Povídky radostné i strastné
Targunská soutěž
Když jsem přijel do města Targun, netušil jsem ještě, že mě tu potká něco zajímavého. Vracel jsem se tudy na západ do Gwendarronu, kde mám dům od jednoho mága, jenž se dal na život poustevníka. Můj učitel říkal, že to byl kdysi mistr magie, od něhož bych se mohl něčemu přiučit. Starý pán však nezářil ochotou zasvěcovat mě do tajů magie a spíše se mě snažil přimět k poustevnickému životu a sděloval mi, jaký příznivý účinek má na jeho organismus strava, složená z kořínků a bobulí. Nechci odsuzovat lesní stravu, ale smrkové kořeny, ochucené bukovým listím, se asi nestanou mým oblíbeným jídlem. Nicméně, teď jsem byl v Targunu a hned po příjezdu jsem zjistil, že se tu něco děje.

Ulice byly plné lidí, kteří se do města nemohli absolutně vejít, přestože bylo poměrně velké. Když jsem se přeptal, co tu všichni ti lidé dělají, dozvěděl jsem se, že právě probíhají jakési svátky, při nichž místní král pořádá hostinu pro lid na louce za městem a součástí slavností je rovněž soutěž pro začínající dobrodruhy. Napadlo mě, že trochu si zasoutěžit nikdy neškodí a malá výhra by nebyla k zahození, ale jelikož jsem tu nikoho neznal, usoudil jsem, že bude lépe najít si dobrý hostinec, v klidu přespat a zítra jít na louku zadarmo posvačit. Hledání noclehu se však ukázalo býti poněkud složitým, ale nakonec jsem získal jedno místo za značně přemrštěnou cenu v hospodě U pěnícího moku.

Při večeři jsem se seznámil se dvěma dobrodruhy, Bregylem a Durimirem. Oba vyprávěli své zkušenosti z podobných akcí, neboť ty byly pro oba zdrojem obživy. Sem přijeli z Gorganu, kde se konala tradiční oslava narozenin princezny Arnúthien. Doufali, že se zúčastní místního turnaje, ale ten už byl bohužel plně obsazen. Raději vyprávěli o svém úspěchu ve střeleckém turnaji v Nurnu, který se konal po vítězství gwendarronské armády nad skřety. Pivo bylo dobré a my se dobře bavili, když se k nám přidal další člověk, jménem Kutloch. Přestože ve skutečnosti nebyl o mnoho starší než já, měl prořídlé bílé vlasy a dlouhé vousy, rovněž bílé. Na sobě měl dlouhý hábit, černý se stříbrným lemováním, a na první pohled by člověk usuzoval, že je to nějaký mocný čaroděj. Nijak však nepředstíral, že jím ve skutečnosti není a že je pouhým kouzelnickým začátečníkem, stejně jako já. Od něj jsem se dozvěděl něco více o místním turnaji. Turnaj se konal na počest nějakého starého krále místního významu, který se vydal hledat žezlo, odznak své moci, jež bylo ukradeno jistým démonem jeho otci spolu s korunou, mečem a hlavou. Mladý král se tedy vydal po démonových stopách a, jak bylo lze soudit z nynější existence turnaje, uspěl. Turnaj se konal v královské oboře, kam mělo být vpuštěno pět skupin o pěti členech a ty že svedou souboj o předmět, který je tam někde ukryt. Dovnitř si účastníci nesměli brát své zbraně, čímž by mělo být zabráněno vzájemnému pozabíjení.

