Povídky radostné i strastné
Ukrytá pozůstalost
Bylo horké travnové odpoledne, vzduch se jen tetelil, a proto bylo nejpříjemněji v hospodě
u korbelu chlazeného piva. V jedné takové lurgrapské hospodě U skřetí hlavy sedělo několik
starých přátel, kteří se tu sešli, aby se poohlédli po nějakém tom dobrodružství, jež by jim ulehčilo
těžkou finanční situaci. Většina schromaždivších se dobrodruhů byla vyznavači alchymie, a to tulák
Bregyl Númen, hobit Atir a panna Seillyn. Dva další pak zastupovali povolání hraničářské. Byl to
osudem zocelený půlelf Snagroth a Yalled z Erinu. Dobrodruzi si vyprávěli o všem, co je potkalo
od časů, kdy se rozešli ve Zlatorybicích.
U vedlejšího stolu rovněž seděl nějaký
dobrodruh. Jeho tvář však byla ukryta pod helmou, ve které byly otvory pouze pro oči a ústa. Jeho
vzhled budil respekt i strach, což bylo vidět na hostinském, jenž se k neznámému choval sice
uctivě, leč bylo cítit, že by byl raději, kdyby neznámý trávil svůj čas úplně někde jinde. Muž
pomalu usrkával své pivo a zdálo se, že dění ve svém okolí nevěnuje pozornost. Avšak zdání
klame. Muž dobře registroval, o čem se u vedlejšího stolu mluví. Posléze vstal a přistoupil k
dobrodruhům.
"Buďte zdrávi, jmenuji se Grihnal. Zaslechl jsem útržky vašeho
rozhovoru a došlo mi, že jste dobrodruzi", promluvil, "Možná bych věděl, jak přijít k penězům".
Všichni u stolu náhle zbystřili pozornost. "Přisedni si", pobídl ho Yalled, "A odlož tu helmu, tady
se snad nemusíš bát napadení". "Děkuji", odvětil muž a usadil se, "Víte, pohled na mě není právě
příjemný, proto raději nosím helmu". "To je typická známka strachu", prohlásila Seillyn a mohutně
si přihýbla s korbelu naplněného pramenitou vodou, "Strachu z posměchu a pohrdání, tak typický
u mužů. Ale ten strach musíš překonat, a pak se budeš cítit mnohem líp". "Hmmm. Radši si ji
nechám". "Ale nám to nevadí, my sme zvyklí na ledacos", upozornil Yalled. "Ale ostatní lidi ne,
možná později". "Tak by sme se mohli vrátit k té práci", obrátil směr hovoru netrpělivý Snagroth.
"Ano, hm. Tak tedy, sem tady ve městě už pár dní a slyšel sem, že tak před měsícem tu zemřel
nějaký významný čaroděj. Prý kdysi vyléčil starostovu dceru z nějaké těžké nemoci a od té doby
tu byl poměrně uznávaný. Lidé tvrdí, že to byl pěkný lakomec a v horách, kde sídlil, nashromáždil
spoustu zlata. Asi ho ale bude strážit něco moc nepříjemného". "A kde že to vlastně sídlil?", optal
se Atir. "Přesně nevím, nikdo to asi přesně neví, ale řek' bych, že ve skalách na okraji Černých
vrchů".
Ještě dlouho do noci se řešily podrobnosti následující výpravy, ale všichni
už byli rozhodnuti, že se pokusí čarodějovu pozůstalost nalézt. Vždyť když se někde válí poklad,
byl by hřích nepodniknout pokus o jeho získání. Nakonec byl stanoven začátek výpravy na devátou
hodinu ranní, načež se všichni odebrali do postelí.
Ráno se druzi vydali do kopců
a brzo minuli poslední stavení. Doba, kdy byl Gergel utlačován nájezdy skřetů, už sice minula, ale
přesto se většina lidí držela raději ve větších střediscích a nikoli na samotách. Netrvalo dlouho a
druzi došli do hlubokého hvozdu, který sice záhy začal opět ustupovat, ale zato přibyly skály a
strže. Po celodenním putování se dobrodruhům podařilo nalézt pěšinu, která nebyla zjevně pouhou
srnčí stezkou, i když jezdec na koni by projížděl jen s obtížemi. Jelikož se smrákalo, bylo nutno
průzkum cesty odložit na zítřek. Táboření v lese sice nebylo nijak zvlášť bezpečné, natož
pohodlné, ale nic jiného hrdinům nezbývalo.
