Sny drakobijců - Žít a kouzlit pro život a slávu

Sny drakobijců

III. Žít a kouzlit pro život a slávu

Krochta Moskyt z Bažiny

Včera jsme v Liscannoru oslavili příchod dalšího roku. Oslava nebyla vůbec bouřlivá, jak by snad někdo čekal. Snad to bylo způsobeno celkovou únavou po předešlých útrapách a snad je to tím, že někteří jsou ženatí, a tudíž kapku zaneprázdnění. Ale i tak to byla vydařená oslava.

Venku slabě chumelí, v krbu praská oheň, žena mi nalila pohár svařeného vína a upekla mi kus masa. Je mi dobře. Řekl bych dokonce, že skvěle. A kdybych chtěl možná trochu přehánět, řekl bych, že to již nemůže být lepší. A přitom to není ani tak dávno, co bylo všechno jinak a svět se mi jevil v těch nejhorších barvách. Je to zvláštní, ale sny, představy a touhy se někdy plní. Stačí jen chtít a mít kopec štěstí...

Tenkrát

Když jsem se před pár lety ocitl náhodou v Liscannoru, neměl jsem vůbec nic, jenom ten pytel zlata, z kterého jsem musel uplatit Getda Ruindorského. To ale bylo úplně jedno. Liscannor tehdy působil smutně a neútulně. Byl plný sirotků a vdov, v hostinci U hrocha se vedly smutné řeči, na rynku se povalovaly odpadky, pivo točil Jeremy teplé a na zemi se ještě válel papír, na kterém Getd kdysi sliboval odměnu za mou hlavu. Moje pověst byla mizerná. O to se postaral právě Getd, který peníze sice rád přijal, ale v opilosti se do mě často trefoval. Naštěstí i jeho pověst nebyla nejlepší, neboť kromě toho, že kdysi byl na nějaké výpravě, seděl nyní doma na zadku a pouze občas si zaběhl do vykřičeného domu. Ten mi mohl být ukradený. Necítil jsem se tenkrát ale stejně dvakrát dobře. U hrocha jsem měl pronajatý pokoj, který jsem sdílel společně s věrným křečkem Fistlem. Brzy jsem pochopil, že mám-li si získat nějaký respekt, budu se muset zúčastnit nějaké výpravy, ve které všem ukážu, kdo je to Krochta. Ale ono se nedělo vůbec nic. Pořád se nikam nejelo a jen se sedělo v hospodě. U Jeremyho jsem platil pěkně vysoký nájem. Chtěl po mně celé dvě zlatky na den, za což mi občas vyměnil povlečení a dvakrát denně jsem se mohl v lokále najíst. Peněz jsem měl sice spoustu a ve srovnání s tím, co jsem si protrpěl minulá léta, to tady byl luxus, ale něco tomu chybělo. Po nějakém tom měsíci se mi to všechno začalo trochu zajídat. Jediným rozptýlením pro mě byla výuka našeho starosty, a tahle drobná epizoda mého života však stojí za trochu vyprávění...

Učitelem

Když jsem začal bydlet v Liscannoru, byl jsem doslova šokován tím, že starostenský úřad vykonává, s odpuštěním, debil. Je to smutné, ale vhodnější označení jsem nenašel. S krollem Lynhaardem jsem se poprvé spatřil, když jsem přišel žádat o povolení k pobytu ve vesnici. Za stolem seděl v pokecané vestě obrovský primitiv s vizáží opice. Nejprve jsem se strašně lekl a chtěl se dát na útěk, ale pak jsem si dodal odvahu. To stvoření nepůsobilo zle. Dokonce bych řekl, že bylo zasněné, až zamilované. To se ostatně potvrdilo později. Nejprve se na mě díval, jak tam tak stojím a rozpačitě si mnu ruce, a pak na mě něco vybafl. Přiznám se, že jsem tomu hned nerozuměl a pouze jsem usoudil, že ho asi zajímá, co jsem zač. Slušně jsem se představil a hned jsem chtěl povolení k pobytu. Dostal jsem je. Potíž nastala v okamžiku, kdy se ten kroll zatvářil důležitě a začal se hrabat v jakýchsi pergamenech s tím, že si to povolení musí zapsat. Popadl kus papíru a chvíli na něj zíral. Okamžitě mi došlo, že nemůže umět číst ani psát. Neuměl. A tak jsem mu navrhl, lehce podlézavě, to připouštím, že ho naučím číst i psát a že bude ten nejchytřejší starosta v Gwendarronu. Chvíli se na mě podezíravě koukal, ale pak na mě prskl něco, co jsem si vyložil jako souhlas. Ulevilo se mi. Vždyť mi mohl také okamžitě rozmlátit hlavu na kaši. Není nic výjimečného, když si takto ti, kteří vládnou spíše mečem nežli rozumem, léčí své komplexy. Ale on to přijal a dokonce mi za to nabídl peníze. Od tohoto okamžiku jsem k němu pocítil jistou sympatii. Ale na druhou stranu jsem si na svá bedra naložil skutečně nadlidský úkol. Představte si to! Dvě hodiny denně se snažíte vysvětlovat někomu, kdo nemá potuchu o tom, kde je vpravo a kde vlevo, že tohle písmeno se píše takto a tohle zase tak, a že když to dáte dohromady, tak to dá slovo. Několikrát jsem byl na pokraji zhroucení, ale Lynhaard si tak seděl na židli, žmoulal brk na psaní, kapal po stole inkoust a možná, že jej to i bavilo. Ne snad, že by občas po mně něco nehodil, nebo na mě nezačal řvát, tu a tam dokonce i stůl rozštípal, ale jinak to byl docela hodný žák. Nebyl příliš učenlivý, ale snažil se. Po půl roce už uměl jakžtakž základní písmena, uměl se podepsat a počítal docela obstojně. Dlouho jsem nevěděl, jak ho mám počtům naučit. Pokusy se švestkami nebo jablky dopadly katastrofálně. Buďto je okamžitě sežral, nebo je po mně začal házet. Teprve po nějaké době jsem přišel na geniální myšlenku, která byla tak prostá, že jsem se až styděl za to, že mě nenapadla hned. Docela jednoduše jsem před něj vysypal hrst zlaťáků, a to byste koukali, jak mu to hned šlo! Neříkám, že se mi ho snad podařilo naučit počítat přesně na kousek, ale vždycky poznal, která hromádka je větší a která menší. Myslím, že umět počítat je pro starostu mnohem důležitější, nežli umět číst a psát. Samozřejmě někdo by mohl namítnout, že naučit za půl roku někoho pár písmenek a základní počty je dosti mizerný pedagogický výkon, ale takovému šťouravci odpovím jednoduše, ať si to zkusí sám, naučit něco takového poloblba! A proto zdůrazňuji, že jsem na svůj výkon patřičně hrdý. A nestydím se to říci, že když táhneme občas městem a Lynhaard namáhavě přeslabikuje název hospody či správně přečte jméno lodi v přístavu, tak nemám daleko k slzám. A nic na tom nemění ani fakt, že je to tam často i namalováno! A ještě jednu věc bych chtěl zdůraznit. Vyskytly se po Liscannoru řeči, že jsem používal rákosku jako výchovný prostředek při krollově výuce a mlátil ho s ní přes ruce. Není to pravda. Ne snad, že bych občas nechtěl do něj nějaké ty vědomosti natlouct (na to by ovšem byla rákoska málo) či nakopat, ale zkuste si to na někom, kdo měří skoro dva a půl sáhu a nevypadá dvakrát mírumilovně. No, uznejte sami, že je to pěkná hloupost, dobrá tak akorát pro sebevraha...

Konečně dobrodružství!

Své první dobrodružství v Nurnské družině jsem si představoval trochu jinak. Naivně jsem se domníval, že se jednoho dne ozve dusot kopyt a přijede děsně bohatý pán, který nám dá nějaký velmi důležitý úkol, např. zabít draka, zachránit zemi od bandy lupičů apod. Někdy to tak skutečně bývá, ale jak již dnes vím, většina výprav spočívá v daleko prostších posláních. Zkrátka a dobře, jednoho dne se skutečně ozval dusot kopyt a skutečně přijeli dva poměrně slušně vypadající pánové. Potud by bylo všechno v pořádku. Ti dva se samozřejmě nějak jmenovali, určitě nám to řekli, ale protože si ta jména již nepamatuji (bylo to v době, kdy jsem učil Lynhaarda a neustále mě bolela hlava), označím je jako pana A a pana B. Oba vypadali skoro stejně. Až na to, že... ale to až později. A tihleti dva pánové po nás nejdříve chtěli nějaké informace o nějaké knize, že je to pro ně důležité. Nebudu tady popisovat, o jakou knihu šlo, a vůbec žádné podrobnosti, to si laskavý čtenář přečte v Historii, spíše se zaměřím na to, co potkalo mě. Bylo to zpočátku jednoduché. Jeden z těch pánů, myslím si, že to byl pan A, nebo snad B, se na mě obrátil s prosbou, zda bych mu nedojel do města do knihovny zjistit nějaké informace, moc dobře totiž poznal, že jsem vzdělanec. Inu, souhlasil jsem, znáte to. Jenomže ten pan A, nebo snad B, si se mnou ještě chtěl promluvit o nějakých podrobnostech v soukromí. Okamžitě jsem se cítil důležitý a souhlasil jsem. Jelikož jsem v té době ještě neměl vlastní dům, pozval jsem toho chlapa do svého pokoje, který jsem měl pronajatý v hostinci U hrocha. A pak se to stalo... ha, to jste teď všichni napnutí, co se to vlastně stalo. No, stalo se. Jen za námi zapadly dveře do pokoje, tak mi ten chlap ukázal nějaký meč, jestli se mi líbí. Řekl jsem, že líbí. A ten mizera mě s ním vzal po hlavě. Představte si to, normálně mě s ním praštil do hlavy. Buch a bylo to. Pořádně mě to zabolelo a hned jsem začal řvát o pomoc a chtěl jsem se pomocí kouzla (však jsem taky kouzelník, teda teď už čaroděj) přenést za dveře a postěžovat si ostatním. Jenomže ten pan A, či snad B, byl rychlejší. Praštil mě ještě jednou, a to už jsem nevydržel a omdlel jsem. Nepříjemná záležitost.

Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Probral jsem se v nějaké smradlavé kobce s řetězem na krku. S řetězem na krku! To mě ovšem těžce urazilo. Někdo dal Krochtovi řetěz na krk! Taková potupa! Hlava mě brněla a chtělo se mi zvracet. Znovu jsem usnul. Když jsem se probral, stál u mě jakýsi tlusťoch a podával mi misku s nějakým blivajzem. Otřásl jsem se hnusem. Chtěl jsem po tom člověku, aby mi laskavě sdělil, co tady dělám a proč mám ten řetěz kolem krku. Přišlo mi to jako úplně normální otázka v mé situaci. Ale on se jenom zašklebil, řekl nějakou sprosťárnu a odešel, což mě velmi rozzlobilo, a od té chvíle jsem toho člověka neměl rád. Však počkej, on ti to Krochta ještě spočítá, takhle mě otravovat. A taky jsem mu to později spočítal.

