Povídky radostné i strastné
Slavná historie Imperialova a Turbanirova, jež se spojují v osobě pana Irriona, a historie jeho erbu
Irrion z Ellienu

Roku 567 vládl v zemi tuhý mráz. Lid se třásl zimou i strachem před smečkami lítých vlků, které překročily severní průsmyky a stanuly až před branami měst. Menhir III. byl jistě velice mocný panovník, ale vládl spíše moudrostí než silou, neboť Ellien udržoval mír se všemi okolními zeměmi, dokonce i s Elfií, to od tragické Bitvy u Modré hory roku 493. Tak se stalo, že armáda byla rozpuštěna a nevelké oddíly, jimž velela knížata Harienská, nebyly s to čelit náporu hladomoru ani krutosti vlků. A v hlubinách horských roklí povstalo zlo z nejstrašnějších: temné mraky, pohlcující a krutě zabíjející vše živé, které vystoupily na pláně a zanechávaly za sebou ledovou poušť, s nimi pak smrtonosní draci a strašné mnohohlavé příšery beze jmen. Tu mezi lidem Ellienu povstal Erwün, muž věkovitý, kromobyčejně učený a vážený. V hlavním městě Mariboru řekl před shromážděným lidem králi: "A ty, vládče, můj králi, rozhodni se dobře a posuď mou radu: v naší zemi zavládne věčné jaro a zaženeme hlad i neštěstí od našich dveří. V kouzlech a magii je ukryta naše spása a já jsem ten, kdo na Ellien svolá věčné jaro". A lid byl jeho slovy uchvácen a všichni si ho rázem zamilovali, neboť jeho slova obloudila jejich srdce. Král se nechtěl protivit vlastnímu lidu a dal mu plnou moc v jeho konání. Otázkou zůstává, zda by byly budoucí hrůzy menší, kdyby mu souhlas nedal, neboť Erwün byl ve svém šílenství pevně rozhodnut. Na Menhirovu obranu lze též podotknout, že byl právě stižen krutým žalem nad ztrátou svého jediného syna, jenž byl na cestě roztrhán vlky i s doprovodem. Erwün se potom odebral na severní pláň. Tam za krvavých obětí vlastního lidu (to přes výslovný zákaz Menhira III.) pozvedl svou hůl s velkým diamantem a vyslovil Formuli. Zem se otřásla a v troskách královského hradu zahynul Menhir. Zem se na mnoha místech rozestoupila a vyvalily se z ní omamné a usmrcující páry. V tu zlou hodinu prohlásil se původce všech zlých věcí: Na velkém varanu přiletěl s družinou posedlých zabijáků Elgor, zavržený a vyhoštěný elfský kníže. Nikdo netušil, že léta sídlil v horách, hloubil štoly a sbíral moc. Teď prohlásil Ellien za svoje panství, obyvatele za své otroky a vyhlásil válku svému rodu, vládnoucímu v Elfii. Své panství začal tím, že uvěznil knížata a zabil všechny, kterých si lid vážil. Zabil též Erwüna, když se mu předtím vysmál, že to on, Elgor, mu celou dobu našeptával myšlenky, neboť k němu celou dobu upíral svou mysl. Ti dva se dobře znali, vždyť spolu vyrůstali na královském dvoře v Elfii. Jen málo barbarům se podařilo uniknout a v Elfii na ně hleděli s krajní nedůvěrou a svou nelibost často dávali najevo.

Mezi uprchlíky byli i dva staří přátelé z knížecí družiny: Imperial a Turbanir. Trávili spolu krušná léta vyhnanství a jejich srdce si byla v lásce k domovu blízká. Proto jistého roku pozvali učeného Idioma k tajné průzkumné výpravě do porobené vlasti. Chtěli tam totiž založit odbojové skupiny a s elfskou pomocí, v niž doufali, svrhnout krutovládu. Leč jejich domluva byla vyslechnuta špehem, a tak se stalo, že příchod družiny Tří byl v tajném přechodu horským sedlem očekáván tlupou obrů. Zde je na místě podotknout, že Turbanir, ač v pozdějších letech přezdívaný Strašný, měl jednu nepěknou vlastnost. Ustavičně zapomínal termíny schůzek, zaspával a dokonce usínal uprostřed hovoru. Tak se stalo, že Turbanir přišel na smluvené místo pozdě. Jeho přátelé se ani moc nedivili, že se na cestu vydávají s půldenním zpožděním. Horský průsmyk tak procházeli za tmavé noci. A i přes mohutné Turbanirovo chrápání Imperial zaslechl odfukování obrů, spících na stráži za skaliskem. Spolu s Idiomem za značného úsilí Turbanira vzbudili a spící obry zapíchli. Pak šlo všechno jako na drátkách.