"Ty, Grihnale", ozvala se Seillyn, když
se druzi ukládali ke spánku, "Ty tu svou masku nesundaváš ani při spaní?". "Inu, jak kdy", odvětil
válečník, "Když jsem sám, tak ano, ale v přítomnosti jiných nikoli". "Klidně si jí sundej", ozval se
Yalled a zahrabal se do deky, aby mu v noci nebyla zima, "Nám to vadit nebude, a tobě se aspoň
bude ležet pohodlně". Nakonec se Grihnal nechal přesvědčit a neochotně sundal helmu. Ostatním
se naskytl pohled na příšerně zjizvenou tvář s několika deformacemi. "Neni to tak zlý", prohlásila
Seillyn, "Jeden alchymista ještě v Orridoru si pořád hrál se svojí truhlou, pořád něco kutil, až mu
to jednou bouchlo. Vypadal potom podobně, až na to, že neměl ruce". "No jo", přidal se Bregyl,
"Někdo je vošklivej a někdo blbej". "A někdo obojí", dodal Snagroth a dál nepřítomně prohraboval
oheň. Druzi ještě chvíli diskutovali, až je nakonec únava přemohla a všichni usnuli.
Noc naštěstí proběhla klidně a ráno se nevyskytla žádná překážka, která by druhům
zabránila vyrazit po stezce. Ta brzo po čase opustila hvozd a vedla po skalách, až nakonec dovedla
dobrodruhy k jeskyni. V ní byly nalezeny zbytky ustájení několika poníků, ale žádné živé zvíře tu
už nebylo. Jeskyně však vedla dále a zužovala se v úzkou chodbu. Nastala kratší hádka, zda
vyrazit do jeskyně teď na noc nebo až ráno. Družina se rozhodla vyřešit problémy volbou vůdce,
jímž se stala překvapivě panna Seillyn, i když jí zdatně konkuroval Snagroth. Všichni druzi sice
reptali, že jim má velet žena, ale sami si ji svobodně zvolili, takže měli pouze to, co
chtěli.
Seillyn rozhodla, že družina do jeskyně vyrazí hned, protože uvnitř je stejně
jedno, jestli je venku den nebo noc. Po chvíli došli druzi k vyvráceným dveřím, na nichž bylo ještě
možné rozeznat nápis:
Hleď se další cesty střežit,
neb mí sluhové
ji střeží,
hned se obrať a na cestu ven se dej,
jinak poznáš, jak se hněvá
čaroděj
Toho si hrdinové moc nevšímali a rovnou se vydali
dále. Na rozcestí si zvolili cestu doprava a ocitli se v ráji pavouků. Cestu několikrát přehradily
lepkavé pavučiny, ale ty Grihnal systematicky propaloval pochodní, k velké nelibosti jejích
obyvatel, ovšem jejich kusadla se ukázala příliš slabá na pevná brnění dobrodruhů a ani jejich jed
neměl patřičné účinky, takže se dobrodruzi brzo probili skrz pavoučí teritorium a ocitli se před
zavřenými dveřmi bez kliky. Zato vedle dveří na stěně byla vytesána podivná hádanka. Všichni dali
hlavy dohromady a hlavně zásluhou Seillyn, Snagrotha a Yalleda byla hádanka brzo vyřešena a
druzi mohli pokračovat v cestě.
Následoval souboj s několika krvežíznivými
zombiemi, podle kterých se dalo soudit, že bývalý pán tohoto podzemí nesloužil právě dobrým
silám. Po vítězství družiny opět přišla zkouška, která sice dala odpočinout unaveným tělům, zato
řádně zapřáhla mysl hrdinů. Ti ovšem dokázali, že ji mají ještě čerstvou, neznavenou věčnými
problémy, které jsou v životě dobrodruhů na denním pořádku, a i druhou hádanku
vyřešili.
Další dveře však opět byly zamčené, ale tentokrát nešlo o logický problém.
Na místnost se totiž napojovala hluboká puklina ve skále, na jejímž konci byl připevněn jakýsi malý
terčík. Druzi správně pochopili, že se do něj mají strefit, aby si tím otevřeli dveře dál. První se ke
střelbě připravil Bregyl a jednou dobře mířenou ranou trefil přesně doprostřed. Když utichlo
obdivuhodné mručení ostatních, seřadili se druzi do bojového postavení a vyrazili dále otevřivšími
se dveřmi. Za nimi je však čekalo nemilé překvapení v podobě odporného ghúla. Jeho pařáty
sklátily k zemi Yalleda, Grihnala a Seillyn, ale ostatním se podařilo krvežíznivého tvora dobít.
Zatímco si lámali hlavy nad další hádankou, probrali se tři ochromení dobrodruzi a Yalled, jako
nejzkušenější léčitel, začal obvazovat rány. "Tak ukažte, pani, kde vás to bolí", obrátil se na
zkrvavenou Seillyn. "Mnó, jednu ránu mám tady na předloktí, to je ta nejvážnější, a to ostatní, to
se zahojí samo", brebtla alchymistka, načež odešla do temného kouta, kde si zběžně obvázala
ošklivou ránu na hrudi. Pak se všichni zapojili do dalšího luštění a netrvalo dlouho a otevřely se
dveře do další části podzemí.
