Sny drakobijců

Sny drakobijců

I. Hupsla

Christla Lísková

Je známo, že před mnoha lety, roku 1020, se přidala společně se svým přítelem Drsoulem k Nurnské družině hobitka poměrně již zralého věku, Hupsla. Hupsla však na svůj věk nevypadala, a protože byla uzavřené povahy a moc toho o sobě nenapovídala (jen občas si s Drsoulem něco vyprávěli), tak nikdo o tom, co všechno už prožila a má za sebou, moc nevěděl, a o tom, kolik jí bylo let, když přišla k Nurnské družině, se všichni mohli jen dohadovat.

Oblíbená zlodějka Hupsla se dožila 33 let a dnes by mohla být ve svých téměř šedesáti letech i babičkou. A taky že byla. I když ona sama se o tom, že její syn žije a má rodinu s třemi dětmi, nikdy nedověděla.

Jednou se Hupsla zmínila Drsoulovi, že již byla vdaná a Lísková je proto, že pochází ze vsi jménem Lískov, a tudíž všichni, kdo se narodili v Lískově, jsou vlastně Lískové. I její manžel Vik byl Líska. Byl to syn truhláře ze sousedství. Hupsla se do Vika zamilovala ve svých sedmnácti letech a po roce z toho byla hned dvojčátka. Rodiče jejich vztahu moc nepřáli, ale nakonec jim vystrojili pěknou svatbu a pomohli postavit a zařídit domek v sousedství.

Vik s Hupslou byli velmi šťastni a jejich kluci Smílek a Klínek rostli jako z vody. Až jeden rok byla špatná úroda a všichni lidé byli zesláblí hlady. Spousta dětí ze vsi začalo stonat, a pár hobiťat i zemřelo. Mezi nimi byl i Smílek, syn Vika a Hupsly. Hupsla to velmi těžce nesla a nebýt jejího muže a druhého syna, tak by se asi sesypala.

Asi po roce, když slavili Hupsla a Vik s Klínkem jeho třetí narozeniny, uviděli, jak se podél jezera blíží k jejich vsi zástup vojáků. Když se vojsko přiblížilo blíže, poznali podle barev praporu, že je to vojsko jejich pana krále. Vojsko se přiblížilo až za bránu vsi a vojáci zabušili na bránu. Vesničané jim otevřeli bránu a na jejich počest zátroubili z místní věže na lesní rohy, jejichž hluboký zvuk se rozléhal široko daleko. Všichni svého krále měli velmi rádi a jeho vojsko s úctou respektovali. Muž včele vojska rozvinul bohatě zdobený královský prapor a zvolal k lidu: „Jménem našeho pana krále vyzývám všechny urostlé muže, aby šli s námi a pomohli nám bránit naši zem před vpádem skřetích vojsk z východního pohoří Maweli, která vylezla ze svých děr, srotila se a postupují přes hranice do naší země a plení vše, co jim přijde do cesty. Je potřeba pomoc každého bojeschopného muže, jinak se může stát, že skřeti vyplení postupně celou naši zem, proto je třeba je největší naší silou odrazit co nejdříve”. Na tato slova se šli všichni urostlí muži ze vsi rozloučit se svými rodinami a nabrousili všechny sekery a jiné zbraně, které kdo našel. I Vik musel odejít bojovat nejen za svou zem, ale i za svoji ženu a dítě, aby mohli žít zase spokojeně a beze strachu.

Uplynulo několik měsíců a z bojiště postupně přicházely zprávy o zemřelých sousedech. Hupsla ale stále doufala, že se se svým mužem ještě setká. Jednoho dne přijel do vsi polorozpadlý povoz s koňmi, který za sebou nechával krvavou stopu. Na voze byla naložena spousta mrtvých těl. Ošuntělý hobit sedící na povozu vyvolával: „Lidičky, pojďte se podívat, jestli někdo z mužů na povozu nepochází z této vsi, aby byl pohřben tam, kde je jeho domov”. Hupsla nechtěla jít, ale nakonec se šla podívat. Náhle se jí podlomila kolena, spadla do bláta a začala plakat. Mezi těly spatřila muže s rodovým přívěskem Lísků, na kterém byl zdobeně vyryt emblém ve tvaru písmen V.L. Když lidé z vesnice vytáhli jeho tělo, zjistili, že je to opravdu Vik, i když se pod spoustou krvavých stop z boje nedal skoro ani poznat. Starosta obce vystrojil Vikovi řádný pohřeb. Hupsla se přestěhovala s Klínkem zpět ke svým rodičům, protože v domě, kde žila s Vikem, podléhala stále většímu zoufalství. Klínkovi pověsila na krk přívěsek jeho otce, neboť nyní už pouze Klínek byl jediným pokračovatelem Vikova rodu.

Asi po roce a půl od té doby, co začala válka mezi hobity a skřety, se zdálo, že skřeti už jsou oslabeni a postupně se stahují z hobití země . V zemi se již skrývalo jen pár skřetích tlup, které se pohybovaly po lesích a snažily se co nejrychleji dostat za hranice země. Jen občas hladoví skřeti ukradli v nějaké vesnici nějakou tu ovci či sele, nebo se vloupali do nějaké spíže.

Jednou, když Hupsla šla vybrat v lese pasti, které nastražila na drobnou zvěř, neboť sami již žádná zvířata neměli a něco jíst museli, uslyšela z vesnice křik a velké rány. Rychle běžela domů, ale když doběhla do vesnice, uviděla jen hořící chalupy a pár plačících žen. Běžela rychle k domu svých rodičů, obávajíc se o svého syna. Před domem našla jen bědující matku, která jí vyprávěla, jak sem vtrhla banda vzteklých skřetů, zapálili vše, co jim přišlo do cesty, ukradli jídlo a sebrali všechny malé děti, mezi nimi i jejího Klínka.

Hupsla se rozhodla ihned a vydala se hledat svého synka. Od té doby prochodila spoustu zemí, ale nikde již o svém synovi neslyšela. Později potkala na svých cestách Drsoula, se kterým se přidala k Nurnské družině, neboť ještě věřila, že snad při dobrodružných výpravách do dalekých zemí narazí na svého syna.