Pohádky bezesných nocí
Žabí příběh
Je to už dávno, co žil princ Philip. Podle lidských měřítek byl velmi sličný, ušlechtilé duše a statného těla. Když princ dorostl do věku, kdy měl nejvyšší čas uvažovat nad ženidbou, začal se rozhlížet po okolních královstvích, jestli někde nemají nějakou pěknou princeznu. Copak o to, o princezny nouze nebyla. Přestože se stávali častými oběťmi různých draků, černokněžníků či zlých kledeb, stále ještě zůstávalo dost takových, které pohledný a bohatý muž mohl získat klasickým způsobem, to jest požádáním o ruku. Někteří romantičtí nebo dobrodržství milující mladíci sice dávali při výběru své budoucí nevěsty přednost co možná nejobtížnější výpravě na její záchranu, tvrdili, že budoucí manželství se tak zpevní, ale takových nebylo mnoho, nehledě na to, že mezi nimi byla poměrně vysoká úmrtnost.

Tak se Philip vypravil do světa, aby se poohlédl po dívce svého srdce, nebo aspoň takové, která by zaplnila královskou pokladnu. Dlouho jezdil po různých dvorech, zůčastňoval se slavností a plesů, ale né a né nalézt tu pravou. Některé princezny byly příliš hubené, jiné příliš tlusté, některé měly zuby jako kůň, jiné jako bobr, některé šilhaly, jiné kulhaly, některé měli orlí nos, jiným jim do něj pršelo. Ty, které vypadly k světu byly buď pyšné a arogantní, bohatstvíchtivé nebo neskutečně hloupé. Přinejlepším nebyly dostatečně urozené.

Philip tedy, nevida jinou možnost, začal se zajímat o princezny unesené a zakleté. U většiny mu stačil obrázek princezny před únosem, potažmo zakletím, občas se musel přeptat na jejch povahu někoho, kdo je znal, ale nakonec byl nucen uznat, že většinou bylo zakletí oprávněné, on sám, mít tu moc, by většinu princezen pravděpodobně zaklel taky. Navíc bylo někdy zakletí výstižné, například princezna zakletá v krysu skutečně jako krysa vypadala, už jako člověk.

Po shlédnutí všech dostupných princezen Philip usoudil, že bude nejlepší stát se mnichem. Začal tedy se studiem prastarých kronik a v jedné z nich se dočetl o princezně, která byla zakleta do ropuchy. Podrobnosti jejího příběhu ho nezajímaly, neboť podle dosavadní zkušenosti tušil, jak princezna asi vypadala. Přesto však zběžně četl dál, a nevěřil vlastním očím. Princezna prý byla pohádkově krásná a pohádkově bohatá, navíc byla velmi hodná, milovala zvířátka a kytičky a ke svým poddaným se nechovala s povýšenou arogancí, jak bývá obvyklé. Jednoho dne se však objevila zlá čarodějnice a proměnila ji v ropuchu, a odsoudila jí strávit zbytek života v temných močálech na východě. Zachránit ji může jen princ, který by jí políbil, přez její ropuší podobu. Lze ji však poznat, neboť má na hlavě jakousi zlatou korunku. Až se najde princ, který ji vysvobodí, přestane působit kledba uvržená na celé království, které se od té doby ztratilo z povrchu zemského i se vším bohatstvím.

Philip nerad zbytečně riskoval, ale cosi v jeho srdci mu teď říkalo, že tohle je ta pravá. Před očima se mu zjevil obrázek krásné princezny, jak chová jejich prvního potomka. Rozhodl se, že se vypraví do východních močálů, najde princeznu, vysvobodí ji a vezme si jí za ženu. Neváhal tedy, nakoupil si výstroj a zásoby na dlouhou cestu a vyrazil.

Šel dlouho, velmi dlouho. Byl přepaden loupežníky, ožehnut dračím ohněm, absolvoval mnoho potyček s nestvůrami obývajícími kraje, kam lidská rozpínavost ještě nodosáhla. Nakonec však, na pokraji sil došel na místo, které hledal. Před ním se objevil velký močál.

Philip se rozhlédl a myslel, že se asi zblázní. Všude kolem bylo spoustu žab. Jejich kvákot připomínal hrůzné kvílení ducha na jeho rodném hradě. Princ se však nedal snadno odradit. Vlezl do močálu a začal prohlížet žáby. Po několika dnech, schvácený, hladový a celý špinavý od bahna našel ropuchu se zlatou korunkou. Ropucha se snažila dostat se z jeho dosahu, ale on ji přesto lapil. Pak jí jemně uchopil a políbil. A proměnil se v ropuchu.



