Sny drakobijců - Klabzej Myšilov: Z deníku malého psance

Sny drakobijců

VII. Klabzej Myšilov: Z deníku malého psance

Klabzej Myšilov

Jak jsem se narodil

Narodil jsem se prvního dne měsíce jarnu roku 1029 v lesním srubu nedaleko vesnice Bejlec na severovýchodním úpatí Wardirského masivu. Matka mne porodila za bouřlivé větrné noci na prostém loži z máčených jedlových šišek a psích kůží. Na svět mi pomáhala belhavá bába Pihruše, která u nás při cestě za jedlými kořeny zapadla sněhem a čekala, až odtaje. Otec tou dobou nebyl doma - toulal se nejspíš po kopcích, snad až někde u Oryllského průsmyku, a dle světel z údolí zakresloval do své mapy z březové kůry nové pozice dragolských a heralionských, vymazával vypálené vesnice a zanášel nové vojenské tábory. V Armidenu zuřila vleklá válka ve věci sporů o religiózní tvář krajiny. Ve věci víry měl otec jasno. Už v roce 1023 po porážce dragolských v bitvě u Rhyderu rozhodl se věřit jenom sám sobě a odešel s rodinou z chudého bejleckého domku výrobce smrkových šindelí do občasného útočiště před hladovými skupinami žoldáků hluboko v Ulmienu. Lesu ale říkal Skrejš a srubu Jedlová chyš. A v Jedlové chyši jsem poprvé otevřel oči a začal vnímat svět, který zprvu znamenal srub a první stromy Skrejše okolo a vypadal krásně a mírumilovně.

Jedenáct dní jsem neměl jméno, než se vrátil otec se svou březovou kůrou. Do té doby mi říkali všelijak. Kdyby se otec nevrátil vůbec, mohl jsem se jmenovat třeba Pihruš, protože matka byla z života v drsných podmínkách poněkud mimo realitu, než se dočista zbláznila, a do všeho tedy mluvila belhavá bába Pihruše. Jenže otec se k mému štěstí vrátil a Pihruše se tak jako tak opadnutí sněhů nedočkala. Otec ji zakopal na zahrádce hned vedle divoké mrkve a planého česneku. Mimochodem, kdyby se přeci jen dočkala, otec by ji stejně nejspíš nepustil. Nemohl si dovolit, aby někomu prozradila, ve které části Skrejše se Jedlová chyš nalézá. V té věci věřil jenom sám sobě. Byla to divná a těžká doba, a já svého otce chápu. Stejně jako chápu, proč mi dal jméno Klabzej - moje hlava totiž věrně připomínala klabzejové semeno, semeno stromků, které ve válečných dobách otec šlechtil na doby míru, až bude potřeba hodně kvalitních šindelí na opravu vypálených střech. Jenomže mír do prokletého Armidenu nikdy nepřišel. Takže o tom nic. Ale je stejně dobře, že Pihruše umřela, protože za tu mou hlavu, za tu mohla ona...

Mé rané dětství

Jako dítě jsem žádné lidi nepoznal. Na bábu Pihruši jsem si pamatovat nemohl a cizí lidé by sotva co po temných roklinách Skrejše pohledávali. A kdyby snad přeci jen zabloudili do těch míst, otec by je jistě včas vyčmuchal. Ve věci instinktu a vnímání změn chování přírody by po těch letech odloučení od okolního světa předčil leckterého lesního tvora. Ne, že bych nevěděl, že nějací lidé vůbec existují. Otec mi o nich občas vyprávěl a v mé dětské fantazii se míhaly obrazy úskočných zrůd bažících po krvi jiných. Také mě jimi doma strašili, to když jsem zazlobil, že si pro mě ti z údolí přijdou, když nebudu poslušný. Že přijdou ti, co žerou malé děti. A já se jich tolik bál. V té době už matka byla dočista šílená. Nemluvila, celé dny nehnutě sedávala na plůtku u rumiště, které otec založil na hrobu mrtvé Pihruše, a hleděla bez zájmu mezi stromy. Někdy se zvedla a prostě odešla do hloubi Skrejše. Zpočátku jsme ji hledali. Dřepěla na zlomené borové kládě a s očima bez lesku civěla na mraveniště nebo ležela v trávě a pozorovala hlavy stromů a modré nebe. Někdy jsme po ní ale pátrali marně. Potom jsme ji přestali hledat úplně. Vždycky se stejně vracela domů, tolik zdravého rozumu jí přeci jen zůstalo. Musel jsem tedy zastat práci za ni. Již v útlém věku jsem se naučil vařit bobule a maso, prát, dříví lámat, rozdělávat oheň a spoustu dalších domácích úkonů. Zvláště, když byl otec pryč, staral jsem se o dům a svou ubohou matku. Naučil jsem se nebát se tmy a nočních zvuků, otec mi vštípil, že tma je přítel a ochránce Jedlové chyše a zvuky Skrejše jsou znamení. Vštěpoval mi, jak jim rozumět a jak je chápat, co znamenají a chtějí naznačit. A zvláště mne vedl k víře ve Smrkena, mocného ducha Skrejše a ostatních lesů, který stojí nade vším a ochraňuje ty, co odešli z Údolí. Nosil jsem mu dárky, aby mě měl rád jako mého otce. Mou matku nejspíš tolik rád neměl, když jí vzal rozum, a tak jsem mu nosil dárky i za ni. Otec mi řekl, že Smrken si občas něco musí vzít, když jinde dává.