Při pronikání do podzemí zloduchova hradu byl sice Idiom rozemlet na kousky jakýmsi ďábelským kouzlem (bohužel též vinou Imperiala, který trpěl záchvaty zuřivé schizofrenie), ale jinak se problémy při Vítězném tažení opravdu nevyskytly. Nemá smyslu plnit papír seznamem nestvůr, které tito dva dobrodruzi na cestě podzemím k sídlu temného Elgora zahubili, připomeňme však konec jejich pouti, kdy byli chyceni do léčky a octli se v kruhové místnosti bez východu. Tam se Imperiala zmocnila kromě rýmy (nesnášel vlhké prostředí podzemních chodeb) také panika. Zatímco Turbanir, věren svému heslu: "Když spím, tak spím", opět chrápal, opřen o zeď s mečem v ruce, Imperial zoufale hledal stopu po tajných dveřích. V této kritické chvíli se neubránil mocnému kýchnutí, a to bylo nakonec příčinou Elgorova pádu. Turbanir, který výjimečně nespal nijak tvrdě, se totiž strašně vyděsil a leknutím pustil meč. Ten se zaklínil do úzké spáry mezi dlaždicemi, a tak se stalo, že při pokusu vyprostit zbraň nadzdvihl Turbanir s proklínáním Imperialovy rýmy kamennou desku, kryjící schody, které směřovaly přímo do Elgorových komnat. Samotný boj se zloduchem byl pak už jen rutinní, i když krajně nepříjemnou prací.

Ptáte se, co bylo dál? Lid první den oslavoval hrdiny, pak týden nového krále, jenž byl jakýmsi vzdáleným bratrancem zesnulého panovníka, pak čtrnáct dní královu novou manželku pak..., znáte to, že? Turbanir i Imperial dostali oficiální uznání svých titulů, návdavkem hrst zlatých a skromnou doživotní rentičku. Zbytek života pak strávili výchovou svých dětí a vyprávěním příběhů pocestným v hospodě. Bohatství se léty rozkutálelo a rodové zbraně na zdech byly přikryty vrstvou prachu. Tu Irrion, mladíček, jenž je shodou náhod dědicem obou ellienských velikánů, chápe se zbraní a kráčí pozvednout erb svého rodu v boji dobra a zla. Proto se neptejme, na které straně stojí, a popřejme mu: Nechť světlo svítí na tvůj meč, hrdý bojovníku Nurnské družiny.

* * *

Dnes je již těžké povědět, zda se celý tento příběh odehrál skutečně tak, jak se vypráví po hospodách v širokém kraji. Jisté však je, že Turbanir dostal do svého rodového erbu hodiny, přesýpávající zlatý písek. Traduje se též, že takové hodiny Turbanirovi dědici skutečně vlastnili, než byli nuceni se jich, díky jistým finančním potížím, zbavit. Další historie erbu pana Irriona je prosta všeho vzruchu. Hořící svíce u levého kraje znaku je památkou na děda, jenž vlastnil nevelkou svíčkařskou dílnu. Je již zbytečné dodávat, že v ní k stáru i uhořel. Hvězda v horní polovině erbu je pak jedinou památkou na matčinu linii. Nepochází sice od samotného Imperiala (ten chtěl svým široce rozevřeným červeným okem na modrém poli jasně naznačit, že s předkem Irrionova otce nechce mít nic společného), ale je přínosem jeho vnuka, který, ač stále bez měďáku, vždy doufal v lepší budoucnost. Je mi až trapné hovořit o tom, že ho ta šťastná hvězda zavedla až před kata, který mu srazil jeho tvrdou palici za krádež několika drobností. Ale v erbu Irrionově zůstaly barvy domu Imperialova, jako památka slávy zašlých let, které je na čase znovu vzkřísit.