Povídky radostné i strastné
Kouzla, čáry, kouzelníci aneb Zpověď toho, kdo ví
Existuje cosi jako profesionální hrdost. Nevím, jak je tomu u válečníků nebo zlodějů, ale
kouzelnická hrdost je silnější, než krollova chuť k jídlu. U mě je tato hrdost navíc umocněna onou
žárlivostí, jež postihuje méně schopné vůči těm schopnějším. Ve chvíli svého příchodu do řad
Nurnské družiny jsem si byl vědom, že co do zkušeností a schopností se nemůžu měřit ani s
Erlanthem, uznávaným coby první začínající mág v družině, ani s Herbertem. I když by se mohlo
zdát, že své přátelství věnuji spíše Herbertovi, jehož temná magie je mi bližší než Erlanthova a jenž
nemá, stejně jako já, pražádnou chuť následovat Erlanthovu kariéru mága, přesto mi byl svými
názory a chováním bližší právě zkušený Erlanth. Snad to pramenilo z toho, že mi Erlanth vždy
připadal měkčí a tvárnější. Měl jsem od samého počátku dojem, že jako spojenec je sice příliš
nerozhodný, avšak na druhé straně lze tohoto jeho rysu využít a mít na něj vliv. Elf Herbert mi
připadal nebezpečnější, hlavně svým riskantním přístupem k magii a k životu. Tenhle elf vždy žil
i kouzlil naplno, a tak jsem se i jeho snažil udržovat v přátelském vztahu. Zároveň jsem ale byl od
prvního okamžiku rozhodnut oba předčít a stát se nemocnějším kouzelníkem družiny. Ale k tomu,
aby se člověk dostal na vrchol, musí jít dlouho do kopce, a čím je ten kopec vyšší, tím je cesta
strmější. Díky bohům, že mi byla štěstěna nakloněna a já po ní vykročil šťastně.