Povídky radostné i strastné
Jak se Rolld stal chodcem
Město vřelo, jako vždy v čase trhů. Všude se hemžila spousta lidí a kupci se navzájem překřikovali při lákání zákazníků. Rolld procházel kolem, prodíral se mezi stánky a koukal, jestli někde nemají něco, co by se mu mohlo hodit. Vtom spatřil, jak se měšec jakéhosi občana stěhuje bez jeho vědomí do kapsy zcela jiné. Spatřil, že ruka s měšcem patří elfovi a, neváhaje ani chvíli, jak mu velelo jeho vychování, přiskočil k němu a za dotyčnou ruku ho chytil. Chtěl zavolat, že chytil zloděje, ale v tom ucítil ránu do brady. Vzápětí ještě zjistil, že nebe je úplně jinde, než by mělo být, a nakonec ještě zaregistroval dopad na záda a ránu do hlavy.

Probral se, leže na posteli, a hned zjistil, že nemá zbraň. Chtěl vstát, ale jak pohnul hlavou, ucítil v ní ostrou bolest. "Á, pán se nám probral", zaslechl cizí hlas a postřehl, že patří dotyčnému elfovi. Na elfa byl dost vysoký, měl dlouhé havraní vlasy a jasné zlomyslné oči, ale poměrně přívětivý úsměv. Na sobě měl koženou vestu, u pasu dýku a malou brašničku, která, jak se Rolld správně domníval, byla plná peněz. Rolld si poměrně správně vydedukoval i to, že když elf ráno odcházel do města, byla úplně prázdná. Spolu s elfem tu byl ještě nebezpečně vyhlížející kroll, celý zakovaný ve zbroji, pohrávající si s masivním kyjem. Rolld zpozoroval, že jeho torna a zbraně leží opodál.

"Podle vzhledu usuzuju, že si hraničář", ozval se elf. Rolld jen nesouhlasně zabručel. "Pokud bys měl zájem, vydáváme se na výpravu a jednoho hraničáře bysme potřebovali", pokračoval elf. "A co když nebudu chtít?", optal se opatrně Rolld. "Pak můžeš jít. Držet tě tu nebudu", prohlásil elf s úsměvem. "Co když přivedu vojáky?", namítl hraničář a sedl si na postel, neboť bolest v hlavě už povolovala. "Nikomu bych neradil, aby se sem snažil dostat násilím", ušklíbl se elf. "Bruff", doplnil kroll.

Rolld chvíli přemýšlel a probíral všechna pro i proti. Začínal se poslední dobou nudit, protože nikde se nic zajímavého nedělo a když, tak u toho nebyl. Poslední práci měl u knížete Irrgena, který si ho najal pro jeho stopařské schopnosti na lov nebezpečného kance, ale to už je víc než měsíc. "A vo co by jako šlo?", zeptal se nakonec. "Tak se mi to líbí", zasmál se elf, "Máme v merku jednu starou elfí hrobku. Je to v podzemí nějakýho elfího hradu, ale ten už nestojí. Mělo by to bejt dost rozsáhlý a snad tam bude taky dost zlata".

To se Rolldovi líbilo. Ne, že by byl nějak zvlášť posedlý touhou po mamonu, ale trochu toho zlata nemůže nikdy škodit. Elf, až na to, že okrádal měšťany, se mu zdál poměrně sympatický. Kroll už méně, ale od toho by to ani nečekal. Rolld předpokládal, že tito dva nejsou jedinými účastníky výpravy, a rozhodl se počkat na zbylé členy. Podle nich posoudí, zda jet, či nikoli, a neškodilo by se dozvědět něco víc o cíli cesty.

Vtom se otevřely dveře a do místnosti vstoupil další elf, následován malým kudůkem. Tento elf byl menší postavy, dost hubený, měl krátké černé vlasy a pronikavé oči. Rolld cítil, že mu pronikají až do žaludku, a nasucho polkl. Naštěstí elf brzo uhnul zrakem jinam a Rolldovi se ulevilo. Na sobě měl elf šedý plášť a hlavu měl ozdobenou čelenkou. Rolldovi nedalo moc práce usoudit, že se jedná o čaroděje. Kudůk byl střední postavy (na kudůčí poměry), měl krátké hnědé vlasy, baculaté tváře a mezi nimi malý nosík. Vůbec byl celý trochu kulatější, ale Rolld nepochyboval, že by mu chyběla mrštnost. Měl velmi sebejistý výraz ve tváři, k čemuž možná přispívaly i jeho velmi luxusní šaty, šité zjevně z nejlepších látek.