Ležel jsem tam ještě několik hodin a stále se nic nedělo. Pouze jsem se snažil pomocí několika blesků přepálit ten řetěz, ale nevedlo se mi to. Snadno jsem si spočítal, že bych ho takhle přepaloval aspoň týden, a to by mě ještě nikdo nesměl otravovat. Nebyl jsem tehdy tak zkušený kouzelník, abych si mohl dovolit čarovat jeden blesk za druhým. A tak jsem se raději obrátil na bok, hlavu si podložil kusem hadru a snažil jsem se nemyslet na to, jak mě ten řetěz dře do krku. Ale klidu jsem moc neměl. Za chvíli zarachotily dveře a v nich se objevili oba pánové. Pan A i pan B. Jenomže jeden z nich byl svázaný, zatímco druhý na něj něco hulákal a hrozil mu. Důvtipnému čtenáři je jistě jasné, že ten, co hulákal, byl ten samý, který mě předtím praštil do hlavy. Něco ještě chvíli hulákal a pak ty dveře zavřel. Podíval jsem se na svého nového spolubydlícího. Byl zkrvavený a sotva mohl mluvit. Mlel něco o nějaké zradě (to jsem mohl konec konců já také). Chvíli jsem ho poslouchal, když v tom se dveře znovu otevřely a ten druhý pán po tom prvním pánovi (no po tom, co byl se mnou v cele) hodil jakousi láhev a řekl něco v tom smyslu, jako ať si ten sajrajt třeba vypije, když ho neumí udělat. A zase zavřel. Zeptal jsem se toho pána, co to má všechno znamenat. A on mi děsně tajemně řekl, že měl pro toho druhého pána vyrobit takový lektvar, který umí rozežrat kov, ale když ho pro něj poctivě vyrobil, tak mu ten druhý pán řekl, že ho podvedl, a uvrhl ho ke mně do kobky. Okamžitě jsem se ho zeptal, jestli to, co ten druhý pán po něm hodil, není náhodou ten lektvar, co požírá ten kov. A ten pán přikývl. A tak si povídám, co bych to nevyzkoušel, a proč ne třeba na tom řetězu. A představte si! Hned co jsem trochu té tekutiny vylil na řetěz, začala syčet a za chvíli byl řetěz na jednom místě rozleptaný. Tady by se asi slušelo podotknout, že ten chlápek, co k nám do cely ten lektvar hodil, byl naprostý pitomec a hlupák, když si jeho účinky ani nevyzkoušel. Původně jsem si myslel, že ten pán musí být náramný učenec a tuze mazaný chlapík. To jsem si myslel i po tom, co mi provedl, ale svůj názor jsem změnil. Takovou chybu by neudělal ani opilec Hlůva, pošťák z Nurnu! Podíval jsem se na toho druhého a chtěl jsem jej také pustit, ale on mezitím umřel. Taky dobře. Neměl se spolčovat s tím druhým. Tak jsem si raději omotal zbytek řetězu okolo krku a vylil trochu té zázračné tekutiny do zámku ve dveřích. Za chvíli jsem již radostně otevíral dveře. Ocitl jsem se na chodbě slabě osvětlené loučí. Po stranách té chodby byly další dveře, určitě také kobky. A pak se to stalo! Z jedněch dveří jsem zaslechl příšerné nadávky. Hned jsem ten hlas poznal. Cha, to je trpaslík Bušchal. Můj spolubydlící na patře v hostinci U hrocha. Tak tady nejsem sám, těm mizerům se podařilo nás pochytat víc. Bušchale, kamaráde, to sem rád, že tu nejsem sám. Honem jsem na zámek v jeho cele vylil zbytek toho lektvaru. Za dveřmi stál Bušchal a tvářil se překvapeně. Pravda, trochu mě překvapilo, že neměl řetěz okolo krku jako já, ale moc dlouho jsem si s tím lámat hlavu nemohl. Asi byl privilegovanějším vězněm. Ve stručnosti mi vysvětlil, že poté, co jsem zmizel z Liscannoru, staly se podivné věci. Nebudu je zde vyprávět, to je opět věcí družinické kroniky, jisté však bylo, že v těchto kobkách bylo uvězněno několik dalších družiníků. V první řadě to byl starosta Lynhaard. Smutně jsem se podíval na prázdnou láhev. Zámek v jeho cele se mi již nepodaří rozleptat. Na to se musí jinak. Rychle jsme se s trpaslíkem domluvili. Potichu jsme zavřeli všechny dveře a zalezli jsme do mé cely. Musíme k nám dostat toho strážného. Ano, toho hnusného žalářníka, který se se mnou odmítl slušně bavit a k jídlu mi nosil akorát šlichtu! Já se ho pokusím složit k zemi kouzlem a Bušchal se rozhodl bojovat pochodní. Mrkli jsme na sebe a já začal řvát nějaké sprosťárny a kopat do dveří. Netrvalo dlouho a s nadávkami se přihnal žalářník. Vtrhl do dveří a... nežli se začal stačit divit, že je otevřeno, seslal jsem na něj jeden žlutý blesk. Lup! Dostal to, holomek, rovnou do pupku. Začal strašně řvát a tasil meč. Teď už to byla práce pro trpaslíka. Neváhal a zaútočil pochodní. Já jsem byl v této chvíli k ničemu, a tak jsem se spíše snažil Bušchala povzbudit vydatným řevem. Rval se jen tak v košili s tou pochodní v ruce a začal toho chlapa zatlačovat. Zasadil mu mnoho ran, ale sám také nejednu utržil. Dlouho to vypadalo nerozhodně, ale ten prokletý mizera ustupoval do strážní místnosti, kde se mu podařilo vypít hojivý lektvar, a hned získal nad Bušchalem převahu. Ten statečný trpaslík se dále pral s přeraženou pochodní, ale proti meči neměl šanci. Nakonec se žalářníkovi podařilo probodnout mému druhovi hrdlo. Vítězně zařval, a přestože byl již značně poraněný, hned se na mě vrhl. Měl jsem úplně holé ruce a vytřeštěný výraz. V zoufalství jsem popadl dubovou židli, abych se mohl alespoň bránit, a v duchu jsem se loučil se životem. Skočil ke mně a já sevřel tu židli a praštil. A měl jsem kus štěstí. Zasáhl jsem toho lumpa přímo do hlavy. Sesul se k zemi a nejevil známky života. Pro jistotu jsem mu hned jeho meč vrazil do hrudi. A máš to! Chtěl jsi šikanovat a otravovat Krochtu, a ten ti to teď vrátil obyčejnou židlí! Blbečku! Zaplavila mě vlna úlevy. Jenomže to nebylo ono. O kus dál ležel mrtvý Bušchal a jeho krev barvila podlahu. Už si nikdy nezahrajeme spolu partičku kostek U hrocha. Chudák. Nebyl však čas na nějakou sentimentalitu. Rychle jsem tomu žalářníkovi sebral klíče od cel, ještě mu plivl do obličeje a běžel jsem osvobodit ostatní. Ti budou koukat, že je tahá z bryndy Krochta Moskyt, ten, o kterém ten povaleč Getd navyprávěl tolik pomluv (no, nebyly to vždycky jenom pomluvy). Nejdřív jsem osvobodil starostu Lynhaarda a hned jsem mu do ruky vrazil ukořistěný meč. Přeci jenom on s ním uměl trochu více nežli já, kouzelník. Myslím, že ze mě měl větší radost, než když jsem ho učil abecedu.

Další události uvedu již jen ve stručnosti. Společně s Lynhaardem jsem osvobodil další dva zajatce, podivína Énmila a hobita Kyliána. Tento hobit byl neobyčejně zajímavý tím, že s sebou neustále tahal barvičky, kterými si maloval celý obličej. Naší první snahou bylo utéci ven a zjistit, kdeže to vůbec jsme. Události začaly nabírat rychlé tempo. Ze smradlavého vězení vedla pouze jedna cesta. Potíž byla v tom, že ji hlídal jakýsi krajně odpudivý tvor. Starosta mi později řekl, že to byl ghúl. Jeho likvidace byla nepříjemná, jelikož tato bestie je schopna člověka, kterého podrápe, ochromit. Téměř nahý Lynhaard to moc dobře věděl, a tak jsme ho museli pořádně přemlouvat, aby zaútočil. Nakonec všechno dobře dopadlo, jak jinak, a my opustili hnusné kobky.

Ocitli jsme se v prostorách, které byly očividně pěkně staré a tesané ve skále. Naší jedinou snahou byl útěk, pouze Lynhaard se ještě snažil nalézt své věci, které mu ukradli. Snažili jsme se postupovat potichu, ale pohybujte se tiše, když je s vámi kroll. Pochopitelně netrvalo dlouho a naši věznitelé nás začali honit. Už to s námi vypadalo bledě, když se najednou zničehonic objevil v podzemí trpaslík Páin, pěkný bijec, společně s Tchan-čim, šikmookým alchymistou. Později nám řekli, že do Liscannoru přijeli ozbrojenci, kteří se je snažili zajmout. Páinovi a Tchan-čimu se ale podařilo uprchnout a následně se nám vydali na pomoc. Páin ještě prozradil, že jsme ve starodávné pevnosti rugenských kněží. Nurnští sem již jednou pronikli, a zřejmě proto na ně zdejší obyvatelé měli vztek. Další cesta již byla jednoduchá. Páin a Tchan-či znali únikovou cestu. A když šli vpředu takoví znamenití válečníci jako Páin a Lynhaard, nebylo co řešit. Já se do boje mnoho nezapojoval, neboť jsem byl příliš vyčerpaný na to, abych mohl kouzlit. Pouze jsem se mazaně snažil metat nepřátelům do obličeje žhavý popel, abych je oslepil, ale když několik uhlíků zasáhlo i Páina, raději jsem toho nechal. Vzhledem k tomu, že jsme nezapomněli každého mrtvého důkladně očesat o všechno cenné, dá se říci, že jsme se alespoň částečně zahojili za všechnu tu potupu.

Tak skončilo mé první dobrodružství v Nurnské družině a myslím si, že jsem si počínal celkem zdatně. Zvláštní uspokojení jsem pociťoval především z toho, jak jsem zabil toho chlapa obyčejnou židlí. Kostky jsem již nemohl U hrocha hrát s Bušchalem, a tak jsem je začal metat s novým podnájemníkem Tchan-čim.

Krochtův rádce pro začínající kouzelníky

Tak v tomhle povídání bych se chtěl trochu a ve stručnosti věnovat tomu nejdůležitějšímu, co dělá kouzelníka kouzelníkem, a totiž jednotlivým kouzlům. Na tomto místě bych chtěl především podotknout, že následující řádky jsou určeny opravdu pro začátečníky, neboť já sám se nemohu považovat za nějakého dokonalého a nepřemožitelného čaroděje. Takže je to spíše pro ty, kteří chtějí vstoupit do řad Nurnské družiny. V rámci této družiny si myslím, že jsem schopen kouzelníkům trochu poradit, i když já sám také často potřebuji rady zkušených.

Slovo úvodem

Když už se někdo chce naučit čarovat, musí pro to mít určité předpoklady. Je například dobré umět číst a psát, neboť spousta informací se dá vyhledat ve starých (nebo nových) knihách. Jsou samozřejmě takoví, kteří dokáží kouzlit od přírody, nebo jsou schopni se zpaměti naučit dlouhé poučky a různé formule. Z toho plyne, že hlavní je především talent. Když nemáte talent a nadání, nenaučíte se ani ťuk, i kdybyste se snažili až do roztrhání těla. Prostě nadání a vůle. Pakliže si myslíte, že jste schopni se naučit kouzlení a všemu, co k tomu patří (správný kouzelník samozřejmě umí mnohem více, nežli jen seslat kouzlo), je velice důležité vybrat si, které kouzlo se začnete učit jako první. Některá kouzla se třeba naučíte náhodou, nebo je někde pochytíte. Tato kouzla však většinou patří do nižší kategorie. Pořádně čarovat se naučíte v drtivé většině případů v kouzelnickém cechu, nebo od nějakého zkušeného čaroděje či mága. A protože nikdo vás to většinou nenaučí zadarmo a peněz není nikdy dost, je třeba při každém školení pečlivě vybírat!

