Povídky radostné i strastné
Doslov
Byly časy, kdy jsem otevíral dveře pocestným, naslouchal jejich vyprávění a zapisoval je
na pergameny a opatřoval poznámkami. Jednoho sychravého podzimního dne některého hojného
roku se u mne zastavil jakýsi muž z jihu. Měl sešlé boty a vypadal nuzně. Takovým lidem není
příliš do řeči, ale sklenička jablečného moštu, říznutého špiritusem, mu po chvíli rozvázala jazyk
a onen muž počal vyprávět. Vykládal o tom, že pamatuje i časy hojnosti. Tehdy se však neživil
poctivou prací a na jeho penězích tak byla často krev. "Jednou takhle na jihu sem se nechal
najmout vod takovýho moc podivnýho chlápka. Byl to ještě úplnej mladíček, vlastně skoro dítě.
Ten nám vyplatil spoustu peněz a my, totiž já a moji kamarádi, jsme přísahali, že budem plnit
všechny jeho rozkazy. Tak on nás zavedl na takové místo a tam stála zemědělská usedlost. Nařídil
nám, abychom přivedli všechny obyvatele statku a on řekne, jak s nimi naložit. Tak jsme je tedy
všechny pochytali. Nebyla to žádná sranda, protože kromě pána statku a jeho ženy tam byli ještě
staří, čtyři čeledíni, několik pacholků, asi tři hospodyně, podomek, mnoho dětí různého věku, dva
potulní kazatelé a žebrák, který byl vzat na noc přespat v chlívku a právěl snídal prasečí
nedojedky. Ten mládeneček sestoupil z koně a ostrým hlasem rozkázal: 'Přibijte je všechny na
vrata!'".
V ten okamžik jsem si podle mužova vyprávění udělal poznámku a učinil
výpočet. I bez dlouhého počítání mi však bylo jasné: Na jedna průměrná vrata průměrného statku
nemůžete ani při nejlepší vůli přibít víc jak pět šest lidí, a to ještě jeden nebo dva budou napříč přes
křídla a taková vrata potom pochopitelně neotevřete. Muž, vida můj zájem na tom příběhu,
pokračoval: "Tak jsme ty zbylý naložili na velkou káru a rozjeli se do okolí, poohlédnout se po
nějakých vhodných vratech. Co čert nechtěl, statek stál na samotě a široko daleko nebyla jediná
kloudná vrata k mání. Táhli jsme se s těma lidma křížem krážem po kraji až do noci a už jsme byli
pěkně nasraný, dokonce tak, že jsme chtěli jít za tím chlapem, co si nás najal a vynadat mu,
protože takovýhle fóry by si nikdo dělat neměl. Ti nasranější z nás už dokonce uvažovali, že mu
rozbijou hubu, když tu se vrátil jeden, co šel trochu napřed, a povídá, že tam pod lesem je docela
příhodná ves se spoustou fajnovejch vrat. Tak jsme vytáhli kladívka a hřebíky a šli na
to".
To ráno byl prý na onu ves malebný pohled. Na každá vrata připadalo
průměrně půldruhého čeledína a tři čtvrtě hospodyně. Místní lidé nemohli dospat, protože jim
celou noc někdo ťukal na vrata, a tak se hned ráno běželi podívat. Čubrněli jak puci...