Povídky radostné i strastné - Příběh z bažiny

Povídky radostné i strastné

Příběh z bažiny

Krochta Moskyt z Bažiny

Dnes jsem dorazil do města Nurn v království Gwendarron. Jsem celý utrmácený po namáhavé cestě. Jsem mokrý, zablácený a několik dní jsem se již nemyl. Páchnu. Můj kůň z ušlechtilého chovu toho má již také dost. Jeho hříva je zcuchaná, je pohublý a potřeboval by překovat. Venku je nevlídno a lezavo. Potřeboval bych domov a hodnou ženu, která by se o mě postarala, podala mi pohár svařeného vína, upekla mi kus masa a byla by mi oporou. Ale já nemám nic. Nemám domov, který jsem dávno ztratil, nemám přátele, někteří zemřeli, jiní mě zradili, jiné jsem zradil já, nemám již svoji milovanou ženu, nemám ani naše dítě, mám jen toho koně a pytel zlata. Ovšem, pytel zlata. Na ten bych málem zapomněl. Je plný, naplněný k prasknutí. Tu a tam z něj i něco vypadne. Tak je plný. Můj kůň se pod ním pořádně prohýbá. A je mi nanic. K čemu je mi zlato, bez ženy, bez přátel a bez domova? Již několik let jsem jen štvanec. Štvanec s pytlem zlata. Ale možná se to již brzy změní. Možná. A třeba taky ne. Uvidím...

V Nurnu jsem vstoupil do prvního lepšího hostince, který jsem spatřil. Jmenoval se U lišky. Nebudu přeci nocovat a jíst v nějakém brlohu. Mám přeci pytel zlata, na to nesmím zapomenout! Poručil jsem si večeři a nocleh. Vše bylo v pořádku, ale něco mi přeci jen nešlo do hlavy. A pak mi to došlo. Ten hostinský vypadal divně. Míra byla správná, ale to pivo přede mě postavil, jako bych ho vůbec nezajímal. A já jsem přeci byl host. Ten chlap mě začal zajímat. Když mi po pomocníkovi poslal pečeni, rozhodl jsem se, že si s ním promluvím. Možná, že ho něco trápí. A třeba taky ne. Třeba je to jenom obyčejný nabručený hostinský. A možná, že jsem já sám cítil potřebu se někomu svěřit. Možná. Já sám nevím. Kývl jsem tedy na toho muže. Přišel ke mně a zeptal se, jestli jsem spokojen. Odpověděl jsem, že ano a nabídl mu židli. Chvíli se vymlouval, že má mnoho práce, ale nakonec si přisedl. A stále se díval jinam. Dalo mi to práci, nežli jsem ho přiměl k hovoru, ale nakonec se rozpovídal. Svěřil se mi, že mu nedávno zemřel jeho zeť a jeho dcera se tak stala vdovou i se dvěma malými syny. Peněz má prý dost, ale jeho vnoučata, na která byl tak pyšný, budou vyrůstat bez otce. Pokýval jsem hlavou a zdvořile mu vyjádřil svoji lítost. Abych pravdu řekl, udělal jsem to jen ze slušnosti. Bylo mi to úplně jedno. Lidského neštěstí je všude kolem dost a dost a smrt je běžná záležitost. Smrt si nevybírá. Tu sáhne na tu stranu a tu zas na druhou. Bere všude. Dobráky i zloduchy, chudáky i boháče. Řádí na bojištích, ve městech zasažených morem, na zemi i na moři. Je spravedlivá a dělá svoji práci řádně. Seděl jsem dál na židli, popíjel pivo, přikusoval pečeni a čekal, že ten hostinský odejde. Ale on nešel, stále tam seděl, žmoulal utěrku a já najednou cítil, že je to on, který si chce nyní povídat. Měl jsem pro něj pochopení, začal jsem mu naslouchat