slušně, takže některé dialogy u Zivrilových rozhodně byly zajímavé. “Ále, jakýpak copak, každej chlap musí umět říct hovno! Poslouchej, nic to neni. H.O.V.N.O.!”. “Hov…no”, zašeptal Eonn a samými rozpaky se zajíkl. “No, vidiš! Seš chlap! Tady máš prut!”, zajásal Dettor a podal rudému Eonnovi klacek s provázkem na konci. A na samém konci byl ještě ohnutý hřebík. “Ták, ták, tak je to správný. Hele, tady máš chleba. Takhle z něj udělej kuličku. Hele, a tady ji namoč do piva. To kapři milujou. Dettorovy pivní kuličky, he!”. Eonn všechno dělal, jak mu hobit řekl. Nakonec nahodil do vody. “Dobře, dobře, tak a eště si dej loka”, Dettor podal Eonnovi ohmatanou láhev. Eonn, který zaujatě sledoval splávek, nejprve odmítal, ale nakonec podlehl vytrvalému nátlaku. Následně měl pocit, že mu shoří pusa. Všechno vyprskl a oči se mu zalily slzami. “Jááá, cha, cha, cha! To se k tomu musíš pořádně prochlastat! To chce každej den pilně trénovat”, křepčil smíchy Dettor a Eonn se rozpačitě usmíval. Nakonec jej však ten pijan nechal v pokoji si ulovit rybu. Eonn měl netušenou radost. Když mu ji však Dettor chtěl zabít a zabalit do plátěného pytlíku, aby si ji mohl odnést, tak ji Eonn popadl a hodil zpátky do rybníka. “Co blbneš, cvrčku? Taková ryba je tuze dobrá a když ji pak spláchneš holbou piva, tak je ještě lepší”, podivil se Dettor. “Takhle je to lepší, hele, strejdo, jak plave!”, nadšeně ukázal Eonn na rybu mizející v bahnité vodě. “Hm, to teda jo. Baže, kluku, taková škoda. S takovou dobrotou to daleko nedotáhneš”, kroutil hlavou hobit. “Tak jo, strejdo. Já už musim”, rozloučil se Eonn a žaludek se mu sevřel strachem. “No jo, no jo, prcku”, zamumlal si Dettor a lokl si z láhve...

“Tak teď už musim ale opravdu domu, nebo budu zase bitej”, plačky si vnitřně přiznal Eonn a pomalu se vracel. Šel zpátky po návsi jen co noha nohu mine. Uprostřed návsi, nedaleko hospody U hrocha, bylo malé travnaté prostranství. Rostl na něm Jantern, posvátný strom, chlouba Liscannoru. Na bobku u něj seděl druidský adept Klabzej Myšilov a něco u něj kutil. Eonn ho spatřil a hned měl alespoň malou záminku, aby se ještě zdržel. “Ahoj, strejdo”, přiblížil se k Myšilovovi, který jej neviděl. Nic. “Copak to děláš s těmi dřevy?”, zeptal se trochu hlasitěji Eonn. “Stavim plot, aby tady vožralové nemočili na posvátnej strom. Jo, to seš ty? Pytlákův synek!”, obrátil se konečně na Eonna Klabzej. “Nééé, já sem Eonn. Můj tatínek je Lambard, aspoň mu tak musim řikat”, povzdechl si Eonn. “No dyť povidám. Pytlákův synek! Co ste měli včera k večeři, co?”, otočil se Klabzej konečně celý. “Měl sem ovesnou kaši a tak... “, pokrčil rameny Eonn. “Jo? Aha. A co měli rodiče, he?”, vyzvídal dále Myšilov. “Ňáký maso, Lambard ho přinesl”. “No, to se podivejme! Maso! A Lambard ho přinesl! A víš, kde ho vzal?”