Jednou se matka nevrátila vůbec, byla pryč několik dní. Bylo to během léta, v roce 1038, protože na mém mladém javoru bylo devět zářezů. Zářezy na stromech mých rodičů jsem ještě neuměl spočítat, ale bylo jich tam rozhodně hodně. Otec nakonec matku šel hledat, a když se vrátil, řekl, že si ji vzal Smrken k sobě. Že ji navždy povolal do svých komnat a že už ji nikdy neuvidím. Plakal jsem, ale byl jsem rád, že se matce dostalo takového štěstí. Myslím, že si to zasloužila, už jen proto, že mě nosila dlouho v břiše a za pomoci báby Pihruše zpodobnila v Jedlové chyši a potáhla lidskou kůží. Usmyslel jsem si, že když budu pracovitý a soběstačný, také mě Smrken povolá. Chtěl jsem se vyrovnat svému otci. Řekl jsem si, že se naučím chránit Jedlovou chyš, když je otec pryč. Udělal jsem si z rovných klacků oštěpy a nožem vyřezal špičky, které, jak mi poradil otec, jsem vytvrdil nad ohněm. Rozmístil jsem je na místa, kterým se prý říká strategická - prostě jsem je schoval na místa, kam bych se schoval, kdyby se něco dělo. Jeden oštěp se mi nepovedl, už ten klacek byl křivý a tlustý. Tak jsem z něj udělal mlátidlo a schoval ho za dveře z tlusté kůže. Tam jsem mohl stát a vetřelce praštit. A taky jsem měl nůž. Takže takové to bylo, když jsem byl malý...

Zákopy

V jedenácti letech jsem ulovil svého prvního medvěda. Byl to sice takový prašivý ubožák, ale já jsem pochopil, že se pomalu stávám mužem. Cítil jsem to doslova v každém oudu, na bradě se mi objevil první náznak srsti. Medvědovu kůži jsem stáhl a vyčinil a rozprostřel na své tvrdé lože. Tesáky jsem provrtal a pověsil na koženou šňůrku. Amulet proti temným silám jsem zasvětil duchu Smrkenovi dvěma modlitbami ‘Smrken, můj pán’, dvanácti orody ‘Hladových horalů’ a písní ‘Zimního spánku’. Byl jsem patřičně pyšný, i když toho medvěda mi bylo trochu líto.