"Kdo to je?", otázal se příchozí elf a ukázal na Rollda. "Ráno sem ho potkal na tržišti", odpověděl druhý elf, nerozebíraje blíže podrobnosti setkání, "Je to hraničář a projevil zájem jet s náma". "Výborně", zaradoval se čaroděj a obrátil se na Rollda, "Dovol abych se představil, Girrandles z Birgenu". "Rolld z Erinu, je mi potěšením", představil se hraničář zdvořile. "Já sem Kirt", ozval se zvesela druhý elf a podal Rolldovi ruku. "Tohle je Jarkus z Gnorru", pokračoval, ukazujíc na kudůka, který lehce kývl hlavou, "No a ...". "Grum", představil se kroll. "Těší mě, že sem vás poznal, a nyní, když dovolíte, bych se rád dozvěděl něco o výpravě", pronesl Rolld, jemuž byla družina sympatická a už byl skoro pevně rozhodnut, že pojede.

"Dobrá tedy", začal Girandles, "Cíl naší výpravy leží asi tři dny cesty na východ vodsaď přes Norginský les, tam, kde začíná pahorkatina. Na jednom pahorku byla kdysi elfí pevnost a pod ní rozsáhlý podzemní prostory, který sloužili jako pohřebiště. Tamní elfové měli ve zvyku pohřbívat mrtvý i s jejich zlatem, takže by tam mohlo bejt dost zlata. Neřek bych, že to votamtaď někdo vodnes, protože tohle nepatří mezi všeobecně rozšířené informace. No a myslim, že už není proč se zdržovat, takže zejtra ráno můžem vyrazit".

Nikdo nebyl proti, a tak se družina sešla druhý den v osm hodin před hospodou U slunce, kde se Rolld po příkladu ostatních ubytoval. Všichni už byli ustrojeni do bojového. Kirt měl na sobě kožené brnění a dlouhý černý plášť s kapucí, u pasu meč a přes záda luk a toulec s šípy. Grum měl stále rytířskou zbroj, kterou zřejmě neodkládal ani v posteli. Jarkus měl šupinové brnění a helmu, krátký mečík a masivní kuš. Girrandles vypadal úplně stejně jako včera, jen u pasu měl dýku.

Počasí vypadalo přívětivě, a tak se dobrodruzi radostně vydali na cestu. Po necelé hodině minuli poslední domky a dorazili k lesu. Ten se zakrátko změnil v neprostupný hvozd, ale Rolld jako hraničář se v takovémto terénu pohybuje poměrně jistě, takže družina postupovala stále nejkratší cestou ke svému cíli. Den proběhl bez zvláštních příhod, dobrodruzi nepotkali ani živáčka (myšleno rozumné bytosti, zvěře bylo v lese dost) a večer Rolld ulovil dva zajíce k večeři.

Ráno druhy probudila rosa dost časně, ale nikdo nereptal a všichni zvesela vyrazili dále. "Uf, dum", prohlásil znenáhla Grum. To už slunce pomalu končilo svou dnešní dráhu a chystalo se klesnout za obzor, ale stále zbývaly tak dvě hodiny do šera. "Co?", nepochopil Rolld, který si ještě nezvykl na krollovu prostou mluvu. "Támhle je ňákej barák", vysvětlil Kirt. "Hm, vypadá to jako mlejn", prohlížel si stavbu pozorně Girrandles. "Mrknem se tam, třeba nás tam nechaj přenocovat", navrhl Kirt a jelikož nikdo nebyl proti, vyrazila družina k domu. Dobrodruzi vešli jakousi branou na menší dvůr a rozhlíželi se po okolních stavbách. "Je to dost velký", rozhlížel se Kirt, "Kdo tady může bydlet?". "Hej, je tu někdo?", zavolal Rolld a v odpověď se otevřely dveře a objevil se statný vousatý muž s válečnou sekerou v rukou. "Krásnej den, pane. Vy ste tu majitelem?", ozval se Kirt a po mírném mužově přikývnutí pokračuje, "A neposkyt byste přístřeší několika unavenejm poutníkům?". "Ale jistě", odpověděl muž a zkřivil při tom tvář do odporného úsměšku, "Už dlouho sem neměl pořádnou porci masa", dodal a propukl v šílený nepříjemný smích. Najednou se začaly otevírat dveře a vynořilo se asi dvacet mužů, vypadajících jako čeledíni, ozbrojených kyji a sekerami.

