Povídky radostné i strastné
Arrawnova láska
Arrawn seděl na zápraží a pokuřoval dýmku. Pozoroval, jak přes husté koruny stromů prosvítá vycházející slunce, jak se les probouzí. Ptáci začínají zpívat, sem tam proběhne kolem králík a občas se mihne běžící srnka. Pak se objeví jelen, dvanácterák, opatrně se rozhlédne a vyrazí dále na své, pro člověka nepochopitelné cestě. Támhle se honí vrabci mezi stromy. A vysoko na obloze krouží orel, vyhlížeje svou dnešní kořist. Arrawn miloval život v lese, tu panenskou přírodu a zvířata všude kolem. Rád měl i tabák, který byl hojně pěstován v Knorladu od té doby, co se tam usadila početná hobití kolonie. Mnoho chvil strávil tímto pozorováním přírody, hlavně po ránu, kdy vše vstává a vítá další den.

Arrawn tu bydlel se svým přítelem, elfem Wiellathem. Ten ještě spal, poněvadž měl raději večer a noc, než ráno. V noci často bloumal po okolí a povídal si s nočními tvory, kteří žili v okolí, zvláště pak s moudrou sovou Aghátou. Arrawn proti noci nic neměl, obzvláště, když se trávila u táborových ohňů za zpěvu a hodování. Líbil se mu i měsíc a hvězdy, ale že by se musel ve tmě potulovat po lese, v němž je beztak špatně vidět i ve dne, to tedy ne. Bylo to asi i tím, že Arrawn neviděl v noci jako Wiellath, jenž se pohyboval hbitostí kočky.

Náhle se mezi stromy objevila ona. Irrwing, spanilá elfka, již Arrawn miloval mnohem více, než jakoukoli přírodní krásu. Ale láska k přírodě se s láskou k Irrwing nevylučovala, spíš naopak, neboť ona byla součástí čisté přírody. Měla dlouhé havraní vlasy, velké zelené oči a oblá ústa, která se na Arrawna vždy mile usmívala. Oblečena byla do zeleného, což je obvyklé oblečení lesních elfů. Kromě toho nosila koženou kazajku a vysoké boty.

"Krásný den, není-liž pravda", zavolala na Arrawna, "Vezmi si koně a pojeď se se mnou projet k jezírku". Arrawn neváhal, ani co by Pergen skřeta zabil, a běžel do stáje, kde skočil na koně a vyrazil za elfkou.

K jezírku už dojeli oba vedle sebe. Měli to tu rádi, vrby na březích, průzračná hladina hladká jako zrcadlo, voda, která jakoby hladila, plná ryb, a měkká tráva na březích, jež velmi zachutnala jejich koním. Dlouhou dobu pak leželi v trávě a pozorovali letící ptáky a šplouchající ryby. Pak se svlékli a vykoupali se v modré vodě jezírka, rušeni jen plovoucími rybami a křikem ptáků. Když se začalo stmívat, odebrali se k domovům, kde se rozloučili, aby se mohli oba těšit na další setkání.

Tak to šlo mnoho šťastných dní, které si občas zpříjemnili lovem, nebo se večer sešli s jinými elfy u ohňů k hostinám a zpěvům.

Až jednou je z poklidného života vytrhl Wiellath, který jim oznámil, že se po okolí potuluje raněný medvěd. V Arrawnovi i Irrwing se probudil dosud dřímající dobrodružný duch a společně s Wiellathem se rozhodli huňáče ulovit. To se jim podařilo, hlavně díky elfím lukům, celkem snadno a následovala hostina, při které medvědí hlava slavnostně ozdobila Arrawnův a Wiellathův dům.

Touha po dalších dobrodružstvích se však už nedala zastavit a trojice dobrodruhů se stále častěji vydávala do neobývaných částí Míjónského lesa, kde byla zvěř divočejší a občas se tam dalo narazit na tlupu skřetů, kteří z hor přišli až sem. Povídalo se, že v těch místech žijí mnohem strašnější stvůry, ale dobrodruzi byli zatím příliš mladí na strach.