Při výběru pamatujte především na to, že nejdůležitější je především váš život. Není důležité, kolik zlikvidujete nestvůr, kolik nepřátel složíte na hromadu, kolik si vyděláte. Pamatujte, na prvním místě je přežít! Teprve potom uvažujte, kolik vám to vynese a jakou slávu si získate. Život kouzelníka je těžký. Když nebudete dostatečně připraveni, může vás skolit i splašená kráva. Na výpravy vám doporučuji chodit v doprovodu několika bijců, kteří vás mohou chránit, abyste mohli nerušeně sesílat zaklínadla. Úloha kouzelníka v družině není, aby chodil vpředu a neustále odrážel útoky nepřátel, to prostě neumí. Válečník je schopen se svým mečem ohánět mnohem a mnohem déle, nežli vy budete schopni kouzlit. Síla kouzelníka je v něčem jiném. Správně naladěný a odpočatý kouzelník je schopen v jediném okamžiku zabít i velmi silnou nestvůru nebo ostříleného žoldnéře. Je schopen mávnutím ruky rozmetat bandu obtěžujících skřetů, zjistit úmysl protivníka, vytáhnout celou družinu ze dna propasti. Dokáže toho hodně, ale pamatujte, že kouzlení vyčerpává!

Spousta učenců se zabývá tím, že dělí kouzla do různých kategorií. Já osobně raději dělím kouzla na praktická a nepraktická, popř. na lehká a těžká. Pro mě není tak důležité dělit je na ta, která pocházejí z černé magie, která z bílé, případně nějaké jiné, která pocházejí ze západu a která z východu, která jsou kouzla psychická, která léčitelská, která jsou lesní a která třeba polní. Spíše rozděluji kouzla velice jednoduše. Na útočná, na obranná a na praktická. Do těch posledních zařazuji samozřejmě i kouzla pro přežití.

Tak, a teď to slyším (hlavně ze strany učených elfů), že mé názory jsou přízemní, že nectím čarodějnou vědu jako takovou atd. Není to pravda, velice rád se občas vrtám ve starých pergamenech a knihách, ale nezapomínám při tom ani na normální život. V tom se asi trochu liším. Na prvním místě je pro mě má rodina, žena a děti, pak je to touha po dobrodružství, a teprve pak mě zajímají věci okolo magie. Není totiž, podle mě, důležité, zda dokážete nepřítele zlikvidovat ranou meče nebo ho odpravíte kouzlem. Pamatujte, účel světí prostředky! Snažte se především žít jako slušný a řádný občan, ale v okamžiku, kdy jste napadeni, tak nesmíte váhat. Buďto vy, anebo ten prďola, co vás otravuje. Tak si vyberte! Hlavní je pro kouzelníka vybrat ve správný okamžik to správné kouzlo a nebojte se ani trénovat takové věci, jako je rychlý útěk nebo boj s mečem. Může se vám to hodit. Žádná dovednost, která vám pomůže přežít, není potupná. Ha, už opět slyším moudré elfy, kteří si neumí bez kouzla ani zatopit v kamnech. Až vám budou třeba povídat o tom, že manželství škodí vaší magii (cituji dnes již mrtvého kolegu Astoria), tak se mu klidně vysmějte. Jsem šťastně ženat již několik let, mám dvě děti a mé magii to vůbec neškodí. Ale to jen tak na okraj.

Takže teď se již budeme věnovat jednotlivým kouzlům. Budu je uvádět v řeči obecné, neboť v případě, že se je rozhodnete studovat, budete stejně potřebovat o nich vědět daleko více, a to vám již prozradí váš mistr. Kouzla zde uvádím v takovém pořádí v jakém jsem se je učil já. Na závěr tohoto úvodu bych ještě uvedl jednu radu. Ke každému útočnému kouzlu se naučte alespoň dvě obranná. Vězte, že je to důležité, neboť jako mrtvému vám již nic nepomůže, i když...

Hyperprostor, někde označovaný jako druhý

Tak tohle kouzlo jsem se učil jako první. Zařadil bych ho do kategorie kouzel obranných (i když ho lze samozřejmě využít i při útoku nebo jinak). Často se vám přihodí, že se potřebujete v jednom okamžiku objevit na jiném místě, než se právě nacházíte. Např. okamžitě utéci z boje, dostat se za zamčené dveře apod. S tímto kouzlem se vám to podaří. Můžete s ním pomoci kamarádovi v boji. Např. hyperprostorovat válečníka za záda jeho protivníka, velmi praktické. Můžete se s ním dostat bez námahy na skálu, na kterou nejde vylézt, utéci z vězení atd. Není příliš těžké se ho naučit a čím budete zkušenější, tím ho budete moci lépe využít. Časem budete schopni se přenést i na vzdálenost několika set sáhů a třeba dostihnout utíkajícího protivníka. Ve většině případů ho však využijete jenom na pár kroků, to na překvapení či útěk v podzemí často bohatě stačí. Toto kouzlo je pro přežití velmi důležité a každému bych ho vřele doporučil.

Neviditelnost

Další nezbytné kouzlo pro přežití. Je již poněkud náročnější, ale bohatě se vám vyplatí se jej naučit. Bez tohoto kouzla se jako kouzelník stáváte velice ohroženým druhem. Jsou známy případy kouzelníků, kteří hned, jak toto kouzlo uměli, tak se na výpravě zneviditelnili a snažili se tak zůstat co nejdelší dobu. Kouzelník je totiž většinou velmi choulostivý a stačí jeden z dálky vystřelený šíp a má to spočítané. Když se tedy cítíte ohroženi, neváhejte a klidně zmizte ze zraku všech nepřátel. Nemá ani cenu psát, že se vám také neviditelnost velice vyplatí při různých výzvědných výpravách, chce se to ale umět také ovládat, musíte chodit velice opatrně, dýchat co nejtišeji a dávat pozor, abyste do někoho nevrazili. Oceníte ho i při zákeřných útocích a v kombinaci s jinými kouzly. A opět, máte-li na to, můžete s ním provésti celou družinu nebezpečnými místy. Zkrátka a dobře, neviditelnost je základ.

Žluté blesky

Jo, jo, moje první útočné kouzlo. A dodnes si ho nemohu vynachválit. Je vcelku jednoduché, a když jsem byl v dobré pohodě, dokázal jsem hned, jak jsem se ho naučil, seslat i dva najednou. Stalo se na nějaký čas mým nejdůležitějším útočným kouzlem. Dnes již raději používám jiná, ale občas se mi hodí stále. Vzhledem k tomu, že kouzla jsou jen kouzla, občas se stane, že ne vždy se vám povede blesky vyvolat. Záleží na mnoha věcech, jak jste zkušený, jestli prší nebo naopak praží slunce, jestli vám v kouzlení někdo brání, popř. jestli někdo neseslal protikouzlo. O žlutých blescích se dá říci, že riziko, které vám hrozí, že se vám nepovedou, je ještě docela úměrné. Tohle kouzlo uplatníte především v boji zblízka. Na větší vzdálenost se příliš neuplatní, ale vy máte většinou tu výhodu, že útočník se k vám nejprve musí dostat, takže si na něj můžete pěkně počkat, a pak ho osmažit. Opět zde samozřejmě platí, že čím budete zkušenější, budete schopni blesků seslat více a více. Také bych zde chtěl podotknout, že jsem žlutými blesky útočil dokonce i na draka a podařilo se mi ho dosti zranit. Opět mohu vřele doporučit, abste se tohle kouzlo snažili naučit co nejdříve.

Zdvojení

Jestli chcete býti jako kouzelník platný v boji, bez tohoto kouzla se neobejdete. Válečníka chrání brnění, vás právě tohle kouzlo. Existují i jiná kouzla s podobným účinkem, ale podle mého mínění je tohle nejlepší. Na každé výpravě jej několikrát vyvolávám. Jeho účinek je vynikající. Způsobuje totiž, že nepřítel, který na vás útočí, není schopen vás po nějakou dobu vůbec zasáhnout, a právě po tuto dobu ho můžete zlikvidovat jiným kouzlem nebo vám někdo může přiskočit na pomoc. Je sice trochu ošemetné v tom, že není nikdy jisté, jak účinně se vám ho povede vyvolat, ale pokud máte dostatek času a jste odpočatí, není problém zkusit si ho vyvolat podruhé, účinky vašeho předchozího snažení sice zmizí, ale není zase tolik náročné. Jeho další výhodou je to, že vydrží poměrně dlouho, a tudíž máte většinou čas vyvolat ho ještě před blížícím se nebezpečím, stačí jen správně odhadnout, kde může nebezpečí číhat. To je pouze otázka praxe. Je třeba jasné, že když se z nějaké jeskyně ozývá mohutný řev a jsou před ní poházené kosti obletované rojem masařek, nastal právě čas pro vyvolání zdvojení. Používám výraz zdvojení, ale právě tomuhle kouzlu se většinou říká zkráceně dudu, popř. jednoduše obrazy. Ale ať už se mu říká, jak chce, je to velice důležité kouzlo.

Levitace

Jednoduše řečeno, jednoduché a přitom velice praktické kouzlo. Umožní vám bez nebezpečí dostat se na dno hluboké prolákliny, nebo naopak se z ní dostat ven. Můžete se s ním třeba dostat přes rozbouřenou řeku. Nepoužijete ho tak často, jako třeba dudu nebo blesky, ale určitě se ocitnete v situaci, kdy ho využijete. To je u některých kouzel velice důležité, budou se vám hodit třeba jen několikrát v životě, ale pak vám třeba zachrání krk. A na to dbejte.

Dveřník

Jedno z parádních kouzel, které jsem se naučil hned, jak jsem byl v čarování trochu více zběhlý. Vyžaduje již poměrně dost námahy, ale výsledek stojí za to. S tímhle kouzlem jste totiž schopni proniknout i za pěkně tlustou zeď, třeba i s koněm. Prostě se chvíli soustředíte a vyvrtáte na slušně dlouhou dobu pěkně velkou díru do skály. Opět patří do kouzel, která příliš často nevyužijete, ale když na to přijde, ušetří vám spoustu starostí. V podzemí se tak můžete vyhnout spoustě nástrah, můžete s ním lehce uniknout z vězení (kde jste byl zavřen samozřejmě neprávem), zkrátka jeho použití je rozsáhlé. Také se vám může někdy velice hodit, že jeho účinky časem zmizí a vše opět vypadá jako dříve. Jestliže jsem se výše zmiňoval o praktických kouzlech, tak tohle bych zařadil na jedno z prvních míst.