a pokyvovat hlavou. Říkal, že jeho dcera se provdala za jakéhosi dobrodruha do nedaleké vesnice. Byl bohatý a ke své ženě se choval řádně. Ale byl to dobrodruh, který si na živobytí vydělával většinou v dalekých krajích, a tak se stalo, že se jednoho dne nevrátil domů. Prý zahynul nahoře v Mondragonu. Padlo jich tam prý více a ta vesnice je nyní vylidněná. A jak tak povídal a povídal, začal mi vypočítávat, kdo všechno tam zbyl. A pak to přišlo. Prý tam žije i nějaký Getd z Ruindoru. Přestal jsem usrkávat své třetí pivo a málem spadnul ze židle. Getd! Getd z Ruindoru! To jméno jsem už slyšel! Ano, to je ten chlap z toho zatraceného turnaje v zemi na jejíž jméno si už ani nevzpomínám (pravda, znám jednoho člověka, kterého bych se na to mohl zeptat, ale spíše bych mu místo nějakého ptaní asi plivnul do obličeje). Tak Getd, který ze mě udělal štvance! Spolu se svým kumpánem Snagrothem mě nedali ani na chvíli pokoj. Štvali mě všude. Musel jsem kvůli nim i prodat statek, který jsem vyhrál v té soutěži. A pak se několik let vláčet s tím proklatým pytlem zlata po všelijakých končinách, třást se, aby mi ho někdo neukradl, v noci jsem se probouzel a hmatal po tom pytli, jestli tam ještě pořád je. Pytel zlata! Je mi z něj už na zvracení, ale ve skrytu duše pořád věřím, že mi pomůže k lepšímu životu. Hostinského jsem úplně přestal vnímat. Seděl tam a tlachal furt dokola jedno a to samé. Chtělo se mi vstát a začít na něj řvát, že ne on, ale já jsem chudák, který o všechno přišel a nemá nic, jenom ten pytel. Místo toho jsem však vstal, poprosil ho o klíč k pokoji a nějaký pergamen. Nechal jsem ho tam sedět a šel jsem psát tenhle zápis při svitu svíce...

Narodil jsem se 3.7.1002 ve Wallimoru v malé vesnici. Matku jsem ani nepoznal, zemřela dva dny po porodu. Otce to velmi trápilo a ještě než jsem uměl chodit, mě vzal a spolu s mojí starší sestrou jsme se odstěhovali do jiné vesnice. Ta vesnice se jmenovala Šupinov a žili tam samí rybáři. Nalézala se u Bal-tarošského jezera v Karkeských mokřinách. Brzy se ze mě stal největší dareba ve vesnici. Společně s ostatními kluky jsem vybíral rybářům sítě, kradl v sadech ovoce a tropil spoustu skopičin. Otec se naučil rybařit a musel se pořádně ohánět, aby nás uživil. Neměl na nás mnoho času, ale snažil se, aby z nás něco bylo. Bylo to šťastné dětství. Postupně jsem vyrostl a dospěl. Zamiloval jsem se do dívky z vedlejšího domu. Jmenovala se Nirnien a byla krásná. Naneštěstí si mě její otec pamatoval, jak jsem mu chodil na hrušky a kradl ryby ze sítě a neměl mě rád. I když byl chudý jako naše rodina. S Nirnien jsem se musel stýkat tajně a v duchu jsem přemýšlel, jak to zaonačit s jejím otcem. Ten mizera byl neoblomný. Ty hrušky mu asi pěkně ležely v žaludku! Pomohla mi až šťastná náhoda. Bylo to v létě roku 1020. Tenkrát panovalo ve Wallimoru úmorné vedro, jezero bylo u břehu plné bahna a i bažiny začaly vysychat. Ryby se stáhly hlouběji do jezera nebo lekly a nebyly k jídlu. A pak se ke