Pohádky bezesných nocí
O třech vlcích
Byl jednou jeden skřet, jmenoval se Ghirg a sloužil svému pánu, chovateli divočáků. Práce se mu nelíbila a byl by odešel, ale sloužila tu také jedna skřetice, která se mu moc líbila. Až jednou takhle pásl kance, pískal jim k tomu na píšťalu, když tu se objevil skurut veda na vodítku tři vlky. Přišel blíž a nabídl Ghirgovi vlky výměnou za tři kance. Řekl mu, že jsou to dobře cvičení vlci, první se dokáže tak zakousnout, že co chytí nepustí, druhý má takový dech, že na koho dýchne, padne a třetí má sluch, jako žádný jiný. Pak ještě poradil Ghirgovi, aby zahrál na píšťalku, a když tak učinil, viděl jak vlci začali tancovat a mohl se u toho potrhat smíchy. Chvíli ještě protestoval, poněvadž jeho pán by ho pro ztrátu prasat zabil, ale nakonec souhlasil. Skurut ještě řekl Ghirgovi, aby vlkům v žádném případě nesundaval jejich obojky.

Celý den Ghirg vlkům vyhrával a bavil se jejich tancem, ale pak přišel večer a čas k návratu. Ghirga přepadl takový strach ze svého pána, že se rozhodl pro útěk. Sebral vlky a vyrazil co nejdál odtud.

Putoval dlouho, předlouho, ale bez vážných problémů. Velká nebezpečí totiž třetí vlk vždy včas slyšel, a malé nebezpečí druzí dva vlci snadno zlikvidovali. Po nějakém čase dorazil do jedné skřetí tvrze. Této tvrzi vládl skřetí král, ale ten byl hrozně smutný, alébrž se mu ztratily jeho tři dcery. Nic ho nedokázalo rozveselit, už i obzvláště krvavé mučení elfů ho nechávalo zcela klidným. Ghirg se tedy rozhodl, že krále rozveselí. Přišel za ním se svými vlky a začal hrát na píšťalu. A vlci začali tancovat. Král přece jen poněkud pookřál a učinil Ghirga svým dvorním šaškem.

Za nějaký čas však kouzlo vlčího tance na krále přestávalo účinkovat, a tak se Ghirg rozhodl, že půjde hledat jeho dcery. Šel a šel a šel, dlouho předlouho, až dorazil k černým skalám. Z ničeho nic třetí vlk, ten s dobrým sluchem, povídá: "Jako bych slyšel bouchání do kamene. Pojď, vydáme se tam". Ghirga to poněkud překvapilo, ale dlouho se nedivil a raději vlka následoval. Zanedlouho dorazili do kamenolomu, kde několik zajatých skřetů lámalo kámen. Ghirg si však všímal pouze jedné skřetice. To musela být králova dcera. Seběhl za ní do lomu a vyzval ji k útěku. V tom jim sice chtěl zabránit jakýsi voják, ale první vlk se mu zakousl do lýtka a druhý vlk mu dýchl do obličeje tak, že omdlel. Pak mu ještě pro jistotu prokousl hrdlo, ale to už byli ostatní i se skřeticí pryč. Ukázalo se, že je to skutečně ta, kterou hledali, a s novou nadějí se vypravili dále, hledat její sestry.

Šli a šli, až došli do temného lesa. Tu pojednou povídá třetí vlk: "Slyším rány do dřeva, měli bychom se tam podívat". Ghirg beze všeho souhlasil, co měl taky dělat, nechal skřetici pod statným dubem a následoval vlka. Zanedlouho se octli v táboře, kde skřetí otroci káceli stromy. Ghirg mezi zajatci spatřil rovněž jednu skřetici a ihned se k ní vydal. Popadl překvapenou otrokyni a uháněl s ní pryč. Do cesty se jim postavil jen jakýsi ozbrojenec, ale první vlk mu bezmála ukousl nohu a druhý ho s jistotou omráčil dechem. Pak bezpečně zmizeli. I tato skřetice byla tou pravou a obě sestry měli radost ze svého shledání.

Na další cestě skupiny začal les řídnout a tu a tam se objevila i políčka. "Jakobych slyšel chřestění železa", prohlásil pojednou třetí vlk. Ghirg spoléhaje se na jeho intuici zanechal skřetice na mítince a vydal se za vlkem. Brzo došli na pole a zjistili, že jakási skřetice tam byla přibita ke kůlu jako strašák na ptáky, ověšená různým chřestícím haraburdím. Tento úděl nedokázala snést a již znatelně zahnívala. Ghirg se tedy vydal zpět za zbylými dvěma skřeticemi. Přes mítinu, na níž čekaly, se však mezitím přehnala setnina rytířů jakéhosi lidského pána, pročež tam Ghirg nalezl jen několik do země zadupaných kostí.

Tu se opět ozval třetí vlk, a poprosil Ghirga, aby jim sundal jejich obojky, které je moc tíží. Ghirg se o to tedy pokusil, ale nešlo mu to, a tak vytáhl šavli a vlkům usekal hlavy. Pak už obojky spadly samy a najednou se tu místo vlků objevili tři skřeti, jenže neměli hlavu. No, alespoň v okamžiku smrti se prokletí zbavili.

Ghirg už měl věčného putování dost proto se rozhodl vrátit se domů, aby zjistil, jak se vede jeho milé skřetici. Když ho však spatřil jeho bývalý pán, vypustil na něj své zbylé kance a z milého Ghirga moc nezůstalo. A to je konec.