Sny drakobijců
X. Lovcův den
Yall Reblled z Hedu


Byla ještě tma. Do Liscannoru přišlo jaro letos brzy. Po sněhu již nikde nebylo ani památky, ale rána byla stále ještě chladná. Všichni obyvatelé vesnice spali, zachumláni v dekách a duchnách. Nikdo neviděl důvod, proč by měl vstávat brzy, vždyť spánek je tak příjemná věc. Pouze Drsoulův starý kohout Krkáč se dal nepříjemným kokrháním slyšet, že jsou čtyři hodiny ráno. Téměř nikdo mu nevěnoval pozornost.

V malém domku se rozsvítila lucerna. Svalnaté tělo se posadilo a pomalu vyklouzlo zpod pokrývky. Byl to Lambard, povoláním lovec. Pomalým, rozvážným pohybem si promnul oči, krátce zívl, a pak se postavil. Byl nahý a každé dívčí oko by na jeho mohutné postavě spočinulo s láskou a netušeným obdivem. Mohutná hruď se tyčila nad útlým pasem a propletence ramenních a stehenních svalů jen hrály. Láskyplným pohledem se podíval na svoji ženu Wulpin, která ještě spala, a přikryl ji lépe medvědí kožešinou, aby jí nebyla zima. Toho medvěda skolil vlastnoručně nožem loňskou zimu. Wulpin se zavrtěla a z polospánku pronesla: “Nakrm dítě”. “Jistě, lásko, spi, je ještě brzy”, odtušil Lambard a šel ke krbu, který vyrobil namísto původního, primitivního. Radost pohledět. Rozfoukal ještě žhavé uhlíky, neboť nezapomněl v noci přikládat březovým polenem, přiložil chrastí, pak silnější klacíky, a netrvalo dlouho a oheň vesele hučel. Lambard, který se mezitím již přioděl do ručně šitého kožešinového obleku, postavil kotlík s mlékem a šel se podívat na plod jeho velké lásky s Wulpin Zivrilovou. Novorozeně ještě spalo. Zručnýma rukama, které by mohly skály lámat, je Lambard něžně přebalil a nakrmil je přihřátým mlékem. Děťátko si spokojeně začalo dumlat paleček na ruce a za chvíli usnulo. Lambard přiložil ještě na oheň, a pak vyšel ven. Ještě stále byla tma, ale nad obzorem na východě se již táhl světlý pruh. “Bude krásný den”, pomyslil si Lambard, shodil ze sebe kožešiny a celý se potřel tukem, aby se jeho tělo krásně lesklo. Pak si oblékl krátké kožené kalhoty, za pás si zastrčil ostrou kudlu s ručně vyřezávanou střenkou. Ještě udělal několik dřepů, a pak se vydal svižným krokem k obecnímu rybníku.

Na rybníku byla ještě tenká ledová tříšť, však ranní mrazíky byly v tuto dobu ještě obvyklé, ale Lambard se jen usmál. Nabral trochu vody do dlaní a osmělil se. “Studená, to je zdravé”, pomyslil si a plavným skokem skočil nebojácně do vody. Potopil se až na samé bahnité dno, polekal všechny ryby, vynořil se, vyplivl trochu kalu a několika rozmáchlými tempy přeplaval celý rybník. A tak ještě asi padesátkrát. Aniž by se při této činnosti zadýchal, vylezl na břeh a oklepal ze sebe vodu. Vyždímal si dlouhé vlasy, a pak jen tak, bosky, se vydal na svůj obvyklý několikamílový běh lesem. Tou dobou již nad Liscannorem svítalo.