Kutloch netajil své zklamání nad tím, že se do turnaje nedostal, ačkoli o to usiloval už druhý rok, a pouze proto přerušil nakrátko své studium, aby se mohl vrátit sem. Nakonec se v hospodě objevil ještě jeden dobrodruh. Byl to půlelf, ovšem vypadal poněkud drsně a jako zbraně měl šavli a malý štít. Nicméně si k nám přisedl, představil se jako Snagroth a připojil se k naší zábavě, i když o své osobě nechtěl příliš mluvit. Tak jsme strávili příjemně večer a hodiny už ukrajovaly značný čas druhého dne, když jsme se v dobré náladě odebrali na kutě. Ráno nás při snídani zastihla nečekaná zpráva. Jedna z družin, které měly soutěžit, se předešlého dne zapletla do bitky v hospodě a byli i nějací mrtví, takže její členové strádali momentálně v šatlavě a soutěže se proto nemohli zúčastnit. Tím pádem byl organizován nábor dobrodruhů, z nichž měla být vybrána náhrada. Uvědomili jsme si, že je nás zrovna pět, což byl počet potřebný pro soutěž, proto jsme nechali snídani snídaní a běželi na radnici přihlásit se. Tam už bylo řádně těsno, ale většina lidí, kteří se chtěli přihlásit, byli prostí ubožáci, co si chtěli přivydělat. My jsme měli štěstí a byli jsme shledáni jako nejlepší, přestože v minimální konkurenci, a proto jsme se přesunuli na královskou louku připravit se k soutěži. Tady už byly nastoupeny ostatní čtyři družiny a my se mohli seznámit se svými soupeři. Jednu z družin tvořili samí hobiti, druhá, soudě podle přízně fanoušků, byla složena z místních odvážlivců, třetí skupina sestávala z pěti lidí, jež vyhlíželi o poznání zkušeněji, ale nejdrsněji vypadala skupina čtvrtá, zvláště vzhledem k nebezpečně vyhlížejícímu krollovi.

Před vstupem do obory, která se nyní stala soutěžištěm, nám byly odebrány všechny zbraně, místo nichž jsme dostali palice a pouze Bregyl propašoval dovnitř dýku. Na cestu jsme dostali ještě část mapy obory s vyznačením, kde by se měly nacházet klíče, potřebné k otevření posledních dveří. Obora byla rozdělena na pět úseků a v každém z nich se nacházelo šest klíčů. Každá skupina pak dostala mapu jednoho úseku a klíče tudíž mohli najít všichni, takže záleželo na rychlosti.

Naše první cesta vedla k nevysoké skalce, kterou jsme se rozhodli prozkoumat. Byla vysoká asi čtyři sáhy a měla kolem deseti sáhů v průměru. Durimir učinil pokus skalku slézti, a to se mu podařilo. Jaké však bylo naše překvapení, když plavmo prolétl vzduchem a skončil znovu mezi námi. "Kozy", breptal otřesený zloděj, "Sou tam dvě kozy". "To bysme se na to podívali", prohlásil Snagroth, protřel si ruce a jal se rovněž šplhati nahoru. I jemu se podařilo vydrápat se na skalku a vzápětí dolů přiletěla koza. "Má na krku klíč", zvolal Bregyl, proto jsme se všichni vrhli na vzpamatovávajícího se rohatce a klíč mu sebrali. "Polezte nahoru", ozval se ze skalky Snagroth a hodil nám lano, "Je tu nějaká díra. Měli bysme se tam podívat".

Nahoře jsme viděli, že se Snagroth vypořádal i s druhou kozou, ale ta bohužel klíč na krku neměla. Byl tam ovšem vstup do podzemí, kde by rozhodně mohlo být něco zajímavého, tak jsme tam vlezli. Po kratším pochodu podzemní chodbou jsme narazili na tři skřety v okovech. "Fuj, skřeti", odplivl si Bregyl. "Měli bysme je podříznout, ne?", navrhl Kutloch. "Proč?", podivil se Snagroth, "Osvobodit bysme je měli. Vždyť to sou chudáci, takhle tady trpět". Po kratší poradě jsme uznali, že živí skřeti by nám byli rozhodně prospěšnější. Snagroth k nim tedy promluvil, "Tak, my vás teď pustíme a vy se za to porozhlédnete po okolí a když někoho uvidíte, tak ho zabijete". Skřeti slíbili, že tak učiní, proto jsme je pustili na svobodu. Pak jsme pokračovali v cestě chodbou, až jsme došli ke schodům nahoru. Po nich jsme vyšli na jinou skalku, ovšem tuto hlídala jakási kupa železa, odhadovali jsme, že by to mohl být trpaslík v brnění. "Táhněte, odkud jste přišli", prohlásilo to, "Nebo uvidíte". Snagroth ovšem nečekal na to, co uvidíme, a rovnou se na tvora vrhl. Chvíli se jen tak šimrali palicemi, ale když jsem trpaslíka zpražil bleskem, ukončil boj a předal nám klíč. "Já se na to vykašlu", klel pod vousy a odešel, odhazuje při tom části své zbroje.

