Sny drakobijců
VI. Volba
Yall Reblled z Hedu
Zapsáno roku 1049
Tak máme novýho starostu Liscannoru. To je v životě obce tuze významná
událost. Stalo se to tak...
Letos byla tuze tuhá zima. Napadlo tolik stop sněhu, že nemělo vůbec cenu
počítat, kolik. Všechny baráky v Liscannoru byly zapadaný a mezi nima byla vyšlapaná malá cestička. To aby
se jako dalo chodit do hospody. A mráz jakej byl! No, pořádnej přece! A uprostřed těchhle mrazů se najednou
ve vesnici vobjevila skupina dobrodruhů. Určitě se ptáte, jak vim, že to byli zrovna dobrodruzi? No, to je
jednoduchý. Koho jinýho než dobrodruha by napadlo nechat si vomrzávat hubu v takový zimě. Normálního
člověka určitě ne! A tyhlety dobrodruzi začali bejt pěkně drzý. Já sem u toho teda zrovna nebyl, ale říkali to
potom všichni. Ptáte se, po čem? No, přece po tý velký pranici. Zkrátka a dobře, ty cizí jedinci a naši se
poprali. Docela slušně. A s uspokojenim musim říct, že ty cizí to šeredně prohráli. Bylo jich sedm. Čtyři z nich
byli na konci v bezvědomí a tři nevstali vůbec. A hostinskej Jeremiáš mohl rovnou vymalovat celou hospodu
znova. Po tý slavný bitce, ve který ty vandráci dostali pěkně do nosu, se začali všichni aktéři tý bitky za naší
stranu dohadovat:
“Burbbagu, jasně sem řek, aby se nikdo nezabíjel, a tady se válej hned tři a mám pocit,
že to máš na svědomí ty!”, nadával starosta obce Moskyt obrovitému krollovi. “Co já, já se jenom bránil, voni
první tasili meče, tak sem se bránil, no a co?”, ohradil se kroll. “Burbbag má pravdu, voni tasili meče první,
podivej se na moje rameno, tady mě sekli”, zastal se krolla Darlen Moorhed a pokračoval: “A ty se, Krochto,
podívej na svůj frňák, taky ti z něj kape červená. To je jasnej důkaz toho, že se bili navostro a my sme byli v
právu”. “Che, to se ví, že sme byli v právu, a taky sme je pěkně srovnali. Liscannorský sou vždycky v právu,
ale co když to někde napráskaj u soudu? Mám pocit, že tři mrtvý sou na jednu rvačku trochu moc, nemáme
zapotřebí, aby to někdo vyšetřoval. Takže se musíme dohodnout na tom, co bude kdo říkat, kdyby se to
náhodou vyšetřovalo. Takže navostro se bil tudle Burbbag, Moorhed, a taky sem tam viděl ňákej modrej
záblesk, že jo, Melchizedechu?!”, obrátil se starosta obce na vyjukaného elfího kouzelníka. “Já se nebil
navostro, já tam jenom poslal modrý blesky, ty sou neškodný, já to měl spočítaný”, bránil se ten nešťastník.
“Che, che, che, modrý si tam poslal, protože jiný neumíš”, tlemil se na celé kolo známý násoska Dettor.
“Podívej se, milý Melchizedechu, nebudem si, mezi náma kouzelníkama, nic nalhávat. Když někoho vosolíš
bleskem, ať je modrej nebo růžovej, tak je to vždycky útok navostro. Takže se moc nevymlouvej, jedeš v tom
taky a řek bych, že seš po Burbbagovi druhej největší vrahoun!”, umlčel elfa starosta. Ten potom také ostatním
převyprávěl poněkud upravenou historku o nájezdu bandy hrdložerů na Liscannor, kteří chtěli plenit, vraždit,
znásilňovat, a kterým se chrabří občané ruku v ruce ubránili. “Tak takhle to bylo a každej to tak bude všude
říkat. Když budeme všichni, podotýkám všichni, tahat za jeden provaz, tak se nám nic nestane”, řekl ještě
Moskyt, přejel pohledem tři mrtvoly, kaluže krve, a pak si šel domů léčit naražený nos. “Ale já sem vážně
nevinnej”, nesl se za ním Melchizedechův hlas. Jeremiáš si povzdechl a začal uklízet...
Proč o tomhle
píšu? No, protože na základě tohodle se pak všichni vydali někam na hranice Gwendarronu na nějaký klání. A
že tam to klání je, se dozvěděli právě na základě týhle rvačky, protože když pak kontrolovali věci těch mrtvejch
a přizabitejch dobrodruhů, tak tam našli i leták, kde se o tom klání psalo. A nebyli by to Nurnský, aby se tam
nevypravili. I v mrazu a nepohodě. Rozum nad tim zůstával stát. Já sem zůstal v Liscannoru a myslim, že sem
udělal dobře. Protože když se po několika týdnech vrátili, vypadali strašně. Pohublí, zarostlí, omrzlí a navíc
okradení. A bylo jich míň. Z Melchizedecha se tam dokonce stala údajně zombie. No, to sou vážně věci. To to
tedy daleko nedotáhl, kdyby aspoň na ghúla, jak podotkl Dettor. Ale hlavně s sebou přivlekli mrtvýho starostu.
