Povídky radostné i strastné

Ukrytá pozůstalost

Bylo horké travnové odpoledne, vzduch se jen tetelil, a proto bylo nejpříjemněji v hospodě u korbelu chlazeného piva. V jedné takové lurgrapské hospodě U skřetí hlavy sedělo několik starých přátel, kteří se tu sešli, aby se poohlédli po nějakém tom dobrodružství, jež by jim ulehčilo těžkou finanční situaci. Většina schromaždivších se dobrodruhů byla vyznavači alchymie, a to tulák Bregyl Númen, hobit Atir a panna Seillyn. Dva další pak zastupovali povolání hraničářské. Byl to osudem zocelený půlelf Snagroth a Yalled z Erinu. Dobrodruzi si vyprávěli o všem, co je potkalo od časů, kdy se rozešli ve Zlatorybicích.

U vedlejšího stolu rovněž seděl nějaký dobrodruh. Jeho tvář však byla ukryta pod helmou, ve které byly otvory pouze pro oči a ústa. Jeho vzhled budil respekt i strach, což bylo vidět na hostinském, jenž se k neznámému choval sice uctivě, leč bylo cítit, že by byl raději, kdyby neznámý trávil svůj čas úplně někde jinde. Muž pomalu usrkával své pivo a zdálo se, že dění ve svém okolí nevěnuje pozornost. Avšak zdání klame. Muž dobře registroval, o čem se u vedlejšího stolu mluví. Posléze vstal a přistoupil k dobrodruhům.

"Buďte zdrávi, jmenuji se Grihnal. Zaslechl jsem útržky vašeho rozhovoru a došlo mi, že jste dobrodruzi", promluvil, "Možná bych věděl, jak přijít k penězům". Všichni u stolu náhle zbystřili pozornost. "Přisedni si", pobídl ho Yalled, "A odlož tu helmu, tady se snad nemusíš bát napadení". "Děkuji", odvětil muž a usadil se, "Víte, pohled na mě není právě příjemný, proto raději nosím helmu". "To je typická známka strachu", prohlásila Seillyn a mohutně si přihýbla s korbelu naplněného pramenitou vodou, "Strachu z posměchu a pohrdání, tak typický u mužů. Ale ten strach musíš překonat, a pak se budeš cítit mnohem líp". "Hmmm. Radši si ji nechám". "Ale nám to nevadí, my sme zvyklí na ledacos", upozornil Yalled. "Ale ostatní lidi ne, možná později". "Tak by sme se mohli vrátit k té práci", obrátil směr hovoru netrpělivý Snagroth. "Ano, hm. Tak tedy, sem tady ve městě už pár dní a slyšel sem, že tak před měsícem tu zemřel nějaký významný čaroděj. Prý kdysi vyléčil starostovu dceru z nějaké těžké nemoci a od té doby tu byl poměrně uznávaný. Lidé tvrdí, že to byl pěkný lakomec a v horách, kde sídlil, nashromáždil spoustu zlata. Asi ho ale bude strážit něco moc nepříjemného". "A kde že to vlastně sídlil?", optal se Atir. "Přesně nevím, nikdo to asi přesně neví, ale řek' bych, že ve skalách na okraji Černých vrchů".

Ještě dlouho do noci se řešily podrobnosti následující výpravy, ale všichni už byli rozhodnuti, že se pokusí čarodějovu pozůstalost nalézt. Vždyť když se někde válí poklad, byl by hřích nepodniknout pokus o jeho získání. Nakonec byl stanoven začátek výpravy na devátou hodinu ranní, načež se všichni odebrali do postelí.

Ráno se druzi vydali do kopců a brzo minuli poslední stavení. Doba, kdy byl Gergel utlačován nájezdy skřetů, už sice minula, ale přesto se většina lidí držela raději ve větších střediscích a nikoli na samotách. Netrvalo dlouho a druzi došli do hlubokého hvozdu, který sice záhy začal opět ustupovat, ale zato přibyly skály a strže. Po celodenním putování se dobrodruhům podařilo nalézt pěšinu, která nebyla zjevně pouhou srnčí stezkou, i když jezdec na koni by projížděl jen s obtížemi. Jelikož se smrákalo, bylo nutno průzkum cesty odložit na zítřek. Táboření v lese sice nebylo nijak zvlášť bezpečné, natož pohodlné, ale nic jiného hrdinům nezbývalo.