Ze skalky byly nataženy dva provazy vedoucí dolů mezi stromy. Jiná cesta tu nebyla, pokud nepočítám tu, kterou jsme přišli. Postupně jsme se tedy spustili dolů a jak jsme zjistili, provazy byly přivázány v koruně stromu kousek nad zemí. Kolem stromu však byla ohrada, v níž se rochnila čtyři divoká prasata a v trávě tam ležel klíč. Nebylo problémem se dostat po větvích tam, kde ohrada končila, a skočit na bezpečnou zem, problémem bylo, jak získat klíč. Nakonec bylo rozhodnuto, že se Durimir, jako nejhbitější z nás, pokusí klíč získat, zatímco my budeme prasata popichovat zašpičatělými větvemi. Plán se zdařil bez obtíží a my tak získali třetí klíč. V tom se ale přiřítili dva vzteklí psi. Naštěstí se ukázalo, že nebyli zase až tak vzteklí a hlavně ani ne moc silní. Kromě toho také měli další klíč.

Rozhodli jsme se, že naše cesta teď povede na blízkou paseku. Cestu nám ovšem neplánovaně zastoupil trpaslík, tentokrát však pouze v koženém brnění. Překvapení nastalo až po jeho likvidaci, kdy se ukázalo, že nebyl živý, ale jednalo se pouze o nějak magicky spojené tkáně. Nelámali jsme si s tím však příliš hlavu, sebrali mu klíč, který samozřejmě vlastnil a namířili na paseku. Tam se vesele projížděl kostlivec na koni-kostlivci. Ihned se rozjel směrem k nám a z jeho chování se daly vyčíst nepříliš přátelské úmysly. Spolu s Kutlochem jsme ho však svazkem blesků z koně doslova sestřelili, ale on mě stačil předtím ještě nepříjemně pochroumat záda. Kostlivec neměl u sebe jen klíč, ale i mapu, kde bylo naznačeno, kam má vésti naše další cesta.

V jejím překonání nám však bránila asi pětisáhová skála. Snagrothovi se po kratší námaze podařilo vyškrábat se na ni a hodit ostatním lano. Vyšplhal jsem za ním a dále Bregyl a Kutloch, když tu se objevila skupinka hobitů a netvářili se právě přátelsky. Jak se blížili, bylo vidět, že mají své zbraně upraveny, takže jimi bylo možno protivníka usmrtit. Jelikož jsem byl zraněn z předchozího boje s kostlivcem, snažil jsem se ukrýt za zády svých spolubojovníků, ale přesto se jeden hobit zcela nepochopitelně na svých krátkých nožkách snažil oběhnout jejich obranné postavení a zaútočit na mě, takže jsem zvolil ústup bojem, což nebylo těžké, neboť na každý můj krok musel hobit udělat dva. Po chvíli rekreačního běhu mi přišel na pomoc Snagroth, který svého soupeře vyřídil jako první a dal hobitovi takovou ránu palicí do hlavy, že nebožák na místě zemřel. Při prohledávání omráčených a mrtvého hobita bylo zjištěno, že objemný balík, jenž nesl jeden z nich na zádech, je mrtvý hobit s rozseknutou hlavou. Snagrot našel ještě hlavu jednoho ze skřetů, s nimiž jsme se tu setkali, a to ho tak rozzuřilo, že dotyčného hobita, který si ji neprozřetelně uložil do torny, hodil, stále omráčeného, ze skály. Bylo vidět, jak bezvládné tělíčko dopadlo po hlavě na kámen, a pak se zem kolem zabarvila krví.