"A vida, překvapení", zasmál se temně Kirt, vzápětí se prudce vymrštil a z jeho ruky jako blesk vylétla dýka a zastavila se až v krku jednoho z čeledínů. Ostatní se okamžitě vrhli vpřed, ale družina už se stačila zformovat do obranného postavení, jehož kraj tvořili Grum, Rolld a Kirt. Na Kirta se vrhli hned dva muži, ale prvnímu elf zarazil loket hluboko do žaludku a druhému vyrazil dva zuby přesně mířenou ranou pěsti. Rolld dostal nepříjemný zásah kyjem do ramene, avšak na oplátku zabodl soupeři meč mezi žebra. Ke Grumovi se nikdo nestačil ani přiblížit, neboť jednomu útočníkovi rozmlátil kyjem hlavu na kaši a druhého odhodil ranou do boku na deset sáhů daleko. Mistr Jarkus rovněž nezahálel a proklál jednoho z čeledínů šípem své kuše.

Ostatní muži se poněkud zarazili, ale přesto dál postupovali s cílem dobrodruhy vyřídit, když tu se náhle na dvoře rudě zablesklo (nutno podotknout, že to nebyla náhoda, ale zasloužil se o to Girrandles) a několik dalších mužů se skácelo k zemi. To byl signál k útoku na zkoprnělé čeledíny. Kirt vytasil meč a vrhl se kupředu. Jednomu překážejícímu čeledínovi dobře mířenou ranou usekl obličej, načež zmizel ve stínu stodoly. Rolld bodl jednoho nepřítele do břicha a druhého odhodil štítem, zatímco Grum jednomu urazil hlavu a dalšímu dal takovou ránu do hrudi, že mu žebra vylezla zády. Jarkus mezitím vnášel do řad nepřátel zkázu svými šípy.

Zarostlý muž, velitel mlýna, stál zatím na místě a pozoroval své zoufale bojující služebníky, když tu se náhle z jeho hrdla vydral bolestivý výkřik a on se sesul k zemi. Za ním se objevil Kirt s obnaženým mečem, jenž vrazil muži do zad, když se předtím nepozorovaně připlížil stínem podél zdi. Nyní nastal mezi čeledíny absolutní zmatek a dobrodruzi jen dobíjeli ty, co nestačili utéct. Když bylo po boji, začali hrdinové prohledávat statek. Za jedněmi dveřmi uslyšel Rolld zlobné štěkání. "A hele, pes", řekl si hraničář a otevřel dveře, načež se proti němu vyřítila ohromná psí bestie, která nejenže byla pořádně velká, ale ještě z ní šlehaly plameny. "Pomoc", zaječel Rolld a začal do psa sekat mečem. Na jeho volání naštěstí zareagoval dobře slyšící Grum a pes po několika jeho zásazích zcela vyhasl. Přesto si Rolld odnesl z boje nepěkná kousnutí a četné popáleniny.

Dobrodruzi objevili v domě velkou hromadu kostí, jež Rolld identifikoval jako lidské, dále tu byla jakási spižírna, kde visely na hácích různé části lidských těl a nakonec byl kus masa nalezen v komíně. K radosti dobrodruhů tu však byla rovněž truhla a v ní několik cenných šperků, které se rychle nastěhovaly do jejich bezedných kapes. Přes ponurost místa tu byly poměrně slušné postele, které se zdály družiníkům pohodlnější než mech v lese, a tak tu přespali.

