Povídky radostné i strastné
Poznámky k pamětem aneb Perličky liscannorské
Jazykové a zeměpisné poznatky
Veden vzpomínkou na svého strýce, který mi byl v mládí učitelem a který, jako jeden z významných elfích nacionalistů, studoval vliv elfí literatury na ostatní národy, jsem se i já začal nedlouho po svém nastěhování zajímat o gwendarronskou literaturu a slovesnost. V prvé řadě jsem se začal pokoušet o vystopování původu místních názvů. Začal jsem hned doma. Okamžitě jak jsem slyšel, že název Liscannor vymysleli zakladatelé osady, poznal jsem, že je to nesmysl. Jde zřejmě o název mnohem starší, ovšem dříve příslušející údolí, jímž procházela odedávna cesta z Nurnu. Jde zřejmě o zkomoleninu výrazu ve starém jazyce lidí. Slovo Liškánora znamenalo liščí noru a mohlo se vztahovat jak na útulnou podobu chráněného údolí, tak na blízký les, kde byla odedávna hojnost zvěře.

K původu názvu města Nurn se mi nepodařilo zjistit nic bližšího, je z něj ovšem cítit silný trpasličí nádech. Jde patrně o zkomoleninu názvu osady, která stávala v místech dnešního města před příchodem lidí. Ale trpasličí vliv na rozvoj města dnes připomínají jen pobořené runami popsané hrobky na centrálním hřitově.

U určení původu názvu Království Gwendarronského není žádných pochyb. Je jasně z elfštiny. Dokazuje, že zde byli elfové dávno před ostatními. Slovo wendaern znamená dívčí stín. K tomu se mi podařilo vyštrachat v nurnské knihovně (v bedně se starým papírem) i svitek, přiřazující tuto mou domněnku k málo známé elfí pověsti o dívce, která tak truchlila po svém muži, zabitém ve válce se skřety, že se z ní stal pouhý stín a ona odešla z tohoto světa. Nikdy mne však předtím nenapadlo spojovat tuto báji s Gwendarronem a myslím, že by měl ze mne strýček radost.

Název sousedního království Gorganu je opět zřejmě zkomolenina elfího výrazu. Zde je však obtížné určit jeho původ. Mohlo by jít o slovo gorgondo, znamenající snad náhrobní kámen či posvátnou sochu či skálu, anebo gorgwaith, značící "strašný lid", což by potvrzovalo domněnky o dávném hojném výskytu krollů na tomto území, z nichž do dnešních dob zůstaly pouze zbytky v oblasti Rugornských hor i jinde. Je také možné, že jméno Gorgan převzali lidé od severních barbarů, což mi vzhledem ke koncovce připadá pravděpodobné.

Naglin je původem trpasličí osada. Byl založen poměrně nedávno a o jeho vzniku existují přesné zprávy. Původní obyvatelé se během let smísili s lidmi a od poloviny minulého století je zde naprostá převaha hobitích usedlíků. Ti do této oblasti přišli po rasových půtkách v zemích na sever od Gwendarronu a od té doby vtiskli městu i širokému okolí charakteristickou tvář. S ostatními národy (snad s výjimkou některých prchlivých elfů) se zde snášejí dobře a jedině díky nim Naglin utěšeně vzrůstá.

Liscannor
Dnes jsem byl položit květiny u hrobu Grundygova. Je tomu přesně šest let, co zahynul v chapadlech chobotnice. Přál bych si, aby zde mohl být a těšit se z toho, jak dobré jméno má stále Quonsett. Jaká škoda, že musí ležet v zemi na místě tak neutěšeném, jakým je liscannorský hřbitov. Letmým pohledem se lze přesvědčit, že od jeho založení nebyla vydána ani zlatka na jeho údržbu. Márnice, která je v dezolátním stavu a o niž se již od dob Balgorrových nikdo nestará, jen podbarvuje atmosféru, již navozuje na jednom místě pobořený plot a mnohé neudržované náhrobky. Celek je smutným důkazem toho, že starosta s obecní pokladnou neumí zacházet.

Kromě zaplivané pastoušky, kterou hostinský ani přes svoji nejlepší snahu nestíhá udržovat v čistotě a kde je vždy minimálně polovička stoliček rozlámaná, kde je vždy napravo před dveřmi nazvraceno a nalevo od dveří chodí ožralové občas močit, je vlastně jen jedinou místní pamětihodností (pominu-li zříceninu věže) pomníček člověku, zabitému bleskem na nedalekém rozcestí. Od radostinové bouřky roku 1030, kdy zde posel bohů sklátil žebráka, čekajícího na kupce, který by ho svezl do Nurnu na tradiční Sjezd prosebníků, se tomuto místu říká "Na škvarku".

Liscannorský les je námětem na celou knihu. Stovky listů papíru by se daly popsat vyprávěním o pečlivě udržovaném hvozdu, o tom, jak všechny stromy šeptají s úctou Sarimovo jméno a jak se staví do pozoru, když jde druid kolem, a ševelí lístky, snažíce se vlichotit do jeho zvláštní přízně. Dalo by se vyprávět o dubu, který stojí na malém palouku obehnaném maliním a který se může pyšnit tím, že dal Sarimovi vzácnou hůl pro cesty širým krajem, a který je tak rád, že právě z jeho žaludů Rion připravuje ten pověstný zálesácký dort. Dalo by se dlouhé hodiny chodit po hvozdu a bádat nad tím, jak krátkozrací jsou ti, kdo les pomlouvají. Vždyť les je tak mocný! A les, to je především Sarim. Kdo nemá rád les, neobstojí před Sarimem a raději se hvozdu vyhne. Jen onehdá měl druid menší potíže s babkami, které chodily do lesa sbírat klestí, sem tam haluz ulomily a prašivku rozkoply. Jak se však k mému uchu doneslo, vyhnal je Sarim z lesa takovým způsobem, že kromě falešného chrupu na úprku poztrácely i košíky s chrastím a řvaly hrůzou, i když byl les už dávno z dohledu. Tuhle informaci ovšem opravdu nemohu s určitostí potvrdit, i když vzhledem k tomu, že liscannorský druid je ve svém hvozdu mocným pánem, by na tom mohlo být něco pravdy.