Sny drakobijců
IX. Z deníku Snagrothova
Snagroth


Snad jen bohové a démoni, mnohdy zaměňovaní jedni s druhými, vědí, jakým způsobem se k nám dostaly tyto stránky, pravděpodobně vytržené z deníku muže, o němž Nurnští namnoze jen slyšeli. Z deníku Snagrothova. S důvěrou beru tyto opršelé, rozpadající se listy do rukou a s rozechvělou myslí čtu o životě dobrodruha, jenž neměl to štěstí potkat Nurnskou družinu. Přesto se jeho kroky zkřížily s cestou několika liscannorských družiníků a už ten fakt opravňuje mne snad k tomu, abych vám tyto řádky předestřel. Není to spisek nikterak nový, datum vzniku tohoto útržku spadá zjevně do doby okolo roku 1035, kdy byly vydány zápisky Krochty Moskyta. Doplněn a revidován byl sice zřejmě až v časech nynějších, základ je však data staršího. Proto na tento text nahlížejme spíše jako na historický dokument, ačkoli postava pisatele podle dostupných pramenů stále žije a není zdaleka minulostí…

Dyni

Je noc, zima. Svíčka, která mi má svítit na papír, jen prská a čoudí. A v jejím klopotném svitu rozvažuji, jestli má vůbec cenu ohlížet se za sebe. Uvidím tam jenom tmu, černou a neprostupnou, tím jsem si jist. Světlo žádné. Má cenu psát o životě půlelfa, který strávil část života v divočině a část ve městech, které mu byly divočejší než Mangertonské hvozdy? Přemítat nad tím, co si myslí o světě a lidech kolem, a také trochu o tom, kudy jeho pouť životem vedla? Má smysl poradit se s pergamenem a rozvažovat o tom, jak se vinula dosud pouť světem a jak ji dále rovnat před sebou? A co by všechna ta kdyby v mém životě mohla znamenat? Jen stěží by to mělo nějaký smysl.

Přesto, čím víc než šalbou psaných písmen, alespoň tím papírovým já lze uchovat duši. Neboť nelze obloudit svou mysl tokem myšlenek a zachovat tak vědomí, které se v mysli zjeví jako stín elfky, truchlící po muži, jehož jí válka vzala, je nutno svěřit jej pergamenu, jenž snad má zabránit šílenství, co hrozí propuknout. Vždyť jak jinak než šílenstvím nazvat ztrátu ducha, zápalu a vůle, jenž druhdy zdála se být naší neoddělitelnou součástí, však dnes jako bychom ji v sobě jen hledali a nutili se. Tedy pergamen. Dobrá.

Známe svojí cestu, kterou jsme se až dosud ubírali, po níž se ale tak jako tak nemůžeme vrátit. Nedozvíme se, co nás minulo a kam naše kroky mohly dojít, došlo-li by na všechna kdyby. To, co nás potkalo, je jen nepatrným zlomkem širého světa. Proto můžeme říci, že o minulosti, stejně jako o budoucnosti, nevíme nic. Ta samá tma je před námi i za námi. Je dnešní noc, dnešní polívka z mateřídoušky už není dnešní polívkou, je jen noc, svíčka, já, ten proklatý pergamen a moje myšlenky.

Nemám dům. Vlastně nemám nic. Nejen dům, ani pořádně podražené boty, ani fajfku. A i kdybych ji měl, nemám do ní co nacpat a čím zapálit. Nemám peníze.

Ba co hůře. Běda, bez domu a bot se život dá žít. Bez citu, něhy a lásky se žije těžko. Bez ženy, které můžeš složit hlavu do klína a obejmout kolem boků. Bez přátel, kteří ti stisknou ruku a zastanou se v nouzi.

Leč jsou i věci, které vlastním. Vůle. Síla. Sebeúcta a sebedůvěra. Ty vlastnosti jsou víc nežli pytle zlata. Jsou silou, jež vede tvora životem. Jsou to síly Harmonie lesa a krve. Já to znám, vyrostl jsem z toho. Jsou to mé kořeny. Kořeny, hluboko tkvící v hlíně a krvi. Tyhle síly mohou všechno. Jsou-li přítomny a v Harmonii.