. “Já nevim, asi v lese”, Eonn stále netušil, kam Myšilov směřuje. “Přesně tak, v lese! Sprostě tam zavraždil ňáký zvíře. A ne jedno, ale spoustu. Všechny je podřezal. Něco sežral a zbytek prodal! Tak! Přesně tak!”, Myšilov zvýšil hlas. “Jo, já vim. Chodí potom celej vod krve”, vypadlo z Eonna, aniž věděl jak. “Protože je to sprostej pytlák a vrah. Ale voni si na něho jednou posvítěj všichni druidský bohové, včetně mě! A Smrken ho ztrestá!”, zakřičel Myšilov a Eonn se raději odtáhl. Chvíli bylo ticho, které nakonec přerušil Eonn. “Já mám zvířata rád, všechny. Před chvílí sem pustil rybu zpátky do rybníka. Taky se mi líběj veverky a zajíci. Hele, strejdo, dou všechna zvířata ochočit?”, upřímně se ptal Eonn. Myšilov změkl. “No, záleží na tom, který. Některý ne, protože maj radši svobodu”. “A proč?”. “Protože to tak chce Smrken”, odpověděl mu Myšilov. Eonn se k němu posadil. “Můžu pomáhat?”, nabídl se. “Jo, tady to podrž, aspoň trochu vodčiníš hříchy svýho otčíma”. Eonn tak opět oddálil návrat domů. Nízký plůtek byl brzy hotov. Eonn se sice víceméně pletl, ale Klabzejovi to nevadilo. “Tak a je to. Jestli chceš, tak se večer přiď podivat, jak krmim prasata, a můžeš s sebou vzít i toho tvýho vosla”. “Já vim. Bukvoje a Bukvici”, pochlubil se Eonn. “Jo, jo”, zamumlal Klabzej a nasadil si na hlavu odrbaný slamák se širokou střechou proti slunci. Eonn byl zase sám...

Sevřel v rukou dřevěného osla, dárek od Goryho, a šel domů. Srdce mu, chudákovi, tlouklo stále víc a víc. Doma byly zavřené dveře. Eonn si dodal odvahy. Měl štěstí. Doma byl pouze Lambard, který nohou houpal kolébku s kojencem a přitom sekal třísky na podpal. “Á, Eonn, tak copak si se nového naučil ve škole? Jistě spoustu zajímavých věcí. Jestlipak už umíš dělit a násobit, cha, cha?”, přivítal Eonna Lambard debilní a všemi dětmi nenáviděnou otázkou. “Kdepak je maminka?”, vyhnul se Eonn odpovědi otázkou. “Maminku bolela hlava, a tak se šla projít. Jestli chceš, tak si vem pečínku, je z toho králíka, co sem ho včera ulovil. A k tomu si vezmi ostružiny, které jsem natrhal dnes ráno”, odvětil Lambard. Za jiných okolnosti by Eonn jídlo s radostí přivítal, konec konců, Lambard byl vynikající kuchař a jeho jídlo bylo mnohem lepší než jídlo předkládané macechou. Na toho králíka se Eonn pamatoval. Kolem krku měl ještě utažené oko a měl takový smutný pohled. Králíka Lambard hned upekl a kůži prodal v Nurnu za měďák. Opravdu pěkný výdělek. Lambard byl dobrý hospodář. Eonn měl hned lepší náladu, když zjistil, že macecha Wulpin není doma. Šel nahoru do podkroví a pečlivě schoval darovanou hračku do dřevěné bedýnky, ve které schovával své poklady, aby je Wulpin nenašla. Pak se vrátil dolů a v duchu se připravoval na Lambardovo povídání o lovu. Ale co, lepší poslouchat krvavého Lambarda, než dostávat bití od macechy. Lambard měl ve zvyku vyprávět zvláštním neosobním způsobem. Používal obraty a termíny, které dítě mohlo těžko pochopit. Eonn poslouchal a přitom vykonával tolik nenáviděnou práci, které se musel věnovat denně. Totiž plivání do kuzgusu. V ruce držel dřevěnou vařečku, kterou míchal nechutnou směš v kameninovém hrnci, a do toho musel neustále plivat. Vždy, když měl vyschlo v ústech, musel se napít silně okořeněné vody, kterou připravovala Wulpin. A tak poslouchal nezáživné vyprávění, řvaní kojence, a plival a plival. Byl však ušetřen nadávek a pohlavkování, a to nebylo málo. Pozdě odpoledne ještě musel s Lambardem okopávat brambory. Okopával již poslední řádku, když se vrátila macecha z procházky. Či spíše z hospody. Pobrukovala si nějakou oplzlou písničku a hnala se k bramborovému poli. Lambard se rozzářil. “Podívej, Eonne, maminka je tady”. Eonn se samou radostí rozklepal. “...