Po slabé hodince přiběhl lehce zpocený Lambard do vesnice. Optimistickým úsměvem se pozdravil s Drsoulovými slepicemi, přátelsky pokynul Klabzejovým prasatům a laškovně podrbal starou kočku, náležející Herbertovi z Álfheimu. Před domem, který obýval s Wulpin, se na chvíli zastavil. Ano, mnohé se změnilo. Již to nebylo to neupravené stavení, kde hlavní slovo patřilo oslu Rutgerovi. Lambard celý domek vyspravil, trámy přitesal a vkusnými řezbami přizdobil, střechu opatřil novými došky, celý dům vymetl a pavučin zbavil, mnoho pěkně vydělaných koží roztodivné zvěře po všech místnostech rozvěsil, Rutgerovi novou stáj postavil a psu boudu dřevěnou zbil. Na problémy narazil pouze u Rutgera, kterému se mnoho z domu do nové stáje nechtělo, neboť si přiliš zvykl na pohodlí bývalého Eodelova lože. Lambard jej musel dlouho přemlouvat a nakonec musel i trochu za provaz tahat. Nebýt nakonec Wulpin, která do ubohého osla začala mlátit koštětem, kdo ví, jak by to celé stěhování tenkrát dopadlo. Ale to již byla minulost.

Uvnitř stavení zrovna vstávala Wulpin, kterou vzbudil jekot novorozeněte. Wulpin, bývalá obyvatelka divoké džungle, potichu zaklela, přitáhla si k sobě umně řezanou kolébku, kterou Lambard vyrobil z dubového polena, odplivla si do krbu a začala novorozeně kojit. “Už jsi vzhůru, miláčku?”, otázal se celkem zbytečně Lambard, když vešel dovnitř. “Hm, no jo”, zachrčela Wulpin v odpovědi. “Udělám ti vajíčka”, s úsměvem řekl Lambard. “Ale nééé”. “Ale jó, udělám ti aspoň vajíčka”, nedal se Lambard odradit a jal se onu pochutinu skutečně připravovat. Wulpin mezitím dokojila, líně vstala z postele a šla vzbudit nevlastního potomka Eonna, piditrpaslíka, kterého poté, co mu zavraždil oba rodiče, ukradl její bývalý manžel Eodel Zivril, a ke kterému nikdy nenašla přílišnou mateřskou lásku. Lambard mezitím uklohnil míchaná vajíčka, vlastnoručně upečený chléb nakrájel a něco studené pečínky naservíroval na umně vydlabané dřevěné talíře, které vyráběl tu a tam po nocích. Rozcuchaná Wulpin v noční košili mezitím vzbudila Eonna a posadila se s ním ke stolu. “Kde je pivo?”, otázala se. “To včerejší jsi vypila v noci a Jeremiáš má ještě zavřeno. Přeci nebudu toho dobrotivého muže budit”, odpověděl Lambard a posadil se také. “Hm, tak to budu muset pít vodu, sakra”. “Nemusíš pít vodu, je tady bylinkový čaj. A co budeš dnes dělat?”. “Nevim, asi si vyrobim trochu kuzgusu, už sem ho všechen vychlastala”, poškrábala se Wulpin na nose, a pak zmlkla. Kuzgus byl primitivní alkoholický nápoj, jehož pití bylo hojně rozšířeno mezi zaostalými pralesními kmeny na jihu. Wulpin odtamtud také pocházela a nedovedla si život bez něj představit. Vyráběl se z nastrouhané kůry některých stromů a rozdrceného hmyzu. Celá směs se pak dlouho míchala, přičemž se do ní hojně plivalo. Pak se to nechalo několik týdnů kvasit a nápoj byl připraven. Mezi lidožravými kmeny byla známa ještě další varianta tohoto nápoje, které se říkalo gurgus. Zde se jednalo o již naprosto nechutnou směsku, neboť k její přípravě sloužila i těla zabitých nepřátel v již značně pokročilém stádiu rozkladu. Gurgus však Wulpin ochutnala jen párkrát v životě a nutno podotknout, že jí mnoho nechutnal. Kuzgus však pila ráda. Dobrý Lambard měl sice o kvalitě tohoto nápoje jisté pochybnosti, ale miloval svoji ženu natolik, že jí jeho pití nijak nerozmlouval.