Čtení myšlenek

Velmi praktické kouzlo, hodící se na vaše putování po světě. Potřebujete se přesvědčit, zda mluví pravdu ten podivný kupčík, který vám nabízí lacině nějakou užitečnou věc? Žádný problém, nabourejte se mu do hlavy a pěkně si zjistěte, co si o tom myslí on sám. Lze ho využít při náboru nových členů do družiny nebo při zjišťování krádeže. Tohle kouzlo se také dobře hodí vůdcům družin, neboť mohou případné nesrovnalosti a hádky rychle utlumit, ukáží-li včas na pravého pachatele. Jiná věc je, jestli jim to někdo uvěří. To už záleží na nich. Pokud se pro toto kouzlo rozhodnete, budete se jej učit poměrně dlouho, neboť věci okolo psychiky jsou dosti náročné, ale v okamžiku, kdy jej budete dobře ovládat, je již celkem snadné ho seslat. Samozřejmě, čím budete ostřílenější, tím budete více schopen odhalovat myšlenky nebezpečnějších protivníků. Také je třeba podotknout, že odhadnout myšlenky takového krolla je mnohem jednodušší, nežli třeba nějakého náramného vzdělance. Ale všechno jde, když se chce. Toto kouzlo bych dokonce zařadil mezi kouzla nezbytná pro jenom trochu zkušenějšího kouzelníka.

Vítr

Jedno z mála kouzel, které jsem se naučil sám a nikoli v cechu. Nastudoval jsem ho z jednoho zaprášeného svitku, který jsem nalezl v podzemí vládního hradu v Almemaru. Je to kouzlo spíše praktické. Musím se přiznat, že jsem ho ještě nikdy nepoužil v praxi, i když jsem o tom několikrát přemýšlel, ale vždy jsem si vypomohl jinak. Dá se docela dobře využít při plavbě v bezvětří, popř. v úzké chodbě proti nějakým drobnějším nepřátelům. Určitě s ním jde poškádlit nějakého knihovníka, který má na svých policích pečlivě srovnány knihy a pergameny. Je poměrně velice jednoduché. Trvalo mi pouhé tři dny, než jsem ho dokonale ovládl. A to za to stojí.

Mrak smrti

Nadešel čas a já se rozhodl, že se naučím nějaká další útočná kouzla. A hned na začátek jsem se rozhodl, že začnu nějakým náročnějším a těžším kouzlem. Zvolil jsem si mrak smrti, který je bezpochyby kouzlem černé magie, ale jak jsem již několikrát předeslal, je mnohem důležitější, na co kouzlo použijeme, nežli do jaké oblasti patří. Mrak smrti je skutečně temné kouzlo. Pakliže se chcete stát masovým vrahem nějakých celkem bezbranných tvorů, pak si jej vemte. Já naštěstí nemám takovéhle touhy a naučil jsem se jej proto, že mohou nastat situace, kdy se toto kouzlo může hodit. Já jsem ho ještě naostro nikdy nepoužil, ale dovedu si docela dobře představit situace, kdy se dá využít. Pustit takový mrak smrti do jeskynního sídla brutálních orků může ušetřit spoustu ran mečem a nebezpečí vyplývající z následného boje tváří v tvář. Za určitých okolností s ním lze zabít i velmi silnou nestvůru, pakliže je jí znemožněn pohyb. Také lze dobře využít na vnesení paniky do šiku nepřátel a v případě velké bitvy se mohou zkušení kouzelnící dohodnout a vypustit takových mraků více na jedno místo, a to je již vražedné. Také bych se chtěl zmínit o tom, kterak jsme se v cechu toto kouzlo učili. Testovat jej na otevřeném prostoru bylo samozřejmě nebezpečné, a tudíž jsme ho zkoušeli v městské kanalizaci. Nutno podotknout, že si celé město poté chválilo, že tenkrát nebyly žádné krysy.

Černý blesk

Jednoduše řečeno. Náročné, ale spolehlivé a silné kouzlo. Často se vám stane, že se potřebujete zbavit nějakého nabušeného protivníka a nesmíte si dovolit riskovat, že ho netrefíte. Pak musí nastoupit právě černý blesk. Jeho vyvolání vás sice hodně vyčerpá, ale výsledek je témeř jistý, záleží jen na vašem umění. Já sám jej mnoho nepoužívám, ale v několika nebezpečných chvílích jsem jeho účinky velmi ocenil. Jeho další výhodou je, že s ním zasáhnete protivníka i na poměrně velkou vzdálenost, aniž byste se tudíž vydával všanc jeho přímému útoku. Opět si myslím, že je to důležité kouzlo pro každého kouzelníka, čaroděje nebo mága.

Rudé blesky

Mé nejpoužívanější útočné kouzlo. To hovoří za vše. Má ovšem své klady i zápory. Vyplatí se vám se je naučit, když jste již poněkud ostřílenější kouzelník. Pro nováčka je to příliš velký luxus. Jsou poměrně náročné na vyvolání a také nejsou zcela spolehlivé. Z toho plyne, že když je používáte, je důležité se jejich vyvoláním zcela nevyčerpat, neboť v případě jejich selhání musíte mít ještě dost síly na to, abyste mohl včas opustit bojiště. Jejich účinky jsou však zkázonosné. Dá se s nimi v jediném okamžiku usmrtit i několik protivníků, kteří vám znepříjemňují život. Já osobně s nimi mám jen ty nejlepší zkušenosti. Jejich vyvolání mi nečiní příliš velké potíže a dalo by se říci, že je to kouzlo přímo stvořené pro mě. Narozdíl od takového “dudu”, které se mi dosti často nezdaří. Takže neváhejte, a až budete trochu více obeznámeni s kouzelnickým řemeslem, tak se určitě rudé blesky naučte, bude se vám to hodit.

Bílá střela

Skvělé kouzlo. V poslední době je tak trochu v módě, především u temných mágů, nekromantů a vůbec jiných úchyláků, pořizovat si na svoji ochranu různé ty kostlivečky, ghúlíky a jinou nemrtvou havěť. Občas to má opodstatněný význam, ale nesmí se to přehánět. Všeho s mírou. A tihleti všichni nemrtví mají jeden velice nepříjemný zvyk. Hned jak vás spatří, tak vám jdou po krku. Asi je to baví, nebo to mají v popisu práce, ale je to tak. Nepříjemné. A právě proti těmto tvorům a ještě několika dalším vymysleli chytří a správní čarodějové bílou střelu. Je to přesně to kouzlo, které vám bude za vynaloženou námahu dobře sloužit. Patřičně zkušený kouzelník těchto střel vyčaruje i více a může s nimi dělat pravé divy. Bílá střela je poměrně náročná na vyvolání, ale opravdu to stojí za to. Sama o sobě není tolik silná, ale její nespornou výhodou je, že vybuchuje v poměrně velikém rozsahu a tudíž může zasáhnout velký počet nepřátel. Nemá cenu ji používat proti jednomu kostlivci, ale prásknout ji do houfu těchto příšer už stojí za to. Pamatuji se, že jsem ji velice ocenil při malé výpravě do jedné staré svatyně. Na jednom místě tam bylo pohřebiště doslova plné zombií a kostlivců. Takový válečník by s nimi měl plno práce a ještě by mohl přijít k úrazu. Já jsem však v dostatečné vzdálenosti vyčaroval dvě bílé střely a seslal je doprostřed těch mizerů. Nádhera, skvělé a velkolepé! Skácelo se jich tam najednou na tři tucty a bylo po práci. Na silné nemrtvé se již tolik nevyplatí, neboť ti se většinou nevyskytují v celých hejnech a útočí spíše osamoceni, a proto je lepší používat raději jiná kouzla. Zkrátka a dobře. Toto kouzlo oceníte především při větším počtu nepřátel. Na jednotlivce je ho škoda.

Poslání

Neobyčejně praktické kouzlo, i když je poměrně velmi náročné. Při jeho studiu musíte pochopit mnohé věci, které se týkají duševna a psychiky. Jeho studium mi zabralo dobré dva měsíce a musím se přiznat, že jsem ho za těch několik let, co ho umím, ještě nepoužil. Ale věřím, že se mi jednou může velice hodit. S jeho pomocí můžete někomu udělat v jeho hlavě pěkný maglajz. Není daleko od věci, když máte nějakého nepřítele a vy si s ním zrovna nechcete špinit ruce (nebo hlavu), seslat na něj právě toto zaklínadlo. V případě, že se vám povede, dá vám takový otrava nejspíše pokoj a máte vyhráno. Jednoduše řečeno, řekl bych dokonce velmi jednoduše, s tímto kouzlem můžete dávat své příkazy někomu jinému a ušetřit si tak mnoho práce, neboť dotyčný se bude snažit udělat ji za vás. Na druhé straně není dobré si s tímto kouzlem příliš zahrávat, protože byste také mohli časem zpohodlnět, a to je nejrychlejší cesta ke zkáze. Rozhodně považuji za pitomost, abych ho využíval na číšníka, který mi dlouho nechce přinést jídlo. Pravda, pamatuji si, že jsem v cechu studoval s nějakým člověkem Pilsubem, který se přede mnou vytahoval, že s pomocí tohoto kouzla získal svoji nynější manželku, která jej předtím vytrvale odmítala, ale pochybuji, že mu to přineslo štěstí, natož jí. Sám jsem byl svědkem toho, jak ten samý člověk si jednou v hospodě dokonce nechal provolávat slávu od nějakého chudáka, ovšemže za použití Poslání. Byl typickým příkladem toho, že ne každý dokáže ctít zásady slušného chování a rozumného používání magie. Ale to jen tak bokem. Takže v případě, že se rozhodnete toto kouzlo naučit, používejte ho s rozumem a ne jako ten blb Pilsub.

Vodní dech

Další kouzlo, které bych zařadil do kategorie kouzel určených k přežití. Je poměrně velice prosté, ale umožní vám na nějakou dobu pobývat pod vodou bez nebezpečí, že se utopíte. Popisovat jeho výhody je zbytečné, neboť každý si dokáže sám dobře spočítat, na co je dobré. Opět se jedná o kouzlo, které jsem v praxi naštěstí ještě nemusel použít, ale až jednou někde spadnu do vody nebo budu muset něco vylovit z hlubiny, bude se mi určitě hodit.

Zaklep

Praktické zaklínadlo, jehož výhody oceníte vždy, když se chcete dostat někam tam, kde je zamčeno. A to se na výpravách stává poměrně často. Je výhodné, že nedělá rámus, jako například násilné vyrážení dveří. Jeho naučení není příliš náročné, ale musíte počítat s tím, že speciálně vůči tomuto kouzlu existuje celá škála protizaklínadel. Je to pochopitelné, neboť každý si rád svůj majetek pohlídá. Já sám jsem ho s úspěchem používal zejména při výpravě za lapkou Zyffem, se kterým jsme se honili na jeho hradě a dost často se stalo, že měl někde zavřené dveře. Jsem s ním zcela spokojen, ale časem se budu muset stejně naučit některou jeho silnější obdobu.

Rychlost

Kouzlo, které já jsem dlouho neovládal, i když patří do kategorie spíše těch snazších. Vlastně ani nevím, proč jsem se ho tak dlouho neučil. Asi proto, že jsem ho nepotřeboval. S tímhle zaklínadlem se především zavděčíte ostatním v družině. Když někam půjdete sami, pravděpodobně použijete jiná klouzla. Rychlost vám v podstatě umožňuje dělat všechny činnosti dvakrát rychleji nežli normálně. Vlastně s ním dokážete na chvíli zbrzdit reálný čas. Je to sice mnohem složitější, ale o tom vám řekne více váš mistr. Nejvíce ho ocení především všichni ti rubači, co bojují tváří v tvář, popř. střelci, ale může se vám hodit třeba i při útěku nebo při čarování. Jak jsem již podotkl, já ho dlouho neuměl. V družině byl tehdy kolega Astorius, a zatímco já po nepříteli pražil blesky, on obětavě dopoval rychlostí ostatní. V tom byl určitě obětavější než já. Ale je to velice užitečné zaklínadlo, a kdybych dnes znovu začínal, asi bych se jej naučil dříve.

