Povídky radostné i strastné
Rod Ruindorských
Aedd z Ruindoru, syn Gilkenův
(*1010)

S Aeddem, jakožto mým bratrem, máme mnoho společného (nejen to, že je na nás oba vypsána odměna v Targunu). Aedd však nenalezl zalíbení v magii a vždy raději spoléhal na své vlastní schopnosti. Od roku 1027 se protloukal světem jako zloděj. Kromě Targunu provozoval své řemeslo v severních zemích Mubarrathu, Olvornu a Mondragonu, kde na něj byla rovněž vypsána odměna (jako ostatně na většinu gwendarronských dobrodruhů, kteří tam kdy zavítali). Na začátku roku 1030 se odebral na jih a v Nurnu se seznámil s dívkou Aelin, kterou si po roce známosti vzal za ženu, a za další rok se jim narodil syn Fionn.

Aennilen z Ruindoru, dcera Pergenova
(*1002)

Toto je jediná má sestřenice. Povahou se dost podobá své matce Helwe, a stejně jako ona, má i Aennilen nejraději pohodu rodinného krbu. Na začátku roku 1024 se Aennilen provdala za Turrda z Wilagennu, s nímž měla dva syny, ale oba zemřeli v roce 1027, když Wilagenn, kde společně bydleli, zachvátil mor. Naštěstí se oba rodiče s těžkou situací vyrovnali, a od té doby povila Aennilen tři dcery, Malliane, Tirranu a Graitte, a nakonec se jí narodil i další syn Dimir.

Arrawn z Ruindoru, syn Lunorův
(1004-1028)

Arrawn začal s dobrodružstvími roku 1020, kdy se s několika přáteli vydal do neobývaných částí Míjónského lesa. V té době byl zamilován do elfky Irrwing a plodem této lásky se stal syn Erwill. Irrwing však byla, podobně jako Arrawn, posedlá touhou po dobrodružství, což se jí stalo osudným a zahynula roku 1024 ranou skřetího šípu. Arrawn byl z této události dost vedle, a tak na naléhání bratra Iásóna odjel do severního města Mondragon, zanechaje syna v rukou strýce Pergena. Iásón se snažil vytrhnout Arrawna ze sebevražedné nálady a zdálo se, že se mu to daří (zvláště když Arrawn navázal nadějný vztah s jistou Gloxinií), ale jednoho dne Arrawn zmizel neznámo kam. Nějaký čas se totiž pohyboval po okolních lesích, chytaje skřety, kteří se zatoulali až sem, ze svých příbytku v horách. V době, kdy Mondragon postihla katastrofa, vrátil se do města a přidal se k Nurnské družině, která se vydala najít příčinu této. S Nurnskou družinou putoval i nadále a vydobyl si tam poměrné uznání, ale nakonec zahynul v poušti pod Lurgrapsem při boji se specielně vycvičenými válečnými skřety.

Gaird z Ruindoru, syn Lunorův
(1001-1025)

U Gairda se od mládí projevovaly sklony k magii, proto se rozhodl stát se kouzelníkem. Když se seznámil se základy magie, odjel na další studium do Wallimoru. Tam se spřátelil s hobitem Barnabášem Čiperou, s kterým prováděli drobné krádeže. Oba dva se později spolu se dvěma barbary vydali po stopách pirátů, kteří tenkrát zemi dosti sužovali. Tato skupinka se záhy spojila s Nurnskou družinou, která se právě zabývala stejným problémem, a společně piráty skutečně porazili. Gaird se ale konečného vítězství nedočkal, neboť zahynul pod palicí odporného mutanta.

Getd z Ruindoru, syn Gilkenův
(*1008)

To jsem já. Jsem docela fešák. Od mládí mě lákala magie, a tak jsem se ve čtrnácti letech začal blíže zabývat kouzelnictvím. Zpočátku jsem se učil u elfů v Míjónském lese a později jsem se odstěhoval do Gwendarronu. Tam měl dům můj bratranec Arrawn, ale ten se jednoho dne nevrátil z dobrodružství, a proto jsem dům zdědil já. Obec Liscannor, kde tento dům leží, je celkem poklidná (až na to, že tam čas od času zavítá huorn). Většina jejích obyvatel jsou dobrodruzi, kteří spolu tvoří družinu zvanou Nurnská. Už jsem s nimi byl také na dobrodružství v zemi Hamilkar. Ale spaní ve vlhku pod širým nebem mi příliš nesvědčí, proto dávám přednost studiu u teplého krbu.

Gilken, syn Samirův
(971-1025)

Tak tohle byl můj otec. Prakticky celý život strávil v Míjónském lese, neboť z domu ho to příliš netáhlo. Spolu s Pergenem se účastnil bitvy u Knorladu a dále pak všech událostí, které se v Míjónském lese sběhly, a že jich nebylo málo (skřetí útok, požár, tažení vlků, dračí sněm atd.). Roku 1005 se oženil s Hwan a jedním z hmatatelných produktů jejich lásky jsem já (druhým je Aedd). Gilken zahynul roku 1025, kdy byl rozsápán medvědem.

Iásón z Ruindoru, syn Lunorův
(1006-1026)

Iásón měl nejraději meč a v práci s ním se neustále zdokonaloval. Myslím, že z mých příbuzných dosáhl v boji největší dokonalosti (snad kromě Pepena, který ovšem uměl bojovat pouze širokým mečem). Roku 1025 odjel s Arrawnem do Mondragonu, kde strávil skoro rok v radovánkách. Pak odjel na jih, ale Mondragon mu přirostl k srdci, proto se tam vrátil, spolu s Nurnskou družinou, která rovněž toužila po odpočinku. Nevybrali si ovšem šťastné období, neboť den po jejich příjezdu stihla město pohroma v podobě obrovské přílivové vlny. Iásón se spolu s ostatními vypravil hledat příčinu této katastrofy, ale zahynul na ostrůvku uprostřed blat (na podobném ostrůvku zemřel i Llyr), když na něj zaútočila obrovská haterie.