Až jednoho dne se objevil cizí člověk. "Hej, cizinče, kdo jsi a odkud přicházíš?", zavolal na něj Wiellath. "Otec mi dal jednu starou mapu a říkal, že mě zavede k pokladu, ale pořádně se v tom nevyznám", odpověděl člověk a přišel blíž. Druzi si ho teď mohli pořádně prohlédnout. Měl světlé vlasy a jemné rysy a působil dost nevýrazně. Na sobě měl plátovou zbroj a u pasu mu visel dlouhý meč, z čehož se dalo usuzovat, že se jedná o válečníka. "Doufal jsem, že na své cestě potkám někoho, kdo by byl ochoten jít se mnou, ale bohužel jsem na nikoho nenarazil", pokračoval muž, "Nemohli byste mi poradit vy?". Tři dobrodruzi se v mžiku srotili kolem něj a začali si prohlížet mapu. "No jasně", zvolal pojednou Wiellath, "Už vím, kde to je. Asi míli západně od Grohardovy mohyly". "A poradíte mi, jak se tam dostat?", otázal se znovu cizinec. "Jestli proti tomu nic nenamítáš, tak pojedeme s tebou, beztak jsme už doma lenošili moc dlouho", odpověděl Wiellath s úsměvem. "To bych byl moc rád. Můj táta vždycky říkával: 'Na dobrodružství s sebou vem vždy co nejvíc lidí, alespoň je tu pravděpodobnost, že je zabije něco, co by mohlo zabít tebe', ale já sám bych stejně chtěl mít u sebe pár přátel. Bohužel, v naší vesnici nebyl nikdo, kdo by se chtěl stát dobrodruhem, a tak jsem všechny své přátele z dětství musel opustit". "To nevadí, teď tu máš nás, a pojď se posilnit, máme čerstvě uloveného kance na divoko". "Moc děkuju, a abych nezapomněl, jmenuji se Brant". "Tak pojď, Brante, dál", pobídla válečníka Irrwing, načež se všichni odebrali do domu k jídelnímu stolu. Hodovali dlouho do noci a ráno, sotva kohout zakokrhal (po pravdě řečeno ne poprvé), si sbalili věci a vydali se na dobrodružství.

Rozjeli se rychle, ale Brant postupně zpomaloval, až nakonec prohlásil: "Můj tatík vždycky říkal, že když člověk hledá poklad, má jet pomalu a vychutnávat každý den. Může to bejt taky jeho poslední". "Nestraš", napomenul ho Wiellath, "Ale je fakt, že je krásně a my nemáme kam spěchat". Tak jeli dál pomalu a kochali se krásou okolní přírody, jež zářila létem.

"A jak si vůbec přišel k tý mapě?", zeptal se Branta Arrawn, když se večer utábořili a opékali uloveného králíka. "Daroval mi jí tatík", odpověděl Brant, "Našel jí na nějakém dobrodružství. Než se stal sedlákem, tak se toulal po světě. Vždycky říkal, že život dobrodruha je výnosný, ale také nebezpečný, a jeden musí vždycky vědět, kdy je čas k útěku. Ale nikdy nepochopil, proč tolik dobrodruhů vyhazuje peníze jen proto, aby se zdokonalili v boji. Tatík, když si dost ušetřil, koupil si statek a začal sedlačit. Jó, můj tatík mi byl vždycky příkladem". "Proč mluvíš o otci vždycky v minulém čase?", nedalo to Wiellathovi, "Copak von už umřel?". "No, to zrovna ne, ale ukázalo se, že to není můj otec".

Dobrodruzi se ještě chvíli bavili o tom, co je čeká, a nakonec šli brzo spát, aby byli ráno čilí. Druhý den bylo opět hezky, ale dobrodruzi věděli, že se blíží do nebezpečných míst hvozdu. Avšak jelikož bylo teplé léto a všude v lese hojnost zvěře, dravé šelmy neprojevily zájem o zpestření jídelníčku o několik dobrodruhů. Čtyři hrdinové se tedy bez problémů dostali na místo určení, kde objevili trosky jakési svatyně či chrámu.

Mapa, kterou vlastnil Brant, patrně nebyla jediným exemplářem, nebo aspoň pro to svědčily kosti rozeseté kolem. Bojelačná družina však neváhala a vešla dovniř ruin. Pod jakýmsi oltářem pak byl nalezen vstup do podzemí. Podzemí se hemžilo různými stvůrami jako kostlivci či zombiemi, které představovaly pro nepříliš zkušené dobrodruhy značné nebezpečí. Přátelé však čelili náporu nemrtvých odvážně a postupně je zlikvidovali, když tu se objevily stíny a začaly dobrodruhy zraňovat svým mrazivým dotekem. Naštěstí měl Wiellath nůž, který dostal od otce k patnáctým narozeninám, a právě jím nebezpečné mlžné tvory rozehnal.

Cestu k pokladu střežilo ještě několik nebezpečných a krvežíznivých oblud, ale odvážní dobrodruzi přešli přes všechny nástrahy a podařilo se jim dosáhnout úspěchu. Poklad sice nebyl nijak velký, ale pro pár začínajícíhc hrdinů znamenal příjemné nabuzení a touhu po dalších akcích.

Teď však byl čas na návrat domů a na pořádnou oslavu. Cestou dobrodruzi uspořádali hon na kance a podařilo se jim ulovit dokonce dva štětinaté exempláře. Takže večer uspořádali velkou hostinu, při které Wiellath přišel téměř o všechno víno, které měl ve sklepě od otce k příležitosti svatby.