Walien byla válečnice. Byla velice silná a nijak zvlášť ošklivá, ale díky jejím neustálým posilovacím cvičením byly její proporce rozloženy jinak, než by u dívky měly být. Neměla nijak zvlášť ráda muže. Svým způsobem jí imponovali silní muži, kteří jí dovedli získat, i když pro ně neměla nic než slova nenávisti. Muži slabšími než ona pohrdala úplně. Měla raději ženy. Podle ní společnost ženy plně nahradila přítomnost muže, spíš jí ale předčila. Toužila dobývat jiné ženy, jako to dělali muži, toužila být silná jako muži, ale nechtěla se stát mužem. Chtěla vykonat čin, který ještě žádný jiný muž vykonat nedokázal.

Jednoho dne se dozvěděla o princezně zakleté do ropuchy, odsouzené k věčnému životu ve velkém močálu. Prý je zakletá už dlouho a žádný princ jí ještě nedovedl vysvobodit. Walien měla ráda urozené dívky, měli hebkou pleť a jemné ručky. Rozhodla se tedy, že osvobodí ubohou princeznu a dokáže tak svoji nadřazenost nad muži. Vyrazila tedy na východ hledat velký močál.

Její cesta trvala dlouho, musela se vypořádat s lupiči i jinou ohavnou havětí, která číhala na cestách i necestách, po nichž se poutník putující neobývanými kraji musel ubírat. Drak jí v cestě nestál, poněvadž přestože měl rád jemné dívčí masíčko, šlachovitá bojovnice pro něj nepředstavovala nejchutnější sousto.

Po mnoha úskalích dorazila Walien k velkému močálu. Jen co se rozhlédla, otřásla se odporem, tolik žab pohromadě v životě neviděla. Bojovnice se sice nebála žádného nebezpečí, ale žab, krys či pavouků se hrozně štítila. Přesto se pustila do prohledávání močálu. Netrvalo dlouho a přihopkala obzvlášť odporná ropucha. Na hlavě však měla jakousi zlatou korunku, jež měla být poznávacím znakem pro zakletou princeznu. Walien se schýbla a s odporem uchopila žábu. Pomalu ji přibližovala k ústům a nakonec se jí jemně dotkla rty.

Otřásla se odporem o volnou rukou si otřela pusu, když v tom ucítila, jak slizká bytost v její dlani, jakoby měnila tvar. Pustila tedy žábu na zem a s překvapením pozorovala, jak se proměňuje v člověka. Najednou stál před ní muž. Byl vychrtlý, shrbený, nehezkých rysů, mastných vlasů plných bláta, oblečen v hnusných, špinavých hadrech.

Jeho krysí očka se leskly pozorujíc bojovnici a jeho tvář ozdobil zářivý úsměv. Pak se vrhl Walien kolem krku. "Děkuji ti má zachránkyně", zvolal. "Moment", snažila se ho odstrčit dívka, "Jaktože nejsi princezna?". "Já a princezna?", podivil se muž, "Kdepak, já jsem krejčí Toman z Horní Lhoty". Pak opět zahrnul svou zachránkyni polibky. "Jak dlouho tu už jsi?", odhodlala se Walien k další otázce. "Velmi dlouho, ani jsem to nestačil počítat", povzdechl si Toman, "Ale každou chvíli sem přišel nějakej chlap, chytil mě a dal mi pusu. Fuj, to bylo otřesný. Naštěstí se objevila tvoje něžná ústa a vysvobodila mě z té potupné podoby. Teď se vezmeme a budeme svoji až do smrti". Walien naprázdno polkla, "Vezmeme?". "No ano. Osud to chtěl. Jsme si předurčeni", zářil Toman a široce se usmíval. Dívka naprázdno polkla podruhé. Věřila v osud a jeho moc. Měla sice chuť, zbavit se toho člověka mečem, ale byla přesvědčena, že by jí osud potrestal. "Mohli bysme zatím dojít někam, kde žijou lidi", navrhla nakonec, "Pak uvidíme co dál".

Tak nesourodá dvojce vyrazila pryč od velkého močálu, zpět do obydlených krajů. Toman nadšeně poskakoval kolem bojovnice a vrkal na všechny strany. Walien zase usoudila, že se jí skončil sen, stát se přítelkyní a ochránkyní tak lehce zranitelné princezny, a snad i něco víc. Teď ale byla odsouzena strávit zbytek života po boku ošklivého ševce.

Když se dostali do civilizovaných končin, informovala se Walien na osud u několika kněžích, a všichni jí potvrdili, že s osudem si neradno zahrávat, a že si tedy Tomana musí vzít, nechce-li na sebe přivolat hněv bohů. Bojovnice tedy poslechla a ti dva spolu žili nešťastně až do smrti.