Pohádky bezesných nocí

O Karilce a vlkovi

Kdysi v jedné vesničce na kraji velikého hvozdu bydlela jedna maminka, a ta měla dcerušku, která se jmenovala Karila, ale každý jí říkala Karilka. Jednoho dne dala maminka Karilce košíček a poslala jí za babičkou, aby jí odnesla nějaké buchty, koláčky a víno, protože babička měla zrovna narozeniny. Karilka tedy vzala košíček a vydala se do lese. Babička totiž bydlela v lese, neboť byla ženou lesního druida. Ten už ale umřel, a tak babička žila sama jako vdova v jeho bývalém domě. Někteří lidé tvrdili, že ten dům je kouzelný, že je chvíli tu a chvíli onde, podkle toho, jak to zrovna jeho majitel potřebuje, ale Karilka věděla, že není pravda. Ona do toho domu vždy trefila. Často tam přišla, a babička nebyla doma. Babička totiž ráda chodila na dlouhé procházky po lese. Už sice chodila jen o holi, ale těch měla doma po svém manželovi dost. V takových chvílích si Karilka hrála se spoustou korálí, falešných vousů, nožíků a halšího haraburdí, které její dědeček sbíral, a měl ho doma několik truhel.

Tak tedy Karilka šla lesem směrem k babiččině chaloupce, pískala si do kroku a sem tam snědla nějaký ten koláček či buchtu z košíku. Lesem se však potuloval strašný vlk. Byl obrovský, dosahoval téměř velikosti koně, a z jeho očí sršela hrůza. Pravda, měl rovněž své nedostatky, byl starý, špatně slyšel a především neměl žádné zuby. To mu však nebránilo své oběti spolykat. A ten vlk pojednou ucítil velmi libou vůni. 'Buchtičky, co se jen rozplývají na jazyku', pomyslel si. Taková jídla měl nejraději, nemusel je kousat. Vydal se tedy po čuchu za zdrojem vůně a brzo spatřil dívenku nesoucí košíček. Doběhl jí tedy a zastoupil jí cestu.

"Co máš v tom košíku?", zahřměl hromovým hlasem. "Slušný člověk se nejdřív představí", odpověděla Karilka a úkosem na něj pohlédla. Vlk se zamyslel. "Já jsem vlk", řekl posléze. "Těší mě", uklonila se Karilka, "A co chceš?". "Ten košík", prohlásil vlk. "Ale to nejde", zakroutila Karilka hlavou, "Tam jsou dobroty pro babičku. Má totiž narozeniny". "Aha", zavrčel vlk, otočil se a mazal pryč, neboť ucítil, že se kdosi blíží. "Ani se nerozloučil", zabručela si pro sebe Karilka. Pak uviděla, že se k ní blíží jakýsi pán. Byl to jeden z lesních elfů, kteří v tomto hvozdu žili. "Dobrý den, strýčku", pozdravila slušně Karilka. Oni jsou totiž potomci druidů zvyklí všechny lidi titulovat strýčku. "Dobrý den", odvětil elf, "Co dělá taková malá holčička jako ty sama v lese?". "Já nejsem už vůbec malá", zadurdila se Karilka, "A v lese se nebojím. Nesu babičce dobroty k narozeninám". "To je od tebe hezké", usmál se elf, "Ale les je přesto nebezpečný. Raději tě doprovodím".

Vlk měl zlost. Sliny se mu zbíhaly od toho, jak jeho čuch dráždila vůně koláčků, ale nemohl nic dělat. Elf by ho určitě dostal. Rozběhl se proto napřed, poněvadž se rozhodl na holčičku počkat v chaloupce. Doběhl do chaloupky, a tam narazil na babičku. Hned se na ni vrhl a celou ji spolkl. Na chvíli se zakuckal, neboť mu v krku zaskočila babiččina zlatá brož. Zapil to ovšem likérem z jehličí, který objevil v kuchyni, a bylo mu dobře. Pak, aby ho nikdo nepoznal, vzal si na hlavu babiččin noční čepeček, lehl si do postele a přikryl se peřinou.

Mezitím Karilka s elfem došli na dohled babiččiny chaloupky. Tam ji elf opustil a zmizel v lese. Karilka zamířila dovnitř. "Ahoj, babi", pozdravila vlka, "Ty ležíš?". "Tak, tak", pokýval hlavou vlk. "Mám pocit, že máš nějaké velké oči", pozorovala vlka podezřívavě Karilka. "Inu, jsem už starý, eeee stará, a musím hodně otvírat oči, abych vůbec něco viděla", odvětil vlk. "A nemáš také nějaké velké uši?", stále kroutila hlavou holčička. "Inu, už špatně sliším a musím vždy natahovat uši, abych vůbec něco slyšela", znovu odpověděl vlk. "A pusu máš taky velkou", pokračovala Karilka. "Protože už nemám zuby a musím mít velkou pusu, abych mohla všechno spolknout", zachroptěl vlk a vrhl na dívenku. Spolknul jí na jeden hlt a zapil jí vínem, která posílala maminka pro babičku. Pak se pustil do buchet a koláčků.

Když to všechno snědl, hlasitě si krkl a vykolébal se z chaloupky. V tom ho ale spatřil elf. Hned, když uviděl přežraného vlka, začalo mu to být podezřelé, proto vytáhl svůj dlouhý luk a zasadil do něj šíp s hlavicí z nejpevnější oceli. Pečlivě zamířil, což nebyl problém, neboť přecpaný vlk se sotva vlekl, a pak vystřelil. Šíp se zabodl do vlkova obrovského břicha a lítá šelma se s chroptěním sesula k zemi mrtva. Elf přiběhl a rozřízl vlkovi břicho, aby se podíval, jestli nejde ještě něco zachránit. Uviděl však, že Karilka i babička, které byly uvězněny ve vlkově břiše, byly obě prostřeleny šípem, jež sklátil vlka.

Elf si tedy řekl, že jim vykope alespoň pořádný hrob. Počal tedy s kopáním hned vedle babiččina příbytku. Chvíli kopal, ale pojednou mu půda zmizela pod nohama a on se propadl. Zjistil, že se ocitl ve sklepě starého druida, manžela babičky. Ten sklep byl plný peněz. Byla tam jedna hromada zlatých mincí vedle druhé. Oni drudi totiž věří, že kolik má kdo hromad zlata, tolikrát je dobrý chlap. A tenhle druid byl velmi dobrý chlap. Elf si hned začal zlato cpát do kapes, ale brzo zjistil, že se tam zdaleka všechno nevejde. Vylezl tedy ze sklepa a nechávaje babičku babičkou a Karilku Karilkou, běžel domů pro vůz, aby si mohl všechno zlato odnést.