Ráno toto bezútěšné místo opustili a putovali dál za svým cílem. Cesta jim trvala déle než předpokládali, a tak už padl soumrak, když dorazili na kupeckou stezku a zhruba po míli narazili na hostinec. Před vchodem bylo uvázáno sedm koní, kteří podle nákladu houní a provazů pravděpodobně patřili nějakým dobrodruhům a Rolld poznal, že jsou to velice dobří koně. Druzi neměli v úmyslu zastavovat se tu, ale Kirt se rozhodl, že se raději přeptá na cestu, aby družina příliš nebloudila v neznámém terénu. Uvnitř sedělo sedm doslova po zuby ozbrojených mužů, jejichž zábava při pohledu na elfa začala povážlivě utichat. Mimo to tu bylo ještě pár lidí, zřejmě poutníků či kupců, kteří seděli vesměs tiše, a tlustý zamračený hostinský. K němu Kirt zamířil. "Přeju dobrej den", promluvil Kirt a zatvářil se přívětivě, "Mohu se optat, dobrý muži, kudy vede cesta ke zřícenině staré pevnosti?". Než stačil hostinský odpovědět, ozvalo se od stolu s tlupou sedmi mužů: "Hezky rychle vypadni, vandráku, a nesviň tu ovzduší. Neradi pijem v přítomnosti zvířat". "Vás sem se na nic neptal", prohlásil Kirt ledovým hlasem a zpražil bandu pohledem. Muži chvíli setrvali v zaraženém mlčení a vyjeveně zírali na elfa, ale nakonec jeden vzkřikl: "Za to zaplatí, na něj, zabijte ho!", načež se všichni začali zvedat od stolu a chopili se zbraní. Kirt okamžitě popadl první židli a prohodil ji zavřeným oknem a pak zaujal obranný postoj. Využil prudkého výpadu prvního útočníka a vrazil mu koleno do břicha. Vzápětí se v jeho rukou objevil meč a tím sekl prudce z boku do druhého, který se právě napřahoval obouručákem k úderu zeshora, jenž měl elfa rozdělit na dvě půlky, až čepel zajela hluboko mezi žebra. Třetího Kirt zasáhl do krku přesně na tepnu, což mělo za následek zničení omítky celé místnosti, nehledě k ubrusům. V následující chvíli došlo k dalšímu zničení hospodského inventáře, neboť se dveře rozletěly na třísky a dovnitř se vřítil Grum. Prvnímu, kdo mu přišel do cesty, zarazil hlavu do krku i s helmou a druhému přerazil páteř ranou do zad. Třetímu prorazil lebku zásahem do čela a poslednímu zpřelámal žebra i přes nyní nepoužitelný pancíř. Kirt mezitím dorazil prvního útočníka, takže, když se ve dveřích, respektive v díře ve zdi, kde byly ještě nedávno dveře, objevil Rolld, nebyla už pro něj práce. Dobrodruzi prozkoumali věci zesnulých, ale k malé radosti toho moc nenašli. Nakonec dali hostinskému pár zlatek za hlídání koní a vyrazili udaným směrem ke zřícenině. Došli k ní asi za dvě hodiny, kdy už se blížila půlnoc, a rozhodli se před začátkem prohledávání posílit spánkem.

Ráno dobrodruzi začali prohledávat zříceninu a objevili rozbitý vstup do podzemí, ve kterém si však založila svá doupata kolonie trpořů. Půl dne strávili dobrodruzi vybíjením nevábných zvířat a druhou půlku čekali, až podzemí vyčichne od jejich nepříjemného pachu. K večeru se družiníci za svitu Girrandlesovy lucerny vydali prozkoumat bývalá trpoří doupata a nalezli dveře do dalšího podzemí. Ty však byly chráněny hádankou, jejíž text byl napsán ve starých runách, kterým rozumí toliko Girrandles. Čaroděj se však příliš nerozmýšlel a vytáhl z pytle objemnou knihu v tlustých deskách. "Soubor elfích hádanek a hlavolamů", četl udiveně titul Rolld, "Sestavil Egllin z Rothenu. To s sebou taháš vždycky?". "Jistě", odvětil elf, "Spousta hádanek, na který můžeš v jeskyni narazit, je psanejch ve starosindarštině, která nepoužívá samohlásky a tím pádem se některý rozdílný slova píšou stejně. V některejch hádankách bys tím pádem dostal několik možnejch odpovědí podle toho, jak bys to zrovna přeložil. Ale v týhle knize všecky hádanky najdu i s odpověďma, takže si nemusim lámat hlavu a úspěch je jistý", dokončil své vysvětlení elf a jal se listovat v knize. "Už to mám", zvolal po chvíli, kterou ostatní vyplnili spánkem. "Hvězdy", zahřměl pak mocným hlasem. Ozval se skřípot pár set let nepoužívaných pantů a dveře se začaly pomalu otvírat. Nedočkavá družina se rychle zformovala do bojového postavení a vešla dovnitř.
Zde bylo podzemí ještě nevlídnější, než předtím, a celé bylo zamořeno pavouky a jiným obtížným hmyzem. Druzi se prosekávali a propalovali množstvím pavučin, ke značné nelibosti jejich majitelů, kteří se snažili rozdrtit těla hrdinů svými mocnými kusadly. Pokud se však některému z pavouků podařilo přiblížit se na dokus, většinou si vylámal zuby na zbroji. Přesto byl Kirt značně přiotráven jedním pavoukem, kterého si nevšiml, neboť právě velice efektně půlil druhého. Když vymizeli pavouci, začaly se na družinu hrnout hnusné přerostlé mouchy, tygří a ohniví brouci a odporné vosy. Když se zdálo, že je po boji, přihrnula se s nechutným mlaskáním tlupa kopromlasků, přilákána krví dobrodruhů. Bojem vysílení druzi se rozhodli trochu se prospat a odpočinout si, k čemuž právě nalezli vhodnou, relativně čistou místnost, bez jakýchkoli známek přítomnosti obtížné havěti.