Illred z Ruindoru, syn Pergenův
(1002-1025)

Illred žil v Ruindoru až do roku 1024, kdy odešel na sever do Velvennoru. Tam se hodlal na nějaký čas usadit, ale v tom mu zabránili mniši z kláštera pod horou Nal-Dúrin, kteří verbovali dobrovolníky i nedobrovolníky do své armády, s níž se chystali dobýt Angwarr. I Illred byl násilím donucen bojovat v jejích řadách, ale podařilo se mu dezertovat a stal se členem Nurnské družiny. Některé své druhy zachránil před jistou likvidací, když se sám jediný postavil čaroději Haldinnovi a porazil ho. Po té se však družina vydala do země Wallimor, kde Illred podlehl ráně nebezpečného bojovníka.

Llyr z Ruindoru, syn Pergenův
(1001-1025)

Llyr byl odjakživa pěkný zloděj. Měl pro toto řemeslo obdivuhodné vrozené schopnosti. V mládí si přivydělával drobnými krádežemi v obnoveném Knorladu (kde býval jeho otec přesně na opačné straně zákona), a roku 1023 se odstěhoval do Liscannoru, kde zdědil dům po Pepenovi. Když se doslechl o slavných činech nurnských dobrodruhů, dal se zlákat a vydal se s nimi na pouť do Jarby. Neměl však štěstí a byl doslova smeten pařátou bahení stvůry.

Lunor sličný, syn Samirův
(*969)

Lunor byl od mládí duše nespoutaná, nikdy se dlouho nezdržel na jednom místě a neustále putoval po Starém světě. Do Míjónského lesa se vrátil roku 999, kdy se země vzpamatovávala z velkého požáru. Tehdy pojal za ženu svou lásku z dětství, Argen, a s ní vychoval tři syny. To ho udrželo doma nezvykle dlouhý čas, ale když jeho děti vyrostly, začala v něm opět kypět touha po změně a roku 1017 opustil Ruindor a přestěhoval se kamsi na ostrovy.

Pepen z Ruindoru, syn Pergenův
(1000-1023)

Pepen byl bezpochyby nejúspěšnější dobrodruh z mojí generace. V mládí se po vzoru svého otce stal hraničářem a své schopnosti během času velmi zdokonalil. Roku 1017 odešel z domu na své první dobrodružství a pak následovala další a další. Po téměř dvou letech putování, roku 1019, se stal členem nurnského společenstva dobrodruhů. To za Pepenových časů získalo na věhlasu, zejména během výprav do Angwarru a Lismorru. V roce 1020 se Pepen seznámil s dívkou Yenne, dcerou majitele nurnského hostince U prasete. Té se o rok později narodila dvojčata Rainwand a Arthand. S Yenne se Pepen stýkal i nadále, ale nikdy ji nepojal za řádnou manželku. Pepenův osud se naplnil roku 1023 v prokletém Armidenu, kde byla družina donucena plnit příkazy údajně dobrých theurgů. Tažení už se chýlilo ke konci, když byl Pepen napaden svým dvojníkem a tento souboj se sebou samým nepřežil.

Pergen z Knorladu, syn Samirův
(*965)

Pergen je nejstarším ze Samirových synů a osud mu dal do vínku odvahu i hodnou dávku štěstí. Roku 993, kdy do země vtrhly hordy skřetů, se účastnil památné bitvy před Knorladem, která skončila rozdrcením skřetího vojska. Vzhledem k tomu, že ve válce se skřety vymřel po meči rod správců města, byl Pergen jako jejich nejbližší příbuzný (rozuměj příbuzný, který byl momentálně nejblíže) zvolen správcem Knorladu. Aby své správcovství potvrdil, pojal za ženu dceru posledního správce Knora III., Helwe (mimo to se do sebe zamilovali). Jeho úřad trval až do roku 998, kdy Knorlad lehl popelem při obrovském požáru. Pergen s Helwe se po té přestěhovali do Míjónského lesa, kde se narodili všichni jejich potomci.

Samir II. drakobijec, syn Altorův
(815-1004)

Samir II. byl po celý život velikým dobrodruhem. Většinou se toulal sám a vyhledával četná nebezpečí, která zeměplacka hojně poskytuje. Do širšího povědomí se dostal po bravurní likvidaci draka Camilla. Pro jeho osobní život bylo však nejdůležitější událostí, když našel lektvar mládí, díky kterému se do více než šedesáti let věku udržoval ve výborné kondici. Kolem roku 960 se usadil v Míjónském lese, kde strávil převážnou většinu dalšího života. Jako jednomu z mála dobrodruhů mu osud dopřál skonat na sešlost věkem v době, kdy dosáhl osmdesáti devíti let.

Sereg z Ruindoru, syn Pergenův
(1004-1024)

Sereg se stal, stejně jako jeho otec, hraničářem. Aktivně se podílel na porážce vlků, kteří roku 1019 přitáhli do Míjónského lesa, a hned po jejich likvidaci odešel do světa. Na svých dobrodružstvích se seznámil s dívkou Stellou, které se po tomto seznámení narodil syn Burug, avšak Serega to táhlo stále dál, opustil Stellu a vydal se na ostrovy. Tam také zemřel, když byl při souboji s chobotnicí zasažen šípem, jenž mu měl pomoci. Jeho tělo pak spadlo z vodopádu a dodnes tlí v nesmírných hlubinách mořských.