Sny drakobijců
VIII. Hospoda
Yall Reblled z Hedu


Byl den jako vymalovaný. Jarní slunce zalévalo ospalý Liscannor svými hřejivými paprsky a hostinský Jeremiáš se nestačil ohánět. Seděl jsem U hrocha, pohodlně rozvalen na rozvrzané židli, a soutěžil s hobitem Dettorem o to, kdo vypije více piva. Prohrával jsem asi o šest, sedm kousků, a nevypadalo to, že bych měl nějakou alespoň nepatrnou šanci na výhru. Zatímco já již pletl jazykem, ten prcek vypadal, jakoby od rána pil jenom mlíko. Opilý jsem nebyl však jenom já. Vedle u stolu mlátil korblíkem o desku Harez a neustále cpal celému osazenstvu stokrát omletou historku, jak si užil s jakousi ku... v Karwellu. “Sem si zase vsadil, heee... a vyhrál ji podruhý. Che, to byla noc. To sem normálně jako, to...”. “No jo, to už sme slyšeli mockrát! Já vám radši povim, kerak Pěnipírko propadl hráčský vášni a málem vodešel s holou řití!”, přerušil Hareze Dettor a smál se, až mu spadla pěna u piva. “To sme už slyšeli taky! A taky mockrát! Radši mi řekněte, bando jedna vožralá, kde je Burbbag, syn Šakalův?”, otázal se Jeremiáš a postavil další rundu na upatlaný stůl. “Asi zapíjí žal z toho, že už neni starosta”, podotkl starousedlík a sedlák Drsoul. “Já jsem ho také neviděl, už od samého rána, a to je přece divné, že?”, pokusil se do řeči vložit opravář střech, druh Wulpin Zivrilové, Lambard. “Ty drž klapačku, pytláku!”, rozkřikl se na něj Klabzej Myšilov, který od té doby, co si pořídil chov prasat, měl v hospodě vyhrazeno zvláštní místo, přezdívané samotka. Lambard zmlkl a raději se věnoval svému prvnímu pivu. “Já náhodou vim, proč tady neni, má porod”, důležitě oznámil ostatním hobit Kubrok. “Jó, von rodí, cha, cha, cha! To sem zvědavej, co z něj vypadne!”, začal ječet Dettor. “To neni možný, já slyšel, že krollové se roděj ze špíny!”, řehnil se trpaslík Drtinosa. “Ale né, rodí Maja nebo Mija, no prostě ta jeho divoška”, upřesnil celou věc novopečený starosta Darlen. “Malá zrůdička a ke všemu bude eště blbá po tátovi!”, byl Dettor v ráži. “Ba, ba, jestli je to vopravdu jeho, což neni tak ouplně jistý, tak to bude ušatý, chlupatý, bude tomu strašně smrdět z huby a chytrý to bude asi jako vosel Rutger, co ho Wulpin po Zivrilově smrti vystěhovala z baráku!”, přidal se Harez a při té příležitosti se otočil na zmlklého Lambarda. “Tak co, kdy už s náma zase pustíš Wulpínu? Neboj, my ti ji v pořádku vrátíme! Jo a tu historku vo těch třista zlatkách si už slyšel?”. Lambard mlčel a Harez ho tedy nechal být. Debata se opět stočila na Burbbagova potomka, byla však brzy přerušena. Dveře se otevřely a dovnitř vešel kroll Burbbag, bývalý starosta. “Hospodo, nalej! Mám syna a menuje se Burbun! Je to krasavec, zejtra mu vyhrabu díru do země, aby si začal zvykat na tvrdej krollskej život. Se mnou se táta Šak taky nemazlil...”. “Taky je to vidět, tupče!”, ulevil si Harez, ale bývalý starosta již nezareagoval. Otevřely se opět dveře a v nich stál rozesmátý hobit Kryšpín Pěnípírko, zvaný též lidově Pěnipéro, a polotajně též občas obecní kašpar. “Už ste to slyšeli?! Burbbagovi se narodil syn a menuje se Blbún. To sedí docela přesně. Otec Blb a má syna Blbúna!”, hobit doslova pištěl smíchy. Ostatní se přidali. Pro samé slzy však hobit ani neviděl, že se k němu blíží novopečený otec, rozzuřený kroll Burbbag. Spatřil ho na poslední chvíli. Dvousáhová hora mdlého výrazu zlostně zafuněla a dýchla Pěnípírkovi do tváře smrad celý život nevymyté huby. Hobit pocítil strach. Na místě se otočil a začal prchat. Kroll za ním. A za oběma pak celá hospoda. Pěnípírko byl mnohem obratnější a mrštnější nežli jeho pronásledovatel. Malé nožičky však těžko mohly dlouho unikat obrovskému Burbbagovi. Několikrát Pěnipírko na poslední chvíli uskočil, načež kroll skončil obličejem v blátě, ale nakonec byl lapen obrovskou krollí pazourou. Kde se vzal, tu se vzal další hobit Kubrok a ochotně nesl krollovi kus provazu, nic nedbaje na příslovečnou hobití solidaritu. “Tumáš, Burbbagu, kdybys ho chtěl věšet”, pronesl ten patolízal. K ničemu takovému naštěstí nedošlo. Burbbag popadl Pěnipírka a odnesl jej k obecnímu rybníku, načež jím mrštil do vody. Žbluňk! Voda vystříkla a hobit, celý od žabince, se začal sápat na břeh. Kolemstojící se náramně bavili, jak na Pěnípírkův, tak i na Burbbagův účet. Mokrý Kryšpín však zuřil. Ne na Burbbaga, ale na Krubroka. Celkem pochopitelně. “Ty přisluhovači! Abys náhodou Burbbagovi nevlezl do řiti! Tumáš!”, Pěnipírko se rozehnal a chtěl Krubrokovi dát jednu pořádnou do frňáku. Krubrok uhnul. Nastala rvačka. Přítomní se rozdělili na dva tábory a začali oba hobity povzbuzovat a navzájem mezi sebou uzavírat sázky na vítěze. Nikdo však nic nevyhrál, neboť oba zápasnící se ukázali jako zcela nešikovní na boj zblízka a spíše ublížili vždy sami sobě, nežli soupeři. “Hm, nic moc, já du radši chlastat! Kalíme až do rána! Dopijem a nejdem! Pořádně voslavíme toho malýho Blbúna”, ukončil celou záležitost Dettor a dav se hnul zpět ke Hrochovi...