Když po několika dnech všichni vystřízlivěli, vydal se Brant domů, aby se pochlubil svému otci, tedy spíše pěstounovi, se svým úspěchem. Ostatní přátelé užívali nabytých peněz a Arrawn s Irrwing trávili čas se svou láskou. Z ní po roce vzešel syn, jenž dostal jméno Erwill.

Kvůli němu skončili Arrawn i Irrwing s dobrodružným životem a věnovali se mu, jenomže přišla tuhá zima a skřeti z hor se odhodlali sejít do Míjónského lesa a začali si opatřovat potravu přepadáním osamocených usedlostí, což vyvolalo odvetnou akci místních elfů a lidí. Arrawn, Irrwing a Wiellath samozřejmě u podobné události nemohli chybět a společně s Pergenem a Gilkenem se vydali lovit skřety po lesích, s čímž měl zvláště Pergen obstojné zkušenosti.

Větší skřetí bojůvky byly vesměs rozmetány, ale malé skupinky se v lese pohybovaly i nadále a přestože jejich bojeschopnost nebyla velká, působily občas škody v podobě zabitých domácích zvířat i jiné, takže odvážní dobrodruzi vyjížděli často na jejich lov, i když většina obyvatel se spokojila s obranou svého majetku. Arrawn a ostatní se rovněž aktivně angažovali v pobíjení skřetů a často vyjížděli do opuštěných částí lesa, kde skřeti sídlili v provizorních doupatech.

Až jednou, v čase, kdy se léto chýlilo ke konci a podzim se roztahoval nad krajinou, se tři přátelé opět vydali na lov skřetů. Vítr se točil mezi stromy a nadouval pláště dobrodruhů. Brzy se podařilo vystopovat poměrně velkou skupinu skřetů, načež se hrdinové pustili do jejich pronásledování. Netrvalo dlouho a před druhy se objevila tlupa skřetů, kteří se sice snažili pohybovat se potichu, ale přesto tropili dost velký rámus. Tři odvážlivci na ně bez váhání zaútočili smrtícími šípy a mnoho skřetů pobili dřív, než se stačili vůbec vzpamatovat. Pak se na ně druzi vrhli s meči. Někteří skřeti se snažili jim čelit, ale většina se dala na zběsilý úprk. Dobrodruzi prakticky ovládli bojiště, když skřetům přišla nečekaná posila. Hrdinové byli zasypáni šípy, které nezřídka našly svůj cíl. Neváhali však a vrhli se proti novému nepříteli, a přestože těžce zranění, dokázali i tyto skřety zahnat na útěk.

Když bylo po všem, všiml si Arrawn smrtelně bledé tváře Irrwing a rudého pramene prýštícího jí z hrudi, z níž trčel zbytek zlomeného šípu. Rozběhl se k ní a chytil vrávorající elfku do náručí. Otevřela oči a naposled se na Arrawna usmála. "Sbohem, milý", zašeptala nakonec a pak se její víčka i rty navždy sevřely a v koutku úst se objevil pramének krve. "Ne!", zvolal Arrawn a ozvěna jeho hlasu se odrážela mezi stromy. Přitiskl mrtvé tělo milované pevně k sobě a z očí mu vytryskly slzy. Po nekonečné chvíli uložil mrtvou elfku jemně do trávy a nechávaje ji v péči Wiellatha, který se právě probral z bezvědomí a snažil se nějak přimět k poslušnosti přeraženou nohu, vyrazil za uniknuvšími skřety.

Není známo, kolik jich Arrawn pobil, protože o této době nikdy s nikým nepromluvil, nicméně od té doby se už žádné lovy skřetů nekonaly, neboť v Míjónském lese nezůstal ani jediný. Arrawn se domů vrátil po několika dnech, po které Wiellath udržoval Irrwing pomocí bylinných mastí ve stavu, který spíš připomínal spánek. Arrawn ji pak pohřbil u jezírka, které měla tak ráda.

Tak skončil příběh lásky Arrawna a Irrwing, i když v Arrawnovi zůstala světlá vzpomínka na ni zachována až do konce jeho dní. Po smrti své milé dlouho bloumal bezcílně po lesích, nechávaje svého syna Erwilla, jenž mu matku velmi připomínal, na starost strýci Pergenovi, a až bratr Iásón ho vytrhl z jeho blouznění a odvedl ho do severního města Mondragon, kde se Arrawnova nálada zlepšila. Netrvalo však dlouho a Arrawn odešel do lesů a zabíjel skřety, ke kterým cítil nesmírnou nenávist až do konce svého života, kdy právě v boji se skřety padl.

Když se láska objeví,
tak něco začíná,
však vše, co začíná,
vždy také končívá

Přináší zármutek
všechno, co krásné je,
když konec blíží se,
když zmizí naděje

O co větší štěstí
člověk když prožívá,
o to větší smutek
konec přinášívá

Smrt lásky největší
je přec nejstrašnější,
ten, kdo nemiluje,
je snad nejšťastnější