Jednoho dne se otec vrátil nezvykle zamlklý, na zádech přivlekl lněný pytel. Zavřel se ve sklepě a dlouho nevycházel. Zezdola se ozývaly podivné zvuky, klepání, chvílemi bylo naprosté ticho. Nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost a oháněl se po své práci. Zvědavost mne sice dráždila, ale nechtěl jsem ochutnat výbuchu otcovy zlosti. Lískový prut Vymítač se zlověstně pohupoval na skobě nad krbem. Otec vylezl a promluvil teprve po třech dnech. Teprve tehdy jsem si všiml, jak je hubený. Nebylo divu, vždyť tentokrát zůstal v horách déle, než tomu bylo obvykle. Byl tak hubený, až se zdálo, že plamen louče prosvítá jeho tělem, když položil na stůl to, co ve sklepě vyrobil. Byl to malý model okolí našeho domova, sestavený z drobných klacíků, suché trávy, hlíny a potočních oblázků. Musil jsem uznat, že na to, jaký byl otec v tomto směru nezručný, výtvor se mu dokonale povedl. Poznal jsem maličkou Jedlovou chyš, políčko, první stromy za pasekou. Byly tu i přírodní zářezy, valy a homole kopců. Poznal jsem i potok a výběh pro milovaného čuníka Pomejku, kterého otec loňského jara statečně unesl z chlívka zlého bejleckého řezníka Poseka. Čemu jsem však nerozuměl, byly podivné rýhy na pasece kol Chyše. Otec řekl, že válka v Armidenu dosáhla jistých rozměrů a síly. Že povstali Sjednotitelé a pozdvihli praporec Nové víry. Že Sjednotitelé včele s heralionskými Mistry vyhlásili Svatou válku bezvěrcům a renegátům. Pověděl mi, že žluté zlo z Gromských grbů uchvátilo duše slabých, kteří na zbabělém ústupu před Řádem budou plenit a pálit osady a města. A ještě řekl, že on prozřel a pochopil. Zřejmě to nějak souviselo s jizvami a šlicy, které mu pokrývaly téměř celé tělo. Zato já nechápal nic, ale raději jsem mlčel. Nechtěl jsem ochutnat bolestivého pohlazení Vymítače. Jediné, čemu jsem porozuměl, bylo, že ony podivné rýhy na otcově modelu jsou hluboké okopy. A šupiny ze šišek značí místa, kam nastražíme železa na medvědy. A bylo nad slunce jasné, že kopat budu já, protože otec se musil soustředit na daleko důležitější věci. Jenom nevím, co s tím vším měl společného veliký Smrken. Nějak mi do toho všeho novotářství nezapadal.

Kopáním jsem strávil několik měsíců. Za tu dobu se tvář milované paseky a lesa kolem značně změnila. Otec trávil celé dny ve sklepě, vídali jsme se jen u společného jídla a při povinných večerních sezeních, kdy mi vykládal Víru. Hýřil nápady na průběžné vylepšování obranného systému. Les byl doslova zamořen železy a samostříly. V zemi byly hluboké jámy s ostrými kůly, pokryté sítěmi. V sudu na rumišti tlelo několik mršin, připravených k otrávení pitné vody. Když byl sud připraven, otec jej vyměnil za nový a odvlekl k potoku. Tam jeho obsah vylil, hustá břečka zkalila vodu a olejovitá oka plula bystřinou směrem do údolí. Jed se používal i k potírání pastí a hrotů na dně jam. Po kraji jsme se pohybovali jen po stezkách, označených tajnými značkami. Některé stezky byly falešné a mým úkolem bylo je udržovat. Také jsme připravovali velké množství trvanlivých zásob pro případ obléhání. Jednoho podzimního večera, před obvyklým sezením a výkladem Víry a Svatých věcí, mi otec s neskrývanou pýchou dal dárek. Byl to malý balíček v hadrovém obalu, převázaný jelení šlachou. Dárky mi otec obvykle nedával. Vzrušeně jsem přetrhl tkanici a rozbali pruh látky. Z březové krabičky uvnitř mi na dlaň vypadla cínová lahvička na šňůrce. Až bude nejhůř a padneš do rukou malomyslných, řekl nadšeně, vypij to. Byl to lektvar rychlé smrti a měl jsem jej nosit neustále při sobě. Všiml jsem si, že jej otec nosí také. Došlo mi, že Svatá válka nejspíš ještě není vyhraná, ale čím dál víc jsem se nemohl zbavit dojmu, že otce postihla podobná choroba, jako matku...

Žlutí

V očekávání příchodu Žlutých jsme strávili celou zimu. Představoval jsem si je všelijak, ale byl jsem si jist, že je okamžitě poznám. Musili být opravdu ohavní, když opovrhovali takovými velkými věcmi, jakými jsou řád a víra, když mínili vyklučit Skrejš, jak říkal otec. Nejspíš proto byli tak žlutí, že jejich kůže zežloutla samou nenávistí, která je zžírala zevnitř. Nenávist bývá špatný rádce. Dokáže člověka úplně vydlabat, až vypadá jako dutý buben. Buben, který falešně duní, dokud úplně nevyschne a nepukne. Takto jsem to vnímal já a uvědomil si, že Žlutí musejí nutně strašně smrdět - asi jako hrouda másla, kterou jsem ondymo zapomněl na půdičce a vzpomněl na ni, až když o sobě sama dala vědět. Ona byla taky žlutá a odporná. A tak jsem si uvědomil, že příchod Žlutých ponejprv ucítím, a byl jsem zase o něco klidnější.