Na další pouť se druzi vydali až po řádném odpočinku a vyléčení všech utržených zranění. Části podzemí, jež byli družiníci nuceni projít, už neobsahovaly obtížný hmyz, kterému čelili doposud, zato se tu vyskytovalo značné množství kostlivců a sem tam i nějaká ta zombie. Tito nemrtví však nebyli pro zkušené dobrodruhy výraznější překážkou, a tak cestu družiny lemovaly hromady kostí a zbytky dávno mrtvých těl, které dosud držely pohromadě jen díky černé magii. Zvrat nastal teprve tehdy, když se objevili ghúlové, jejichž paříty ochromily Rollda a Gruma, ale nebylo jich naštěstí mnoho a Girrandles se svou magií si s nimi dokázal poradit. "Uch", prohlásil kroll, když se probral z ochromení. "Taky sem se necítil nejlíp", dal mu za pravdu Rolld a ošetřil si ošklivou ránu na boku, způsobenou pařátem.

Další část podzemí byla podezřele prázdná a brzo se dobrodruzi dozvěděli, proč. Znenadání se ozval velice nezdravě znějící zvuk, připomínající mlaskání, a vzápětí se objevila podivná modrá hmota, vyhlížející ještě nezdravěji. Někteří dobrodruzi se už s podobným stvořením setkali, a tak věděli, jak s ním bojovat, ale přesto vinou nechutného slizu přišel Rolld o štít a Grum o část brnění.

Na dobrodruhy nyní čekala poslední, i když nejnebezpečnější část boje. Ve velkém obřadním sále byla svedena bitva se dvěma rozzuřenými spektrami, ale díky nezměrné odvaze všech hrdinů, která byla posílena vědomím blízkého nalezení pokladu, byli obávaní nemrtví zlikvidováni.

"Někde tady musí být vstup do hrobek", oznámil druhům Girrandles po nezbytném odpočinku, to jest po té, co se dobrodruzi po namáhavé bitce byli schopni pořádně nadechnout, "Podle elfí architektury se do hrobek vchází vždy z obřadního sálu". Prohledávání místnosti trvalo nekolik hodin, ale nepřineslo žádný výraznější efekt. "To nemá cenu", prohlásil pojednou Kirt, "Vypadá to, že tu nic nejni". "Uch, uch", souhlasil Grum. "Má pravdu. Já už skoro nevidim. Navrhuju odpočinek", přidal se Rolld a opřel se o stěnu, ale vzápětí následoval jeho výkřik a třesk chřestící zbroje a v místě, kde před chvílí stál hraničář, zelo ve zdi ústí chodby, přesněji řečeno schodiště. Ostatní dobrodruzi neváhají ani takovou chvíli, za kterou by Grum spočítal všechny zlatky v pokladnici krále Urgolina, a vzhledem k tomu, že se nic dalšího neozvalo, vydali se po schodech dolů.

Rolld dopadl tvrdě, ale náraz do hlavy naštěstí zmírnila jeho helma. Když se trochu vzpamatoval, podíval se do torny a k nemalé radosti zjistil, že jeho náhradní lucerna v pořádku vydržela pád a je tudíž použitelná. Ihned ji rozsvítil a jeho radost se stala ještě větší a jen stěží potlačil výkřik radosti, když zjistil, že se nachází ve zlatem obložené hrobce. Tak se stalo, že Rolld objevil zlato vlastně docela sám, což mu přineslo neocenitelné zkušenosti. Nedlouho po té sešli dolů i ostatní družiníci a den na to už nebylo v této hrobce ani tolik zlata, co by se vešlo za hobití nehet.

Cestou z pevnosti si dobrodruzi vyzvedli své nové koně, čímž si další cestu značně usnadnili. Vydali se hledat nějaké útulné město, kde by mohli svůj úspěch oslavit a i nadále si nějaký čas pěkně užívat. Rolld navíc uvážil, že už nasbíral dostatek zkušeností, aby mohl podstoupit náročný výcvik v oboru chodec, proto se rozhodl tak učinit.

Dálavy vzdálené
jsou tak nádherné,
žijem příběhy
hrozně tajemné

Naše životy
jsou příliš krátké,
aby pojaly
všechno to krásné