“Ták, to jsem se dobře najedl, teď půjdu do lesa na lov”, nadhodil Lambard a sklidil ze stolu. “Jo, a až se vrátíš, tak budeš vozit Eonna na tom pitomym voslovi a taky mi budeš plivat do kuzgusu. Já du eště chrápat”, odebrala se Wulpin do stále vyhřáté postele. “Jistě, miláčku”, řekl Lambard a jal se pohvizdovat si nějakou rozpustilou loveckou písničku.

Poté, co domyl nádobí, se začal chystat na lov. Sundal ze stěny kostěný luk, toulec se šípy s kalenými hlavicemi, natáhl si koženou vestu s třásněmi a vysoké boty, připevnil si brašnu z jelenice a na hlavu si nasadil kloubouk zdobený liščím ohonem. Už se těšil do lesa.

Svižným krokem opustil dům a zamířil k lesu. Cestou potkal Klabzeje Myšilova. “Kam se suneš, ty pytláku!”, vyjel na Lambarda Myšilov. Lambard neodpověděl. ‘Ty jseš mi úplně volný. Z tebe já si nic nedělám’, pomyslil si však v duchu a nic nedbal na další nadávky. Tak ušlechtilý byl tento lovec. Zanedlouho již byl v lese. Nejprve zkontroloval dvě pasti, které nakladl minulý den. Byl úspěšný. Jeden pěkný králík a jedna liška mu byli odměnou za pěkně položená oka. Úlovek hodil do pytle a obě oka připravil znovu. Jedno upevnil do hustého křoví, kde bystře podle bobků poznal, že je zde zvířecí stezka, a druhé umístil nedaleko, k vykotlanému pařezu. Nezapomněl obě oka zahrnout travou a pomazat směsí z bobroviny, aby oběť nepoznala lidský pach. Pak sklonil hlavu k zemi a jal se hledat stopy vysoké.

Netrvalo ani dvě hodiny a narazil na stádo srn. Mazaně se obloukem přiblížil a kaleným šípem jedinou ranou srazil k zemi statného srnce. Dával dobrý pozor, aby netrefil březí samici, takový to byl dobrý člověk. S příjemným pocitem vykročil zpět k domovu. Náhle však zavětřil. Nasál vzduch a zarazil se. Cítil nebezpečí. Jakási šelma kolem brousila. ‘Jistě bude po zimě hladová, musím si dát dobrý pozor’, pomyslil si Lambard a tasil ostrou kudlu. Měl pravdu. Rozzuřený rys zaútočil vzápětí. Lambard se mu srdnatě postavil, dávaje přitom na odiv své nádherně vypracované tělo. Rys neměl šanci. Skolila jej přesná rána do srdce. Stačil však rozetnout kůži na lovcově paži. Lambard si ránu zkušeně ošetřil, ani hlásek ze sebe přitom nevydal, ačkoli rána pěkně pálila. On však měl stále dobrou náladu. Rysa stáhne a z jeho kožešiny vyrobí Wulpin pěkné mokasíny. Kůže sice nebyla tak pěkná, jako kdyby rysa skolil na podzim, ale Lambard byl natolik šikovný, že si s tím poradí a nikdo nic nepozná. Hodil si mrtvou šelmu na rameno k srnci a vydal se domů. Po cestě ještě potřel několik větviček lepem na drobné ptáky, neboť jejich pírka se dobře hodila na šípy. Pouze doufal, že přilepené ptáčky nenajde Myšilov, neboť by zase řval. Ale co, vždyť ten je mu úplně volný. Mohl být navýsost spokojen. Lov se mu zdařil, ostatně jako vždy, a navíc bylo pěkné počasí. Nebylo sice žádné teplo a mohlo by se zdát, že Lambardovi může být v jeho krátkých kožených kalhotách a vestě bez rukávů zima, ale Lambard byl natolik otužilý, že po nějaké husí kůži nebylo na jeho tukem pomazaném těle ani památky.