všemu ještě objevila hejna hmyzu. Byli to moskyti a zamořili celou vesnici. Štípali a kousali, otravovali každého a jedno malé dítě dokonce pobodali tak, že opuchlo a zadusilo se. Nikdo si s nimi nevěděl rady. Pak začalo pršet, ryby se opět vrátily, ale moskyti zůstali. Ale mě něco napadlo. Při jedné tajné procházce s Nirnien jsme v lese narazili na louku, kde nás něco zarazilo. Ticho. Naprosté ticho. Již jsme si pomalu začali všichni zvykat na neustálý bzukot moskytů. A tady bylo najednou ticho. Žádní moskyti, ale ticho. Ta louka zůstala naším tajemstvím s Nirnien. Zajímalo mě, proč zde nejsou žádní moskyti. A pak mě to napadlo. V okolí louky totiž rostla jedna bylina, kterou někteří nazývali Prdivka močálová a jiní Okružnice purpurová. Natrhal jsem jí několik kusů a dal si je doma k posteli. A světe div se! Ráno jsem neměl ani jeden štípanec! Ten den se v místním hostinci sešla vybraná společnost nejváženějších občanů a všichni se radili, co počít s hejny moskytů. Já tam byl také. V koutě, neboť mě ještě nepovažovali za dospělého. Radili se, radili, ale na nic nemohli přijít a já, posilněn několika loky kořalky, jsem náhle vyskočil a začal volat, že vím, jak na moskyty. Smál jsem se a křičel, že je to tak jednoduché a prosté, ale oni mi nevěřili. Ale já stále otravoval a křičel, že vím, jak na to. Nakonec mávli rukama a řekli mi, ať si tedy dělám, jak uznám za vhodné. A otec Nirnien si pro sebe zamumlal, že jestli tg dokážu, dá mi svoji dceru za ženu. Celý jsem se zpotil radostí. Hned ten večer jsem utíkal na louku natrhat tu fialovou kytku. Natrhal jsem jí několik nůší a začal ji v noci rozhazovat po vesnici. Ruce se mi přitom třásly, neboť jsem věděl, že v sázce je Nirnien. A pak jsem jenom čekal a poslouchal. A ráno již nikde žádní moskyti skutečně nebyli. Vůbec nikde. Bylo ticho a ti oteklí lidé mi začali děkovat. Tak vznikla má přezdívka Moskyt. Nic již nebránilo naší svatbě s Nirnien. Postavil jsem pro nás vlastní dům a po několika měsících se nám narodila dcerka. Dostala jméno Largias. Bylo to nejkrásnější období mého života. A všechno to mělo skončit tak brzy...

Roku 1023 jsem vyplul za rybami až na druhý konec jezera Bal-taroch. A domů se vrátil až za několik dnů. Proč sem se jen vracel? Celá vesnice Šupinov byla vypálená a mezi troskami leželi její obyvatelé. Našel jsem tam i svoji ženu a malou dcerku. Byly mrtvé. Nejprve jsem chtěl ukončit svůj život v jezeře, ale pak jsem přísahal pomstu, při níž mi tuhla krev v žilách. Obě jsem pohřbil a ještě ten večer jsem odjel pryč. V první hospodě jsem se opil a pil jsem tak dlouho, dokud mi nedošly peníze. Pak jsem se několik let potuloval po kraji a hledal vrahy. Nenašel jsem však nic a nikoho. Časem jsem zaslechl, že naši vesnici vypálili piráti, kteří tou dobou řádili v Karkeských mokřinách a že oni sami pak byli pozabíjeni jakousi tlupou žoldnéřů. Ještě jednou jsem se vydal do Karkeských mokřin navšívit hrob mých blízkých a pak jsem definitivně opustil Wallimor.