Přišli na jaře. Ve Skrejši ještě ležel sníh, ale paseka kolem Jedlové chyše se už zelenala první čerstvou travou. Byl zachmuřený den, hněvnost Smrkena padala drobnými hustými kapkami z nízkých šedých mraků. Překvapilo mne, že jsem je včas neucítil. O jejich přítomnosti mne zpravil otec, který lépe rozuměl řeči znamení. Ukryli jsme se v zákopech a připravili zbraně. Potom jsme jen tiše čekali, až se jejich nečisté hlavy objeví mezi stromy. Strach mne přibil k zemi, v ruce jsem tiskl otcův amulet. Očekával-li jsem hordy, ošklivě jsem se mýlil. Zřejmě musili být hrozně mazaní, když nejprv poslali pouze zvědy. Ti zvědové se musili také poníženě umýt, když vůbec na dálku nesmrděli. Tak strašně byli Žlutí protřelí, že dělali věci, kterých se běžně stranili. Ale otec byl protřelejší a já byl jeho protřelý syn. Jak jsem byl na svého otce pyšný! Žlutí se ke Skrejši vůbec nedostali, neprohlédli systém falešných stezek, které jsem právě já měl za povinnost udržovati. Zaslechl jsem cvaknutí želez a potom nelidský řev. Ten řev byl tak nelidský, že krev tuhla v žilách, ale mně se naopak rozproudila. Vykoukl jsem z úkrytu a spatřil je. Rozprchli se do všech stran a to bylo vskutku nemoudré. Padli za oběť dalším lapačkám. Jenom jsem počítal výkřiky a cvakání pastí. Jeden se chytil do sítě. Spatřil jsem otce, jak vyskočil a se sekerou vyběhl do Skrejše. Zaťal ji do zlého vetřelce a volal Svaté věty. Ó, jak byl v té chvíli statečný!

Bylo jich devět. Překvapilo mne, že vůbec nebyli žlutí - tváře měli zšedlé a strhané. Musili nutně zšednout strachem. Také mě překvapilo, jak nám byli podobní. Podivil jsem se, že s sebou táhli spoustu pro boj s Řádem zbytečných věcí. Ve svázaných balících nesli obrázky, oděvy, pár cenností, potraviny a hrnce. Našli jsme i směšné pokrývky, nacpané uvnitř peřím! Otec mi řekl, že jsou to duchny a že se pod nimi spí. Přišlo mi to směšné. Pomyslil jsem si, že se Žlutí zřejmě nějak dozvěděli o naší krásné Jedlové chyši a chtěli v ní spát. Řekl jsem to otci a on se mnou souhlasil. Poplival jsem mrtvá těla, protože jsem pocítil náhlý hněv. Vůdcové z Gromských grbů musili být strašně lstiví, když do svých vojů posílali také ženy a děti. Ale nechápal jsem, jaká zavilost jim kázala zastávat místa mužů. Když jsem si představil matku, jak se ohání šavlí, musil jsem se v duchu smát. A o to více jsem se děsil, jakých úskoků jsou Žlutí a jejich posluhovači schopni. Měl jsem radost z vítězství, ale udělalo se mi špatně. Že jsem se poblinkal, mne trochu mrzelo. Otec těla mrtvých odtáhl do hlubin Skrejše...

Škrabáci

Dny radostného žití ve Skrejši musily jednou skončit. Než jsem si to poprvé cele uvědomil, vnímal jsem to jaksi mimoděk. Na sklonku léta jsem se svěřil se svými úvahami otci. Řekl mi, že jsem dospělý, když jsem se začal zaobírat takovými věcmi. Řekl, že všechno jednou končí, aby to nové mohlo začít. Řekl, že taková je vůle Smrkenova, že takový je koloběh života a že si to žádá i Svatý řád. Věděl jsem, že Žlutí znovu přijdou s duchnami a budou silnější, protože i oni se učí z chyb. Věděl jsem, že se s otcem budu musit rozejít.

Otec byl zřejmě velmi důležitý, když si jej Sjednotitelé žádali, aby sestoupil do údolí. Nebylo divu - věděl jsem, jak je statečný a jak čistě hoří pro Víru. Znal jsem jeho březové mapy. Sjednotitelé si toho musili také všimnout a musili vědět, že bez otcova citu pro vnímání znamení, bez jeho obětavé pomoci by nesnadno vedli Svatou válku. Tolik jsem pochopil při večerních sezeních. Otec mi vyložil, že i mne si Sjednotitelé všimli, a já jsem se zařekl, že budu obětavě ku pomoci všude, kde mne bude Řád a Svatá věc žádat.