Je to jako být s někým, kdo je stejně naladěn. Na stejný tón. Je to stejné tak, jak se ladily skřetí trouby. Vždy dvě si musely tónem odpovídat, tak, aby když se lesem rozeznějí najednou, chvělo se skřetím voláním všechno. Lad a rezonance. Já to znám. Znám to dobře. Na volání jedné trouby odpovídá druhá. Když tak zimním lesem znějí skřetí signály, chvějí se stromy tak, že padá sníh z větví jak za vichřice. A zvěř ztuhne a skřetům se lépe loví... Ale to je tak dávno.

Řekl jsem už, že nic z majetku nemám. Ale ne, nejsem chudý, neboť vlastním dvě ruce, které mohou tvořit či lovit, a hlavu, která si všechno umí spočítat. A nemám pocit, že bych o něco přicházel, o bydlení ve městě, usedlý život nebo kariéru u vojska. Dnes mi vyhovuje život tuláka, psance bez domova. Zítra, kdo ví, přijdu třeba na chuť sedlačení nebo zbojničení, budu lovit pro panské stoly nebo, co já vím, třeba i péct koláče. Zatím mne vpřed žene jen nezlomná víra, že přede mnou leží cíle, které je mi dáno vidět, a činy, které je mi souzeno vykonat. Jsem pln touhy a zvědavosti, co za cíle a činy to bude.

Takže vždy šlapu světem sám. Vlastně ne, je tu potkan. Ten je tu, samozřejmě. Napsal bych můj potkan, ale je můj? Putuje se mnou, schovává se tu v batohu, tu v kapuci. Občas si už myslím, že se naše cesty rozešly, ale tu vždy vyleze nějakou dírou v podšívce a hlásí se ke mně. Jediné, co nás však k sobě skutečně pojí, je vzpomínka na společný osud, kdy jsme se oba chvěli zimou v prkenné boudě, do které jsem se uchýlil před sněhovou vánicí, jež mne zastihla v kruté zimě roku jedenatřicátého v Drylském průsmyku. Tehdy, když severní vichr bičoval vločkami velikosti stříbrňáku břidlovou střechu chatrče, jsem pochopil, že jsem na tom úplně stejně jako on. Potkan to zřejmě také vycítil, a tak, když jsem se ráno probudil schoulený na podlaze, našel jsem jej zavrtaného v kapuci mého pláště. Od té doby držíme při sobě, ale jeden o druhého se nestaráme. Přijde den, kdy se naše cesty rozejdou a každý půjde svobodně za svým koncem. Může to být zítra, může to být za rok. Nic nás k sobě nepojí a já vím, že až mi bude nejhůř, tam na konci cesty, kdy nebudu mít co jíst, jej zabiju a jeho masem se nasytím. Nedělám si ale iluze, že on nade mnou uvažuje jinak, a je to tak správné. Pojí nás pouze ten stejný pocit vyhnanství, jaký pojil mou matku a mého otce po ta krátká dvě léta, co byli spolu.

Štvancem jsem se vlastně stal už před svým narozením. Už tehdy jsem ale za to mohl já. Moje matka se jmenovala Thantiel a patřila k početnému cechu žen, které se opírají o kamenná nároží borginských měšťanských domů a v chladném nočním větru nabízejí své tělo, oblečené do potrhaných šatů. Až se jednou budete ptát, proč takové ženy mají šaty zakrývající jen to nejnutnější, proč tam stojí, podívejte se jim hluboko do zapadlých očí. Říkám vám, že tam za vyzývavou maskou uvidíte prázdno a beznaděj, sny o rodině, dětech a životě bez starostí, sny proměněné v hromady popela, rozfoukaného do plačících očí, ve kterých jsou teprve hluboko vzadu zasuté řeřavé uhlíky naděje, které nejsou nic než touha mít dnes kde přečkat noc a nazítří sehnat alespoň trochu teplé bryndy do žaludku. Tak žila i moje matka, přežívajíc den po dni, stále bez prostředků, bez rodiny, bez přátel. Měly však přijít horší časy. Jednoho dne Thantiel pocítila, že se blíží čas, kdy se stane matkou. Tak jen zoufalá starost o dítě, jež bylo na cestě do jejích pustých dní, ji přinutila jít do domu muže, jenž jí zaplatil.

