Povídky radostné i strastné
Hledání ztraceného jezera
Byl den jako každý druhý (či třetí). V Liscannoru ještě všichni spali, až na Drsoula, který seděl na svém oblíbeném místě pod hruškou a pokuřoval dýmku. Kohout na návsi přestal kokrhat, uznávaje svoji námahu za marnou, a odešel raději honit slepice. Zpoza hospody se ozýval veselý kvikot Jeremiášova čuníka, jehož hostinský vykrmoval zbytky jídla po hostech (nebylo-li to naopak). Za chvíli se začal ozývat křik dětí, které, narozdíl od svých otců, nestrávily celou noc v hospodě (ani nikde jinde). Pak už netrvalo dlouho a objevily se první ospalé postavy rodičů, některé s velkými kruhy pod očima, které vesměs zamířily ke Hrochovi.

Ten den jsem se cítil velice dobře. Noc u Červené sedmy se mimořádně vydařila a ráno kohout také nekokrhal tak zběsile, jako obvykle. Možná to bylo tím, že na něj nad ránem cestou z hospody Nestor Burma spolu s Lynhaardem pořádali hon, neboť právě začal vítat vycházející slunce. Jelikož se můj žaludek už začal ozývat, žádaje příděl potravy, vydal jsem se poobědvat do hospody, doufaje, že Jeremiáš dnes uklohnil něco obzvlášť pikantního. Výsledek předčil všechna má očekávání, starosta Rolld se totiž včera večer vydal na lov, využívaje momentální indispozice druida Sarima, který právě ve sklepě počítal peníze, a ulovil statného kance. Jeremiáš ho ráno udělal s nejoblíbenější družinickou omáčkou - na víně. Někteří vesničané zapíjeli čajem, ale Lynhaard se hned pustil do lahve kořalky, mumlaje něco o tom, že klínem zaráží se blíny.

Kanec byl už skoro sněden, když do hospody vstoupil neznámý muž. Vypadal dost zámožně, ale netvářil se jako někdo, kdo by si chtěl najmout bandu hrdlořezů schopných všeho. Přesto se ale začal shánět po Nurnské družině, načež byl vyzván, aby se posadil, pojedl a v klidu přednesl svůj požadavek. Očekával jsem další banální věc, jakou je vyřizování osobních sporů nebo objevování starých pokladů, ale když se muž pustil do vyprávění, začalo mě to zajímat. Chtěl totiž, abychom mu našli jezero. Docela obyčejné jezero. Většina druhů se na muže dívala trochu divně, Lynhaard se dokonce zeptal, kde že ho ztratil, ale mě hned napadlo, že by to mohla být zajímavá cesta. Muž nám ukázal báseň, v níž byly vody dotyčného jezera opěvovány, a pak mapu země, zvané Hamilkar, kde žádné jezero vyznačeno nebylo. Zmínil se rovněž o tom, že ve všech starších knihách, ve kterých hledal, byly stránky s informacemi o této zemi vytrženy, což bylo rozhodně podezřelé a on se domnívá, že někdo měl, potažmo má, dobrý důvod k tomu, aby existenci jezera utajil. Muž slíbil tři tisíce zlatých každému, kdo pojede sehnat nějaké informace, pakliže je samozřejmě sežene. Několik dobrodruhů projevilo o cestu zájem a jelikož nebylo s čím otálet, začátek výpravy byl stanoven na druhý den.

Družina se nesešla zdaleka v nejsilnějším složení. Čaroděj Llandaff se totiž po návratu z Karwellu vypravil na zdravotní dovolenou, Páin odjel se svou ženou do Nórienu a rovněž druid Sarim odmítl účast na výpravě. Nejsilnějšími členy výpravy tudíž byli kroll Lynhaard z Rugornu, chodec Rolld z rodu Erinských, Erlanth Linfalas jednoruký a Nestor Burma. Kromě toho se na cestu vydal Énmil z Orridoru, zvaný Énmil Slaďoch, hraničář Sivel Chrastník a Thyrvin, bývalý člen nurnské domobrany, z níž byl nedávno vyhozen. Nakonec se objevil ještě Synek, vlastně Grim, přijedší na bílém koni, na němž byly ještě patrny špatně smyté stopy po černé barvě. "Tatínek mě posílá, abych ho zastoupil", prohlásil Grim. "A jestlipak ví, že máš na sobě železné brnění?", usmál se Rolld. "Mnó, neví, ale vy to na mě neřeknete, že?", zaštkal chlapec a s prosebným výrazem se po nás podíval. Všichni jsme se smáli a samozřemě mu slíbili, že ho neprozradíme. Pak už nám nic nebránilo v odjezdu.