O ostatních

V této kapitole bych chtěl něco napsat o některých jiných členech Nurnské družiny tak, jak se na ně dívám já a jak ovlivnili můj život. Mnozí z nich jsou již mrtví a někteří dokonce pouze žijí v Liscannoru a výprav se neúčastní. Tento pohled je čistě můj osobní a možná, že se časem změní.

Lynhaard Rugornský

Sluší se, abych na prvním místě uvedl osobu bývalého starosty. Lynhaard, jak známo, jest krollem. Něco jsem o něm napsal již v kapitole “Učitelem”. Byl to on, který rozhodl o tom, že se vůbec mohu přistěhovat do Liscannoru, a v dobách mých prvních výprav se také většinou stal vůdcem. Lynhaard je rozumu velmi mdlého, ale to už jsem psal a nemá cenu se do něj dále navážet. Však si kvůli tomu užije od ostatních dost a dost. Na krolla ovšem vypadá docela slušně. Rozhodně před ním neutíkají děti, pouze ho s bázní sledují zpovzdálí. Velmi jsem u něj především ocenil to, že se ode mě nechal vzdělávat, a dnes je již schopen i pomalu číst a trošičku i psát, což je v jeho případě skutečně výkon hodný obdivu. Je velmi hrdý a nemá rád, když mu někdo mluví do jeho záležitostí. Kvůli tomu jsem se s ním také dostal do konfliktu v době, kdy jsme lovili draka. Tehdy byla družina značně nestabilní a někteří členové si z něj dělali za jeho zády zcela nezakrytě legraci a smáli se jeho rozumovým schopnostem. Vzhledem k tomu, že byl vůdcem a tudíž nesl značnou odpovědnost za zdar výpravy, se mi to vůbec nelíbilo, neboť při takových akcích, jako jsou družinová tažení, musí být pořádek na prvním místě. V okamžiku, kdy někdo jedná na vlastní pěst a pohrdá vůdcem, je třeba proti němu zakročit. Nejlepší prostředek není takového rebela zabít, ale pěkně mu přiškrtit příděl na kořisti. Jednou či dvakrát jsem tedy Lynhaarda vyzval, aby si udělal v družině pořádek. Naneštěstí jsem učinil tu chybu, že jsem mu to řekl veřejně, což si vyložil tak, že se mu směju. Od této chvíle mě začal těžce šikanovat a urážet. Zkrátil mi kořistné, a jak mi později u piva řekl, uvažoval dokonce o mé fyzické likvidaci. Velmi těžce jsem nesl, že já, který jsem v té době již měl v družině vybudovanou určitou pozici, mám mít stejně kořisti, jako nějaký nováček, dokonce i méně. V té době jsme se opravdu neměli rádi. Na druhou stranu je třeba říci, že právě tohle ponižování mě vyburcovalo k tomu, abych předvedl parádní výkon při boji s drakem. Ale o tom jsem již psal. Po návratu mi dělalo značné problémy jít ho jako tehdejšího starostu žádat o povolení stavby domu v Liscannoru. Nakonec mi jej dal, ale také se asi musel přemáhat. Na této výpravě jsem také poznal, že nemá rád, když je ve společenstvu nějaké žena. Podle něj totiž narušuje vztahy v družině, říká tomu “boj o samici”. Ostatní, včetně mě, na to sice měli jiný názor, ale to je nyní již jedno. Nějakou dobu trvalo, než jsme se udobřili. Věc, která hodně pomohla naše napjaté vztahy urovnat, se stala při výpravě na ostrov Kodgick. Jednalo se o naše sázení na vítěze turnaje válečníků, které nám oběma přineslo slušný zisk. Obecně lze říci, že dnes jsme přátelé a vycházíme spolu dobře, i když o vážnějších a složitějších věcech si raději popovídám s někým trošku vzdělanějším.

Lynhaard je, alespoň podle mého, šťastně ženat s kudůčkou Wenorou. Tento sňatek vyvolal všeobecné nadšení a škodolibé očekávání, zdali se krollovi a kudůčce může vůbec narodit potomek. Pravda, stálo je to oba hodně úsilí, ale výsledek určitě stál zato. Dcerka Wyndred a synek Haardun jsou určitě velice roztomilé děti a jsem rád, že Haardunovi jsem šel dokonce za kmotra, což jen svědčí o tom, že s Lynhaardem již vycházím dobře.

Nemá asi cenu vůbec psát o tom, že své válečnické umění ovládá dokonale a je velmi nebezpečným protivníkem. Viděl jsem mnoho nepřátel naší družiny, kteří skonali pod jeho zbraní.

Páin z Nórienu

Páin, jo, Páin. Tak tenhle chlapík je už po smrti. Ale když žil, tak o sobě svými činy dával vědět. Za dobu mé přítomnosti v Nurnské družině jsem nepoznal lepšího bijce, nežli tohoto trpaslíka. Jeho válečnické umění bylo veliké a byl-li s námi na výpravě, cítil jsem se bezpečněji. Pamatuji si, jakou jsem měl radost, když nám přišel na pomoc do pevnosti rugenských kněží. Při výpravě na draka v zemi Almemar šel neustále a nepřátelé před ním v děsu prchali. Bojoval mečem a ne sekyrou, jak je u trpaslíků spíše zvykem. Mé vztahy s ním nebyly ani zvlášť dobré, ani zvlášť špatné. Byly neutrální. Páin byl bezpochyby pod vlivem povaleče Getda, s nímž nejednou popíjel U hrocha, ale na druhou stranu byl založením flegmatik, kterému bylo jedno, co o mně Getd povídá. Pamatuji si, jak jsme spolu objevili v Almemaru sochu zlatého draka. To byla velká událost. Také je třeba říci, že jsem od něj koupil některé jeho magické prsteny, které mi dodnes dobře slouží. Pravda, koupil jsem je za pořádnou hromádku zlatých, ale uvědomoval jsem si, že je lepší mít něco na svoji obranu (popř. útok), nežli se válet na hromadě zlata. Páin by mi je určitě neprodal, pouze jsem využil toho, že tehdy neměl peníze, aby zaplatil svému mistru. Byl to dobrý obchod.

Jednou věcí mě však Páin pěkně naštval, a jak se později ukázalo, nejenom mě. Při naší výpravě na draka se stalo, že Páin jdoucí v čele družny byl nakažen velice nepříjemnou chorobou, kterou mu způsobil zákeřný fext. Páin nám několik dní doslova odcházel před očima a hrozilo reálné nebezpečí, že se sám nakonec také stane fextem. Po několika dnech jsme dorazili do města a snažili jsme se pro něj vyhledat pomoc. Když jsme ji nakonec našli, ukázalo se, že Páinova nemoc je v takovém stádiu, že odmítá jakkoukoliv pomoc a naopak hrozí nebezpečí, že napadne nás. Doslova s nasazením vlastního života se nám podařilo jej dostat k lékaři. Zásluhu na tom jsem měl hlavně já a Tchan-či. Stálo nás to nemálo námahy a nebezpečí, a v neposlední řadě i spoustu peněz. Když se Páina podařilo zázrakem vyléčit, ani nám nepoděkoval. Dokonce se mu nechtělo mnoho ani vrátit peníze, které jeho léčba stála. Naopak nám ještě tvrdil, že jsme ho zachránili jen proto, aby měl kdo v družině bojovat, a že bez něj se stejně dále nedostaneme. Těžce se mě tím dotkl. Když jsme jej zachraňovali, ani jsme nepomysleli na to, co bude dále. Aspoň já osobně jsem chtěl zachránit život tohoto slavného válečníka, aby se vůbec ještě někdy podíval domů za svojí ženou a dětmi.

Mám pocit, že v té době byl již trochu nafoukaný a nedržel se při zemi. Měl na to svým způsobem právo, neboť v té době byl skutečně nejlepší, to mu rozhodně nikdo neupíral. V té době žil také určitě šťastný život. Měl pěkný dům, sympatickou ženu a tři děti, na které byl velmi hrdý. Smrt však již na něj čekala a skosila ho na monghyrských pláních, kde jsem nebyl. Padl hrdinskou smrtí v boji s nepřítelem a je zarážející, že mu v tomto boji nikdo z druhů nepřišel na pomoc a jeho smrti ani nikdo příliš nelitoval. Že by se ostatních tolik dotklo jeho namyšlené chování v Almemaru? Padl tak, jak žil, neustoupil soupeři ani o krok. Myslím, že ho byla velká škoda.

Getd z Ruindoru

Tohohle pána znám ze všech Nurnských nejdéle. Dá se říci, že pěkně dlouho. To ovšem neznamená, že bychom byli přátelé. Getda jsem poprvé spatřil na tom turnaji, který jsem později vyhrál, i když za cenu toho, že jsem ostatní okradl. Konec konců to jsem již přiznal dávno. Nemá cenu to popírat. Pak jsem Getda dlouho neviděl, ale cítil jsem, že po mně jde se svým kumpánem Snagrothem. Pochopitelně na jeho místě bych určitě udělal to samé. Narazil jsem na něj až po několika letech, kdy jsem se o jeho existenci dozvěděl v Nurnu v hostinci U Lišky. Tehdy jsem se rozhodl, že kvůli svému klidu napravím to, co jsem spáchal, a Getdovi dám odstupné. Dal jsem mu mnohem více peněz, nežli by si tenkrát vůbec vydělal, nastěhoval jsem se do Liscannoru a považoval věc za vyřízenou. Ne tak Getd, peníze rád přijal, ale pomlouval mě, jak jen mohl, což dělá vlastně dodnes. Zezačátku mně to pilo krev, ale dnes je mi to jedno. Zpočátku také často vyhrožoval, že až ho navštíví Snagroth, tak si to se mnou vyřídí, ale ten protivný a zakomplexovaný půlelf naštěstí nikdy nepřišel.

Ostatním byly naše vzájemné vztahy ukradené. Samozřejmě, že se do mě občas naváželi, ale nebylo to ve zlém. Spíše takové popichování, které je běžné. Je to úplně stejné, jako když se smějeme Jeremymu, že mu upadlo pivo, nebo se někteří ušklebují nad Lynhaardovými potomky. Stejně tak šťourají do Getda, že ode mě vůbec peníze přijal a nevyřídil si to se mnou osobně.

Za dobu mého pobytu v Liscannoru nebyl tenhle člověk ani jednou s ostatními na výpravě. K vidění je pouze u sebe doma, kde píše a maluje. Spatříte ho, kterak se zarudlýma očima žmoulá v ruce husí brk a píše a píše. Pak vstane a jde do hospody, kde pije a pije. A pak vstane od pití a odebere se do Nurnu, kde pravidelně navštěvuje Červenou sedmu, vyhlášený hampejz. Pak se vrátí a všem vypráví o nějaké Claudii. A takhle neustále dokolečka.

Astorius, vyděděnec rodu Zelenovršských

S kolegou Astoriem je spjatá značná část mého života v Liscannoru. Vlastně byla spjatá. On je totiž už po smrti.