"Ty, Grihnale", ozvala se Seillyn, když se druzi ukládali ke spánku, "Ty tu svou masku nesundaváš ani při spaní?". "Inu, jak kdy", odvětil válečník, "Když jsem sám, tak ano, ale v přítomnosti jiných nikoli". "Klidně si jí sundej", ozval se Yalled a zahrabal se do deky, aby mu v noci nebyla zima, "Nám to vadit nebude, a tobě se aspoň bude ležet pohodlně". Nakonec se Grihnal nechal přesvědčit a neochotně sundal helmu. Ostatním se naskytl pohled na příšerně zjizvenou tvář s několika deformacemi. "Neni to tak zlý", prohlásila Seillyn, "Jeden alchymista ještě v Orridoru si pořád hrál se svojí truhlou, pořád něco kutil, až mu to jednou bouchlo. Vypadal potom podobně, až na to, že neměl ruce". "No jo", přidal se Bregyl, "Někdo je vošklivej a někdo blbej". "A někdo obojí", dodal Snagroth a dál nepřítomně prohraboval oheň. Druzi ještě chvíli diskutovali, až je nakonec únava přemohla a všichni usnuli.

Noc naštěstí proběhla klidně a ráno se nevyskytla žádná překážka, která by druhům zabránila vyrazit po stezce. Ta brzo po čase opustila hvozd a vedla po skalách, až nakonec dovedla dobrodruhy k jeskyni. V ní byly nalezeny zbytky ustájení několika poníků, ale žádné živé zvíře tu už nebylo. Jeskyně však vedla dále a zužovala se v úzkou chodbu. Nastala kratší hádka, zda vyrazit do jeskyně teď na noc nebo až ráno. Družina se rozhodla vyřešit problémy volbou vůdce, jímž se stala překvapivě panna Seillyn, i když jí zdatně konkuroval Snagroth. Všichni druzi sice reptali, že jim má velet žena, ale sami si ji svobodně zvolili, takže měli pouze to, co chtěli.

Seillyn rozhodla, že družina do jeskyně vyrazí hned, protože uvnitř je stejně jedno, jestli je venku den nebo noc. Po chvíli došli druzi k vyvráceným dveřím, na nichž bylo ještě možné rozeznat nápis:

Hleď se další cesty střežit,
neb mí sluhové ji střeží,
hned se obrať a na cestu ven se dej,
jinak poznáš, jak se hněvá čaroděj


Toho si hrdinové moc nevšímali a rovnou se vydali dále. Na rozcestí si zvolili cestu doprava a ocitli se v ráji pavouků. Cestu několikrát přehradily lepkavé pavučiny, ale ty Grihnal systematicky propaloval pochodní, k velké nelibosti jejích obyvatel, ovšem jejich kusadla se ukázala příliš slabá na pevná brnění dobrodruhů a ani jejich jed neměl patřičné účinky, takže se dobrodruzi brzo probili skrz pavoučí teritorium a ocitli se před zavřenými dveřmi bez kliky. Zato vedle dveří na stěně byla vytesána podivná hádanka. Všichni dali hlavy dohromady a hlavně zásluhou Seillyn, Snagrotha a Yalleda byla hádanka brzo vyřešena a druzi mohli pokračovat v cestě.

Následoval souboj s několika krvežíznivými zombiemi, podle kterých se dalo soudit, že bývalý pán tohoto podzemí nesloužil právě dobrým silám. Po vítězství družiny opět přišla zkouška, která sice dala odpočinout unaveným tělům, zato řádně zapřáhla mysl hrdinů. Ti ovšem dokázali, že ji mají ještě čerstvou, neznavenou věčnými problémy, které jsou v životě dobrodruhů na denním pořádku, a i druhou hádanku vyřešili.

Další dveře však opět byly zamčené, ale tentokrát nešlo o logický problém. Na místnost se totiž napojovala hluboká puklina ve skále, na jejímž konci byl připevněn jakýsi malý terčík. Druzi správně pochopili, že se do něj mají strefit, aby si tím otevřeli dveře dál. První se ke střelbě připravil Bregyl a jednou dobře mířenou ranou trefil přesně doprostřed. Když utichlo obdivuhodné mručení ostatních, seřadili se druzi do bojového postavení a vyrazili dále otevřivšími se dveřmi. Za nimi je však čekalo nemilé překvapení v podobě odporného ghúla. Jeho pařáty sklátily k zemi Yalleda, Grihnala a Seillyn, ale ostatním se podařilo krvežíznivého tvora dobít. Zatímco si lámali hlavy nad další hádankou, probrali se tři ochromení dobrodruzi a Yalled, jako nejzkušenější léčitel, začal obvazovat rány. "Tak ukažte, pani, kde vás to bolí", obrátil se na zkrvavenou Seillyn. "Mnó, jednu ránu mám tady na předloktí, to je ta nejvážnější, a to ostatní, to se zahojí samo", brebtla alchymistka, načež odešla do temného kouta, kde si zběžně obvázala ošklivou ránu na hrudi. Pak se všichni zapojili do dalšího luštění a netrvalo dlouho a otevřely se dveře do další části podzemí.