Cesta probíhala klidně a zvesela, neboť hledání jezera nebylo považováno za nejnebezpečnější úkol, který mohl družinu potkat. Vzhledem k tomu byla nejméně půlka družiny permanentně ožralá, takže vzpomínky na putování jsou opravdu jen mlhavé.

Cestou nás však potkala jedna zajímavá a výnosná příhoda. V jedné hospodě nám totiž nějaký šlechtic navrhl vypálení tvrze svého nepřítele za slušnou odměnu, ale mírně přiopilý Nestor ho poté urazil a byl vyzván na souboj. Jelikož se z toho nedokázal vykroutit, poněkud s nechutí přijal, ale předtím se ještě na něčem dohodl s Erlanthem. Souboj se od počátku zdál jasnou záležitostí a Burma neměl mnoho šancí na úspěch. Nakonec začal volat o pomoc, načež se jeho soupeř skácel k zemi, zatímco jednoruký mág se tvářil jako neviňátko.

Když se svázaný šlechtic probral, byl řádně vyslechnut, přestože mumlal něco o rytířské etice. Nakonec však přece jen vyprávěl příběh zhrzené lásky a touhy po pomstě. Jak zjistil mág Linfalas, který se mu celou dobu hrabal v hlavě, byl příběh poměrně pravdivý, až na některé mírně přibarvené skutečnosti. Přesto jsme nakonec usoudili, že bude lépe poslechnout si i druhou stranu. Cesta na inkriminovanou tvrz šlechticova nepřítele nemohla být rozhodně na škodu, poněvadž bylo jasné, že za zajmutého soka tam získáme nějaké peníze na přilepšenou.

Naše předpoklady se zcela splnily a po královské hostině jsme vyinkasovali značné množství peněz v cennostech, přestože i druhá strana nám nabízela vysokou odměnu za své propuštění. Majitel tvrze nám vyprávěl svoji verzi příběhu o zrodu jejich nepřátelství, ale tentokrát ho Erlanth nestačil kontrolovat, pročež jsme neměli jistotu, nakolik si vymýšlí.

Po dobrém jídle a pití jsme tvrz opustili, ale jen co jsme byli z dohledu, shromáždili jsme se k bojové poradě. Ani zajatý šlechtic nebyl žádný chudák a rovněž jeho peníze by se nám mohly hodit. Spolu s Erlanthem jsme se ho tedy vydali nenápadně pomocí magie osvobodit. Neviditelní jsme přišli ke tvrzi a hyperprostorově jsme se dostali do sklepa, který už předtím prohlédla mágova kočka. Domluva se zajatcem byla velice jednoduchá, neboť hned zkraje nabídl rozumnou sumu za své vysvobození. Jak jsme se dostali dovnitř, dostali jsme se i ven a tryskem jsme zamířili k tvrzi právě vysvobozeného šlechtice. Odměna byla slušná, ale díky Erlanthově vrozené dobrotě jsme ji skoro celou přiznali družině a ponechali jsme si jen malý díl.

Po této epizodě, při níž jsme velmi jednoduše přišli k penězům, následovala opět poměrně nudná cesta. Postupovali jsme velmi pomalu vzhledem k časté kocovině minimálně poloviny družiny a častým návštěvám hostinců, z nichž jsme opravdu jen málo minuli bez povšimnutí.

V jednom z nich se objevil neznámý barbar a přistoupil k nám. "Vy ste dobrodruzi, že? Já sem taky dobrodruh, alchymista, a jmenuji se Dorgis. Já bych třeba moh jet s váma". Vzhledem k vysoké opilosti dobrodruhů byl barbar přijat do družiny. Ukázalo se, že je to pěkný ožrala a než jsme dojeli do Hamilkaru, několikrát se málem otrávil alkoholem. Při jedné příležitosti z něj vypadlo, že pochází z nechvalně proslulého rodu Ardasanů.

Nakonec jsme ale přece jen dojeli, přestože s námi už nebyl Grim, který prohlásil, že se mu stýská po tatínkovi a odjel k domovu. My ostatní jsme zatím jezdili po hostincích a sbírali tam informace. Nic jsme se ale nedozvěděli, neboť žádný z obyvatel Hamilkaru nic nevěděl a pokud nám snad někdo něco řekl, do rána si to stejně nikdo nepamatoval. Nakonec jsme se rozhodli pátrat v horách, které byly podle obyvatel neobývané a tudíž by se tam mohlo nějaké to jezero ztratit.