Měl jsem se státi škrabákem. Namítl jsem otci, že mne otec zasvětil pouze do písma druidských značek, které jest pro doslovné zaznamenání velkých citací chvalořečených Mistrů nevhodné, ale on mne ubezpečil, že jsem pro škrabáctví dostatečně vzdělán. Právě mravenčí práce jest základem konečného vítězství, řekl mi. Zapálili jsme Jedlovou chyš, aby jejího pohodlí nemohly využít hordy nepřátel, což bylo od otce velmi důvtipné. Byl jsem smutný, ale odměnou mi bylo to poslední, co mi otec předal. Zasvětil mne do tajemství řízeného požáru, který vychází z poznání přírody a jest pro Skrejš i jakékoli jiné lesy velice důležitý. Řízený požár jest velice prospěšný a já jsem byl šťastný, že jsem se se Skrejší mohl rozloučit právě takovým velkým činem. A pevně jsem věřil, že to Smrken vidí a že mně zůstane nakloněn i ve velikém městě, ve kterém jsem měl sloužit Svaté věci.

Stal jsem se tedy škrabákem. Viděl jsem tolik nových věcí, se kterými jsem se musil seznámit, že jsem z toho několik týdnů vůbec nemluvil, až si lidé okolo myslili, že jsem němý. Začali mi říkat Němej, i když jsem později opět začal mluvit. Už mi to zůstalo. Ale mně to pranic nevadilo, protože Němej znělo dosti podobně jako Klabzej a já jsem věděl, že kdyby belhavá bába Pihruše žila déle, mohl jsem se jmenovat skutečně všelijak a rozhodně i hůř. Spával jsem v pohodlné dřevěné boudě, kde se mnou bydlilo ještě dvaačtyřicet mých kamarádů. Každý jsme měli své lože, tedy po třech, protože vrchní škrabák Gála netušil, kolik že se v zemi našlo šikovných škrabáků, a nebylo dostatek postelí. Já jsem spal s poďobaným sirotkem Ražoutem a s Váchou Barákem z Rullu, jehož rodičové kolaborovali a tudíž zde byl na převýchovu, aby prozřel. Myslím si, že prozřel, protože o svých rodičích nemluvil hezky. Bylo zde veselo. U postelí jsme měli dřevěné bedýnky na osobní věci, ale tam jsem si nic nedával. Ostatně jsem neměl co. Ty bedýnky byly totiž nejspíš kouzelné, protože když si tam někdo něco dal, do rána to zmizelo. Hned zpočátku jsem si do bedýnky schoval nůž a do rána byl fuč. Byly to dosti přihlouplé bedýnky a občas jsme se kvůli nim mydlili. Nocležna stála hned vedle placu. Přes plac se chodilo do škrabárny, což byl kamenný dům s velkou místností. Dále zde stál stan výdeje jídla, kterýžto se nazýval Žrádelník, kde nám služba vyvářela obilné kaše a zelné placky. Strava byla chutná, a to, prosím, třikrát denně! Plac byl oblíbeným místem her v čase odpočinku, jinak se zde konalo třikrát do dne pravidelné sčítání a zvláště oblíbené večerní výklady Víry, které byly mnohem okázalejší než ty, které kdysi provozoval otec. Prováděly se zde i výkony trestů, když někdo nedostál svým povinnostem. Já sám jsem nikdy trestán nebyl, ponivadž jsem byl dobrým škrabákem. Cítili jsme se v bezpečí - celý náš svět byl obehnán hrocenými kůly, jejichž špice byly velmi ostré. Za nimi byly sice vidět veliké domy města, ale tam jsme nesměli, protože zuřila Svatá válka. Hrocené kůly byly tak ostré, že kdyby je chtěli Žlutí přelézt, jistě by se nabodli. Navíc byly špice něčím napuštěné, ale čím, to nikdo nevěděl. Sirotek Ražout říkal, že hadím výkalem, kvůliva zanesení hniloby do těla, ale asi si nebyl úplně jistý. Nesměli jsme se totiž k hrazení přiblížit, protože kdybychom se zranili, nemohli bychom pracovat ve škrabárně a musili bychom býti trestáni. Stejně jsem myslil, že by bylo dobré naklásti kolem zdi pasti na medvěda, jak se nám s otcem ve Skrejši osvědčilo.

