Povídky radostné i strastné
První krev aneb Jak to vlastně začalo
Již mnoho zim uplynulo od doby, co jsem se se nastěhoval do domku v osadě Liscannor,
domku, který jsem zdědil po svém starším bratru Grundygovi. Nikdy nezapomenu na okamžik,
kdy mě na mých cestách zastihla zpráva o jeho tragické smrti, s níž jsem se pak dlouho nemohl
smířit. Vždyť Grundyg pro mne představoval vzor, ke kterému jsem vždy vzhlížel a jehož jsem
vždy obdivoval. Ten vzor byl teď mrtev a já bydlel v domě, kde mi ho tolik věcí připomínalo. Ještě
dnes mám na svém nočním stolku svícen, vyrobený z lebky, kterou si přinesl ze své první výpravy.
To byl ještě pouhý kouzelnický začátečník a já rozmazlené elfí dítě. Tehdy by mne ani nenapadlo,
že bych jednou mohl jít v jeho stopách a vydat se s Nurnskou družinou. Ale léta v malém domku
s číslem pět plynula a já jsem začal tesknit po životě cestovatele a toužil jsem využít nemalých
zkušeností, které jsem za mlada získal, většinou od svého bratra. Za těch pár let, co jsem užíval
pohodlí roubeného stavení a setrvával v nečinnosti (nepočítaje v to občasné výlety do knihoven
v okolí, zdvořilostní návštěvy hostinců a krátký výlet do hradu v naglinské oblasti) jsem se stal
přítelem mnohého dobrodruha ze vsi. Viděl jsem triumfální odchody do bojů i žalostné návraty,
po nichž se ještě týdny nesl okolím kvílivý pláč sirotků a vdov. Přesto po čase přemohla má touha
rozepnout křídla a navštívit nepoznané kraje strach ze smrti, která k životu dobrodruha nenávratně
patří, ba neslyšel jsem dokonce ani varovný hlas Grundygova trpkého osudu a vstoupil do řad
těch, kdo se v hodovanu roku 1031 nechali zlákat nabídkou cizince, který se jednoho večera v
Liscannoru objevil. Od samého začátku se mi nelíbil. Nelíbil se mi právě proto, že jsem věděl, že
jeho schopností při hrách s magií nikdy nedosáhnu. Jsem si vědom, že některé špatné vlastnosti
mohou stát člověka život. Mého bratra stál život pocit soudržnosti a odpovědnosti za druhy, jimž
byl vůdcem. Mne bude jednou stát život bytostná nenávist k lidem, kteří ovládají magické umění
na takové úrovni, o které se mně může jenom zdát. Takové lidi bych nejraději nacpal drakovi do
chřtánu. I tohohle jsem měl obrovskou chuť zabít, ale po chvíli mi bylo jasné, že tady by si vylámal
zuby i můj bratříček. Tenhle člověk patřil k Vyvoleným. Je vám možná divné, že říkám stále "lidé",
když sám jsem elf. Nuže, užívám tohoto termínu jako obecného výrazu pro rozumné, myslící a
soudné osoby, obývající všechny čtyři světové strany. I když tento postoj je z mé strany značným
snižováním elfské důstojnosti a porušováním tradic (promiň, strýčku), domnívám se , že svět spěje
k nadvládě prostých lidí a stavět se proti tomu by bylo z mojí strany šílenstvím.
Ale vraťme se zpět k onomu dni, kdy jsem spolu s mnoha jinými dobrodruhy, většinou
páchnoucími levnou kořalkou a s mečem, ne-li něčím horším, u pasu, vstoupil do černého krytého
vozu, u kterého ten mizerný čaroděj zašněroval plachtu, a byl dopraven na okraj daleké země,
přímo doprostřed pouště. Cesta vozem nebyla ani tak nepříjemná jako spíše znepokojující, protože
jsme celou cestu neslyšeli nic než zvuk, připomínající svištění větru, a kola vozu se zcela jistě
nedotýkala země. Myslím, že přenos nemohl být uskutečněn hyperprostorově, na to by neměli
energii ani všichni gwendarronští kouzelníci dohromady, spíš se jednalo o obyčejnou levitaci,
spojenou s velmi ošemetným kouzlem, o němž jsem kdysi slyšel: relativním zpomalením času v
určitém místě vzhledem k okolí. Obdobou tohoto kouzla, byť v mnohem menší míře, je obyčejná
rychlost, kouzlo, které se každý kouzelník na studiích učí jako první. Byla-li použita tato metoda,
musel na nás být ze zemí, nad nimiž jsme prolétali, pěkný pohled. Hádám, že jsme vypadali jako
ohnivá čára, protínající oblohu. Tak či onak, zanedlouho jsme stáli na rozpečeném pouštním písku
a zírali do průrvy mezi skalami, kudy se do země vcházelo. A tu se mi v mé mysli vybavila
vzpomínka na starý svitek, na kterém jsem četl o zemi, která byla magicky oddělena od okolního
světa a kam se žádný obyčejný smrtelník nemohl dostat. V tuto chvíli jsem se zalekl, že snad v
zemi, obestřené takovým magickým závojem, budou mé vlastní síly zeslabeny, ale mé obavy se
později ukázaly jako liché. My jsme se do země ovšem mohli směle vypravit díky nějaké podezřelé
věci, pořádně nabité magenergií. Mimochodem, tenhle výraz přímo nesnáším. Je výmyslem lidí,
kteří neměli s kouzly nikdy nic do činění. Díky tomuhle slůvku se naprostá většina laiků domnívá,
že mám v hlavě jakýsi džber, z něhož tu (tisíckrát ne) magenergii ulévám do každého kouzla.
Neumí si představit, ba ani se jim o tom nemůže zdát, jaké to je, když kouzelník ve své duši, ve
svém já, cítí tu nepopsatelnou sílu, tu duševní pohodu a vyrovnanost po dobře provedené meditaci.
Nikdo neví, jaká to je pro mou duši trýzeň, vydat ze svého já něco tak důležitého a vzácného k
tomu, abych vyvolal stav, který poruší normální rovnováhu věcí a způsobí to, čemu všichni říkají
tak obyčejně - kouzlo. Není se přece čemu divit, že mne pobuřuje, když si lidé na taková kouzla
zvyknou a chtějí, abych je prováděl na potkání. Tedy jednou provždy: nejsem žádný automat na
ta vaše kouzla. Tím nechci samozřejmě říct, že mi jsou kouzla protivná. Jsou důležitá, jistě. Nikoli
však jako cíle, nýbrž jako prostředky. K čemu? O tom snad jindy.