Chtěl jsem zapomenout, a proto jsem vstoupil v Mallikornu do kouzelnické školy a naučil se několik zaklínadel. A pak se ve mně probudila dobrodružná povaha. Chtěl jsem opět docílit úspěchu, aby mi lidé záviděli a obdivovali mé umění. Jako tenkrát s těmi moskyty. Doslechl jsem se o turnaji, kterého se mohou zúčastnit pouze začínající dobrodruzi. Přijel jsem na místo srazu a hned se dal dohromady s několika kumpány. Společně jsme na druhý den vyrazili do královské obory, kde jsme měli sehnat deset klíčů a s nimi pak otevřít jakési dveře a za nimi sebrat důležitou věc, důkaz. Soupeřilo s námi ještě několik jiných skupin. Důležitá věc byla, že jsme nesměli mít žádné zbraně. Několik hodin jsme se lopotili sháněním klíčů ve veliké zahradě. Pochopitelně nám všem šlo o výhru, a tak jsme podváděli, jak se dalo. Z kamenů a klacků jsme si vyrobili náhražky zbraní a netrvalo dlouho a dostali jsme se do konfliktu s ostatními skupinami. Podváděli všichni a nebylo tedy divu, že jsme zakrátko zbyli jen dva. Naštěstí jsme stačili sehnat všechny klíče. Dorazili jsme na určené místo na břehu malé nádržky. A v tom byl ten vtip. Čekal tam na nás chlap. Dal nám napít něčeho odporného a rázem jsme byli velcí jako malé myši. Mohli jsme si vybrat zbraně, ovšemže úměrné k naší velikosti, a pak jsme se přepravili na malý ostrůvek. Ten hlupák, který šel se mnou, však nedával pozor a spadl při vystupování do vody. Pitomec. Předtím si na své zmenšené tělo navlékl železnou zbroj. Pitomec. Zahučel do vody a již se nevynořil. Pitomec. Zbyl jsem sám a měl všechny klíče. Rozhlédl jsem se a spatřil díru do skály. Ve skutečnosti to byl docela obyčejný šutr, ale v mém stavu se mi jevil jako skála. A náhle jsem uslyšel hlasy. A z té díry vyšly nějaké cizí postavy. Vlekli mrtvé tělo nějakého chlapa. Mluvili o tom, že ho zabil mravenec. Chtělo se mi začít smát a křičet na ně, že jsou hlupáci, že mravenec člověka přece nemůže zabít, ale včas jsem si uvědomil, že mrňavého člověka ano. A pak si mě všimli. Tasili zbraně a ptali se, kde jsem se tu vzal. Odpověděl jsem, že tak, jako oni. Chvíli se na sebe dívali a pak mi řekli, abych se k nim přidal, že přišli o druha a že bych ho mohl nahradit. Nabídli mi přátelství. Zahřálo mě to u srdce, ale jen na chvíli. To náhlé teplo ve mně přerušila touha zvítězit za každou cenu. Vyhrát a všem ukázat. A oni mi k tomu dopomohou! Kývl jsem a přidal se k nim. Ze všech skupin právě oni nejrychleji sebrali klíče a dorazili sem první. Určitě také podváděli, vždyť my také, ale to bylo jedno. V kapse jsem pevně sevřel deset klíčů. Oni jich mají také deset. Kdybych získal jen jeden jejich, oni se nikam nedostanou, ale já ano. A náhle jeden z nich řekl, že si musí rozdělit věci po tom mrtvém. V duchu jsem zajásal. Už vím, jak dostat ten klíč. Původně jich bylo pět. Nevypadali na to, že by se znali dlouho. Určitě si navzájem nevěřili. Deset klíčů. Každý musel mít dva. I ten mrtvý u sebe dva musí mít. Vykřikl jsem, že jim pomohu a pak rychle vrazil ruku tomu mrtvému do kapsy. Byly tam. Oba dva. Sevřel jsem je v hrsti a udělal zklamaný obličej a řekl jim, že má jenom kapesník. S odporem jsem se otřásl a dělal, že si utírám nudle toho mrtvého do rukávu. A přitom jsem oba klíče pustil k sobě do kapsy. Už se zdálo, že se mi to povede, ale jeden z nich, ostatní mu říkali Snagroth, na mě začal křičet, ať okamžitě ty klíče vrátím. Lhal jsem a zapíral, že nic nemám, ale ten chlap na mě vytáhl meč a ostatní se k němu přidali. Chvíli jsem váhal, nejprve jsem toho chlapa chtěl zabít. Ale pak mi ho najednou přišlo líto. Stál tam a třásl se vzteky a měl pravdu. Já ten klíč skutečně ukradl. Byl jejich mrtvého druha a já jim ho sebral. S největší pravděpodobností bych ho usmažil na uhel, ale jeho kumpáni by mě dostali. Chvíli jsem váhal a pak jim ty klíče dal. Ti tři, jmenovali se Getd, Bregyl a Durimir, se zatvářili spokojeně, ale ten mizera Snagroth po mně najednou chtěl i mé klíče. Úplně jsem se otřásl vzteky a znovu jsem mu chtěl ukázat, co jsem se naučil v kouzelnické škole. Ale zvítězila ve mně prozíravost. Dal jsem jim i své klíče. Však se ještě uvidí. A budoucnost mi dala za pravdu.