Lambard už byl skoro doma, když jej potkal Harez, barbar bez střechy nad hlavou. Ten se okamžitě přitočil k Lambardovi a drze se jej tázal: “Nepučil bys mi tři stovky? Tři stovky, povidám!”. Lambard neodpověděl, vždyť proč by také měl. Nějaký Harez a jeho trapné vtípky mu mohou být volné. On je přeci tukem namazaný svalovec, lovec a navíc šikovný řemeslník.

Hned jak přišel domů, shodil kořist, přebalil novorozeně a přihřál si k obědu vystydlou kaši, kterou mu uvařila Wulpin podle nějakého starého pralesního receptu. Mnoho mu sice nechutnala, zvláště poté, co se mu mezi zuby zapletlo několik vlasů a zaskřípalo několik kamínků, ale co. Večer, až bude mít trochu času, uvaří dobrou kaši slazenou medem a nasype do ní usušené ovoce, které nasbíral loni na sklonku léta, a hrst ořechů. Ó jé, to bude krása. Po obědě se opět trochu namazal tukem a šel jezdit s malým Eonnem na oslu Rutgerovi. Rutger po něm nejprve zlostně loupl okem a vztekle zahýkal, však si dobře pamatoval, kdo jej připravil o postel, ale nakonec si dal říci a Eonna povozil. Napadlo jej sice, že by mohl toho prcka shodit, ale bál se, že by pak od Wulpin dostal potěhem. Lambard tedy obešel s oslem celou vesnici, nikoho si nevšímal a s nikým se nebavil, vždyť mu mohou býti přece všichni volní, a za slabou hodinu byl zpět. Zbytek odpoledne trávil výrobou šípů, přípravou zahrádky na setbu, stavbou rozkošného záchodku se srdíčkem, štípáním hromady dřeva, stahováním ulovené zvěře, pliváním do Wulpinina kuzgusu a broušením nožů. Přitom ještě stačil vyprávět Eonnovi napínavé historky z lovu a otáčet rožněm, na kterém se pekl ulovený králík.

U večeře si s Wulpin naplánoval cestu do jeho bývalého domova, vesnice Nová Tehala. “Budou to krásné prázdniny, uvidíš. Budeme lovit ryby, koupat se v řece, lovit kance oštěpem, budeme chodit na dlouhé procházky, a pak budeme spát pod širákem, naučím Eonna vyrábět píšťalky z vrby a také jak chytat sviště. Na malého ti ušiji takový šikovný fusak na záda a přizdobím jej krásným vzorem s loveckým motivem”, plánoval Lambard. “No, tak jo. To bude dobrý. Hele, a skoč eště k Hrochovi pro pivo”, usmála se na něj jeho drahá žena Wulpin. Lambard, který mezitím v květované zástěře opět umyl nádobí, radostně kývl hlavou a sundal z police hliněný džbán, který za dlouhých zimních večerů vykroužil na takovém šikovném hrnčířském kruhu.

V hospodě U hrocha bylo večer plno. Lambard vešel dovnitř. “Prosil bych pivo, tady do džbánku”. “Dáš si jedno, aspoň na stojáka?”, zeptal se ho Jeremiáš. “Ne, to je pro moji ženu, já alkohol nepiji, neboť bych pak neměl jistou ránu, cha, cha, cha”, vtipně zažertoval Lambard, a pak vážně dodal, že pije vynikající bylinné odvary. Pak se chopil natočeného piva a vydal se na cestu domů. Nic nedbal na hloupé urážky, které na jeho adresu pronášeli téměř všichni přítomní. Ale ti mu mohli být volní, ti ubozí dobrodruzi, kteří holdují pití a karbanu a válí se v posteli celé dopoledne. On je přece lovec!

Večer si ještě došel zaplavat do rybníčku při svitu luny. Nakonec uložil děti do hajan, několikrát uspokojil manželku, a pak usnul poctivým a zdravým spánkem.