Sny drakobijců
II. Já jsem zloděj, gdo je víc
Krull Tichošlápek z Mortalu
Mortal v 5 hodin 29 minut, 8.5.1008
Prší. Křik. “Mámóóó, je to kluk!!!”. ”Béééééééé! Húúúúúú!
Béééééééé!”.
“Jéé, ten je ale prťavej. Sakra, to je ale mrňous”. Tak sem se narodil.
“Budeme mu
řikat Krull! Kouká jako ňákej natvrdlej kroll, sem zvědavej, esli něgdy vůbec vyroste”. A kupodivu, vyrost
sem, i když zase né moc.
Jo tenkrát, to bejvaly časy. Rád vzpomínám na své mladší bratry Arkusse
Dettora a Thevenina Bleskoně, na svou první kuši. Chodili sme do lesa k potoku střílet rybičky, žáby a občas i
sami sebe. Byly to nádherné roky.
A pak to přišlo. Bylo mi zrovínka deset let. S bratry jsem se potuloval
po tržišti v Mortalu. Jóó, Mortal je hlavní město Nakary a je prostě nádherný, rozkládá se na stráních Modrého
údolí, nad ním se tyčí vrcholy Čonk-khiho masívu a za nimi se rozkládá jakási podivná země plná kamenných
domů a pasoucích se krav. Naše město je voproti vašim městům takový divný, jiný, totiž skoro všechno je
podzemí, néé že bysme byli náký trpajzlíci, ale my hobiti máme prostě rádi nory. Nad zemí se pouze vlnily
davy malých tělíček, pobíhajících na tržisti, bylo slyšet hlasité smlouvání, nadávání, chechtání i zvracení
opilých kořalů. Tomu všemu vévodí věže králova hradu, všichni ale víme, že královský hrad je jenom ozdoba,
náš král Lemmor Mazaný bydlí v hlubokých norách pod hradem.
No tak se tak courám po tržišti, všude
jsou slyšet obchodníci, no prostě je tu hroznej bordel, ale s tím se nedá nic dělat, hobiti sou takový kšeftaři a
šmelináři. Zrovínka takhle du vokolo obchodníka se šperkama. Nějaký asi zámožný hobit oblečený do pěkného
šatstva s bílým pláštěm zrovínka kupuje pěkný zlatý náhrdelník s drahokamem. Stačím eště zaslechnout:
“…ále to víte, dcera se mi vdává, tak jí koupim tadytu drobnůstku…”.
“Tak to máme, zámožnej pane,
devadesát zlatejch na ruku”.
“Cooožžžééééé, tolik???”, diví se ten pracháč.
“Inu, to víte, doba je
těžká”, přikyvuje kšeftař.
“Inu, dobrá, dám vám pětavosmdesát zlatejch, teď hned”, a vyndavá
měšec.
Já, stará hlava zvědavá, sem musel všechno vidět, a tak sem se příkradl k pultu a vočumuju. No, a
jak ten chlapík vyndává zkušeným hmatem měšec, nevšim si ten hlupák, že mu z kapsy vypad zlatej řetízek. Že
já mu ho nevrátil, sakra, no, a já hlava dubová ho vzal ze země, nikdo si mě, nevim proč, nevšim. Byl to asi
nejhorší okamžik v mym životě. Rychlym úprkem sem doběh domů. Proč mě nechytili? Doma sem se hned
chlubil, řval sem: “Hééé, mam řeťéééz”, a všem sem ho ukazoval. Když ho viděl tatík, tak se pousmál a řekl:
“Tak, synu, konečně si přimkl k nákýmu řemeslu. Budéééš člen nejstaršího cechu, teda až po jednom,
hehe”.
Měl sem se stát zlodějem.
Hned ráno mě tatík odvedl na náměstí a řekl: “Tak tady, synku,
budeš mít školu”, a ukázal na tržiště. Pak jsme šli do chudinské čtvrti k jedné zapáchající a rozpadlé noře. Na
dveřích byl znak cechu. Bylo tam plno, teda chci říct, že tam bylo plno dětí. Cena za vyučení nebyla vysoká,
ale zisky byly jisté. Ještě ten den jsem se šel podívat na pracoviště se svým učitelem Klapkem, zvaným
Lapákem.