Tam dobrodruzi nejprve narazili na několik hlídek kostlivců a posléze bylo vyplundrováno dopě huňáčů. Tři alchymisté se k nim ihned vrhli a začali magické šelmy kuchat, snažíc se z nich vytěžit nějaké vhodné ingredience pro své výrobky. Když s touto prací skončili, čekala je tentokrát zkouška síly. V podlaze byl zapuštěn jakýsi válec a vedle ležela masivní palice. Té se Grihnal ihned chopil a po jeho ráně mechanismus usoudil, že nemá cenu dále odolávat a otevřel další dveře. Teď už čekal druhy jen zápas s větší skupinou ohavných zombií, se kterou blízkost pokladu cítící hrdinové neměli příliš práce, a pak rozřešení poslední hádanky. Následoval vstup do čarodějových komnat.

První místnost byla poměrně zvláštní, respektive to byla normální místnost bez jakéhokoli vybavení, až na velký terč, který byl namalován na podlaze. Dobrodruzi se chvíli dohadovali o jeho účelu, až nakonec usoudili (a vyšší sféry vědí, že správně), že se čaroděj vracel domů hyperprostorově a přistával právě v této místnosti. Po pravdě řečeno to nikdy nebyl příliš dobrý čaroděj. Vyrabování veškeré další pozůstalosti bylo pro v tomto oboru zkušené dobrodruhy dílem okamžiku. Poněkud nepohodlná byla pouze okolnost, že čaroděj si syslil především zlaťáky, takže celý nalezený poklad představoval značnou váhu, zvláště když se druzi rozhodli odnést odtud i vzácný koberec, pravděpodobně dovezený odněkud z Assuaenu.

Před opuštěním jeskyně se však družina rozhodla podívat se ještě do jejích ostatních částí, jestli tam náhodou není ještě nějaký poklad. Podařilo se objevit pouze úzký průchod, kterým mohl projít jen jeden člověk. První vyrazil Grihnal, za nímž se spustily padací dveře, které ostatní nedokázali vyrazit, a válečník se tím pádem octl osamocen v nevelké místnosti, spolu s malou kamennou soškou zapuštěnou do stěny. Soška otevřela dvě rudě zářící oči a prohlásila, že pokud válečník uhodne její hádanku, odmění ho. Grihnal však nikdy nebyl stavěný na luštění logických problémů a podle očekávání vyluštil hádanku chybně. Když mu to socha oznámila, rozčílil se a praštil do ní válečným kladivem, avšak bez většího efektu. Až na to, že ho přepadl poněkud tíživý pocit hrůzy, načež postoupil těžký souboj s obávaným neviděným protivníkem. Nakonec však v tomto boji zvítězil, ale to mu k celkovému vítězství nepomohlo a byl pouze teleportován ven. Grihnal se ale při teleportaci chvíli zdržel v mimoprostoru a zatím do místnosti stačil vejít Yalled. I jeho hlava však byla množstvím hádanek unavena a hlavolam vyřešil naprosto stejně jako válečník. I on postoupil boj s neviditelným nepřítelem a rovněž uspěl a byl teleportován pryč. Dál už se socha zjevně nechtěla s dobrodruhy bavit, protože dveře zůstaly zavřeny.

V družině se mezitím začaly ozývat hlasy, volající po návratu do civilizace, neboť některým dobrodruhům už se omrzelo spát na chladné podlaze jeskyně a raději by si za nalezené zlato zaplatili pořádný hostinec. I náčelnice Seillyn nakonec uznala, že v této jeskyni se toho už asi moc nenajde, a dala pokyn k odchodu. Druzi vyrazili po špatných skalních cestách na Lurgraps, táhnouce několik pytlů se zlatem a nesa na zádech kusy koberce, který museli rozřezat, aby se s ním vůbec v jeskyni vytočili.

Po několika dnech se zmoženým druhům podařilo dostat se do města a se značně zplihlými zbytky koberce zamířili k tkalci. Tam se sice ukázalo, že se cena původně krásného koberce snížila na méně než čtvrtinu, ale i tak si druzi přišli na slušné peníze. U zlatníka pak vyměnili pytle zlata za lehčí klenoty, načež šli svou výpravu zapít (panna Seillyn samozřejmě vodou).

Lakota vždy jen záhubu přinese
a ani láska s ní nikdy nesloučí se,
přátelství padá, když mince cinkají,
někdy začne hádka, jindy zbraně řinčejí

Na co všechny peníze, když člověk zahyne,
po smrti si svoje pytle stejně nevezme,
jednu výhodu to ale přece jenom má,
dobrodruzi aspoň můžou poklady hledat