Sny drakobijců
IV. Nurnští
Cecil Neviditelný


Temná chodba, podzemí.

Družina. Šest postav jdoucích v pochodovém útvaru. Mezi nimi se vznášela Lucerna.

Dav ukončoval Vědec, malý mužík vysoký jako Nurnský tuplák plný piva i s pěnou. Na očích brejličky, jeho kotlík, ve kterém vařil své ďábelské dryáky, při každém kroku ťukal do truhly, pod kterou se mu podlamovala kolena.V rukou držel kuši. Wenoru. Byla krásná. Stejně jako kudůčka, podle které byla pojmenována (tu vlastnil kroll Lynhaard, jdoucí vpředu tlupy), tisknout se k ní byla nádhera. Dyni se usmíval, volal dopředu rozkazy.

Vedle něho šel pobožný člověk. Raglin. Ten každému vysvětloval, že žil v klášteře. Byl nalezenec. Prý se ho ujal jakýsi mistr a ten ho učil do své smrti. Jeho smrt je opředena tajemstvími. Stejně jako jména jeho bohů. Jsou prý čtyři. Prý nemají lidská jména, protože jsou to bohové. Družina se jasně dohodla po dlouhé debatě, že jeho bohyní je Swonna, bohyně krve a tak dále... To ale nemění nic na tom, že s Vědcem mají společný sluneční prsten, střídají se po dni. Je to sranda, pozorovat je. Heh, bahnaři, musejí si ho nosit v truhličkách.

Před nimi jde hraničář, Darlen, sakra, to bludiště je ale dlouhé... Vyměnil jsem olej v lucerně, kde jsou asi ostatní? Tak ten elf, ten je jiný než elfové z Álfheimu. Není zlý, a zatím nic neukradl. Ale stala se taková zvláštní příhoda. Umřel mu pes, který s ním chodil po boku. Lynhaard, známý svými způsoby, mrtvolku veřejně vzal, zavolal si Vědce, aby mu udělal polévku v kotlíku. Pan hraničář se svého mrtvého psa nezastal. Neřekl nic, ani když kroll žral obsah kotlíku a vesele mlaskal. Pak ale na naléhání ostatních vykřikl na Lynhaarda: ”Udav se!”. Lynhaard se neudávil. Tak už je elf sám pouze se svým lukem a kalenou střelou.

No, před ním chodí Krochta. Velitel. O něm nemůžu napsat nic ošklivého, protože by mi z kořistného strhl to málo, co mám. Nicméně je odpovědný za smrt mého havrana. A jeho narážky na tuto skutečnost mě serou.

Vedle něho jdu já. Teď zrovna se houpe v prostoru lucerna. Jsem neviditelný. Nevím, co bych na sebe prozradil, ale nesnáším podzemí a popáleniny. Jsem ještě ohořelý z útoku ghúlů, vrazili do mě a popálili mě olejem, měl jsem namále, ale už chcípli, svině. Haikhtlá!

Úplně na špici jde kroll Lynhaard. Co k němu říct? Je to... Ne, takhle ne, nebudu nikoho urážet, nechci říkat nahlas to, co každý ví, protože by se to na mě obrátilo. On má totiž strašnou sílu a strašně malou inteligenci. Kouknout se mu do očí chce dávku odvahy.

Ale někdy má záchvat a poslouchá každého. Vykoná jakýkoli rozkaz. Třeba před chvílí mu i malý Vědec rozkazoval, a on ho na slovo poslouchal, pak se přidali další. Když záchvat přešel a uvědomil si situaci, strašlivě se rozzuřil. Nazval všechny šmejdy. Ale každý si jistě myslí své. Když jdu za krollem, mám nejraději chůzi po větru, jinak se mi motá hlava a ztrácím chuť k jídlu, on strašně smrdí.

Po boku mu jde válečník Guldur. Spolu s krollem tvoří hlavní osu družiny. Zavraždí, na co sáhnou. Guldur si libuje v krvi, často i ve svojí. Ješte není tak zkušený jako kroll, a proto jsem jeho střeva viděl vícekrát. Guldur je velice tichý, ale když promluví, tak to stojí za to.

Už budu končit, jsem na konci bludiště... uff, vidím východ, nevím, co mě tam čeká. Jsem sám. Končím.

Světlo ať ozáří mou duši. Haikhtlá!