Co se stalo bezprostředně poté, nevím. Je mi známo jen to, že ji na kraji mangertonského hvozdu nalezli zuboženou a spící skřeti. Odnesli ji do svého brlohu v horách, kde jsem se také následujícího jitra narodil. Tehdy se nad matčinou sudbou roztrhly temné mraky a zdálo se, že se cesty osudu přece jen narovnávají, ale té ženě nebyl souzen lehký úděl. Postávání v chladných uličkách borginské vykřičené čtvrti jí podlomilo zdraví, a tvrdý a ostražitý život skřetích běženců, stále pronásledovaných lidmi, dokonal dílo zkázy. Zemřela dva roky po mém narození na zápal plic. Vychovával mne tedy pouze můj otec. Grazzil byl šamanem rodu a jako takový mne mohl už od mládí učit, jak přežít, i když všichni lidé v okolí prahnou po mé krvi. Učil mě stopovat raněnou kořist, střílet z luku, čtvrtit zvěř a to málo, co uměl z léčitelství. Celé týdny jsme procházeli Mangertonem, dávali do krmelců seno napuštěné omamnými lektvary, po nichž byla zvěř malátnější, číhali u studánek, chytali drobná zvířata do ok a nástrah, ze zálohy stříleli říjící jeleny, pouštěli stromům žilou a vždycky, za každých okolností, utajovali všechen náš pohyb, zahlazovali stopy a různými pachy mátli čich pronásledujících psů.

Jen zřídkakdy jsme se dostali do bojů s lidmi. Většinou tehdy, kdy se na svých štvanicích dostali až příliš blízko k našim sídlům, otec s několika dalšími lovci neměl jiné východisko, než udělat ze sebe návnadu a odvést pozornost čenichajících lidí na sebe, pryč a hloub do hvozdu. Odtamtud pak vracelo se lidí málo. Já jsem pak z vyprávění lovců slýchával o tvorech, kteří žijí za lesem. Podobných, jako jsem já, jenže zkažených životem ve městech. Nevážících si svých blízkých.

Lidech, kteří nechtějí vidět nic než svůj úspěch. A úspěch, to pro ně znamená ranec zlata, a to je nejvíc, nejvyšší meta, k níž se lidé upínají. Bájná hvězda, oáza v dálce, za kterou se celý život plahočí přes mrtvoly známých i neznámých lidí, svých přátel i nepřátel. Je jim jedno, jak peněz a moci dosáhnou, jdou jen slepě za svým cílem. Zajímalo mě, jestli je bohatství opravdu tak uspokojuje, jestli jsou pak opravdu šťastní. Jestli jsou pak šťastní alespoň tak, jako jsem byl vždy já, kdy jsem seděl po Grazzilově boku v naší skalní sluji pod zavěšenými rodovými znaky. Pozorovali jsme západ slunce a rozdělovali si v horkém popelu upečené dva krkavce, s pocitem bratrství a rovnosti, díky kterému můžeme obstát ruku v ruce třeba proti celému světu. A všichni členové rodu, kteří seděli kolem, mi dávali víru, že náš boj má smysl, a z jejich pohledů jsem cítil, že tohle je to pravé místo, kam patřím a kde je mě zapotřebí. Po letech života mezi členy rodu jsem si vydobyl vážnost a úctu, zvláště poté, co mi sympatická a pracovitá Garra povila potomka. Na malého Yaarta byla radost pohledět. Celé dny se culil a rostl jak z vody. Bylo to nejkrásnější období mého života. A všechno to mělo skončit tak brzy...

