Pohádky bezesných nocí
O Smolíčkovi
Kdysi dávno v jedné chaloupce hluboko v lese, žil jelen se zlatými parohy. Spolu s ním tam žil
chlapeček Smolíček, kterého jelen našel v lese. Zřejmě ho tam odložili jeho rodiče. Jelen se ho
ujal, jelikož měl vcelku dobré srdce, a staral se o něj jako o vlastního. Často však musel
chaloupku opouštět, aby sehnal jídlo pro sebe i pro chlapce a tehdy říkal Smolíčkovi: "Zůstaň
hezky doma a nikomu neotvírej, ani kdyby prosil sebevíc. Zlé jeskyňky chodí po okolí a žerou
malé děti, a velké taky. Já si otevřu, mám klíče". S tím se jelen se Smolíčkem rozloučil a běžel
do lesa.
Byl pryč teprve malou chvilku, když se ozvalo klepání na dveře. "Kdo
je?", zeptal se Smolíček tichým hláskem. "To jsme my, Jeskyňky", ozvalo se za dveřmi
hihňání, "Je nám hrozná zima a chtěli bychom se trochu ohřát". "Ale já mám zákaz kohokoli
vpustit", řekl Smolíček. "Jenom na chviličku", žadonili jeskyňky, "Jen dva prstíčky strčíme do
tepla, a hned půjdeme". A tak Smolíček pootevřel dveře své chaloupky, ale jen co jeskyňky
vstrčili sovnitř své prstíky, přirazil je pevně zpět. Venku se ozval nelidský řev plný bolesti a
ročilení. "Ták, prstíky už máte v teple a teď táhněte", prohlásil Smolíček, sebral ze země
několik prstů a hodil je na kamna. A když se jelen vrátil domů, měl radost, jak je Smolíček
poslušný.
Za nějaký čas jelen opět chaloupku opustil a znovu připoměl
Smolíčkovi, aby nikomu neotvíral. Krátce na to se ozvalo ťukání na dveře a tiché šeptání:
"Smolíčku, Smolíčku, pusť nás dovnitř. Je nám hrozná zima a chtěli bychom se ohřát". "Hned,
hned", řekl Smolíček zatímco stavěl vařit vodu na kamna, "Jen pořádně zatopím v kamnech,
aby vám bylo teploučko". Pak vzal nádobu s klihem a namazal jím podlahu u dveří. "Už je tu
pěkně teploučko", zavolal Smolíček, když se začala voda vařit, a otevřel dveře. Jeskyňky rychle
skočily dovnitř, aby se jim nestalo co minule, a náhle zjistily, že se nemohou hýbat, přesněji
řečeno, nemohou se odtrhnout od země. "Tohle by vás mělo zahřát", prohlásil Smolíček a
chrstnul na jeskyňky kotel vroucí vody. Jejich neartikulovaný řev se ještě chvíli odrážel mezi
stromy, ale zakrátko odezněl. A když se jelen vrátil domů, měl radost, jak je Smolíček
poslušný.
Uplynulo dalších několik dní a jelen opět vyrazil na cestu. Samozřejmě
neopomněl Smolíčkovi nařídit, aby nikomu neotvíral. Smolíček hned začal
přemýšlet, co dneska jeskyňkám provede, když tu se dveře rozpadly v prach a v
nich se objevil statný obr s kyjem. Jednou rukou popadl Smolíčka za límec a
vynesl ho před chaloupku. "Tak tady ho máte", řekl hlubokým hlasem a předal
chlepce čekajícím jeskyňkám. Jeskyňky obrovi slušně poděkovali, popadli
Smolíčka a zamířili ke svému dou pěti. Smolíček plakal, žadonil a zapřísahal
jeskyňky, aby ho pustily, ale ty se jen smály. Tak začal volat jelena se zlatými
parohy, svého poručníka, ale ani ten nedorazil. Nemohl. Právě ho ulovili lovci.
Inu, běhat po světě se zlatým parožím se nevyplácí.