Pohádky bezesných nocí
O počítání oveček, zahánění duchů a ovčáckých psech
Depresi, tý svini
Když večer usínám, počítám ovečky. Vyběhnu na luka, prohlédnu pastviny, vysmýčím
chlévy i stáj. Seženu stádo a zavřu jej na zámek, na dubovou petlici a pustím ovčácké psy. Pak
bosky vystoupám na kopec, pohlédnu do kraje a každý kout, temnou skulinu, kradmé mihnutí
bez hlesu prozkoumám. A až se nachýlí hodina duchů, bez obav zaženu je. Budu silný před
strachem z osidel noci. Budu se bát a přesto své jméno nezradím. Nezradím ani jediného
beránka, ani ovečku, věrného psa. Navzdory stínu celého světa. Navzdory Tobě a všem
ostatním. To proto, že ucítím sílu svého bytí. Bude to síla v dotyku. V dotyku měsíčního
paprsku, nesmírnosti nebe a netušených prostor nad ním. Rozpřáhnu náruč a zazpívám píseň
díkůvzdání. Za to, že mi bylo dáno prožít další den. Vždyť v prožitku tkví smysl existence! A
nic na tom, že mi nikdo nerozumí...