Povídky radostné i strastné
Zlý sen aneb Sbohem, Gruniel
O výpravě do země Karwell toho mnoho nenapíši, vždyť každá zmínka o té zemi ve mně vyvolává černé vzpomínky, které nedokázaly vyhladit ani dva měsíce zdravotní dovolené, strávené na radu lékaře v domku na mallikornském pobřeží, kde mi hučení příboje, tříštícího se o útesy, dalo připomenout rodný Quonsett a zaplašilo myšlenky na poradostinové dny roku 1032 v Karwellu. Přesto celá záležitost začala tak krásně a nevinně...

Oslavy králových padesátin pamatuje snad každý. Veselí a bujará nálada vládly celým Nurnem a liscannorští měli tu čest být přítomni oslavám přímo na královském sídle. Tam jsem, uprostřed hodovního veselí, podbarveného nechutnými opileckými scénami, narazil na stvoření tak jemné, až se mi zatajil dech. Opustil jsem ji tehdy, abych se s ní nazítří sešel opět, těsně před odjezdem. Učarovala mi a jistě jsem nelitoval peněz, utracených v hostinci U hroznu. Gruniel Vodomlatská se mi potom často vkrádala do snů, ještě před tím, než se mé noci změnily v ošklivou můru. Těšil jsem se proto na setkání s ní a nejednou jsem se z našeho kupeckého vozu ohlédl zpět k jižnímu Gwendarronu. Po svém návratu jsem byl však psychicky naprosto vyčerpán a na Gruniel jsem neměl ani pomyšlení. Když jsem později získal zpět ztracenou stabilitu, bylo počáteční okouzlení to tam. Stali jsme se však přáteli a udržujeme velice řídkou korespondenci.

Naše cesta a společné obchodní zájmy jen stmelily mé přátelství s trpaslíkem. Zjistil jsem, že na něj lze mít určitý vliv, ale nerad bych toho chtěl zneužít. Je ve svém hněvu opravdu strašný (to okusil i onen kupčík v Karwellu) a domnívám se, že uzavřené přátelství by ctil do posledního dechu. Při volbě vůdce mi byl Erlanth větším konkurentem, než jsem se zprvu domníval, a v prvním kole voleb se nerozhodlo. V tu chvíli jsem ale bleskově přehodnotil své šance a shledal je mizivými, vždyť Erlanth jako nerozhodný vůdce by mohl leckomu vyhovovat. Proto mne napadla spásná myšlenka společného vůdcovství, kterou Erlanth ihned přijal. To se sice (jak jsem zjistil později) nelíbilo mnoha členům družiny, ale já jsem to pokládal za vynikající řešení, neboť jsem se domníval, že si ukousnu větší část rozhodování nad družinou. Jak bylo dobře, že jsem zprvu Erlantha podcenil! Poté, co jsem upadl do stavu, v němž jsem nebyl s to nést odpovědnost za družinu, dokázal ukočírovat ten splašený nurnský dostavník i bez mé účasti. Během cesty jsem k němu získal opět pořádný respekt a zjistil jsem, že je skutečně nebezpečným protivníkem, jakého je lépe držet v přátelství.

Později mne napadlo, jak zranitelným a bezmocným jsem byl v dobách putování Karwellem, kdy nám za zády cválala Krvavá jízda a v mých snech se proháněli jezdci s bílými tvářemi. Tu jsem musel blahořečit tomu, že jsem nikomu v družině nezavdal příčinu k nepřátelství (ač, jak jsem zjistil o mnoho později, ani to nebyla úplně pravda), ba naopak, mnoho spolubojovníků mi chtělo pomoci. Mně však naneštěstí pomoci nebylo, neboť to, s čím jsem měl problémy, tkvělo ve mně a v mém vědomí. Poprvé jsem poznal, jak nebezpečným může být člověku to, co nosí ve své hlavě.