Pohádky bezesných nocí
O Zlatovlásce
Žil byl v jednom království prin jménem Boran. Žil si celkem spokojeně, jak už to u takových princů bývá. Měl spoustu konkubín pro své potěšení, ve sklepeních si mohl vybrat nejlepší víno a na lov se mohl vypravit kdy chtěl. Jeho otec král se příliš nestaral o synovu výchovu, a tak Boran nebyl nucen zabíjet čas ve škole, ale mohl si užívat podle libosti. Jednoho dne se však jeho život radikálně změnil. Sešel totiž do sklepení prohledat hromady starých krámů, nenajde- li se tam něco užitečného, a objevil tam krásný obraz ještě krásnější princezny. Měla velmi jemné rysy obličeje, velké modré oči, ale především zlaté vlasy dlouhé až po zadek. Boran se rozhodl, že tuto dívku najde a vezme si jí za ženu. Vypravil se tedy získat o ní nějaké informace. Uspěl u jedné vědmy, která mu prozradila, že se jedná o princeznu Zlatovlásku, jež byla unesena zlou čarodějnicí. Poměrně podrobně mu popsala i cestu, takže se princ příliš nezdržoval a vydal se do světa.

Jel dlouho, předlouho, ale stále se držel cesty, kterou mu poradila vědma, a tak doufal v brzké vyřízení své záležitosti. Pojednou se zastavil na kraji lesa, aby si odpočinul, schodou okolností se usadil přímo v mraveništi. Princ nikdy neměl příliš dobrý smysl pro pozorování, jinak by mu neuniklo, že většina zvířat beží směrem od lesa, a přemýšlel by, co za tím vězí. Takhle však pojal podezření, že se něco děje, až když ucítil kouř, a následně spatřil blížící se oheň. Vyhoupl se tedy na koně a tryskem se rozjel pryč. Když byl dostatečně daleko, zastavil k odpočinku, usedl na zem, když tu se ozvalo: "Děkujeme ti princi, žes nás zachránil", volalo cosi tenkým hláskem. Boran se rozhlédl, kdo že to na něj mluví, ale nikoho nespatřil, až si všiml, jak mu z tlumoku vylézají houfy mravenců. "Jsme ti vděčni", prohlásil jeden mravenec, "Žes nás zachránil před ohněm. Kdykoli budeš potřebovat, jsme připraveni se ti odvděčit". Boran něco nesrozumitelně zabručel, pak vyhodil poslední mravence ze svých věcí, sedl na koně a odjel. "Podivná země", řekl si, když se nad příhodou zamyslel, "Mravenci mluví. Čarodějnice asi nebude daleko".

Tak jel Boran dál, až přijel k říčce a dostal chuť na rybu. Vlezl tedy do vody a čekal, až kolem nějaká popluje. Několik ryb kolem skutečně plulo, ale princi se zdály příliš malé. Až po chvíli uviděl pěknou velkou štiku, tak se po ní vrhl a podařilo se mu ji vyhodit na břeh. Štika se ještě chvíli mrkala, ale Boran ji uklidnil mečem a začal ji připravovat k opečení. Vtom se za ním ozvalo: "Děkuji ti princi, žes mě zachránil před štikou. Málem mě sežrala". Boran se otočil a spatřil rybičku, která vykukovala nad hadinu. "Kdybys potřeboval, tak ti to vrátím", řekla ještě rybka a zmizela pod hladinou. Boran jen zakroutil hlavou a pokračoval s přípravou ryby. Dobře se najedl a vypravil se na další cestu.

Cesta vedla hustými křovinami plnými trnů a pavučin. Boran mával mečem, aby si proklestil cestu, když tu ho zarazil tenký hlásek: "Děkuji ti princi, žes mě zachránil". Boran se otočil a sptařil bzučící a švitořící mouchu. "Málem jsem zahynula v čelistech pavouka", pokračovala moucha, "Ale tys pavučinu zničil a zachránil mě. Jsem ti moc vděčná". Boran něco zabručel a pokračoval v cestě.