Roku 1028 jsem se vydal za lovem až do hloubi Mangertonu, tam, kde je zvěře ještě dostatek. Domů jsem se tak vracel až za několik dní. Proč jsem se vůbec vracel? Skalní sluj byla vydrancovaná a mezi zohavenými mrtvolami svých rodných jsem nalezl také Garru s Yaartem. V zoufalství a nenávisti jsem chtěl přísahat pomstu, při níž by se skála drolila a vítr přestal vát, ale pak mi v hlavě zazněla Grazzilova slova: “Zlo plodí zlo. Odpustit je zkouškou silných a hněv je špatný rádce. Náprava černých srdcí neleží v pomstě”. Uložil jsem tedy svou šavli vedle mých nejdražších, upravil je po skřetím způsobu k poslednímu odpočinku, vzal do ruky Grazzilovu sukovitou hůl a sešel z hor.

Jako bych se octl v jiném světě. Hodnoty, jichž jsem si vážil a které byly pro mne svaté, se rozplynuly jako dým v bouři. Svět se kolem mne řítil ohromnou rychlostí, neosobní a chladný, jako kovový. Na každém kroku jsem byl zaskočen lidskou úskočností a podlostí. Mezi lidmi jsem se také naučil pít, a než jsem prohlédl, že to je jen další prostředek lidí ke svárům a nevraživosti, utápěl jsem svůj žal často v alkoholu. Dnes již nepiji. Poslední láhev, způli plnou, hodil jsem před lety přes hradby Borginu, odkud jsem prchal. To město mne již nikdy neuvidí, nadělalo mi škody a žalu až až. Na Borgin nemám žaludek.

Pak mne chtěli dostat jiní. Ale já, já je prohlídl. Dřív, než mi začali škodit. Vycítil jsem nebezpečí. Čpěli stejně, jako čpí v lese nastražená železa. Církve, fanatici, spolky umíněných vlků, co hledají svoje ovečky, aby z nich vyždímali peníze nebo vůli nebo obojí. Říkám jim Lákači. Ti, co na sebe lepí duše jiných. Aby se jejich duši pohodlněji leželo na hromadě Věčnosti. Ti, co tak chtějí jiným vládnout. Nemám je rád proto, že panstvu, vrchnosti, je vždycky možné postavit se. Slovem, mečem nebo prostě prchnout. Proti někomu, kdo má k sobě přilepenou tvou duši, však těžko co pozvedneš. První bys ťal do svého. A utéct? Před sebou ani elf neuteče. Proto je nemám rád. Mám zlost, kdykoli na ně pomyslím. Ať táhnou, chcípnou, mor na ně, chcípáky! Plivu na ně. Nejsou pro mne ničím víc než hnojem na podrážkách mých rozedraných bot.

Tak se asi nikdy nezbavím pocitu, že účty mezi mnou a světem nejsou zcela vyrovnány. Nezbavím se jej, jako se nezbavím skřetího tetování, jež mám přes celá záda. Ale říkám si: svůj k svému, tak to má být, jdi tam, kam patříš. Dokážu být svobodný, tak, jak je to jen mezi lidmi možné. I když nepatřím nikam, i když není nikdo, kdo by mi řekl: jsi náš, příteli, podal sklenici vody, vzal kolem ramen a nabídl místo u krbu, mám svoje jistoty: hvězdné nebe nade mnou a skřetí výchova ve mně. Dají-li duchové mangertonští, už nikdy nebudu vlát světem jako ostřice ve větru, jako v těch zlých časech, kdy jsem opustil rodné hvozdy a potácel se světem jako bez vůle. V těch časech, kdy se mi na obloze objevovala zlá znamení a komety. Na horu svého bytí vystoupám pomalu, rozvážně, plnýma rukama budu brát ovoce stromu života a v hodině smrti nebudu mít strach pohlédnout za sebe. Věřím, že tehdy tam uvidím všechno takové, jaké to skutečně bylo.

Čas se nachýlil. Noc je ve svém zenitu. Přišel čas, abych zhasil svíčku a spánkem načerpal síly.

A pak, ráno, vstanu před úsvitem a tiše se vytratím z domu, z ulice, za hradby města. Přes ramena přehozen plášť z nenarozených kůzlat, půjdu hledat klid a spočinutí svojí duše. Nevím, jestli se mi to podaří, pochybuji o tom. Asi jste si už všimli: moje pouť je vůbec plná pochyb. Ale život už je takovej.