Poté, co mi sebrali klíče, se o mě přestali starat a všichni jsme vešli dovnitř. Snagrthovy a Bregylovy šípy si prorazily cestu dále přes různý hmyz. Netrvalo dlouho a narazili jsme na vážnou překážku. Přes chodbu, kterou jsme nutně museli dále, byla proláklina plná vody. A v té vodě byl rak. Docela obyčejný rak. Jenomže my byli malí. Zoufale malí. Stáli jsme tam docela bezradně. Ti dva střelci o raka marně lámali šípy a nikdo nevěděl, co si počít. Rozhodl jsem se zariskovat. Navrhl jsem jim, že toho raka odpravím, ale že mi musí vrátit mé klíče. To se ví, nechtěli, mizerové. Zvláště Snagroth se tvářil zádumčivě. Nakonec ale souhlasili a dali mi mé klíče. Ještě jsem nevěděl, co udělám, ale přísahám, že toho raka jsem zabít chtěl. Postavil jsem se na okraj vody a soustředil se. Chtěl jsem na něj vypálit blesk. Pořádný žlutý blesk. Jenomže kouzla jsou nevyzpytatelná a já selhal. Trochu se ze mě začmoudilo a nic. Vůbec nic. Zašumělo mi v hlavě, cítil jsem se vyčerpanější než předtím, ale ten rak tam byl stále a klapal klepety. Rozpačitě jsem se podíval po ostatních. To se ví, že Snagroth po mně hned chtěl mé klíče. Nyní jsem však byl ochoten je hájit tvrději. Ty klíče potřebuji. Podruhé mi je nedají. Hádal jsem se se Snagrothem i s ostatními, křičel a dušoval se, prosil i hrozil a nakonec to přineslo své ovoce. Ti tři mě nechali na pokoji, jen Snagroth se po mně začal ohánět mečem. Neopatrně se však přiblížil k vodě a rak se po něm ohnal. Sevřel ho pořádně klepetem a Snagroth se sesunul těžce poraněn k zemi. Ti ostatní na mě zapomněli a začali ho ošetřovat. Přišla moje velká chvíle. Skočil jsem do vody a začal se brodit na druhou stranu. Klepeta za mnou cvakala, ale já se nakonec bez zranění ocitl na druhém břehu. Zašklebil jsem se a pokračoval sám dále. Hned za rohem jsem narazil na krysu. Zvážil jsem všechna pro a proti a rozhodl se riskovat. Soustředil jsem se chvíli a v mžiku jsem se za ni přenesl. Co se týče kouzlení, byl jsem již k ničemu, ale byl jsem přede dveřmi. A ty dveře měly deset zámků! Tak jsem u cíle, vy naivní hlupáci, myslel jsem si, když jsem otevíral všech deset zámků. Šlo to hladce. A za těmi dveřmi byla místnost a v ní králův talisman, o který se soutěžilo. Popadl jsem ho a strčil si ho za kazajku. A místo něj jsem tam dal svůj obyčejný tesák. Obyčejný tesák, jen jsem ho trochu nablýskal o rukáv. Zamkl jsem za sebou a odebral se zpět. Musel jsem se jenom dostat za tu zatracenou krysu. Kouzlit jsem již nemohl, na to jsem byl příliš vyčerpaný. Musel jsem na to jinak. Hrál jsem o čas, neboť každou chvíli sem mohli přijít ostatní. Zkoušel jsem tu krysu odlákat kousky jídla, ale očividně by si raději dala k jídlu mě. Stál jsem v chodbičce, kam za mnou nemohla, a přemýšlel, jak na to. A pak mě to napadlo. Vytáhl jsem svojí houni, polil ji olejem do lucerny a zapálil. Popadl jsem hořící houni a s bojovným výkřikem jsem se vrhl do místnosti. Lekla se, mrcha! Já taky a pořádně! Křičel jsem a běžel s tím zapáleným hadrem. Proběhl jsem včas. Štěstěna mi byla stále nakloněna. Na druhé straně jsem zahodil zbytky spálené deky, utřel si ruce a vydal se k vodě. Začal jsem křičet na ostatní, že nemohu dále, že je tam krysa. Ani jsem moc nelhal. Ostatním se nakonec podařilo zabít raka a i se zraněným Snagrothem se přebrodili na druhou stranu. Uvěřili