škyt, dal si najíst dítěti, našemu dítěti?”, obrátila se Wulpin na Lambarda, přičemž kladla důraz na slovo naše. “Ale jistě, miláčku, dostalo kašičku a už pěkně spinká. Jakpak bylo na procházce?”, odvětil Lambard a protáhl se. “...co? Na procházce bylo... škyt... dobře”, odvětila Eonnova macecha a nahlas si odfrkla. Vypít tucet piv v takovém horku by zamávalo možná i s Dettorem. Pak se obrátila na Eonna. “Doufám, že si dělal kuzgus a neflákal ses někde venku, spratku!”, těmito slovy přivítala své nevlastní dítě. “...ano, maminko”, hlesl malý Eonn a snažil se dívat do země. “Tak tady nečum a skoč nanosit dříví!”, zaječela dále Wulpin. “A maminko, mohu se večer projít s Rutgerem po vesnici? Ve škole jsem ho maloval a pan učitel mě za to pochválil”, třesoucím se hlasem se ptal Eonn. “To se teda eště uvidí... škyt. Až nanosíš to dříví, tak mi eště skočíš pro pivo, a pak si běž s tim smradlavym voslem, kam chceš! Hlavně mi už zmiz z vočí!”, s těmito slovy se Wulpin odebrala dovnitř baráku, kde si strčila hlavu do škopku se studenou vodou. Eonn byl rád, že nedostal bití, a rovněž příslib toho, že snad bude moci jíti k večeru s Rutgerem z domova, se mu zamlouval. Věděl sice, že macecha na daný slib okamžitě zapomene a že se ven bude muset plížit, ale přesto se mu nálada zlepšila...

Udělal všechno, co po něm bylo žádáno. Maceše měl přivléci od hostinského Jeremiáše soudek s pivem na vlastních bedrech. Jeho drobné tělíčko by se pod tou tíhou pořádně prohnulo, ale ten den se na něj již poněkolikáté usmálo štěstí. Jak tak stál se soudkem na prahu hostince a přemýšlel, jestli mu Jeremiáš půjčí vozík, všiml si ho stálý návštěvník lokálu, elf Vrána, který trpěl silnou hluchotou. “Kam s tim nákladem, pinďo? Dyť to nemůžeš unýst. To asi na někoho čekáš?”. “No... čekám. Teda ne. Já to ale odnesu”, odpověděl mu Eonn. “...ééé, co povidáš?”, otázal se Vrána. “Že to odnesu sám”. “...ééé, já neslyšim, musíš víc nahlas”, Vrána zalovil v kapse, vytáhl si naslouchátko z višňového dřeva a přiložil jej k uchu. Eonn vše zopakoval hlasitěji. “...ahá, nééé, to neuneseš, já ti pomůžu”, dobrák Vrána soudek popadl a pomohl s ním Eonnovi až k baráku. Eonn soudek dokutálel do sklepa a šel natrhat do blízkého remízku Rutgerovi něco bodláků. Při té práci dojedl koláč od paní Chinské. Doma si jej nikdo nevšímal, Lambard vydělával jakousi kůži a hlasitě si přitom prozpěvoval vtipnou loveckou písničku, Wulpin seděla na zemi se zkříženýma nohama, kolébala se dopředu a dozadu a mumlala si dokolečka primitivní melodii s nepřítomným výrazem, a do toho všeho střídavě plakal a střídavě usínal novorozenec. Eonn nečekal na večeři, přestože se dalo očekávat, že ji bude připravovat Lambard, a tudíž bude poživatelná. “Tak já du s Rutgerem ven”, tiše oznámil neurčitým směrem Eonn. Nic. Žádná odpověď. Eonn raději nečekal na to, že se jeho macecha probere z transu a s řevem ho pošle na nějakou domácí práci, a tiše zavřel dveře. Odvázal Rutgera a s úlevou opustil domov...