Pamatuju si na svojí první krádež, musel sem jedný babce na tržišti ukrást jedno jablko. No, to
byly nervy, teď mi to ani nepříde, ale tenkrát sem měl vopravdickej strach. Ovšem strach byl menší než hlad,
asi proto se mi to povedlo. Klapko mi řekl: “No vidim, že z tebe něco bude, prcku”. A taky že jo. Za pár let
bylo jméno ‘Krull’ již známo dostatečně po celým městě. Lidé přede mnou se pevně chytali za měšce a
cennosti strkali do nedůstojných míst. Můj temný smích je mrazil za krkem a mě bylo skvěle. Jo, to byly
časy.
To se ale mělo změnit. Z hlubin temnot povstaly zapomenuté spory se sousední říší Trejin,
obývanou trpajzlíky (brrrr), a také, jak sem sám zjistil, drakem.
Už ani nevím, jak to všechno začalo.
Trpajzlíci se spolčili s drakem a povstali proti našemu mírumilovnému nárůdku.
Bylo mi tenkrát asi
dvacet, byl sem známej zloděj i šprýmař a měl sem hodně přátel, moje činy byly známy po celym
městě.
Byly asi dvě ráno, v hospodě U jahůdky jsme zapíjeli včerejší den.
Náhle jsme zaslechli
hřmění, pak blesky, hrozný žár. Vyběhl sem ven. Všechno bylo v jednom ohni, který se snášel v hrozných
dávkách na moje milované město. Někdo začal řvát: “Dracííí, to sou draci”. Otřásl sem se hrůzou při pohledu
na královský palác, byl celý probořený a hořel jasným plamenem. Eště, že my, hobiti, sme podzemní nárůdek,
a tak mnoho škod tenhle nálet neudělal. Hned ráno ohořelý král svolal armádu a vyslal špehy. Ve městě byl
bordel.
Všude probíhaly záchranné práce. Moje nora byla taky pěkně ohořelá, ale jinak v pořádku. Tak
sem si po dlouhé noci lehnul a tvrdě usnul.
Probudilo mě bušení na ohořelé dveře.
“Coo jééééé, proč
mě budíítéé???”.
“Hledáme pana Krulla, známého zloděje”, ozval se drsný hlas.
“Prooč? Co se děje?
To sem jááá”.
“Král vás potřebuje, oblékněte se, vemte si to nejnutnější a pojďte
s námi”.
“Chmmmm, no jóó, už du”.
Tak sem se v hradě dozvěděl, že začala válka s trpajzlíky a
draky z Trejinu.
To mě teda potěšilo. Říkalo se, že na hranicích se shromažďuje armáda trpajzlíků, kteří
touží po našem bohatství a chtějí si nás podrobit, k tomu si přizvali draka, se kterým po staletí sdíleli své
dýmající jeskyně.
Naši špehové zjistili přesnou polohu dračí sluje a byly vypraveny rychlé skupiny, aby
nás zbavily těchto netvorů. V jedné této skupince jsem byl i já. Nevěděl sem, k čemu budu užitečný, protože vo
okrádání draka nešlo. Ale záhy sem zjistil, k čemu budu užitečný. Budu navádět ďábelské střely.
Naši
družinu tvořily z větší části totiž slavní alchymisté z Krvavé struny, naší nejslavnější alchymistické školy (mj.
rodiště Rulfa Bomabře).
Tato alchymistická škola je známa svým zaměřením na vše výbušné a
explodující, a jsou známy pokusy s obrovskými rachejtlemi, dlouhými přes dva sáhy a schopnými v okamžiku
zničit pěkně prosperující vesničku i s okolím. Též můj bratr Arkuss Dettor touto školou prošel a zanechalo to
na něm trvalé následky. Doslova žil ve výbušninách.
Král shromáždil armádu. Naše armáda čítala mnoho
mužů, kteří byli vesměs kouzelníci z Bleskové univerzity v Mortalu, a také ďábelští alchymisté z Krvavé
Struny ze svými raketami.
Naše nepočetná družina vyrazila. Jeli jsme co nejrychleji k hranicím, a potom
jsme objeli celou armádu a vjeli do Trejinu. Museli jsme projíždět lesy. Po pláních jsme projížděli v noci, kdy
nám na cestu svítil temný úplněk.
Pátého rána jsem je uviděl. Vysoko se tyčící sněhem pokryté masívy
Dračích hor.
Nyní nás vedla přesná mapka, která nám naznačovala, že do dračí sluje je pouze jeden
vchod. Některým při pohledu na hory běhal mráz po zádech. Ovšem zvrhlí alchymisté už netrpělivě křesali
křesadly.
Dojeli jsme pod masívy a nedalo nám práci najít stezku. Naštěstí byl všude klid, protože všichni
trpajzlíci bojovali s naší armádou a nebo se prostě báli draka známého svou žravostí.