"Kde vlastně vězí Durimir?", napadlo náhle Bregyla. Všichni jsme se podívali pod skálu a viděli tam zloděje, jak sedí na zemi a drží se za nohu. Při slézání stěny skouzl, neboť ho zradilo zraněné rameno a zvrkl si kotník, proto se rozhodl v další cestě nepokračovat a s klackem, který mu přinesl Kutloch jako podporu, se vydal k východu z obory. Nechtěli jsme se příliš zdržovat, a tak jsme sebrali zbylým hobitům šaty (spolu s cennostmi, samozřejmě), aby nás nemohli obtěžovat a vydali se podle mapy k jezírku.

O chvíli později jsme stanuli na břehu a spatřili uprostřed malinký ostrůvek. Kousek od nás stála na břehu chatrč a u ní byl muž s halapartnou. Když jsme přišli blíž, ukázalo se, že je to královský voják, pověřený úkolem čekat tu na příchozí dobrodruhy a vybavit je na další cestu. Čekání mu ubíhalo pomalu, proto zvolil za společníka baculatý džbánek, což se neblaze projevilo na jeho stavu, ale když si strčil hlavu do studené vody jezera, udělalo se mu lépe a mohl nám vysvětlit podrobnosti dalšího putování. Řekl nám, že se nyní pomocí zvláštního lektvaru zmenšíme a díky tomu budeme moci proniknout do miniaturního labyrintu, vybudovaného na ostrůvku, kam se dostaneme na malé loďce. Pak se prohrabal v truhle, kterou měl s sebou, a každému z nás podal jeden lektvar. Vypili jsme je a čekali, co se bude dít. Chvíli se nedělo nic, ale pak se náhle začalo naše okolí zvětšovat (to byl pouze subjektivní pocit, spojený s naším vlastním zmenšováním), až se ustálilo.

Podíval jsem se na vojáka, který měřil v tuto chvíli odhadem tak čtyřicet sáhů (ve skutečnosti jsem měřil já kolem deseti coulů). Právě otvíral další truhlu, aby nám mohl předložit její obsah. Ten sestával z nejrůznějších zbraní a brnění zhotovených přesně na naši velikost a my si tu mohli podle vkusu vybrat. Jelikož jsem byl z předchozích bojů zraněn a cítil jsem, že dnes už se nedokážu soustředit na seslání kouzla, oblékl jsem si železnou zbroj a nasadil si helmu. Sice jsem nic neviděl a jen stěží se mohl pohybovat, ale nejzranitelnější části těla jsem měl chráněny, a proto jsem se cítil bezpečněji. I ostatní si už vybrali lepší zbraně a byli připraveni k další cestě, tudíž jsme vypluli.

K ostrůvku jsme dopluli bez problémů a objevili tam vstup do podzemí, který bychom si při normální velikosti patrně spletli s králičí norou. Opatrně jsme vešli dovnitř. Já šel nejopatrněji až na konci skupiny a v obou rukou jsem svíral meč, získaný v příruční zbrojnici, to kdyby na mě přece jen něco zaútočilo. Po chvíli obezřetné chůze se chodba začala rozšiřovat a my narazili na několik mravenců. Všichni, až na mne, se vrhli do boje a to neměli dělat. Mravenci se totiž ukázali býti silnějšími, než se zdálo, a způsobili mým druhům nepěkné škrábance, a nejen škrábance. Když padl poslední mravenec, zůstalo na zemi nehybně ležet tělo kouzelníka Kutlocha.

