Pohádky bezesných nocí
O Růžičce
Už je to mnoho let, co v jednom království žili král s královnou. Děti neměli a pomalu už ani
nedoufali, že by jim osud dopřál potomka, když se jim narodila dcera, jenž dostala jméno
Růžička. Byla to velká sláva, všichni se radovali a král sezval všechny sousedy na křtiny.
Přijeli i tři víly, a jelikož neměly nic, co by mohly malé princezničce dát darem, rozhodli se, že
jí obdarují jinak. První jí dala do vínku spanilou krásu, druhá jí obdařila schopností krásného
zpěvu. Když však ke kolíbce přistoupila třetí víla, zahřmělo a v pokojíku se objevila bahení
víla Grinhilda. "Tak vy ste si dovolili nepozvat mě na křtiny, vězte tedy, že až bude Růžičce
sedmnáct, píchne se o trn a zahyne". Pak zmizela, ale její odporný smích zněl ještě dlouho v
uších všech přítomných. Po chvíli ticha přistoupila ke kolébce třetí víla, která ještě mohla
Růžičce něco věnovat, a zašeptala: "Nezemřeš, budeš jen spát, než přijde mládenec, který tě
vysvobodí". Ani to však nemohlo utěšit zoufalé rodiče. Slavnost byla přerušena a všichni se
smutní odebrali do svých domovů.
Když si král s královnou všechno promysleli,
vydali příkaz k okamžitému zlikvidování všech růží, šípků, achátů a ostatních rostlin s trny
doufaje, že se tak podaří zabránit dokonání kletby. Růžičku pak střežili jako oko v hlavě, aby
se přeci jen nestalo, že by se píchla o nějaký zapomenutý trník. A sedmnácté narozeniny se
blížily.
Toho dne měla Růžička skvělou náladu, jako ostatně vždy, když měla
narozeniny. Ne tak ostatní, princezna totiž byla jediná, kdo o prokletí vůbec nic nevěděl. A tak
běhala po zámku a zpívala si svým medovým hlasem až doběhla na nejvyšší věž a tam
najednou spatřila dvířka. Bylo jí divné, že si jich nikdy nevšimla, ale zvědavost jí nedala a ona
vstoupila dovnitř. Vešla do malé místnůstky plné nádherných růží, které právě zalévala jakási
stařena. Růžička takovou krásu nikdy neviděla, jak by také mohla, když růže byly v celém
království po jejím narození zničeny. "Co je to za krásné kytičky", zeptala se Růžička
překvapeně. "Jakpak to, že neznáš květinu, která ti dala jméno", obrátila se na ní babička, "To
jsou růže. Jestli chceš, utrhni si jednu, aby ještě zvýraznila tvou krásu". "Opravdu mohu?",
zvolala Růžička nadšeně a hned se vrhla k růžím. Chtěla utrhnout tu nejhezčí, ale jen co se jí
dotkla, píchla se o ostrý trn. "Jejda, pícháááá", stačila ještě vykřiknout, ale pak se zhroutila na
připravenou pohovku a usnula. A s ní v tu chvíli usnulo celé království. Vzápětí růže ve věži
začaly růst mnohem rychleji, než bývá u podobných odrůd běžné, a brzo zcela zakryly celý
zámek.
O nějakých padesát let později k zámku přijel mladý princ. Hledal
dobrodružství a usoudil, že tohle by mohlo být to správné místo. Začal se tedy prosekávat
trnitým křovím planých růží, které tu všude rostly, až sedostal do starého zámku. Procházel
všechny komnaty a nakonec se dostal do věže. Na pohovce tam ležela stará babice s kapkou
krve na prstě. Ona totiž třetí víla, která chtěla zmírnit Grinhildinu kletbu, zapomněla na jednu
maličkost. Růžička totiž během spánku neměla stárnout. Takto se znechucený princ
samozřejmě obrátil a odjel. O pár let později už palácové zdi odmítly odolávat věčnému
hlodání času, spadly a pohřbyly tak Růžičku i všechny ostatní, kdož tam spali.