Věděl jsem, že město leží na břehu moře. Moře jsem nikdy neviděl, protože mne sem přivezli v krytém voze ze sběrného domu, kde mne odložil otec. Nešlo se dívat ani skrze plachtu, protože nás tam tenkrát bylo mnoho. Každý jsme měl na dlani namalovánu černou barvou nějakou značku, která překladačům říkala, kam nás mají dopravit. Pamatuji si, že mojí značkou byl přeškrtnutý kruh, což značilo, že mám být několikrát přeložen a dopraven ke Škrabákům. Moře jsem tedy neměl příležitost spatřit, i když jsem se na něj těšil. Věděl jsem, že je to vlastně široširá voda, která je slaná, že vůbec nejde pít. Nebylo mi jasné, proč Žlutí z Gromských grbů zničili tolik vody a kde vzali tolik soli. Potom jsem si vzpomněl na otce, jak trávil potok ve Skrejši, a pochopil jsem, že to učinili ze lsti. Museli být strašně vynalézaví a znovu jsem se utvrdil, jak mnoho Sjednotitelé mého otce potřebují! Vácha Barák z Rullu mi řekl, že na moři jsou vlny. Nedokázal jsem si je představit, protože do té doby jsem poznal pouze vlny ovčí, jíž otec zřídka statečně nažnul v Bejlci, když bylo třeba vyspravit houně.

Ačkoli by se mohlo zdát, že život v škrabáckém táboře byl vždy veselý, nebylo tomu tak neustále. Vlastně dosti často nebylo na veselé nálady ani pomyšlení. Tedy skoro vůbec. Pracovali jsme od rána do pozdního odpoledne s krátkými přestávkami na jídlo a sčítání na place. Někdy nebylo ani to jídlo, protože Žlutí zákeřně útočili na zásobovací oddíly, na kterých jsme byli závislí. Útočili i na těžce nemocné, kteří byli z tábora odnášeni k uzdravení. Škrabáci totiž neměli žádného felčara a musilo se tedy shánět pomoci v městě. Často se kvůli Žlutým takový churavec už nikdy nevrátil. Přesto stavy Škrabáků pan Gála v pravý čas doplňoval. Dokonce si myslím, že je zvyšoval, protože do našeho lože přibyl usmolený Ličko Dzigaj a byli jsme tedy čtyři. Zřejmě to bylo dáno tím, jak armidenská armáda sílila a bylo třeba více škrabat. Myslím, že tehdy začala Svatá válka vrcholit.

Tak takové to tedy bylo, když jsem pro svou zemi škrábal zelí v Nové Ravně...

Psanec

Že umřel pan Gála, za to jsem vážně nemohl. Stalo se to ve škrabárně někdy na konci roku roku 1042. Pamatuji si, že byla hrozná zima, na place ležel sníh a my měli ruce prokřehlé a rudé mrazem. Měl jsem už způli hotovo, opíral jsem se o hromadu s hlávkami a plnil dřevěnou díž. Naškrabané zelí se v zimním období vysypávalo do pytlů a nechávalo zamrazit. Potom je pan Gála označil a nechal odvézt na zásobovací loď, která čekala v novoravenském přístavu i na další proviant, určený vojsku. Pan Gála se kolébal na své běžné kontrolní obchůzce. Byl opojen. Býval ostatně opojen velmi často, což provázely vrávoravá chůze, smrdutý dech a divné nálady. Někdy bujaré, jindy zlé nebo plačtivé. Toho dne měl náladu plačtivou, ale já jsem věděl, že plakal jenom proto, že byl zase opojen. Opojení mu dávala voda, kterou pil. Smrděla jako jeho dech. Ličko Dzigaj říkal, že ta voda je Chlast. Kdybych já měl Chlast, nikdy bych ho nepil, protože vím, co s panem Gálou dělal. Bolela ho z něj hlava a nezřídka z něj blil. Přesto ale musil být tuze dobrý, když ho pil. Ale to není nutné. Pan Gála byl opojen a plakal. Sedl si ke mně na zelí a povídal mi nějaké věci, které se mi zdály zmatené a přiznám se, že hloupé. Dokonce jsem si nebyl zcela jistý, zda nebyly v rozporu s Vírou. Přitom pil Chlast a celý ho vypil. Praštil mě flaškou, že nejsem jenom Němej, ale i blbý. Což si nemyslím, protože můj otec měl značné postavení v zemi. To jsem mu ale neřekl, protože jsem nechtěl, abych měl protekci. Dovedl jsem se už o sebe postarat sám. Pan Gála si všiml mého amuletu a chtěl, abych mu ho dal. Řekl jsem, že je můj a že mu ho nesmím dát, protože je pro mne moc důležitý. Že opojí mé smysly, kdyby přišli Žlutí. Pan Gála mne ztloukl a strhl mi amulet z krku. Potom lahvičku vypil a umřel. Viděli to i ostatní Škrabáci a přestali pracovat. Stala se strašlivá věc.

