Pohádky bezesných nocí
O Budulínkovi
Žila jednou jedna liška. Jako většina lišek byla i tato zrzavá a měla nádherný ohnivý ocas. Hodně toho naběhala po lese, aby sehnala potravu pro svá malá liščátka. S životem si nedělala příliš hlavu, vždycky se našel nějaký hloupý zajíc, který si myslel, že se před ní nemusí schovávat. Jí samotnou příliš tvorů neohrožovalo, v lese se našlo jen několik vlků, a sem tam se do blízkosti doupěte zatoulal medvěd. Jinak nudný život spestřoval jednou do roka lišák Felix, který tu rozšiřoval četné stavy svých potomků.

V malé chaloupce uprostřed lesa žila jedna babička s dědečkem a ti se starali o vnoučka Budulínka, protože jeho rodiče toho spratka doma nechtěli. Ale dědeček a babička v chlapci viděli hodného kloučka, který byl jen trošku živější, proto ho rozmazlovali a dělali mu pomyšlení.

Byl právě ponovorok, mrzlo až praštělo, dědeček s babičkou byli zrovna na malinách, aby Budulínek měl co mlsat, a ten si zatím na zahrádce hrál se psem, házel po něm tvrdé ledovky. Pes byl napevno uvázaný u boudy, neboť od té doby, co ho Budulínek dráždil vidlemi a pak pozoroval co provede s předhozenými slepicemi chlapce nesnášel a při každé příležitosti se ho snažil napadnout.

Liška se potulovala lesem a hledala něco k snědku. Byla zima, pročež se příliš potravy po lese nepotulovalo. A přece. Takové pěkné sousto. Ale skoro moc velké. Inu, liška doposud nikdy nepřišla do styku s lidmi, neboť ti se příliš hluboko do lesa neodvažovali. A tak se vydala ulovit Budulínka.

když budulínek uviděl lišku, nechal psa psem a zajásal. "Svezeš mě na ocase", prohlásil. Liška byla poněkud vyvedena z míry jeho klidem, a jeho řečem nerozuměla. Po kratším přemýšlení a několika Budulínkových výkřicích však pochopila a nechala chlapce nasednout. Dovezla o až do svého doupěte a tam ho vyložila a nechala mladé, aby se o něj postarali. Sama se vydala znovu na lov.

Kdyby měla liška větší zkušenosti s lidmi, věděla by, že si malá liščátka s Budulínkem nedokážou poradit. Chlapec, nadšený z toho, že má nové hračky, okamžitě se mezi liščátka vrhl a vzápětí už svíral v ruce první ocásek, uříznutý kapesním nožíkem. Pak vyzkoušel, jestli jdou liščátka uškrtit, jako třeba slepice nebo holoubci, a s potěšením zjistil, že ano. Pak vyzkoušel obsekávání liščátek nožem. A ještě spoustu dalších her si s liščátkami stačil zahrát.

Když se liška vrátila domů, našla Budulínka a kolem hromádku částí těl jejích lištiček. Liška chvíli nebyla schona slova, tedy po pravdě řečeno, ona nebyla schopna slova nikdy, ale i kdyby byla, tentokrát by nebyla. No nechme toho. Tak, když už byla liška schopna slova, samozřejmě bráno obrazně, totiž... No, tak tedy, skočila na Budulínka. Budulínek nebyl zvyklý, aby s ním někdo takhle jednal, nicméně mlátil do lišky svými pěstičkami, ale ta jeho šimrání nevěnovala velkou pozornost, a raději se věnovala rdoušení.

Liška, po té co zardousila Budulínka, dlouho naříkala nad mrtvolami svých liščátek, ale nakonec jí rozptýlil lišák Felix, který šel náhodou kolem, a utěšil jí tím, že zakrátko se jí narodí liščátka další. Teď, když je sama, má alespoň jídlo skoro na celou zimu, protože Budulínek byl pěkně vypasený.

Dědeček s babičkou mezitím marně scháněli Budulínka po celém širém okolí. Mysleli si, že je to jejich chyba, poněvadž nepřinesli domů žádné maliny, a tak naříkali a bědovali. Jejich smutek však netrval dlouho, neboť krátce na to navštívil jejich chaloupku velký černý medvěd, hledající v tuhé zimě nějaký ten žvanec, a oba je sežral.