Na kraji hor jsme objevili osamocené stavení. Bohužel to bylo krátce po tom, co Dorgis otevřel první ze své zásoby soudků s kořalkou u malé svačiny, takže podrobnosti návštěvy zůstaly zahaleny pod rouškou zapomnění. V domě bydlel totiž člověk samotář se svou ženou, hnusnou skřeticí. Díky ní se rozhovor zvrtl ve vzájemnou výměnu hanlivých přízvisek a nakonec byl muž donucen povědět o jezeře, o němž věděl, a sdělit jeho přibližnou polohu. Nebylo proč váhat, takže jsme vyjeli směrem ke středu hor.

Cesta trvala tři dny, během nichž jsme vyprázdnili většinu dalších Dorgisových soudků kořalky, i když největší zásluhu na tom měl tento barbaří alchymista. "Proč tolik piješ?", zeptal jsem se ho jednou a on na to: "Víš, můj život byl velmi těžký. Narodil jsem se jako sirotek a ještě jsem se musel starat o svého mladšího bratra".

Třetího dne kolem poledne jsme dojeli k jezeru, ale vzápětí nás přepadlo několik ozbrojených mužů. Odhodlaná a výjimečně střízlivá družina však s nimi neměla zvláštní problémy a brzo se všichni nepřátelé váleli v krvi a prachu. Po tomto boji si Dorgis začal léčit šrám na čele a tím zlikvidoval svůj poslední soudek, po čemž se sotva držel v sedle. Přesto jsme ale vyjeli po stopách útočníků.

Netrvalo dlouho a přijeli jsme na obdělávaná pole, mezi nimiž se rýsovala vesnice. Přes některé návrhy na její vyplundrování bylo rozhodnuto vjet tam bez nepřátelských úmyslů. Naše snaha však byla marná, neboť hned po našem příjezdu nás obestoupili ozbrojení obyvatelé. Po kratším vyjednávání se rozhodli, že nás odzbrojí a zavřou do domu, kde vyčkáme návratu jejich velitele. Tyto podmínky byly pro nás nepřijatelné, a přestože jsme se tvářili pokorně, plánovali jsme útěk. Nakonec Lynhaard se slovy: "Tak tady máte ty zbraně", hodil mezi ozbrojence zapálenou bombu, načež jsme pobídli koně, snažíc se prorazit si cestu z vesnice. Naše akce nebyla stoprocentně úspěšná, protože ožralý Dorgis, který po celou dobu spal v sedle, se při výbuchu bomby probudil a spadl z koně. Na zemi se ho ihned chopily ruce rozzuřených vesničanů. Spolu s ním padl do zajetí Énmil, jenž byl sražen z koně. Ostatním se podařilo prorazit hradbou těl a uniknout, i když ve většině případů se to neobešlo bez zranění. Já unikl díky svému umění bez problémů, ale ztratil jsem koně. Na kraji lesa na dohled vesnice jsme se sešli k poradě, abychom rozhodli o dalším postupu. Brzo však dorazil Dorgis s Énmilem, kterým vesničané pouze zabavili zbraně a pak je propustili. Díky tomuto velkorysému činu nabyly vrchu hlasy nabádající k upuštění od odvetné akce a k návratu domů.

Cesta zpátky probíhala ve stejném duchu jako cesta tam, ale jelikož se všichni těšili na pohodlí u vlastního krbu, jeli jsme podstatně rychleji. Náš zákazník byl spokojen s naší zprávou a podle svého slibu nám vyplatil slíbenou odměnu. Pouze Dorgis, na kterého se dohoda nevztahovala, neboť se k výpravě připojil cestou, nedostal nic, pročež chodil po domech a snažil se vydělat nějaké peníze žebrotou. I já mu něco dal, poněvadž to nebyl nejhorší společník, i když jsem věděl, že darované peníze stejně propije. Dlouho jsem o tom ale nepřemýšlel a šel raději pozdravit svou Claudii.

Lidé ztrácí spoustu věcí,
čest, ženu či peníze,
však i jezero lze ztratit,
věřte nebo nevěřte

I paměť lze ztratit snadno,
stačí lahví několik,
pít je totiž třeba s mírou,
potom hlava nebolí