Vácha Barák z Rullu mi řekl, že musím utéci přes hrocené kůly, jinak mne Mistrové umukají a zabijí. Stejně jako jeho rodiče. A že mne umukají a zabijí, ať se budu skrývat kdekoli v této zemi. Myslím, že nelhal. Ličko Dzigaj mi řekl, že jsem odteďka psanec, a jako takový musím utéct do cizích zemí, že to tak psanci musejí dělat, aby je nechytli. Do té doby jsem si myslil, že v cizích zemích žijí jenom Žlutí, ale Ličko mne ubezpečil, že nejspíš ne. Ražout řekl, že psanci musejí míti kudlu, aby se mohli bránit, a dal mi nůž, který jsem dobře znal. Byl to nůž, který kdysi pozřela kouzelná bedýnka. Chápal jsem to jako znamení.

A potom už si jen vzpomínám, jak jsem strašně dlouho utíkal bílými pláněmi a po stezkách zvěře v hlubokých lesích, skrýval se v houštinách a ve sněhových záhrabech. Byl jsem hladový a zesláblý, osamělý, zrazený. Byl jsem psanec a stal jsem se loveným zvířetem. Jak se mi skvěle hodilo umění života ve Skrejši, všechny ty rady, které mi dával otec. Pochopil jsem, že jediným ze skutečných duchů je Smrken a jediná pravá víra je ta v něj. On jediný stál tenkrát nade mnou, chránil mne před nebezpečenstvím a vyvedl mne z krajů, z nichž bez úhony uprchnout bylo zhola nemožné. Když jsem na pokraji sil, nemocný a promrzlý, po několika předlouhých týdnech na útěku, sestoupil ze západních srázů Rullských hor a poznal, že do těch krajů nesahá moc heralionských Mistrů, byl jsem neskonale šťastný. A tehdy jsem slíbil, že při Smrkenovi budu stát a zůstanu mu věrný do konce svých dní. A taky jsem se zařekl, že se postavím na vlastní nohy a na celý Armiden, na vše, co jsem opustil tam daleko za horami, nadobro zapomenu. Že spálím v sobě všechna pouta, která mne vázala k místům, kde jsem se narodil a kde jsem žil. A také že už nikdy se tam nevrátím. Byl jsem psanec s nožem v ruce, který po tolika letech všelikých pout a skrývání konečně pocítil svobodu. Svobodu, kterou by nikdy nedocenil, kdyby jí byl zahrnován od kolébky. Děkuji ti, matko... Děkuji ti, otče... A děkuji tobě, veliký Smrkene...

Liscannor

Do malé gwendarronské vísky Liscannor, ležící v nurnské oblasti, jsem přišel v zimě roku 1048 jako tulák hledající útočiště před mrazem. Neměl jsem peníze ani co jíst. V posledních letech jsem zimu trávíval jak se dalo, v kanálech, po nuzných ubytovnách v chudinských čtvrtích, a když nebylo zbytí, i po šatlavách a ve vězení, kde jsem měl zajištěnu pryčnu a alespoň jednou denně něco pořádného k jídlu. Připlížil jsem se, utrmácen, z lesa od severovýchodu. Únavou jsem téměř neviděl a bylo mi všechno jedno. Hned první plot, který se vynořil z šera noci, jsem přelezl a ustlal si v roští. Ani mi nepřišlo na mysl, že by majitel mohl mít puštěné psy. Byla strašná zima. Chtěl jsem jen spát a v duchu jsem si opakoval, že ráno bývá moudřejší večera. Co by mi asi tak kdo mohl udělat? Zbít mě? Vyhodit? Nechat odvést pro potulku? Nic z toho se mi nezdálo být horším, než smrt někde v divočině.