Tam dobrodruzi nejprve narazili na několik hlídek
kostlivců a posléze bylo vyplundrováno dopě huňáčů. Tři alchymisté se k nim ihned vrhli a začali
magické šelmy kuchat, snažíc se z nich vytěžit nějaké vhodné ingredience pro své výrobky. Když
s touto prací skončili, čekala je tentokrát zkouška síly. V podlaze byl zapuštěn jakýsi válec a vedle
ležela masivní palice. Té se Grihnal ihned chopil a po jeho ráně mechanismus usoudil, že nemá
cenu dále odolávat a otevřel další dveře. Teď už čekal druhy jen zápas s větší skupinou ohavných
zombií, se kterou blízkost pokladu cítící hrdinové neměli příliš práce, a pak rozřešení poslední
hádanky. Následoval vstup do čarodějových komnat.
První místnost byla poměrně
zvláštní, respektive to byla normální místnost bez jakéhokoli vybavení, až na velký terč, který byl
namalován na podlaze. Dobrodruzi se chvíli dohadovali o jeho účelu, až nakonec usoudili (a vyšší
sféry vědí, že správně), že se čaroděj vracel domů hyperprostorově a přistával právě v této
místnosti. Po pravdě řečeno to nikdy nebyl příliš dobrý čaroděj. Vyrabování veškeré další
pozůstalosti bylo pro v tomto oboru zkušené dobrodruhy dílem okamžiku. Poněkud nepohodlná
byla pouze okolnost, že čaroděj si syslil především zlaťáky, takže celý nalezený poklad
představoval značnou váhu, zvláště když se druzi rozhodli odnést odtud i vzácný koberec,
pravděpodobně dovezený odněkud z Assuaenu.
Před opuštěním jeskyně se však
družina rozhodla podívat se ještě do jejích ostatních částí, jestli tam náhodou není ještě nějaký
poklad. Podařilo se objevit pouze úzký průchod, kterým mohl projít jen jeden člověk. První vyrazil
Grihnal, za nímž se spustily padací dveře, které ostatní nedokázali vyrazit, a válečník se tím pádem
octl osamocen v nevelké místnosti, spolu s malou kamennou soškou zapuštěnou do stěny. Soška
otevřela dvě rudě zářící oči a prohlásila, že pokud válečník uhodne její hádanku, odmění ho.
Grihnal však nikdy nebyl stavěný na luštění logických problémů a podle očekávání vyluštil hádanku
chybně. Když mu to socha oznámila, rozčílil se a praštil do ní válečným kladivem, avšak bez
většího efektu. Až na to, že ho přepadl poněkud tíživý pocit hrůzy, načež postoupil těžký souboj
s obávaným neviděným protivníkem. Nakonec však v tomto boji zvítězil, ale to mu k celkovému
vítězství nepomohlo a byl pouze teleportován ven. Grihnal se ale při teleportaci chvíli zdržel v
mimoprostoru a zatím do místnosti stačil vejít Yalled. I jeho hlava však byla množstvím hádanek
unavena a hlavolam vyřešil naprosto stejně jako válečník. I on postoupil boj s neviditelným
nepřítelem a rovněž uspěl a byl teleportován pryč. Dál už se socha zjevně nechtěla s dobrodruhy
bavit, protože dveře zůstaly zavřeny.
V družině se mezitím začaly ozývat hlasy,
volající po návratu do civilizace, neboť některým dobrodruhům už se omrzelo spát na chladné
podlaze jeskyně a raději by si za nalezené zlato zaplatili pořádný hostinec. I náčelnice Seillyn
nakonec uznala, že v této jeskyni se toho už asi moc nenajde, a dala pokyn k odchodu. Druzi
vyrazili po špatných skalních cestách na Lurgraps, táhnouce několik pytlů se zlatem a nesa na
zádech kusy koberce, který museli rozřezat, aby se s ním vůbec v jeskyni vytočili.
Po několika dnech se zmoženým druhům podařilo dostat se do města a se značně zplihlými
zbytky koberce zamířili k tkalci. Tam se sice ukázalo, že se cena původně krásného koberce snížila
na méně než čtvrtinu, ale i tak si druzi přišli na slušné peníze. U zlatníka pak vyměnili pytle zlata
za lehčí klenoty, načež šli svou výpravu zapít (panna Seillyn samozřejmě
vodou).
Lakota vždy jen záhubu přinese
a ani láska s ní nikdy
nesloučí se,
přátelství padá, když mince cinkají,
někdy začne hádka, jindy zbraně
řinčejí
Na co všechny peníze, když člověk zahyne,
po smrti si svoje pytle stejně
nevezme,
jednu výhodu to ale přece jenom má,
dobrodruzi aspoň můžou poklady
hledat