Poznal jsem ho při výpravě na draka v zemi Almemar. Astorius byl elf a tak jako já se zabýval magií. Ne tou upachtěnou magií, kterou s sebou nosí alchymisté a jiní šarlatáni ve formě bahna ve svých otlučených truhlách, ale onou vznešenou magií, kterou kouzelník získá meditací a dlouhým učením. Tím jsme si byli blízcí. Jinak byly ovšem naše názory na život a kouzlení zcela rozdílné. Často jsme to společně probírali u poháru dobrého vína, a přestože jsme se často neshodli, navzájem jsme se respektovali. Velmi rád vzpomínám na naše cesty do Nurnu, kde jsme oba navštěvovali kouzelnické kurzy. Shodou okolností nám to vždy vyšlo tak, že jsme do kurzu chodili společně a následně jsme spolu potom probírali, co jsme se nového naučili.

Jak jsem již psal, Astorius byl elf, zatímco já jsem člověk. Naše názory na čarování se od sebe lišily. Zatímco já dávám přednost praktické magii a považuji každé kouzlo, které může napomoci dobré věci, za dobré, Astorius o sobě hrdě prohlašoval, že on se zabývá tím, co nazýval bílou magií. Uvedu to na příkladu. Existuje jedno kouzlo, které se zabývá oživováním nemrtvých. Stručně řečeno, je to pěkná čuňárna, v tomhle jsme se ještě shodli. Ale náš přístup byl jiný. Já se tohle kouzlo nehodlám učit prostě proto, že hrabat se ve smradlavých mrtvolách, přivádět je znovu k životu a mumlat přitom velmi temná zaklínadla, považuji za krajně odporné a nechutné a myslím si, že bych se dříve asi pozvracel, nežli bych k životu přivedl byť i jen kostlivce. Prostě se mi to příčí fyzicky. Na druhou stranu si myslím, že pokud na to někdo má žaludek a nervy, ať si to klidně používá. Důležité jsou jiné věci. Například, kde si na to ten dotyčný obstará mrtvolu. Takové, kteří používají mrtvé kamarády nebo dokonce vykrádají hřbitovy, bych nechal čtvrtit zaživa. Pokud ale se například nachází výprava dobrodruhů v hlubokém podzemí a nalezne zde starou kostru, nemám nic proti tomu, aby ji dotyčný uvedl do pohybu a byla následně použita jako živý štít v čele družiny. To je určitě užitečné. Astorius však tvrdil, že je to kouzlo černé magie a basta. Že mohou nastat případy, kdy je užitečné, o tom odmítl diskutovat. Opět uvedu jednoduchý příklad. Úchylný čaroděj unese starostlivému otci jeho jedinou dceru. Tu se rozhodne vysvobodit hodný a spořádaným životem žijící jiný čaroděj. Jde a jde, už je skoro u konce a sil mu mnoho nezbývá. Je sám a každý útok jej může skolit, a tu si takový čaroděj vzpomene, že umí právě ono kouzlo na oživení nemrtvých. Najde si vhodnou mrtvolu (kolem sídla úchylného čaroděje jich bude určitě dost a dost) a oživí si, dejme tomu, tři ghúly, fuj! Ti pak jdou s ním, chrání jej zepředu i z boku, poslouchají jej na slovo, až dojde k pořádné závěrečné bitce. A jsme u toho. Úchylný čaroděj pochopitelně brání svoji kořist a metne po ghúlech, kteří slouží dobrému čaroději, bílou střelu, což je bez jakkékoliv diskuze kouzlo, které by Astorius zařadil mezi kouzla bílé magie (a má samozřejmě pravdu), a rozmetá dva ghúly na prach. Jenomže je tu ten třetí ghúl, který přiskočí a sklátí úchylného čaroděje do prachu a následně jej zakousne. Dobrý čaroděj pak slavnostně zachrání ubohou dceru, odvede ji k otci, popř. se s ní ožení. Hezké, že? A teď se na to podívejme. Hodný používal černou magii a zlý naopak bílou. Z toho plyne, že důležité jsou především následky, a pak teprve prostředky!

Tak v tomhle jsme se s Astoriem od sebe lišili. A nejen v tom. Astorius byl určitě talentovanější nežli já. Učil se rychleji než já, dovedl lépe mluvit, různé hádanky také řešil mnohem rychleji. Ano, v tom byl určitě lepší. Na druhou stranu bych ho chtěl vidět třeba jak štípe dříví nebo v případě nouze bojuje mečem. Ze všeho nejlegračnější mi na něm přišel jeho oděv, ve kterém se vydával na výpravy. Já si na sebe natáhl pořádné vysoké boty z kůže, oblékl si kožený kabátec, teplý plášť, pohodlné kalhoty, na záda si hodil tornu, u které bylo rozhodující to, že pevně sedí na zádech, a za pás jsem si upevnil meč. Ne tak Astorius. Jako zbraň s sebou tahal nepraktickou hůl, která byla sice pěkná a ozdobená tajemnými runami, ale mohl se o ni maximálně opírat. Daleko horší však byl jeho oblek. Na hlavě nosil vysokou čepici a zahalen byl do podivného roucha, které bylo sice efektně zdobeno podivnými obrazci, ale muselo být strašně nepohodlné. Na koni se v tom muselo sedět mizerně a o utíkání raději nebudu vůbec mluvit. To byla cena za to, že chtěl vypadat vždy důstojně a dávat najevo, že je kouzelník. Typický elfí přístup. Také si nejsem zcela jist, jestli vypadal důstojně i poté, co jsme se brodili týdny v bahně a krvi. Asi ne.

Přesto všechno jsem ho měl velmi rád a považoval jsem ho za přítele, který nezradí. Však jsme spolu na výpravách skolili nejednoho nepřítele.

Aedd z Ruindoru

Aedd je další chlapík z neobyčejně rozvětveného klanu Ruindorských. Myslím, že kdyby se všichni Ruindorští shromáždili najednou na jednom místě, tvořili by velký dav. Asi jako když se v Nurnu handlují koně. Aedd patří k těm duším, o jejichž výchovu se postarala ulice. Po světě se potloukal všelijak a živil se především příležitostnými krádežemi, a protože je obratný a mrštný, podařilo se mu vždy utéci před rukou zákona, aby se nakonec ocitl v Nurnské družině. To je ostatně pro tuto družinu dosti typické. Přestože Aedd patří do stejného rodu jako Getd, myslím si, že mu jsou spory mezi mnou a Getdem zcela lhostejné. Musím se přiznat, že v mých očích je Aedd docela sympaťák. Na družinových výpravách neremcá, že má mokré boty, nešťourá se do cizích věcí, nepoučuje ostatní a hlavně je to střelec k pohledání a obratný průzkumník. Jeho jedinou chybou je jeho záliba ve výbušninách. Ach jo, ty jeho zpropadené hlíny! Aedd si nikdy nezapomene přibalit aspoň pět kousků této nebezpečné výbušniny do torny. V nebezpečných situacích má pak neustále jednu v ruce a dost často je po někom metá. Což o to, když se s někým pereme na otevřené prostoru, třeba na louce, tak je mi to fuk. Ale v okamžiku, kdy se plížíme nějakou skalní průrvou a náhle mi kolem uší prosviští to jeho hnědé bláto a pak bouchne těsně u mě, tak z toho žádnou radost opravdu nemám. V družině není pravděpodobně nikdo, koho by ty jeho hlíny alespoň nepopálily. Dokonce si pamatuji, že jednou dost těžce zranil trpaslíka Orglaffa. Družina byla tehdy v dosti mizerné situaci. Krev z nás všech jen crčela a do toho bouchla Aeddova hlína. No, co vám mám povídat. Popálený Orglaff se rozzuřil a začal nadávat, pěkně sprostě, podotýkám, ale ještě nic nedělal. A Aedd místo, aby se alespoň omluvil, si v klidu vytáhl další a přidal pár nadávek, že když někdo neumí uhýbat, tak má prostě smůlu. Smůlu však měl nyní on. Orglaff se nyní opravdu rozzuřil a přetáhl Aedda sekerou. Ano, přiznávám, že jsem tehdy byl vůdce družiny a měl jsem do jejich sporu zasáhnout ještě předtím, nežli se vzduchem kmitlo ostří trpaslíkovy sekery, ale tehdy jsem si opravdu přál, aby Aedd dostal za vyučenou. A za vyučenou opravdu dostal. Nějakou dobu se na ty své hlíny ani nepodíval. Mně ovšem zcela jistě vyčítal, že jsem se ho nezastal. Asi právem. Napětí, které tehdy mezi námi vzniklo, však rychle zmizelo. Každopádně je fakt, že někdy od této chvíle se mu v družině přezdívá Hlína, ale není to myšleno zle. Prostě Hlína, he, he. Nic víc. Myslím si, že je mu to jedno. On toho vůbec nikdy mnoho nenamluví. Jeho nejoblíbenějším slůvkem je ‘hm, hm’. S Aeddem jsme již zažili vícero nebezpečných chvil a pokaždé se zachoval statečně, čímž dokazuje, že je již ostříleným chlapíkem.

Griffin Linfalas

Když jsem před chvílí psal o Aeddovi, nemohu nyní psát o nikom jiném, nežli o Griffinovi. Mají spolu mnoho společného. Oba jsou to zloději k pohledání. V družině jsou stejně dlouho, společně navštěvují cech v Nurnu, společně podporují družinu střelbou v nebezpečných chvílích. Povahově se však dost liší. Zatímco člověk Aedd toho mnoho nenamluví, elf Griffin má snahu mluvit hodně a někdy bych hlavně řekl, že do všeho. Nemám mu to v žádném případě za zlé, je neobyčejně obětavý a vždy připravený pomoci, ale... no, když ono je to někdy těžké. Představte si, je vám zima, jste mokrý, nebo je naopak horko, výprava trvá již druhý měsíc a všichni jsou právě postaveni před nějaký pořádný oříšek. A tak stojíte a radíte se a tu se ozve elfí hlásek a začne každému radit, co má dělat. Nejvíce si zřejmě oblíbil moji čarodějnickou kočku a havrana. Kolikrát jsem jen poslouchal: “Tak tam pošli toho tvýho kocoura, ať to vomrkne, a nezapomeň ho zneviditelnit”, “Hele, ať to tam vomrkne ten tvůj havran a může taky u toho někoho ubleskovat”, “Tak nech hlídat kočku”, popř. “A umí ten tvůj opeřenec čarovat tohle a tohle?”. Někdy to opravdu bylo lehce úmorné. Ale tohle jsem většinou dokázal přejít s mlčením. Horší to však měl občas takový Lynhaard, když se rubal na život a na smrt s nějakou krvelačnou potvorou, a tu se ozvalo: “Nezapomeň se krejt, to je proti tomudle druhu výhodný, hlavně se krej!”. Kecat válečníkovi do řemesla je podle mě opravdu drzost.

Griffin je založením dobrák, který když se nemusí zrovna bránit, tak by neublížil opravdu nikomu. Jeho jedinou chybou je, že občas rád mění své názory. Nedělá to určitě z vypočítavosti, spíše bych řekl, že si to nechce s nikým rozházet a snaží se být s každým zadobře. V okamžiku, kdy si bude řádně stát za svým a nebude ostatním mluvit do řemesla, bude to určitě skvělý chlapík.

Dergan, zvaný prokletý

Dergan byl barbar. To je důležité. Protože to do značné míry ovlivnilo můj poněkud zdrženlivější postoj k němu. Prostě nemám rád barbary. Tahle rasa je mi protivná. Občas se dokonce přistihnu, že je srovnávám se skřety a podobnou havětí. Barbar je parodie na člověka.