Ráno mne, celého zkřehlého na kost, probudil šelest. Pomalu jsem otevřel oči a spatřil jakéhosi rozcuchaného elfa, kterak na mne tiše zírá. Měl na sobě podivný černý župan s našitými zlatými hvězdami a půlměsíci. Na hlavě měl naražen vytáhlý čepec, jeho špice se ve větru klátila. Zřejmě to byl nějaký vysoký hodnostář, nicméně působil velmi mírumilovně. Zeptal se mě, co dělám na jeho pozemku. Řekl jsem, že spím. Zeptal se, proč nejdu spát do hospody. Řekl jsem, že nemám peníze. Řekl mi, že se jmenuje Melchizedech a že tady bydlí. Zamžoural jsem tedy na jeho velké stavení, ale raději jsem se nepředstavil. Pozval mě k sobě domů. Byl to dobrý člověk.

Většího štěstí se mi zřejmě nemohlo dostat. Melchizedech žil v domě se svou ženou Glassal. Zpočátku mě neměla moc ráda, což jsem chápal, neboť pohostinnost jejího muže zacházela až za hranice dobroty. Nechal mě bydlet v zateplené stáji, dával mi jídlo, platil za mě v hospodě U hrocha a největší jeho radostí bylo, když jsem s ním kouřil z jeho dýmky jeho vlastní dýmkové koření a vyprávěl mu smyšlené historky ze svého života.

Elf Melchizedech se stal mým přítelem. Byl to kouzelník, ale ve vsi si z něj kdekdo utahoval, že umí vyvolat jenom smích. Také mu lidé posměšně říkali Elfí Zadek. Smáli se jeho oděvu - onen župan byl totiž jeho slavnostním oděvem, který nesvlékal ani na noc, a zvláště pak se lidé smáli jeho věrnému havranovi, který se sice jmenoval Rhui, ale nikdo mu neřekl jinak, než Tukan. Já jsem si z něj takové žerty nedělal, i když uznávám, že sem tam jsem si také nepěkně přisadil.

Díky Melchizedechově důvěře jsem poznal liscannořany a také Nurnskou družinu, jejímž byl členem. Šlo o společenství lidí dobrodružných povah, kteří namísto poctivé práce loupili a vraždili ve jménu jakéhosi dobra (jak jsem to alespoň chápal tenkrát). Dělali to ale tak šikovně, že svoji činnost prováděli výhradně za hranicemi státu, a když náhodou ne, tak to vždycky nějak umně zaonačili, aby před zákonem vyvázli bez poskvrnky. A to se mi líbilo. Zprvu mě však ani nenapadlo, že bych se mohl stát dobrodruhem, ale osud, či snad vůle Smrkenova, zasáhla jinak.

Starostou obce byl tehdy jistý Moskyt, nabubřelý panák, domýšlivý až hanba, který mne neměl příliš v lásce. Považoval mě nejspíš za odpad lidstva, ale díky Melchizedechově záštitě proti mé osobě nemohl veřejně zakročit a vyobcovat mě. Byl velmi vykutálený, ale musím přiznat, že měl na paměti pověst obce. Jednoho hodovanového večera jsem seděl v krčmě a propíjel Melchizedechovy peníze. Byl tam se mnou ještě můj elfí chlebodárce, hostinský Jeremiář Čipera a kroll Burbbag, strašná držka, ale docela správný chlap. U vedlejšího stolu se nalévalo několik cizinců, kteří si mě začali dobírat pro můj divoký zjev. Byla to nanejvýš trapná situace a vypadalo to, že se po mně vrhnou. Asi jsem byl taky trochu drzý. A najednou se po nich Burbbag vrhl. Nečekal jsem, vzal nohy na ramena a pelášil pryč. Melchizedech tak učinil už dávno. Doběhl jsem k potoku a z bezpečí pozoroval hostinec. Za chvíli cizinci vyhodili zkrvaveného a potupeného krolla ven. A pak to začalo. Jasně jsem slyšel opilý nářek Arkusse Dettora, rybníkáře, že Burbbaga zmlátilo dvacet chlapů ve zbroji. Nebyla to pravda. Brzy na to se před krčmou srotila skupinka po zuby ozbrojených mužů. Vedl ji Moskyt, za ním se tyčila silueta krolla. Moskyt zařval, ať všechny zabijou. Potom vtrhli dovnitř. Veděl jsem, že cizinci nedožijí příští hodiny, a tak jsem se opatrně připlížil k jejich koním, rozprostřel houni a sypal na ni obsah toren a sedlových vaků. Potom jsem odpočítal svou kořist, sedmset dvacet zlatých, a odešel ukrýt je v Melchizedechově stáji. Tam, kde by peníze nikdo nehledal. Byl jsem boháč! A v té chvíli jsem zatoužil stát se členem Nurnské družiny...