Byl celej pokousanej. Ještě že byl takovej mráz, protože ten tu mrtvolu aspoň držel pěkně pohromadě. No,
smutný to bylo. Byl pohřeb a po něm nastala otázka, kdo jako bude novej starosta. Byl v tom strašnej zmatek,
protože Moskyt starostoval strašně dlouho a nikdo nevěděl, jak se takovej starosta vlastně volí a kdo ho jako
může volit. To je totiž při takový volbě starosty docela důležitý, vědět takový věci.
Nakonec se všichni
dohodli, že volit může ten, kdo má barák (to je logický), a zvolenej může bejt taky ten, kdo má barák (to je taky
logický) a kromě toho tam eště byla ta podmínka, že volič i volenej musel bejt eště někdy s vostatníma na
ňákym dobrodružství. To aby se nestalo, že se třeba starostou stane ňáká vdova. No, a vo tomhle se všichni
dohadovali asi tři dny. Když už se to všechno dohodlo, tak se ozval pan Pěnipírko (to je takovej mrňavej hobit,
kterýho vostatní přitáhli z toho strašnýho mrazu) a navrhl, aby se přejmenoval status občana na něco jiného.
Proč to říkal, to nikdo nepochopil, protože to s volbou nemělo nic společnýho. Takže byl sprdnutej a začalo to
znova. Nakonec se ukázalo, že volit můžou: slušňák Darlen, povaleč Getd, hrobníková Wulpin, opilec Dettor a
dokonce i kroll Burbbag. Od Burbbaga to bylo pěkně vypočítaný, neboť si den před volbou koupil barák po
mrtvym Nervorovi. Ale budiž. A tak se ten slavnej den všichni sešli v hospodě U hrocha a pětice těch
vodpovědnejch se jala volit. Pěkně na jedno kolo toho starostu volili. A zvolili krolla Burbbaga. Teda abych byl
přesnej, zvolenej za šestýho starostu liscannorskýho byl kroll Burbbag, syn Šakův. Ta volba byla celkem
jednoznačná. Zklamán byl asi nejvíce Getd Ruindorský, který si určitě myslel, že je z dotyčných v Liscannoru
nejdéle a tudíž má právo na to být zvolen. Ale nakonec to vzal statečně s takovým tím ruindorským “hmmm” a
dokonce dal k lepšímu, že už nechodí do Červený sedmy za Claudií, poněvadž je už stará. To se všichni smáli
a Getdovi zaplatili pivo. Burbbag měl očividně radost. Jakpak by taky neměl, vždyť se mu dostalo takový
pocty. Všem zaplatil pivo. Pak přišel na to, že nemá peníze, a tudíž si vzpomněl, že by měl přebrat obecní
kasu. Tu za chvíli donesla paní Moskytová, vdova po Krochtovi. A ta přede všemi předala novému starostovi
celkem slušný obnos 15 041 zlatých se všemi účty. Napíšu to ještě jednou, aby to všichni věděli. V obecní kase
bylo v době nástupu pana Burbbaga 15 041 zlatých! Syn Šakův se zaradoval a hned všem objednal pivo. Pak
začal úřadovat. “Hele, starosto, měl bys vobstarat hrobníka”, ozval se kdosi. “Jasně, kdo bude dělat hrobníka?
Nabízim 500 zlatejch na rok!”, zvolal Burbbag. “Za Krochty se dávala tisícovka”, podotkl opět kdosi. “Musí se
šetřit. Časy sou zlý”. “Já myslim, že časy sou ouplně stejný jako vždycky”, ozval se Jeremiáš, hostinský a
známý šizuňk, který pamatoval mnohé. “Dobře, dobře, tak teda tisíc”, nechal se ukecat nový starosta. Nakonec
měl štěstí, neboť se mu na hrobničení přihlásil nejstarší syn po trpaslíku Páinovi, Lúin. Lúin je už velkej chlap,
syn slavnýho otce a tudíž se práce určitě bát nebude. “Tak, hrobníka by sme měli, a teď správce rybníka. Kdo
bude správce rybníka?”, pokračoval v namáhavé úředničině Burbbag. “Já, já sem správce rybníka”, ozval se
ochmelka Dettor, hobit a výrobce lektvarů. “Dobře, tak já tě teda menuju správcem rybníka”, povstal Burbbag
a potřásl Dettorovi pravicí. “Ale mě už menoval Krochta”, ohradil se Dettor. “Jo, che, tak já tě menuju znova”,
nedal se odradit novopečený starosta a pokračoval: “A co ryby, berou, berou?”. “Jasně, že berou, taky se vo ně
starám, dávám jim chleba, pivo a tak”, chechtal se Dettor. “To je dobře, a taky se zavedou lístky, jako kdo
může a nemůže chytat...”. “Co?”, ozval se dav. “...no jasně, každej, kdo bude chtít chytat, se zastaví u mě a já
mu za takovejch padesát až sto zlatejch udělim povolení, a von se pak tim povolenim prokáže u správce
rybníka, a ten ho na základě tohodle papíru nevyrazí vod chytání”, složitě vysvětloval Burbbag nové změny.