Dergan přišel do Liscannoru v době, kdy jsme se chystali táhnout na draka. Družina byla tehdy velmi slabá, a proto musím chtě nechtě přiznat, že nám přišel vhod. Byl sice nezkušeným, zato však nebojácným válečníkem. Každému sice řekl, že je prokletý, ale proč, o tom se již nezmínil. A tak jsme raději táhli na draka. Dergan byl oním zláštním typem dobrodruha, který je hodný a obětavý, ale který nemá pořádně svoji osobnost. Tato má averze byla kromě toho, že byl barbar, způsobena i tím, že s námi tenkrát nějaký čas táhly i dvě půvabné elfky. Je jasné, že si je každý snažil naklonit (vyjma vůdce Lynhaarda, ale ten by se svým kukučem stejně neměl šanci). Každý to činil jinak. Tchan-či se neustále předváděl, plácal je po zadku a šilhal na ně těma svýma šikmýma očima, já se zase snažil vést učené kouzelnické řeči (byly také kouzelnice), kupoval jsem neustále při každé příležitosti hromady květin, zval je na drahé večeře a vytahoval jsem se neustále s křečkem Fistlem, zkrátka snažil se každý. Třeba to bylo občas trapné, ale bylo to normální. Ale Dergan! Ten zaujal pozici nesmělého barbara. Moc dobře jsem věděl, že se mu líbí ta mladší černovláska. Ale ten bulík nic. Pouze se snažil vést přede všemi moudré a učené řeči. Ovšem po barbarsku. Moc mu to nešlo. Kdyby se třeba červenal, nebo koktal, ale to on ne. V duchu se ve mně střídal vztek (co si budem povídat, přeci jen to byl konkurent a všichni jsme jen pozemské bytosti) a smích. Nakonec se to vyřešilo samo. Elfky nás okradly a utekly (já jsem je chápal, jednak jsem kdysi udělal to samé a jednak jsme museli být kapku nudní společníci). A tady to přichází. Kdyby se mě někdo ptal na mé důvody, proč mi není Dergan dvakrát sympatický, asi bych řekl, že nevím, prostě nevím.

Dergan šel s družinou dál a dál a stal se její neodmyslitelnou součástí. Jednou se stal dokonce vůdcem výpravy. To bylo neobyčejně paradoxní. Potřebovali jsme tenkrát peníze a naskytla se nám příležitost, kterak si je vydělat. Ta příležitost nebyla nic jiného, nežli zabíjet barbary, kteří pronikali do východního Valdenu. Co si budeme povídat, prostě se z nás stali nájemní vrahové. Nikdo jsme proti tomu nic neměli, já tedy určitě ne. Barbary nesnáším. Kupodivu proti tomu nenamítal nic ani barbar Dergan. Naše výprava byla neobyčejně úspěšná. Zlikvidovali jsme těch buranů několik tuctů. A velel nám Dergan. Jeho vůdcování bylo takové nemastné neslané. S nikým si nic nerozházet, nikomu neublížit. Každému stejně kořisti, ať se někdo fláká nebo se může přetrhnout. Na druhé straně k němu musím být upřímný. Byl velmi statečný a obratný válečník. Skolil tam nejednoho barbara.

Časem se z něj stala opora družiny. Nechodil pozdě na družinové srazy, bojoval většinou v první řadě, nemluvil sprostě, nedalo se mu nic vytknout. Přesto všechno mi k srdci mnoho nepřirostl. Byl to ten typ dobrodruha, se kterým se rozloučíte a za chvíli ani nevíte, že existuje. Byl pouze tvrdý bijec, ale nic víc, žádná osobnost. Když zemřel, nebyl jsem u toho, padl prý jako hrdina, ale mám pocit, že více, nežli smrt Dergana, mrzela dobrodruhy ta skutečnost, že není, kdo by ho zastoupil na jeho postu. Prostě najednou byla v družině díra a nebylo ji náhle čím nahradit. To, že je to díra po barbaru Derganovi, bylo úplně jedno.

Ladot Chinský

Než začnu o tomhle kudůkovi psát trochu více, musím napsat na začátek to nejdůležitější. Ladot je správný chlap! A kdo proti tomu bude něco namítat, ten je pro mě hlupák.

Chinský toho sice mnoho nenamluví, ale když je s vámi na výpravě, je tam hned veseleji. Stačilo se mi na něj jen podívat a hned mi to zvedlo náladu. Je neobyčejně prťavý, trochu šmajdá a nemá mnoho vlasů. Tahá s sebou neustále obrovskou kuši, která je větší nežli on, ale běda tomu, kdo se mu připlete do rány. Také k smrti rád vyrábí všelijaké dryáky a lektvary. Je radost pozorovat ho při práci. Skáče kolem těch svých baněk a křivulí na krátkých nohách, oblečen v legračních kraťasech a starém kulichu, tu a tam si při tom zavýskne, a pak s láskou naleje hotový produkt do flakónku. Také na něj musím prozradit, že má k smrti rád alkohol a je velmi mlsný. Zatím jsem ho neviděl na výpravě jinak, nežli se soudkem na zádech. Je mu jedno, jestli má dost jídla, náhradní prádlo a šípy do kuše, hlavně když má dost alkoholu. Potrpí si na vyhlášené značky. Vím, kam si jej chodí kupovat. Ten obchod je hned vedle toho krámku, kde si kupuji doutníky. Je to dobrý obchod. Co se týče jídla, zažil jsem s ním jednu legrační příhodu. Táhli jsme onehdá severním Gwendarronem a hledali zmizelé děti. Říkal jsem si, že až je třeba najdeme, udělá jim radost trocha cukroví. Koupil jsem ho tehdy celý pytel. Samé dobroty. A ačkoliv jsem sám mlsoun a mám rád sladké, tak z tohodle pytle jsem si nevzal ani sušenku. A najednou jednoho dne ráno koukám a pytel nikde! Prostě byl fuč. Koukám se tak kolem sebe, pozoruji ostatní a po chvíli se ptám své čarodějnické kočky, jestli o tom něco neví. To se ví, že věděla, a hned mi prozradila, že mi ten pytel vytáhl v noci právě Ladot. Prostě pohotové udání. Hned jsem se na něj obořil. Zpočátku se pokoušel zapírat, ale činil to takovým bezelstným způsobem, že jsem hned věděl, o co jde. Na tváři měl ještě drobky a pusu měl celou upatlanou. Skočil jsem k němu a zmocnil se zpět svého pytle. Představte si! Za noc dokázal spořádat dobrou polovinu obsahu. Podotýkám, že to byl pořádný pytel, který mě stál dobrých dvacet zlatých. V duchu jsem se musel smát, ale navenek jsem se musel tvářit důležitě. Byl jsem vůdce a nemohl jsem si dovolit, aby se mi někdo jen tak hrabal v majetku. Sebral jsem mu tedy část podílu na kořisti a dál jsem to raději nerozmazával, neboť jsem dobře vytušil, že se ten Ladotův noční kousek ostatním líbil. Ani mnoho neprotestoval, pouze mi řekl, že to cukroví bylo dobré, a pak se nějaký čas vyskytoval v uctivé vzdálenosti ode mě. Prostě legrace.

Také to, jak se oženil, stojí za trochu vyprávění. Jedna hnusná a smradlavá věštkyně (u které jsme mimochodem našli první zmizelé dítě) mu předpověděla, že v případě, že políbí první žábu, na kterou narazí, tak se z ní stane žena jeho rasy. A on se hned vrhl k první louži a začal tam líbat žáby. Tak přišel ke své budoucí ženě. Jsem opravdu rád, že svatba se konala v Liscannoru a že se platila z obecních peněz.

Alwynn, Bílá ruka

“He, he, he! Tak co, šmejdi! Chcípnete v křečích a budu tančit na vašich hrobech! He, he, he!”. Tak přesně tohle je Alwynn. Tohle, a nic víc. V těchto několika slovech je obsažena celá jeho jednoduchá životní moudrost. Alwynna znám již poměrně dlouhou dobu. Je to bez řečí neobyčejně zajímavý člověk. Ano, je člověk a nesnáší jiné rasy, alespoň to říká. Založil dokonce za tímto účelem se zlodějem Plimskrem cech Bílé ruky. Když zahynul Plimskr, stal se jeho hlavou a v Nurnu si založil náborovou špeluňku. Ale asi se mnoho nesnažil, neboť do dnešní doby získal pouze jednoho člena, kouzelnika Cecila, a vzhledem k tomu, že se tomuto přezdívá Cucínek, nebude to asi žádná posila. Ale to jen tak na okraj.

Alwynn je, jak již jsem řekl, zajímavá osobnost. Kdyby se měly věci řídit podle jeho řečí, byla by ve všech zemích krvavá jatka. Neustále mluví o krvi a usekaných hlavách. Téměř permanentně někomu nadává. Jenomže se u toho směje, a tak se to nebere příliš vážně. Pokud si zvyknete na jeho druh humoru, občas se i zasmějete, a to vás může povzbudit v nesnázích. Mám ho docela rád. Je s ním legrace. V případě nebezpečí se většinou brání kuší. Je také schopen občas uplácat či uvařit nějaký ten lektvar, což je pro ostatní výhodné. Také se proslavuje tím, že uřezává hlavy všem mrtvolám, které vidí. Fuj! Je tudíž občas ostatními využíván k tomu, aby odvedl špinavou práci. Na druhou stranu je ale pravda, že o různých čuňačinkách spíše žvaní, nežli by je snad prováděl. Ale jeden nikdy neví. Kdo ví, čeho se od něj ještě dočkáme?

Tanris z Álfheimu

Tanris - v družině velice důležitá postava. Naneštěstí je občas poněkud náladový, a tak se na něj nedá vždy spolehnout. Když přišel před lety do Liscannoru, nebyl jsem v družině o mnoho déle. Jednoho dne přišel, uvítal se se svým bratrem Herbertem, který jest uprchlým vrahem, a nastěhoval se k němu do domu. Povahově je velmi blízký svým příbuzným. Je to elf s duší barbara. Když občas zaburácí jeho hlas, hrozí všem následné ohluchnutí. Celé jeho chování je kapku živelné. Nikdy předem nevíte, jak se bude chovat v příští chvíli. Jeho důležitost spočívá především v jeho léčitelských schopnostech. V tom je jako hraničář takřka nenahraditelný. Je na to patřičně hrdý a občas to dává najevo. Někdy skoro až moc. Hodně mu v družině uškodilo, když hulákal jako tur na mladičkého Mugzaše, že narozdíl od něj v družině něco znamená, jako by zapomněl, že také někdy začínal. A přitom se tehdy Mugzaš velmi snažil pomoci ostatním. Tanris zřejmě nepřenesl přes srdce, že ho v tuto chvíli předčil někdo mladší a mnohem nezkušenější. Také si občas odporuje. Rád tvrdí, že chce pomáhat slabším a že jsou si všichni rovni, ale že by se podle toho vždy řídil, to se říci nedá. Traduje se spíše humorná historka o tom, kterak jednou jel s nějakým svým příbuzným na výlet a hned toho ubožáka naložil těžkými zavazadly a sám nesl jen malou brašničku, přičemž jej neustále popichoval, že jde pomalu. Velmi rád se před ostatními ukazuje jako velký chytrák a velmi rád napadá primitiva Lynhaarda, kterému neustále předhazuje, že přišel z jeskyně a že ho považuje spíše za opici, nežli za normálního občana. Já sám s ním však nemám žádné špatné zkušenosti. Naopak si pamatuji, kterak jsme se společně na Kodgicku dvořili dámám našeho srdce. Jenomže tehdy se ukázala jeho nedůslednost. Zatímco mé snažení skončilo sňatkem, on se brzy přestal snažit a raději jel domů. To se mu ovšem stane častěji, že se uprostřed výpravy sebere a jede pryč. Tam si poté natáhne své parádní zelené šaty a jde se předvádět do Nurnu. To je pro něj typické. Ale já ho mám docela rád. Také se musím přiznat k tomu, že z Lynhaarda jsme si občas dělali legraci oba dva. Ale nemysleli jsme to zle. Prostě jako když si ostatní dělali dříve legraci z mého křečka Fistla.