Před vchodem do
sluje hlídaly stráže. Jejich těla se svezla k zemi a náš kouzelník se zkušeně protáhl a mrknul na mě. Můj
čmuch řikal, že tu něco je, něco tak velkýho, že mě z toho rozbolela hlava.
Alchymisté začali skládat
rachejtle. Byly asi sáh dlouhé a docela tlusté, říkali o nich, že to je nový model vyvinutý velkými mistry, určený
pro svou účinnost k ničení velkých a nepříjemných věcí.
Po chvíli sem se měl vydat na průzkum. Dostal
sem od kouzelníka prsten, o kterém mi řekl, že až bude nejhůř, tak si ho mám v hlavě představit, chvíli na něj
myslet, a on mě prý udělá neviditelným. No, moc sem tomu nevěřil, protože kouzelníci jsou cháska
podivná.
Vydal sem se tedy do sluje. Bylo tam vlhko a páchlo to tam zatuchlostí a stěny byly ožehlé. Celej
sem se třásl. Postupně jsem se přibližoval. Po chvíli jsem zaslechl hlasité chrápání. Šel jsem dál. Uviděl jsem
ho. Byl nádherný. Jeho šedavé šupiny se v šeru leskly. Šel jsem blíž. Cítil jsem jeho horký dech.
Tak tohle
byl ten drak, co nám sežehnul město. Heh, teď zemře strašlivou smrtí.
Jak jsem tak šel k němu, tak pode
mnou zapraskala nějaká kost a drak se pohnul.
Úplně mě to rozházelo. Drak se pomaloučku převaloval,
frkal, a já začal v hlavě myslet na prsten a hrozně sem se klepal, že nebude fungovat. Po chvíli sem ucítil v
hlavě škubnutí, lehce se mi zatočila, cítil sem, jako by sem se rozpustil, můj krok byl lehký a rychle jsem se
rozběhl ven.
Zarazil jsem se o alchymisty, kteří si mě nevšimli, protože sem nebyl vidět.
Teprve
když jsem promluvil, tak si mě všimli, kouzelník mě odčaroval a já už sem nechtěl mít s magií nic
společného.
“Je tam a spí”, téměř jsem vykřikl. Alchymisté, nasledováni kouzelníkem a mnou, vzali
rachejtle a postupovali vpřed do jeskyně. Před spícím drakem rozložili rakety a pečlivě zaměřili.
“Pal!!!”,
ten hlas zněl temnotou jako rozsudek smrti.
S hrozným rachotem se od země odlepil asi tucet rachejtlí
směřujících na draka. Ten se v okažiku proměnil v hořící pochodeň, byl doslova rozerván na kusy. Jeho temný
řev zněl po celých horách. My přeživší jsme byli celí ožehlí.
A na tvářích nám zářily úsměvy a úprkem
jsme utíkali ke koním a ujížděli konečně domů, kde jsme nevěděli, co nás čeká.
Když jsme se blížili k
hranicím, překvapil nás kouř stoupající ze země, pláně poseté ohořelými nebo roztrhanými těly trpajzlíků.
Alchymisté se usmívali, věděli, že jejich ďábelské výbušniny zachránily naši maličkou zemi.
Hned po
návratu nás přijal král, vyprávěl nám o statečnosti našich lidí a o účincích našich výbušnin, díky kterým jsme
zvítězili nad tupými trpajzlíky.
Dále nás král za naši statečnost odměnil, byli jsme pasováni do
šlechtického stavu, stali se z nás vážení Drakobijci.
A mně, nejmenšímu, odvážnému průzkumníku, přiřkl
za odvahu jméno ‘Tichošlápek’, a od toho dne jsem znám jako ‘Krull Tichošlápek’ se všemi poctami.
No
a jak čas šel a já si užíval života, tak jsem zatoužil znovu po dobrodružství a slávě. Tak jsem se vydal do světa.
Cestoval jsem daleko, až jsem se jednoho dne připojil k Barnaulské družině, která měla namířeno do
Almemarského království najít draka a přinést jeho ocas králi ke svatbě.
Ovšem díky rozporům v družině
mezi elfy a hobity v Rokli ozvěn, kdy byl vyhoštěn náš velitel, jsem se rozhodl ho hledat. Po nalezení jeho
mrtvoly jsem se se slzou v oku přidal k Nurnské družině plné hrdlořezů a nájemných vrahů.
Bohužel tato
zkušenost... Lépe řečeno, některým členům této družiny se podařilo mě úspěšně vrhnout na šikmou
plochu...
Za což jim děkuju...