Slunce již pomalu zapadalo někde za Nurnem a od moře vál teplý vítr. Malý Eonn vedl Rutgera směrem k domovu Klabzeje Myšilova. Starý dům byl postaven převážně ze dřeva, došková střecha by jistě potřebovala pořádnou opravu, na několika místech do stavení jistě teklo. Nejkritičtější místa opravil Myšilov svazkem slámy, a pak do těch míst prostě nahrnul hlínu a zasadil do ní různé byliny. V letním období se pak zdálo, že celý dům kvete. Primitivní plot z dřevěných tyček vyhrazoval místo zeleninové zahrádce, kde Klabzej pěstoval mrkev, zelí, kedlubny a nějaké ty byliny, jejichž svazky pak sušil přímo na plůtku. Na druhé straně domu visely další svazky, tentokrát cibule, a také několik snopů ovsa. Na jedné straně byla střecha prodloužená a bylo pod ní uloženo několik proutěných košů plných borových šišek a hranice březových polen. Všechny spáry byly v domě utěsnány kaší z jílu, otrub a lišejníku. Trávě se na těch místech dobře dařilo a její délka dosahovala několika desítek coulů. Před domem byla udusaná hlína, na několika místech rozrytá a pokrytá výkaly, v rýhách byly kaluže moči a nad vším kroužila hejna masařek. Právě tam se líně povalovala dvě prasata. Kanec a bachyně. Byla by však lež tvrdit, že Klabzejův dům vypadal odpudivě a nevábně. Naopak. Všechna ta neurovnanost a svinčík působily harmonickým a poklidným dojmem. Byla to oáza klidu a pohody. Život jako by se tu zastavil a plynul přirozeným tempem, do kterého nikdo nepřirozeně nezasahoval. Klabzej seděl na kulatém kameni a mlčky pozoroval dvě prasata. Z rozbitého komína stoupal kouř, neklamná známka toho, že Myšilov si připravuje pokrm...

Eonn s Rutgerem přišel až k Myšilovovi a slušně pozdravil. “...brý večer, strejdo. Já sem se přišel podívat na Bukvoje a Bukvici, jak si mi slíbil. Podívej se, přinesl sem jim žaludy a bukvice”, podal Myšilovovi Eonn plátěný pytlík napěchovaný k prasknutí. Myšilov pokýval hlavou. “Hodíme jim to pak do koryta”. A pak, aniž by se na Eonna podíval, konstatoval: “Zase ji vobtěžuje, čuňák jeden. No, už je na čase, aby byly malý prasátka”. Eonn mezitím pustil Rutgera, který okamžitě začal okusovat trsy trávy, které rostly všude okolo domu. Vyplašil přitom několik slepic, které se popelily v prachu. Myšilov se o ně nestaral, vlastně ani nevěděl, komu pořádně patří, ale občas mu přišlo vhod několik vajec, která tu a tam našel na místech, kam slepice zanášely. Chvíli bylo ticho, ale nebylo to to nepříjemné a trapné ticho. Bylo to pohodové ticho. Uběhlo několik dlouhých chvil, nakonec Myšilov vstal a odhrnul těžký závěs, který nahrazoval dveře. Eonn šel za ním. Uvnitř byla jedna hlavní místnost a kumbál. Uprostřed místnosti bylo otevřené ohniště a na trojnožce pověšený měděný kotlík. Vařily se v něm brambory. Eonn se zvědavě rozhlížel. Na stěnách visely samé roztodivné věci. Všelijak pokroucené kořeny, spousta sušených bylin, dřevěné hole, toulec se šípy a dlouhý luk, kožená torna, staré paroží a několik amuletů. Kouř z ohniště volně stoupal až k otvoru ve střeše, kde byl zbytek kamenného komína. Všude na trámech bylo rozvěšené šatsvo a pokrývky. V jednom rohu měl Myšilov udělané jednoduché lože, kterému vévodila velká deka sešitá z různobarevných látek. Nábytek byl zastoupen pouze