Hlavně poslední dobou se však ukazuje velice nepěkná vlastnost Tanrisova. Je to zloděj! Tanris krade neustále. Furt, furt a furt. Je jasné, že když takový dobrodruh najde na výpravě nějakou pěknou kořist, tak se o ni s ostatními nerozdělí. Většinou. To je v pořádku. Pakliže mu ale někdo dokáže, že si ji strčil do kapsy, má to přiznat a aspoň se začervenat. Ne tak Tanris. Ten okrade i smradlavou starou mrtvolu a je mu jedno, jestli má u sebe měďák nebo plat královského ministra. Je to notorický obírač mrtvých. Nepříjemná je také Tanrisova vlastnost, že z podobných kousků rád obviňuje druhé. Rád káže, že krást se nemá apod. Jestliže zjistí, že někdo jiný by mohl někde něco sebrat bez jeho vědomí, okamžitě jej neodbytně sleduje, slintá u toho a v případě, že dotyčného nemůže sledovat, je rudý vzteky a není s ním řeč.

Bangord

Tak tohle monstrum jsem poprvé spatřil, když jsme šli po hlavě loupeživého Zyffa. Bangord je skutečně hora krollího masa. Svojí velikostí dalece převyšuje i Lynhaarda. Když jsem ho viděl poprvé, myslel jsem si, že jde o obra. Moc dobře tenkrát poznal, že to nakonec budeme my, kteří se budou radovat z vítězství, a dal se na naši stranu. Když se s námi vrátil do Liscannoru, svěřil mu bývalý starosta Lynhaard úřad hrobníka. Bangord z toho měl opravdu radost a hned vykopal dva hroby. Jen tak, aby měl práci udělanou dopředu. Svoji práci chtěl asi opravdu dělat poctivě (i když na ní také chtěl určitě zbohatnout), neboť jednou za mnou přišel a nechal si ode mne napsat seznam všech služeb, které hodlá jakožto hrobník a funebrák v jedné osobě poskytovat. Rád jsem mu ho napsal, neboť do té doby žil řádným životem a na výpravách tu a tam také skolil nějakého toho nepřítele. Je sice pravda, že občas měl tendence se před bojem někam zašít, například chtěl podezřele často hlídat koně, ale o život se nakonec bojí každý. Nemohl jsem si na něj zkrátka vůbec stěžovat. Až došlo k tomu, k čemu došlo. Tak a teď jste určitě všichni zvědaví, co to vlastně udělal. No, udělal něco mimořádně odporného. Co, to nemohu říci, neboť nechci někomu ublížit. V okamžiku, kdy se tohoto dopustil, nemohl jsem postupovat jako starosta vesnice jinak. Prostě jsem ho propustil z funkce hrobníka a nechal jsem ho vystěhovat z márnice. Následně se potom dostal před gwendarronskou justici, která jej odsoudila za potulku. Ten den musel asi soudit nějaký nedoučený soudce, neboť trestní oznámení jsem na něj podal za to, že se neoprávněně vyskytoval na území obce, ve které již neměl co dělat. Ale on dostal třiasedmdesát dní za potulku. Pěkně si je odpracoval v kamenolomu. Ta potulka je nesmysl, ale kdyby měl být souzen za to, co skutečně udělal, dostal by alespoň dva roky těžkých galejí. Vlastně mi ještě může děkovat. Ale pochybuji, že tak učiní.

Bušchal

S trpaslíkem Bušchalem jsou spjaty mé začátky v Nurnské družině. Přišel nedlouho po mně, a tak jako já bydlel v hostinci U hrocha. Společně jsme nadávali Jeremymu, že má teplé pivo, že nám v pokojích lezou švábi a že také jídlo nestojí za mnoho. Po večerech jsme pak často společně hráli kostky o pár drobných a snili o lepších výdělcích. Bušchal byl velmi ctižádostivý, což jsem ovšem já také, a toužil rychle dosáhnout slávy. Jenomže... Jenomže mu chyběl ten kus štěstí, které jsem naopak měl já.

Když jsem byl později zákeřně unesen rugenskými kněžími, uvržen do smradlavého podzemního vězení a následně se mi podařilo uprchnout, byl Bušchal první z naší družiny, kterého jsem nalezl. Měl jsem z toho nelíčenou radost. Osvobodil jsem ho a společně jsme kuli plány, kterak osvobodit i ostatní a dostat se pryč z toho zatuchlého podzemí. Oba jsme byli nezkušení a málo ostřílení, ale v tu chvíli jsme na to nemysleli a spolupracovali jako staří dobrodruzi. Došlo však k neštěstí. V následném boji s žalářníkem byl Bušchal v nerovném boji zabit. Klidně jsem mohl být na jeho místě. Bušchal se bil jako chlap a všichni mu mohli tenkrát děkovat, že jsme se odtamtaď dostali. Bušchala jsem měl opravdu rád a mrzí mě, že neměl trochu více štěstí.

Mugzaš Nekromancer

Tak o minulosti tohodle elfa mnoho nevím. Už jeho jméno však napovídá, že asi byla dosti temná. Přestože nevím, jaké měl dětství, rozhodně bych ho nechtěl mít jako on. Kouzelnický mladíček, který hned, jak se naučí trochu číst a psát, začne hned oživovat nemrtvé, vyrábět různé ty kostlivečky, ghúlíky a podobnou havěť, to asi opravdu neměl v životě lehké. Když se poprvé objevil v družině, neměl jsem k němu přílišnou důvěru. Ale řekl jsem si, že ho nebudu hned urážet, tak jako to činil kolega Astorius, který mu nepokrytě dával najevo, že jeho černou magií pohrdá. Spíše jsem čekal, co se z něj vyklube, až s námi potáhne na nějakou výpravu. A musím říci, že mě spíše mile překvapil. Když se někde hrabal v mrtvole, aby ji následně přivedl k podivnému životu, dělal to vždy a pouze v okamžiku, kdy družina v nebezpečné chvíli potřebovala živý štít. Pravda, běhal mi přitom mráz po zádech a držel jsem se za nos, ale musím přiznat, že to bylo užitečné. Je však pravda, že jsem si od něho raději držel určitý odstup, pivo bych po něm asi nepil.

Na ostrově Kodgicku jsme společně zastupovali Nurnské při soutěži kouzelníků a myslím, že jsme si vedli zdatně. Mugzaš byl i přes svoji temnou magii v družině docela oblíben a většina druhů se jej zastávala ve chvílích Astoriových výpadů. Vedle Astoria ho neměl příliš v lásce už jen hraničář Tanris. Proč, to nikdo neví, každopádně se traduje historka o tom, kterak Tanris držel jednou Mugzaše pod krkem u obchodu s uzeninami a hulákal na něj něco v tom smyslu, že se s ním musí rozdělit o nějakou cennost, jinak že ho zabije. Podrobnosti však nikdo neví. I přesto, že si občas rád vyrobil nějakého toho nemrtvého, svěřil mu bývalý starosta Lynhaard úřad hrobníka v Liscannoru a správu hřbitova. Nevím, zda to bylo zcela zodpovědné, ale každopádně se tam snad nic podezřelého nestalo.

Štěstí Mugzaše opustilo na hradě loupežníka Zyffa. V poslední bitce byl zabit právě tímto špinavým lapkou, když se obětavě snažil pomoci kamarádům. Je právem pohřben na liscannorském hřbitově, který sám spravoval.

Tchan-či

Tchan-či, šikmooký Tchan-či, žluťoch z divokého východu, tak a ještě jinak se přezdívalo tomuto alchymistovi, který však o sobě tvrdil, že je lékař. Táhnout s tímhle chlapíkem na výpravy byla radost. Jednak jsme si měli z koho dělat legraci, hlavně kvůli jeho zjevu a neobratné šišlavé mluvě, a jednak to byl dobrý a obětavý kamarád. Tchan-čiho jsem si oblíbil už v době, kdy jsem byl unesen rugenskými kněžími, a on se po dobu mé nepřítomnosti vzorně staral o mého křečka Fistla a nic nedal na řeči některých jiných, kteří by jej raději upekli a snědli.

Tchan-či rád každému vyprávěl, že jeho otec je známý lékař a on chce být jako on. Neustále s sebou tahal různé mastičky a fáče, aby mohl léčit. Občas se mu to i povedlo, zvláště když zabránil, aby Lynhaard dostal infekci do nohy v jednom podzemí. To Páin jeho pomocí tenkrát pohrdl a rána se mu zanítila takovým způsobem, že s tím měl velmi vážné problémy. Také si pamatuji, jak jsme společně zachránili Páina od toho, aby se stal fextem. Tchan-či si rád potrpěl na dobré jídlo a pití, což se mu nakonec stalo osudným. Tenhle chlapík, který přežil nejedno nebezpečí, totiž zahynul opravdu nedůstojným způsobem. Když dobrodruh padne ranou meče, je usmažen čarodějnickým bleskem, roztrhá ho šelma, je to sice smůla, ale to už je život. Tchan-či měl tu smůlu, že se doslova upil k smrti. Ne sice v tom hanlivém slova smyslu, že by nevydržel pitku v hospodě, ale... to bylo tak. Prolézali jsme tenkrát v Almemaru podzemí sídelního hradu, neboť jsme tam pátrali po jednom uprchlíkovi, a dostali jsme se až do tajných komnat, které byly plné mrtvých. Ale hlavně jsme tam našli pergamen, na kterém bylo napsáno, proč se tak stalo. A dosti výrazně tam stálo, že za to může nějaké víno v sudech. Tchan-či asi zrovna nedával pozor, neboť když jsme o pár chvil později nalezli několik sudů plných vína, hned ten trouba přiskočil a načepoval si pohár. Nežli mu v tom stačil kdokoliv zabránit, už ho měl v sobě a, mlaskaje, si točil další. Přitom si mumlal, jaká je to dobrá značka. A nic se nestalo, zapomněli jsme na to. Vrátili jsme se na hrad a šli na večeři. Prostě pohoda. Tchan-či si ještě přidával a mlaskal, když se náhle popadl za břicho, poulil oči a slintal. Nikdo v první chvíli nevěděl, co se stalo. A najednou byl mrtev, než kdokoliv stačil cokoliv učinit. Teprve po chvíli nám došlo, že za to může to víno. Tak takhle blbě umřel dobrák Tchan-či.

Dovětek pro laskavého čtenáře

Tento zápis není zdaleka kompletní. Dalo by se říci, že v něm chybí valná část. Samozřejmě, že se chystám v psaní pokračovat, ale momentálně nemám dostatek duševní síly, abych tak učinil. Vzhledem k tomu, že mám ještě velké dluhy vůči družinovým zápisům, nevím, kdy k tomu dojde.