mi a všichni jsme se vydali na krysu. Bregyl ji nakonec zastřelil a nic nám nebránilo v cestě ke dveřím. Tady jsem to dobře znal. Tvářil jsem se stejně hloupě, jako ostatní, když se dveře otevíraly. Za dveřmi byla ta samá místnost a v ní můj tesák. Chvíli jsme na sebe zmateně koukali. Takový mocný král a vyhlásí soutěž o obyčejný tesák. I když se pořádně blýskal, jen co je pravda! Nakonec někdo prohlásil, možná že jsem to byl já, že se k té kudle asi váže legenda a že je určitě vzácná. Snagroth si tedy vzal tesák k sobě a my jsme se vydali nazpět. Po menších potížích s jinou družinou, která se mým kolegům chtěla pomstít, jsme se štastně dostali až k tomu chlapovi, který nás opět zvětšil. Všichni jsme se vítězoslavně odebrali za králem a rozhodčí komisi. Pravda, já poněkud vítězoslavněji. Došli jsme až na místo. Snagroth před králem slavnostně prohlásil, že se vracíme jako vítězové. Ten moudře pokýval hlavou a chtěl vidět důkaz. Snagroth vytáhl můj tesák. V duchu jsem se válel smíchy. Následovalo to, co následovat muselo. Král se rozlítil a označil nás za podvodníky. Všichni se na sebe zmateně podívali. Zkontroloval jsem, zda stojím blízko stráží, a vytáhl jsem talisman a křičel na celé kolo, že já jsem vítěz. Jen já a nikdo jiný. Ti čtyři čubrněli jako hejno slepic. Mával jsem tím talismanem a opájel se tou chvílí. To vám Krochta ukázal! Lidé jásali, křičeli a dupali. Byl jsem vítěz. Ti čtyři mi nemohli nic udělat. Byl jsem ze všech stran obklopen strážemi. Trochu upraveně jsem králi řekl svoji historku a na jeho výslovný dotaz, zda jsem talisman získal sám, jsem řekl, že ano. Zapřel jsem, že ti čtyři mi pomáhali. V jedné chvíli jsem se dokonce přistihl, jak na ně vyplazuji jazyk. Nemyslel jsem na to, co bude zítra, bylo mi to jedno. Jen jsem tam stál a čučel do jásajícího davu a po dlouhé době mi opět bylo dobře. Král mě osobně pozval na večeři a večer jsem se ubytoval na hradě. Ještě před spaním jsem se podíval z okna. A uviděl je. Stáli tam, Snagroth a Getd. Polilo mě horko. Určitě čekají na mě. Chtějí se mi pomstít. Hned jsem utíkal na strážnici a stěžoval si. Setník mi vyhověl a poslal vojáky, aby ty dva vyhnali. Byl jsem přeci jenom vítěz turnaje a náležela mi řádná pocta a ochrana. Když jsem se podruhé podíval ven, už jsem ty dva neviděl. Ale stáli tam jiní, určitě najatí. V té chvíli jsem již definitivně vystřízlivěl. Příští den jsem tajně opustil hrad a vydal se pro slíbenou odměnu. Byl jí statek střední velikosti. Pěkný kamenný dům s pozemky mi skýtal možnost změny mého bědného života. Mohl jsem opět mít domov, mohl jsem si najít novou ženu, zkrátka začít nový život. Ale já najednou žádnou radost nepociťoval. Ti dva se mi mohli pomstít. Pamatuji si jejich tváře. Byly zlé, velmi zlé. Budou mě pronásledovat a nedají mi pokoj. To vše se mi potvrdilo, když za několik týdnů přijela na můj statek skupina vojáků na mojí ochranu. Jejich velitel mi prozradil, že ti dva po mně skutečně pasou. Zamrazilo mě. Ti vojáci tu věčně nebudou. Příští rok bude nový turnaj a na mě se zapomene. Musím pryč. Příští den jsem se rozhodl. Prodal jsem statek hluboko pod cenou, koupil koně, naložil peníze a cennosti (i tak jich bylo dost) do pytle a utekl z té země. Zase jsem byl štvanec bez domova. Měl jsem jenom ten pytel plný peněz a věčný strach o život.

