Povídky radostné i strastné
Přátelé a ti druzí aneb Každý se nejdřív rozkoukává
O vztazích, které panují v takové družině dobrodruhů, jsem toho ledacos věděl, stejně jako
o intrikách, kterými si Grundyg nadělal v družině kromě několika přátel i pár lidí s opačným
názorem na svou osobu, a tak mne ani nepřekvapilo, když za mnou, hned jak se rozkřiklo, že se
zúčastním příští výpravy, přišel kroll Rviz a elf Herbert. Přišli za mnou s žádostí o pomoc při
likvidaci nepřítele z nejnebezpečnějších. Jacoba z Rugornu. Domnívali se, že budu následovat
svého bratra, o němž se ví, že rugornského krolla neměl v náklonnosti. Já však nechtěl opakovat
Grundygovy chyby a nadto jsem cítil, že moje pozice v družině není silná natolik, abych mohl své
názory prosazovat silou. K Jacobovi jsem nadto pociťoval jedině lhostejnost a spiklencům jsem
proto dal pouze vyhýbavou odpověď. Tušil jsem však, že dojde-li k rozhodujícímu střetu, bude
rozhodování těžké. Někdy však okolnosti dostanou člověka do situace, kdy se musí řídit v první
řadě svým osobním prospěchem, a tak bylo stejně možné, že budu spolupracovat na bojovníkově
vraždě (zvlášť kdyby se toho účastnil zkušený a nevypočitatelný druid Sarim) i že budu pomáhat
straně druhé (zřejmě Jacobovi, Rolldovi, Páinovi a nováčku Nestorovi). Záleželo mi také na tom,
ke které straně se kromě Sarima přikloní Erlanth Linfalas, nejmocnější z kouzelníků v naší
společnosti. Mimochodem, jeden z mála schopných kouzelníků, k nimž necítím výše popsané vřelé
vztahy.
Z obou variant vývoje situace mezi hrdiny jsem měl obavy a přál si proto,
aby se rozjitřené rány zavřely a k žádným konfliktům, kdy bych se musel rozhodovat, nedošlo.
Okolnosti Jacobovy smrti mi nakonec veškeré rozhodování ulehčily. Ve chvíli, kdy jsem prožíval
slastné chvíle v hromadách zlata a před očima jsem měl jen a jen mince z drahého kovu, se všechno
seběhlo bez mé účasti a k mému prospěchu se události vyvinuly tak, jak jsem nečekal. Jen smrti
krolla Rvize jsem hluboce želel. Přestože jeho duševní schopnosti byly mdlé, přirostl mi k
srdci.
Při putování jižními pouštěmi jsem si poprvé uvědomil, jak je důležité mít
v okruhu lidí kolem sebe někoho, komu mohu bez výhrad věřit. Někoho, kdo mne nezradí ve
chvíli, kdy budou všichni proti mně a já nebudu mít možnost se jejich útokům bránit. K tomuto
poznání mne dovedl jednak démon chtíče po zlatě, díky němuž jsem co chvíli ztrácel sebekontrolu,
a jednak smrt Jacobova, jenž zemřel nepomstěn a bez pomoci. Jeho vražda mnou hluboce otřásla
a umínil jsem si, že si v družině naleznu silného spojence z řad mužů, kteří vládnou mečem. Dají-li
bohové, v budoucnu se mi to vyplatí.