“Ale minulej starosta řikal, že to bude zadarmo a bude to financovaný z vobecní kasy”, ozval se opět jakýsi
buřič. “Ticho! Časy sou zlý a peněz je málo”, praštil pěstí do stolu starosta. “Dyť si teďka dostal plnou truhlici
vobecních peněz”, ozvalo se opět z davu. “No, a co? Musí se udělat spousta plánů. Třeba budu muset menovat
dalšího správce a...“. “Jakýho správce?”. “Von asi myslí třeba správce svejch špinavejch vonucí, nebo správce
na psaní starostovskejch novinek do našeho vobecního listu”, začal se smát nejmenovaný vtipálek. “He, to není
žádná sranda, správcování všeho je strašně důležitý a taky je potřeba koupit loď na ten vobecní rybník. To taky
neni zadarmo”. Vzápětí byl však Burbbag upozorněn na to, že rybník má rozměr 30x40 sáhů a tudíž by se tam
případné lodi špatně kotvilo, natož aby mohla jezdit sem a tam. “Aha, to je pravda”, usoudil moudře nový
starosta. “A co aspoň takovou malou lodičku, abych to jako mohl čistit vod žabince a tak?”, ujal se nápadu s
lodí staronový správce rybníka, opilec Dettor. “Jasně, jasně, zejtra pojedem do Nurnu koupit loďku”. Tak
skončil první den nového starosty.
Druhý den se skutečně Burbbag a Dettor odebrali koupit šikovnou
lodičku do Nurnu. Byl docela pěkný den. Jedna z liscannorských figurek, pan Klabzej Myšilov, se rozhodla, že
si skočí do lesa. Všichni si mysleli, že tam jde na bylinky nebo na šišky a nikoho nenapadlo, že ten den bude
ještě legrace.
Odpoledne se celou vesnicí ozvalo hekání. To se vracel z města pan Burbbag a pan Dettor.
Oba táhli objemný dvoukolák naložený haldou prken. “Hu, pivo, hospodo!”, poručil Burbbag a začal hulákat:
“Poďte se všichni podívat na krásnou novou loď na náš rybník!”. ‘Nová krásná loď’ byla stará vysloužilá
pramice nevábného vzhledu, cenou odpovídající asi dvěma pivům. “No, to je fakt krása”, ušklíbl se Getd. “A
kolik stála?”. “To byste koukali, kolik sem ušetřil z vobecního rozpočtu. Chtěl po mě pětset zlatejch, vydřiduch
jeden, tak sem mu je dal a eště sem z něj dostal tenhle zánovní vozejk!”. Přihlížející chvíli mlčeli, a pak si
poklepali na čela. Burbbag chvíli civěl, a pak šli s Dettorem zkoušet pramici na rybník. Asi za hodinu se vrátili
celí mokří a navzájem se hlasitě obviňovali, kdo může za to, že se převrátili. “Jestli za to nemohly ty díry v
těch vašich neckách”, smál se Jeremiáš. “Nech si to, a radši nalej!”, poručil si starosta žejdlík. “Hej, počkejte,
pane starosta. Eště před tím, než se vopijete, bych si chtěla stěžovat”, přiřítila se k hospodě paní Nórienská,
vdova po Páinovi. “No prosim, od toho sem tady”, široce se usmál Burbbag, který byl rád, že se řeč převedla
jinam. “Dnes dopoledne byla moje dcera Pamilla v lese a byla tam přepadena tim úchylákem, kterej bydlí u
vdovy po Melchizedechovi. Najednou si to vyskočil z lesa a začal ji strašit”, vykládala paní Nórienská. “To
jako byl nahatej?”, otázal se důležitě starosta. “Fuj, to já nevim, eště se celá třese, chuděra. Tak vás prosim,
abyste s tim něco udělal”. “Udělám, pani”.
A hned večer byl pan Myšilov přede všemi sprdnut a bylo mu
pohroženo vyhazovem z vesnice. “Protože jestli tady někdo bude strašit nebo dokonce prznit děti, tak uvidí”,
křičel starosta na Klabzeje. “Já sem si jenom něco zkoušel a musel sem to na někom zkusit, já se totiž v tom
lese vzdělával, což tobě určitě nic neříká. A nikoho sem neprznil, to si vyprošuju. A už to nebudu stejně dělat,
protože se vode dneška bojim do lesa. Já asi budu první druid, co se bojí lesa”, smutně si povzdychl Myšilov.
“To je jedno, a já ti povidám, že eště jednou, tak poletíš”, hrozil Burbbag pěstí. Byl to veselý večer, který
zakončil Pěnipírko. “Hele a jako, Klabzeji, to si si v tom lese zkoušel jako ňáký kouzlo, který jako eště neumíš?
Víš, řekni mi to jako kamarád kamarádovi. Je to ňáký kouzlo z tý modrý příručky, kapitola třetí ‘O
druidech’?”.
Inu, byl to takový veselý večer...