Pohádky bezesných nocí
O klesání na duchu, vzpomínkách a požehnání
Věnováno nurnským družiníkům
Když klesám na duchu, vzpomínám těch, kteří zemřeli. Těch, kteří položili život, aby
jiní mohli žít, i těch, kteří zemřeli, aby neškodili druhým. Vzpomínám lásek i zklamání, a
hrdinských činů vzpomínám, těch obzvláště. A také všech jmen, jež jsou mosazným štítkem
dobrodruha nebo popisnou cedulkou, chcete-li. Vzpomínám těch, kdož požívali úcty i těch, co
zradili. Bylo nás mnoho, věru, jako v polích máku, jako listí na stromech. Byli jsme stejně
nicotní a roztřesení. Těch všech já vzpomínám.
A také žehnám, to z hloubi duše. Žehnám těm, kteří kdy spasili můj život. Žehnám
těm, kteří mi stáli po boku v chvílích nejtěžších. Žehnám všem, kdož ctili mé jméno a stranili
právu. Žehnám světlonošům, kteří střežili plamének lucerny jako vlastní svědomí. A také
žehnám Prozřetelnosti, té nejvíce. Že dala, abychom vůbec byli, alespoň nakrátko, ale přeci.