Všichni bojující si potřebovali chvíli odpočinout a nabrat nových sil, ale každý věděl, že musíme pokračovat co nejrychleji. Přesto jsme ještě uspořádali skromný pohřeb a uložili nebohého Kutlocha v mělkém hrobě na ostrůvku. Náhle se ozvalo šplouchání vody a my se raději schovali, abychom zjistili, co že se to děje. Objevil se člun a na něm se vezli člověk v šatech a kroll ve zbroji. Ten kroll pádloval. Když se přiblížili ke břehu, vstal kroll, a chtěl hodit lano na břeh, když tu se člověk vymrštil a srazil ho do vody. Kroll tam zahučel po hlavě a těžké brnění ho hned stáhlo ke dnu. Na hladině po něm zůstalo jen množství bublinek. Mužík si zamnul rukama a zdálo se, že se směje, ale byli jsme příliš daleko, takže nebylo nic slyšet. Pak domanévroval s lodí ke břehu, přivázal ji a vydal se do podzemí. My jsme šli za ním a narazili na něj v místnosti s mrtvými mravenci, v místě posledního boje nebohého Kutlocha. Nejprve se zdálo, že se vylekal, ale hned nasadil přátelský výraz a promluvil: "Buďte zdrávi. Jsem rád, že vás vidím. Koukám, že jste už jen tři, já jsem zůstal sám. Z mé skupiny už všichni padli. Co kdybychom spojili síly a pokusili se získat tu cenu". Rozhodli jsme se souhlasit, neboť jsme nevěděli, jak moc překážek ještě musíme zdolat, abychom dosáhli zdárného konce, ale rozhodně si na toho člověka dáme pozor. Ten člověk se jmenoval Krochta Moskyt z Bažiny. Před námi však teď byl jiný problém; místnost plná obrovských roháčů, kterou jsme potřebovali nutně proniknout. Naštěstí se na nás nemohli dostat, neboť místnost byla plná sloupů, které se zdály být tak blízko u sebe, že by mezi nimi roháči nepronikli. Průchod touto místností nebyl příliš obtížný. Stačilo tam naházet pár lahví s olejem a ten zapálit.

Za ohnivou clonou jsme poměrně snadno pronikli do chodby, která byla opět pro roháče příliš úzká. Záhy se však před námi objevila další překážka, V malém jezírku, jež přehrazovalo cestu, se ráchal rak a jeho pancíř se leskl ve svitu lucerny. "Tak co teď?", optal se Snagroth, "Ten vypadá tuze". "Pusťte mě k tomu", ozval se Krochta a hrnul se kupředu, "Já vám ukážu, jak se to dělá", načež přistoupil k rakovi, který o nás ještě nevěděl, anžto byl otočen zády, a začal mumlat jakési zaklínadlo. "Tak co?", zeptal jsem se ho, když se dlouho nic nedělo. "Ehm", mumlal Krochta s přiblblým výrazem ve tváři, "Jaksi se to nepovedlo". Všichni jsme se dali do smíchu a odvážný Snagroth přistoupil k rozhodnému činu. Nenápadně se přiblížil k rakovi, který stále ještě nic netušil, a bodl ho do štěrbiny mezi pancíři. Přílišný účinek to však nemělo, neboť rak se rozzuřeně otočil a, máchaje svými klepety, sápal se na útočníka. Snagroth prchl do chodby, ale Krochta, který stál v rohu a zřejmě přemýšlel, jestli nebude lépe s kouzlením přestat, se rozběhl kupředu a podařilo se mu proběhnout za zády otáčejícího se raka, po čemž zmizel v ústí pokračující chodby.

Rak se mezitím marně snažil protlačit do chodby za námi a Bregyl ho přitom zasypával svými šípy. Mnoho šípů se zlomilo o pevný chitinový pancíř, ale několik jich přesto proniklo do citlivých částí rakova těla a ten jim nakonec podlehl. Snagroth zdechlinu opatrně prozkoumal, načež si Bregyl vytáhl své šípy, když tu se objevil Krochta. "Dál to nejde, je tam veliká krysa", prohlásil.