Netrvalo dlouho a přijel k malému letnímu zámečku na břehu jezera, obydlí staré čarodějnice. Vstoupil dovnitř a hned spustil, že přijel osvobodit princeznu Zlatovlásku. Čarodějnice ho pěkně přivítala a oznámila mu, že princeznu dostane, pokud splní tři úkoly. Pokud je ovšem nesplní, stane se jednou z kamených soch, které zdobí zámeckou zahradu. Zatím si mohl jít odpočinout, což po namáhavé cestě potřeboval. Druhý den mu čarodějnice zadala první úkol, měl do večera sesbírat perly, které se čarodějnici rozsypaly v záhonu kopřiv. Boran se neprodleně vydal na zahradu a začal prohlížet kopřivový záhon. Po několika hodinách práce našel pouze dvě perličky a měl řádně popálené ruce. Nejraději by se na to vykašlal, když tu z kopřiv začali vylézat mravenci nesoucí perly. Za chvíli měl Boran všechny perly pohromadě. "Aspoň takhle se ti můžeme odvděčit princi", prohlásil jeden z mravenců. Boran slušně poděkoval a odnesl perly čarodějce. Ta se notně podivila, ale přepočítala perly, zjistila, že jsou všechny a ocenila princovy schopnosti.

Další den přinesl další úkol, Boran měl vylovit zlatý prsten z jezerního dna. Od samého rána se potápěl, ale bez výsledku, a kolem poledního už se zdrcen válel na břehu plivaje vodu na všechny strany. Vtom se však na hladině objevilo několik kruhů a uprostřed se vynořila ryba s prstenem v ústech. "Fem ti pfinefla ten fften, afyf fe ti odffefila", prohlásila ryba. Boran si se slovy díků převzal prsten a radostně běžel za čarodějkou. Ta se opět notně podivila, ale uznala prsten jako správný.

Třetího dne došlo na poslední úkol. Tentokrát si měl princ vybrat z dvanácti stejně vypadajících pannen tu pravou Zlatovlásku. Když ale dívky uviděl, nezdálo se mu, že vypadá tak, jako dívka na obraze. "A co sis myslel", odvětila čarodějka na jeho dotaz, "Unesla jsem Zlatovlásku ještě před tvojím narozením, takže je přirozeně o něco starší než ty, ale to se dá snést". "A nebyla by tam přece jenom nějaká mladší?", přeptal se raději Boran. "No", zapřemýšlela čarodějnice, "Náhodou tu jednu mám, abys věděl, že mám dobré srdce". Mávla rukou a místo dvanácti Zlatovlásek tu stálo dvanáct černovlásek. "Ale stejně si musíš vybrat tu pravou". Boran přistoupil blíž a začal si prohlížet jednu dívku po druhé, a snažil se někde zachytit nějaký náznak. Pak uviděl odkudsi přilétnout mouchu, která vzápětí usedla jedné z dívek na nosík. "To je ona", zvolal a ukázal na dívku, avšak mýlil se, dívka se rozplynula jako všechny ostatní. "Neuhádls", usmála se čarodějnice, "A to znamená, žes nesplnil třetí úkol. Jistě víš, co se s tebou stane". "Né", vykřikl Boran a dal se na útěk. Tryskem vyběhl ze zámku a prchal přez zahradu k východu. Už se blížil k bráně a myslel si, že za chvíli unikne z čarodějčiny moci, když v tom ucítil, jak mu těžknou nohy, a zjistil, že je neschopen pohybu. Poslední co viděl byli dvě sochy po jeho boku, ustrnulé v podobné poloze jako on. Tak vzniklo slavné Sousoší běžců, za které o pár století později zaplatil vášnivý sběratel několik tisíc Gwendarronských zlaťáků.