velkou truhlou, několika policemi a dvěma štokrlaty. Na jednom místě byl dřevěný poklop. Myšilov k němu přistoupil, otevřel jej a po vratkém žebříku slezl někam dolů. Po chvíli se vrátil s velkou konvicí mléka. Sundal kotel z ohně a k bramborám přilil asi půlku obsahu konvice. Pak to všechno rozšťouchal dřevěnou měchačkou. Eonn přihlížel. Všechno bylo nasáklé kouřem a celá místnost působila překvapivě útulně. Něco se otřelo o Eonnovu nohu. “Zajíc, zajíček!”, překvapivě vypískl Eonn a sedl si na zem, kde si přičapl zaječí mládě do náručí. “Našel sem ho v lese, měl zlomenou nohu”, suše konstatoval Myšilov a dál šťouchal brambory. Eonn zapomněl na okolní svět. Ó, jak mu ten zajíček přípomínal toho, kterého si tenkrát přinesl domů a Lambard ho na něm chtěl učit stahování zvěře. Mládě se mu schoulilo v náručí a Eonn měl blaženou náladu. “Poď”, řekl mu Klabzej, když skončil s mícháním. Eonn i se zajícem šel ven za Klabzejem. Společně pak brambory vyklopili do dřevěného korýtka a Eonn ještě přisypal bukvice a žaludy. Prasata byla okamžitě u nich a hlasitě mlaskala. Eonn, aniž věděl proč, se začal smát. Tak, prostě, jen tak se začal smát. To se mu už dlouho nestalo. Bukvoj s Bukvicí se oběma otírali o nohy a chrochtali. Když si je Myšilov kdysi kupoval, myslel si, že je časem zabije a sní. K tomu ale nedošlo, a když v zimě přišly mrazy, vzal si je Klabzej dovnitř domu, a tak nějak si na ně zvykl. “Jestli máš hlad, tak poď dovnitř, třeba tam bude něco k jídlu”, řekl Myšilov Eonnovi neosobním tónem. Eonn kývl a oba se opět vrátili k ohni. “To se mi líbilo, že si strejdo nejdřív dal najíst čuníkům, a pak teprve sobě”, vypadlo z Eonna. “Já si jídlo dovedu vopatřit sám, ale domácí zvířata ne. Proto jim až poslední”, odvětil mu Myšilov a opět zalezl dolů po žebříku do sklípku. Vynořil se z něj s kameninovým hrncem a do kotlíku po bramborách nalil hustou zelnou polévku. Ještě do ní rozklepl dvě vejce, a pak jen čekal, až se ohřeje. Ze zdi sundal dva dřevěné talíře a dvě lžíce ze smrkového kořene. Pak každému nalil vrchovatě do talíře a vyzval Eonna, aby si vzal svůj talíř. Polévka měla zvláštní kořenitou příchuť. Jedli venku. Klabzej Eonnovi ještě podal kus chleba a uzené. “Jé, já myslel, že nelovíš a maso nejíš?”, zvědavě se Klabzeje zeptal Eonn. “Když potřebuju, tak lovim. Ale jenom tolik, co občas snim. Za to pak zvířatům nosim v zimě jídlo a v rámci mejch sil pomáhám lesu. V přírodě musí bejt rovnováha...”, Klabzej ještě chtěl něco dodat, ale tak, jak začal povídat, tak náhle skončil. Nikdy toho moc nenamluvil. Eonn se už na nic neptal. Všechno snědl, a pak už jenom s Klabzejem seděl na travnatém pažitu a čekal na první hvězdy. Rutger, prasata, slepice i malý zajíc také čekali na první hvězdy...

Ten den se Eonn vrátil domů pozdě večer. Věděl, co ho čeká. Opilá macecha již na něj čekala s řemenem ze surové kůže. Ten večer byl mnoho bit. Když usínal sám v podkrovní místnosti, ležel na břiše. Na zádech nemohl, neboť je měl samý krvavý šrám. Tiše vzlykal a slzel do polštáře. Proč ho doma nemá nikdo rád, proč doma nikdy neuslyší laskavé slovo? Co provedl, že se k němu osud tak zachoval? Proč se k němu cizí chovají lépe a jsou k němu laskaví, a doma ho jen bijí a odstrkují? Proč?