Pohádky bezesných nocí
O chaloupce z perníku
Žili byli v jedné chaloupce v lese dřevorubec se svou ženou a dvěma dětmi. Dřevorubec se živil, jak jinak, porážením stromů. Jeho žena se starala o domácnost, a jelikož byla pečlivá, bylo u nich doma vždy pěkně uklizeno. I o zahrádku se snažila starat, ale to jí moc nešlo. Přesto měla plevel vždy srovnán do souměrných záhonků. O děti se rovněž starala s mateřskou láskou, její muž dokonce tvrdil, že je příliš rozmazluje. Ty děti byli dvě, chlapeček Jenek a holčička Marja.

Jednoho dne matka poslala děti do lesa, aby přinesly nějaké jahody. Dala totiž na naléhání svého muže, že by se děti měli začít osamostatňovat, a samostatný pohyb lesem jim k tomu mohl prospět. Děti tedy vzaly džbánek a vyrazily. Šly a šly, ale nemohly žádné jahody najít. Nenašli ani maliny či borůvky jako náhradu. Nechtěli však maminku zklamat, proto pokračovaly v hledání a přitom postupovaly hlouběji do lesa. Znenáhla padl soumrak, a jak už to tak bývá, ochladilo se. Dětem začala být zima. Inu, kraj už ovládl podzim a zima se nezadržitelně blížila. Ona paní dřevorubcová po pravdě řečeno neměla přílišný přehled, co se týče ročních období a nevěděla zcela přesně, kdy rostou jahody. Byla zvyklá, že když se vydá hledat nějaké lesní plody, buď v lese jsou a nebo nejsou.

Tak děti blouily lesem a nemohli najít cestu domů. Cestou sem se dívaly po jahodách a nedávaly pozor, kudy jdou. A zatímco se snažily najít cestu z lesa, přičemž však zacházely hlouběji a hlouběji, ponořil se les do černočerné tmy. Děti se drželi za ruce a postupovaly lesem, lekaje se všech zvuků, které noční les vydává. Nakonec se Jenek rozhodl vylézt na strom, aby lépe viděl. Doufal, že zahlédne chaloupku, která je jeho domovem. Vyšplhal se tedy až na vrchol vysokého smrku a pozorně se rozhlížel do všech stran. Rozhlížel se a rozhlížel, ale neviděl vůbec nic, a už ztrácel naději a chtěl slézt, když tu zahlédl mezi stromy světélko. Podíval se pozorně a skutečně, cosi tam svítilo a to je rozhodně známka, že tam někdo bydlí. Jenek slezl a bez váhání se s Marjou vydal směrem, kde světlo viděl. Zanedlouho uviděl světlo znovu, mnohem blíž. Děti přidaly do kroku v naději, že se brzy dostanou domů.

Netrvalo dlouho a ocitly se před chaloupkou, z jejíhož jediného okna se linula spásná záře. A nebyla to jen tak obyčejná chaloupka, byla celá z perníku. Jenekovi se začali zbíhat sliny a Marja rovněž pocítila neodolatelnou touhu pustit se do sladkých dobrot. Chlapec se nakonec neudržel, přiskočil k plotu, utrhl z něj velmi chutně vyhlížejícího marcipánového čerta a na několik hltů ho snědl. Po té se pustil do dalších sladkostí a Marja se k němu přidala.

Jelikož mlaskání dětí mohlo být slyšet na míle daleko, neuniklo ani obyvatelce perníkového domku. Byla jí stará moudrá skřetice, a ta nyní pozorovala obě cpoucí se děti. Ty se po nějaké době přejedly a konečně se rozhodly zaklepat na perníkové dveře. Skřetice jim otevřela, ale předtím na sebe vzala podobu milé stařenky. "Kde jste se tu vzali, děťátka moje?", zeptala se příjemným hlasem, "Snad jste se tu neztratili?" "Inu, ztratili", odpověděl Jenek, "Nemůžeme najít cestu zpátky k mamince". "Tak to já vás tady nechám přespat a ráno vás k ní zase odvedu", navrhla skřetice a naznačila dětem, aby jí následovali. Zavedla je do chaloupky, kde je uložla v malé místnůstce vypadající jako klec. Nejspíš to bylo tím, že to byla klec. Bezelstné děti však nic netušily, proto si tam vlezly a klidně usnuly.

Až ráno jim začalo být trochu podezřelé, že se z klece nemohou dostat. Skřetice jim však přinesla perník a uklidnila je tím, že jsou po noční cestě zesláblí a před cestou domů se musejí posilnit. Děti se tedy nacpaly perníkem, načež jim skřetice řekla, že po jídle se musí odpočívat. Když si dostatečně odpočinuly a strávily všechny sladkosti, přinesla jim skřetice další jídlo, a tak to šlo pořád dokola.

Po několika dnech si skřetice děti chvíli láskyplně prohlížela, a pak je pustila z klece. Hned si k sobě přitáhla Jeneka a začla ohmatávat jeho bříško. "Ty jsi se nám ale vyspravil, kloučku", spokojeně si při tom bručela. "A teď si zahrajeme takovou hru", obrátila se potom na obě, zančně obézní děti, které se klopotně kolébaly po místnosti, "Houpete se rádi na houpačce?" "Anóó", zvolaly obě děti soušasně. "To je dobře", usmála se skřetice. "Tak si vylezte tady na tu houpačku a já vás zhoupnu", řekla a ukázala dětem na masivní lopatu na chleba. Obě děti radostně skočily na lopatu a čekaly až babička začne houpat. Skřetice si plivla do dlaní, popadla lopatu a strčila ji i s dětmi do pece. Pak zavřela dvířka a řádně přiložila.

Netrvalo dlouho a chaloupkou se začala linout libá vůně pečeného masíčka. Skřetici se zbíhaly sliny, ale překonala svou netrpělivost a počkala, až se vše řádně propeče. Nakonec se dočkala. Pečlivě prostřela stůl a vytáhla z pece dozlatova upečené pečeně. Na jemném dětském masíčku si pak pochutnala, jako už dlouho ne, a ještě hezkých pár týdnů potom se olizovala.