A skutečně. o kus dál se procházela obrovská krysa. Bregyl se Snagrothem si rozdělili zbylé šípy a vypotřebovali je na zvíře bez velkého efektu, takže na řadu musely přijít meče. Na rozdíl od obětavého Kutlocha nechtěl Krochta ani slyšet o tom, že by snad měl stanout v první řadě, ačkoliv byl jako jediný nezraněn, proto se na krysu vrhli pouze Snagroth s Bregylem. Líté zvíře se sice ohánělo svými ostrými zuby, ale přesně mířená Snagrothova rána mezi oči jej poslala na onen svět. Napadlo mě, že bych si odtud mohl odvézt cenný suvenýr, a tak jsem kryse vylomil jeden tesák a vzal ho s sebou. Ukázalo se, že krysa byla poslední překážkou v naší cestě, dál už tu byly pouze dveře a šest zámků. Díky nalezeným klíčům jsme odemkli, ale k našemu nemilému překvapení se uvnitř nacházel pouze obyčejný tesák.

"Nikdo přece neřekl, co tu má být", prohlásil Krochta, "Třeba je to ono". Bylo to sice podivné, ale jelikož jsme netušili, kam by mohla zmizet pravá věc, protože ani po důkladném prohledání okolí se nic jiného nenašlo, vydali jsme se zpět. Další problém nastal, když jsme se blížili zpět ke břehu jezera. Halapartník totiž spal na židli a v ruce ještě svíral demižon. Vedle něj klímali dva známí hobiti, odění pouze v bederní roušky. Už si nepamatuji, koho napadl stupidní plán probudit spícího vojáka křikem, kažopádně všichni, až na mě, začali strašně ječet. Výsledný efekt byl ten, že jeden hobit otevřel oko, pak obě, protřel si je, zamžoural, načež vyskočil ze stoličky, zavrávoral (neomylný důkaz, že demižon ve vojákově ruce byl prázdný) a jal se naši loď bombardovat vším, co mu přišlo pod ruku. To probudilo i druhého hobita, který se okamžitě přidal a jen obsahu demižonu jsme mohli děkovat, že se žádný z kamenů netrefil do našeho člunu. Naštěstí hluk probudil i vojáka, který svou halapartnou uklidnil oba hobity a nám pomohl na břeh. Tam jsme vypili dalšího cloumáka a zvětšili se do původní velikosti. Nevšímaje si hobitů, zamířili jsme zpět do města na radnici.

Na nádvoří nás zastavil jeden z dohlížitelů na regulérnost soutěže a ptal se po předmětu. "Co to je?", zbrunátněl, když jsme mu ukázali tesák, "Vy podvodníci, co to na mě hrajete?". "To sme tam našli", pokrčil rameny Snagroth. "Za těma dveřma", dodal Bregyl.

Záhy však přišlo rozuzlení celé záhady. Krochta totiž obratně zmizel z našeho dosahu za záda vojáků a tam vytáhl z kapsy zlatý náhrdelník. "Vždyť tenhle pán má pravou cenu", zvolal rozhodčí, "A tihle patří k vám?", otázal se, ukazujíc na nás. "Kdepak. Ti mě chtěli zabít a okrást, ale unikl jsem jim", prohlásil zrádce a odešel s mužem do radničního domu. Pozdě jsme litovali, že jsme proradného člověka hned nezlikvidovali. Bregyl znechuceně odešel s tím, že se jde opít. Já a Snagroth jsme mezitím rozebírali plán pomsty. Přerušilo nás asi dvacet vojáků, kteří nás obstoupili a neřekli nic, kromě toho, že jsme byli shledáni nepohodlnými a budeme deportováni za hranice. Nyní nás již nic nemohlo odvrátit od pomsty. Přes noc nás ubytovali v hostinci a zanechali samotné v zamčeném pokoji, čehož jsme využili k útěku. Magicky jsem poslal Snagrotha, a posléze i sebe, ven, načež jsme ukradli dva koně a ujížděli pryč. Z důvodů utajení jsme nejeli zpátky do Targunu přímo, ale vydali se tam oklikou. Cestou jsme si koupili nové šaty, nechali se oholit a ostříhat a vůbec jsme zcela změnili vizáž, takže jsme se sami nemohli poznat, a soudili jsme, že i pro případné pronásledovatele by to měl být vcelku problémem. Soudili jsme ovšem špatně.