Od té chvíle to se mnou šlo z kopce. Zaplatil jsem si sice další kurs u cechu mého kouzelnického řemesla. Naučil jsem se novým trikům. Stal jsem se odolnějším, ale to bylo vše. Pak jsem se již jen toulal po širých pláních a ti dva mě pronásledovali ve snech. Z toho pytle jsem potřeboval jen velmi málo. Vlastně za ta léta z něj nic neubylo. Jednoho dne jsem se utábořil u lesa na poli a chystal se pojíst trochu ovoce. Najednou jsem uviděl malou hnědou kuličku. Byl to obyčejný křeček. Takový ten, co žije na poli a krade sedlákům obilí. Vlastně to bylo ještě mládě. Měl poraněnou nohu. Sebral jsem ho a chvíli jsem uvažoval jestli si ho náhodou neopeču k obědu, ale najednou jsem k němu pocítil jistou náklonost. Byl malý a bezbranný. Rozhodl jsem se, že si jej ponechám jako společníka. Dal jsem mu jméno Fistl. Mám ho dodnes. Neumí vůbec nic, ale mám ho rád.

Postupem času jsem se cítil stále osamělejším a osamělejším. Také jsem často vzpomínal na ten turnaj, když jsem hlídal ten svůj pytel s penězi. Co asi dělají ti dva? Ještě se mi chtějí pomstít? A pak se ve mně cosi ozvalo. "Tys je zradil, Krochto. Oni tě vzali k sobě a tys je podtrhl, nerozdělil ses s nimi o odměnu. Lhal jsi všem okolo a i sám sobě. Chtěl jsi slávu a máš prd". Hádal jsem se s tím cizím hlasem, potlačoval ho v sobě, ale nešlo to. Byl silnější. Den ode dne to bylo horší, trápily mě výčitky svědomí, tížil mě ten pytel. Pak jsem dostal zimnici, ležel jsem pod dekou a třásl se. Bylo mi špatně a v jednu chvíli jsem si myslel, že je se mnou konec. Ležel jsem v lese a byl jsem příliš slabý na to, abych přiložil na oheň. Myslel jsem na všechno možné. Na mrtvou manželku a dceru, na své šťastné dětství, na dny strávené v kouzelnickém cechu i na své dva jediné úspěchy. Na zahnání moskytů a na vítězství v tom zatraceném turnaji. Bylo mi špatně a cítil jsem dech smrti na tváři. A tehdy jsem si řekl, že jestli to přežiju, začnu nový život. Najdu si domov a přestanu se toulat. A měl jsem štěstí. Přežil jsem. Ještě pár měsíců jsem se toulal a nakonec jsem se objevil v Gwendarronu. To bylo předevčírem. Stále jsem čekal na náhodu, která nasměruje mé kroky dále...

Tak a teď sedím U lišky a vím, že nedaleko odsad se usadil chlap jménem Getd z Ruindoru. Je to bezpochyby ten z toho turnaje. Bydlí ve vesnici dobrodruhů. Mám možnost napravit to, co jsem spáchal. Zítra se za ním vydám a nabídnu mu podíl z toho pytle se zlatem. Dám mu třeba i víc. Za zbytek si třeba někde koupím dům. S Getdem se určitě dohodnu. Je to člověk jako já. Žádný tupý barbar, nebo protivný kudůk. Je to člověk a to znamená hodně. Já jsem také člověk. Člověk s člověkem se vždycky dohodne. Přestanu už konečně vláčet ten pytel zlata. Můj kůň si odpočine. Zítra si koupím pořádné šaty a oholím se. Bude ze mne nový člověk. Možná...