Po několika dnech jsme dorazili zpět do královského města, vypadajíc jako kupci beze zbraní. Snagroth svůj luk zanechal na kraji lesa, ale pro jistotu si ponechal meč, jenž zabalil do houní. Já jsem se vydal pátrat na radnici do archivu, zatímco Snagroth se rozhodl poptat v hospodě. Na radnici jsem se pohyboval pokud možno nenápadně, ale v davu lidí, kteří se tam hemžili, se mi nezdálo, že bych budil něčí pozornost. Zamířil jsem tedy do archivu a přeptal se tam na nějaké pozemkové záznamy s tím, že bych tu chtěl nějaký pozemek koupit (nebetyčná lež). Z bezpečnostních důvodů jsem se ale nezdržel dlouho a jen jsem se tu porozhlédl, abych se připravil na další návštěvu večer, až tu nikdo nebude. Když jsem opouštěl radnici, všiml jsem si, že dovnitř vbíhá asi dvacet vojáků. Pravděpodobně mě archivář, který mě nikdy neviděl (maximálně mě mohl zahlédnout mezi dobrodruhy před začátkem soutěže v ošuntělém plášti, s dlouhými vlasy a neoholeného), bezpečně poznal a zavolal vojáky. Od té chvíle nebylo ve městě bezpečno. Pravděpodobně byl vyhlášen stav nejvyššího ohrožení, neboť se všude pohybovaly silné skupiny vojáků. Naštěstí jsme nemuseli ve městě strávit delší čas, poněvadž Snagroth v hospodách zjistil, kde leží pozemek získaný Krochtou, takže jsme město opustili. Magicky, všechny brány byly totiž pečlivě stráženy a cestující prohledáváni.

Za dva dny jsme dorazili do vesnice, kde se měl podle informací nacházet Krochtův statek. Snagroth se rozhodl zastavit se v místní hospodě a přeptat se na cestu. V hospodě seděli pouze tři sedláci a zamračený výčepní, který, zrovna jak jsme vešli, začal čistit sklenice. "Buď zdráv, dobrý muži", promluvil Snagroth, "Slyšeli jsme, že je tu nový statkář a chtěli bychom se poptat po práci. Nevíš, kde bychom ho našli?". Po tomto dotazu upustil hostinský půllitr, načež se do místnosti vřítilo asi třicet vojáků (zajímavé, na první pohled bych odhadoval, že se do místnosti vejde maximálně dvacet lidí bez halaparten). Nemaje čas zachránit oba, hodil jsem se ven alespoň sám. Venku však bylo kolem padesáti dalších vojáků (zřejmě měli tak dobrý sluch, že slyšeli rozbití sklenice), tak jsem se hodil jak nejdál jsem mohl a podařilo se mi uniknout do lesa. Tam jsem mohl klidně přemýšlet, proč má vesnice, ve které žije odhadem podle počtu a velikosti chalup asi dvacet až třicet lidí, tak velkou vojenskou posádku (že by čekali příjezd dvou nezkušených dobrodruhů?).

Asi za hodinu se na cestě k hlavnímu městu objevila velká skupina jezdců. Mezi sedmi tucty vojáků jel přes koně přehozen Snagroth v řetězech. Nemělo cenu pokoušet se ho z toho dostat, ani skupinu pronásledovat, jelikož jsem neměl koně a oni jeli pěkně svižně, proto jsem počkal do setmění, a pak se vypravil zpět do hostince.

Předtím, než jsem podřízl hostinského, jsem z něj vytáhl, že Krochta svůj pozemek stejně už prodal a vypařil se. Nakonec jsem prohledal hospodu, odnesl si všechny peníze (hostinský už je stejně nepotřeboval) a vytratil se. Kvapně jsem opustil tuto pochybnou zemi a vydal se zpět do Gwendarronu.

Ze všeho mě jímá hrůza,
co se tady stalo,
člověk člověka tu zradil,
pěkně mě to vzalo

Zrada dneska normální je,
to vám každý poví,
já bych přesto stejně chtěl se
dnů bez zrady dožít